Český MASH. I my jsme měli v korejské válce Franka Burnse, léčil ale na straně KLDR

Vdané ženy chodící běžně s odhalenými ňadry. Rozstřílené budovy. Špína, vlhkost. Pacienti přepravovaní na haluzích zapřažených za zvířaty. Amputované nohy válící se na dvoře. Ukrývání v zemljankách, v chatrčích z rákosu a hlíny. Fatální nedostatek léků, nedostatečná úroveň místní medicíny. Beznaděj při domlouvání s domorodci. A k jídlu servírovaná praseryba – vepřové zvláštní chuti.

Když českoslovenští lékaři, zdravotní sestry a vojáci po letech vyprávěli o svých prvních dojmech z válkou zkoušené Koreje, vždycky v jejich slovech zazníval obrovský kulturní šok. Roku 1952 je Gottwaldův režim poslal na pomoc spřátelené Kim Ir-senově zemi bojující proti americkému imperialismu. A ocitli se v úplně jiném světě.

„Celý kulturní kód byl v Koreji naprosto jiný. Tamní společnost byla strašně chudá, nevyvinutá,“ popisuje historik Jan Adamec. „Odráželo se to pochopitelně i na tom, co uměli korejští zdravotníci. Čechoslováci je museli učit všechno znova. Jednou z klíčových úloh vyslaných doktorů a sester bylo učit místní lékaře základním hygienickým postupům.“

Český Frank Burns

O polních nemocnicích v čase korejské války máme představu díky americkému seriálu MASH, jehož premiéra proběhla přesně před 50 lety. Leckoho možná překvapí, že realita Čechoslováků a filmové party kolem Hawkeyeho Pierce se vlastně zas tak nelišila.

„Důležitým rozdílem samozřejmě bylo, že zatímco seriálová 4077 fungovala přímo u frontové linie, československá chirurgická jednotka operovala 200 kilometrů od ní. Třeba bombardování se jí však také týkalo. Američané disponovali masivní leteckou převahou, bombardování severokorejských pozic tak probíhalo poměrně intenzivně. Českoslovenští lékaři se obávali i diverzantů,“ tvrdí Adamec.

„Jinak měly seriál a realita opravdu spoustu styčných bodů,“ pokračuje. „Taky se pracovalo v naprosto nevyhovujících podmínkách, řešilo se mnoho kritických chvil a ošklivých zranění. Taky se pil alkohol, taky se šmelilo. A stejně jako v jednotce plukovníka Pottera i u Čechoslováků docházelo ke konfliktům mezi armádní mocí a lékaři – nevojáky.“

Sám Adamec dokonce zmiňuje, že se mezi Čechoslováky pohyboval někdo, kdo se dá s trochou nadsázky považovat za věrnou kopii seriálového Franka Burnse. Šlo o velitele prvního turnusu Josefa Bartáka, který býval při prosazování své autority hodně úzkostlivý, často se zabýval nepodstatnostmi, s kolektivem se nikdy tak úplně nesžil. Nevojáky mezi zdravotníky nezřídka kritizoval za nedostatečnou politickou vyspělost, předhazoval jim údajné morální poklesky.

„Všechno bral jako voják. Zpětně je zřejmé, že si se spoustou situací nedovedl poradit,“ vysvětluje Adamec. „Dochovaly se na něj stížnosti i z československé diplomatické mise. Klíčové problémy měl ve vztahu k severokorejskému personálu, který neustále povýšenecky cepoval. Barták se původně domníval, že bude samostatně velet celé lékařské jednotce, podle toho se i choval. Na místě se však dozvěděl, že bude podřízený severokorejskému lékaři – veliteli. A že Čechoslováci budou součástí velké nemocnice. To mu nevonělo.“

Vodka kanystrovka

Situace se zlepšila, až když Bartáka na jaře 1953 s nástupem druhého turnusu vystřídal Bedřich Placák. Zkušený lékař s partyzánskými zkušenostmi ze SNP byl mnohem empatičtější, měl vyšší sociální inteligenci.

„Sám tvrdil, že vztahy s Korejci zlepšil hlavně s pomocí alkoholu a různých neformálních setkání,“ vybavuje si Adamec. „Podle Placákových pamětí začínalo každé jednání s Korejci vodkou. Takže zatímco na Bartáka si prý nadřízený stěžoval, že odmítá pít a tím narušuje družbu s Korejci, na Placáka si stěžoval proto, že pil pro změnu až přespříliš. Čechoslováci tehdy mimochodem pili vodku, kterou Placák charakterizoval jako páchnoucí tekutinu odporné chuti s všeříkajícím názvem kanystrovka. Distribuovala se totiž v nevypláchnutých benzinových kanystrech.“

Číst Placákovy Paměti lékaře je zážitek, hodně se v nich dozvíte o době i o lidech, kteří jí vládli. Do Kimovy říše se s ním původně počítalo už pro první turnus, neprošel však sítem důkladných kádrových posudků. Opravdu nelze opominout, v jakých časech se to celé odehrávalo – i k realitě českých lékařů v Koreji patřily všudypřítomná komunistická propaganda, špiclování, udávání.

A – jak už bylo naznačeno – ani ona povinná součinnost s korejskými soudruhy nebyla vždycky jednoduchá. Placák je vinil z toho, že často spíš škodí, než aby pomáhali. Podle něj se vyznačovali leností, pomalostí. Mimo to i chorobnou zálibou ve věčném schůzování.

„Nebylo nikterak výjimečné, že schůzovali od druhé odpolední až do půlnoci a ráno opět od půl sedmé do půl deváté,“ potvrzuje historik Petr Zídek.

Ty kluku kimirsenská!

Nepoměr mezi schopnostmi československých a korejských lékařů musel být opravdu značný. Korejci třeba během války vůbec neovládali transfúzi krve. Jakmile před nimi český primář očního oddělení provedl operaci rohovky, pokládali jej za čaroděje.

Hosté ze středu Evropy prováděli zkraje svého působení kolem deseti operací denně, tento počet ovšem kolísal, třeba mezi 1. červnem a 30. červencem 1953 bylo v nemocnici umístěno přibližně 800 pacientů. Kromě korejských a čínských vojáků ošetřovali Češi i místní civilisty včetně dětí.

Ani pověst Placákových krajanů nicméně nezůstala bez vady. Jednou věcí bylo již zmíněné šmelení, druhou poněkud komický incident z jara 1953. Tehdy zdravotníky v Koreji doplnila výprava z československého ministerstva strojírenství, kterou přijal samotný vůdce země Kim Ir-sen. Setkání se klasicky zvrhlo v pijatiku. A jeden z Čechů, jistý Beroun, se při ní v náladě začal objímat se samotným severokorejským diktátorem. Měl při tom vykřikovat: „Ty kluku kimirsenská, já tě mám tak rád!“

Další podrobnosti se nedochovaly, podle kusých vzpomínek pamětníků to však pro soudruha ze středu Evropy dopadlo dobře – Kim mu snad dokonce věnoval své hodinky…

Zatímco tato příhoda se klidně mohla stát, jiná tradovaná historka bude pravděpodobně smyšlená. Týká se svědectví, které Američanům po svém zběhnutí z února 1968 vypověděl generál Jan Šejna. Muž s hochštaplerskou pověstí tvrdil, že českoslovenští lékaři v Koreji spolu s těmi sovětskými prováděli experimenty na amerických zajatcích s cílem zlomit jejich psychickou odolnost. Šejnova nařčení přezkoumávaly po sametové revoluci i československé úřady, nenašly k nim však jediný podpůrný důkaz.

„Osobně tomu nevěřím,“ potvrzuje historik Adamec. „Nic nenasvědčuje ani tomu, že by se Češi v Koreji vůbec dostali do jakéhokoliv kontaktu se zajatci.“

Vraťte se a zapomeňte

Šejna byl sice nejvýše postaveným zběhlým armádním představitelem východního bloku, znal i ty nejtajnější vojenské dokumenty včetně strategických plánů Varšavské smlouvy, jenže tentokrát se skutečně zachoval spíš jako pouhý pohádkář. Opravdový příběh československých lékařů v Koreji byl pravděpodobně daleko prostší.

S přípravou vyslání vojenské nemocnice do spřátelené Koreje se na základě rozhodnutí nejvyššího stranického orgánu začalo v lednu 1952. Třeba Maďaři a Bulhaři vypravili podobná zařízení již dávno, do Asie posílali spíše civilní lékaře. Praha si dala na čas, navíc to pojala jinak; pod záštitou ministerstva obrany oslovovala ve velkém i armádní zdravotníky.

V první várce jich na druhou stranu světa cestovalo s vyhlídkou slušného finančního přilepšení devětadvacet, postupem času jejich počet narostl na 177. Nejdříve byli umístěni mezi kopečky v Sóga-mi, zhruba 40 kilometrů od Pchjongjangu. V březnu 1953 se stěhovali do vesnice Onsari na řece Čong Čon. Ani na jednom z těch míst to nebylo jak z dovolenkového bedekru.

„V létě jsme trpěli horkem a žízní, v zimě chladem a na jaře vlhkem,“ píše Placák v pamětech. „V dusném, těžko dýchatelném prostředí, v němž bylo více vody než vzduchu, jsme se mátožně potáceli, prádlo a šaty skrznaskrz prosáklé potem a vodou... Voda protékala proudem našimi polozemljankami a smáčela deky... Zle nás soužili komáři, paraziti a průjem.“

Možná vám ty kulisy přijdou povědomé, není těžké si do nich místo Placáka a jeho podřízených přimyslet Hawkeyeho nebo B. J. Hunnicutta. Zkrátka všechny, kteří nad operačním stolem bez ohledu na národnost vyhlíželi konec války.

Dočkali se 27. července 1953, kdy znepřátelené strany podepsaly příměří. Československá nemocnice se záhy proměnila v civilní, přesunula se do přístavního města Čchongdžin. A roku 1956 byla předána do korejských rukou.

V tichosti. Bez fanfár.

Na český MASH se totiž doma mělo zapomenout.

„Až do roku 1989 se k němu nikdo nehlásil,“ souhlasí Adamec. „Snad proto, že k Severní Koreji jsme měli od poloviny 50. let poměrně komplikovaný vztah. Kim Ir-sen nebyl jednoduchý partner ani pro Moskvu, ani pro nás. Vztahy se navíc dost zhoršily poté, co někdy v roce 1957 stáhnul z Československa stovky studentů a dětí, kteří tu byli jako sirotci, aby se údajně neodrodili.“

Tou dobou už byla Placákova parta dávno doma. A pokud se v Koreji její situace od té Hawkeyeho zas tolik nelišila, po návratu do vlasti to jiné bezesporu bylo.

Třeba právě špičkový chirurg a někdejší partyzán Bedřich Placák se po kritice srpnové okupace a podpisu Charty 77 musel živit jako lesní dělník a hlídač, z plukovníka jej degradovali na vojína.

Ne, tak neuctivě by se v USA k Shermanu Potterovi nikdy nezachovali.

Co k Potterovi, ani ke Klingerovi…

Ať už by si na vojenskou přehlídku vzal místo uniformy sebepestřejší květované šaty.