Komárek: Tohle už není můj svět. Sledujeme největší překopání západní kultury v historii

Kanadský premiér Trudeau se po dvaceti letech musel omluvit za aladinovsky začerněnou tvář na školním karnevalu, protože to prý bylo rasistické. Na Západě se za nevhodné označují pohádky o Červené Karkulce a Šípkové Růžence, jelikož podporují stereotypy o ženských rolích. Za rasisty se znenadání označují i Karel May, Winston Churchill či Kryštof Kolumbus. Pane profesore, čeho jsme to svědky?
Vezmu-li to z pesimistického konce, svědčí to o autolýze (samovolném rozkladu, pozn. red.) západní kultury. Pokud bych na to měl nahlížet optimističtěji, pak jde „jen“ o její překopání. Zato však od samého základu, to jest od jazyka, kterým se o světě mluví a který na něj byl po tisíciletí adjustován. Překopává se způsobem, k jakému ještě nikdy v dějinách nedošlo.

Nikdy?
Nikdy. Nedá se to srovnat ani s příchodem křesťanství či s osvícenstvím. Nanejvýš s pokusy totalit 20. století. Ty ale v čemsi jazyk pozměnily méně a spoléhaly se spíš na samopaly. Takováto úprava jazyka, jímž se o světě mluví, je hrobem otevřené diskuse, z níž západní kultura po léta čerpala svou sílu a odvahu. Vždyť varování před citlivým obsahem by se dnes dalo použít už i v souvislosti se Shakespearem!

Myslíte?
Hamlet? Pozor, abyste kvůli němu nepropadli trudnomyslnosti… Něco takového jsem kdysi viděl v Íránu. Tam snaha nerozrušovat lid zašla tak daleko, že ilustrované časopisy používaly jen jemných pastelových barev. Strašně se totiž báli, co by to mohlo vyprovokovat. U nás se takový přístup může projevovat různě, aktuálně mě děsí právě hrozba velké revize minulých textů. Když už jsme zmínili Shakespeara, vyloženě se to nabízí třeba u jeho Othella.

Mouřenína benátského.
Dnes by se řeklo: Afroitala benátského. Úplně vidím tu inovovanou verzi. Othello se s přítelkyní Desdemonou pěkně projede na gondole, obejde se to zcela bez škrcení, protože tahle scéna byla rasistická, násilnická, a vlastně svým způsobem i sexistická. A takových změn by se dalo vymyslet mnoho. Před chvílí jste zmínil Karkulku, třeba v takovém Německu už bych její novou verzi vlastně dávno čekal.

Jak by vypadala?
Karkulka by do lesa v žádném případě nešla sama, to se nesmí, místo toho by se mezi stromy vypravila s maminkou. Babičce by v košíčku nesly celozrnné keksy a ovocnou šťávu. Cestou by je nic děsivého nepostihlo, všechno by s babičkou spořádaně zkonzumovaly. Při návratu domů by pak v hvozdu potkaly přívětivou rangerku, která by jim prozradila, že v lese byli vysazeni vlci. Hodní vlci, pochopitelně, pomáhající udržovat biologickou rovnováhu.

Přepisovat se možná nebudou jen díla, ale i filmové titulky. Někteří herci z Harryho Pottera například požadovali, aby se z nich vyškrtla autorka knižní předlohy Joanne Rowlingová. Na čísi korektní poznámku o „menstruujících lidech“ si totiž dovolila opáčit, že menstruují jen ženy.
I tento minipříběh s „verbálním zločinem“ lze chápat jako doklad o obrovské civilizační proměně, které jsme svědky. V rámci této proměny bude ve výsledku osud nějaké Rowlingové docela lhostejný. Otázka totiž nezní, zda bude, nebo nebude vymazána Rowlingová. Ve skutečnosti zní, zda nebudou vymazáni jako nepotřební všichni literáti vůbec.

Jak to myslíte?
Slyšel jsem zasvěcenou přednášku o perspektivách umělé inteligence. Podle ní bude do deseti let i v češtině možné napodobit jakéhokoliv autora strojově. Viděl jsem takto dopsané Shakespearovy sonety, několik variant Havrana od Poea. Pakliže tedy tenhle pokročilý systém nakrmíme dostatečným množstvím českých textů, dočkáme se záhy i dalších románů od Jiráska, od kohokoliv. I proto mluvím o naprostém překopání základů západní kultury. Postupuje to rychle. Ve Spojených státech už údajně software píše zhruba 20 procent novinových článků. Zatím hlavně sportovní a burzovní zprávy. Neděsí vás to?

Někomu to vadí, někomu ne. Cožpak nejde o pokrok?
Jistě. Hodnocení toho všeho je pravděpodobně i záležitostí generační.

To máte pravdu. Je mi třiačtyřicet, a třeba za protestním házením kaší na uznávaná umělecká díla vidím hloupý vandalismus. O dvacet let mladší lidé podobné činy mnohem častěji obhajují, protože je prý nutné upozornit na problémy s klimatem.
Osobně považuji házení kaší na Moneta s Goyou za kontraproduktivní, takhle nikoho o klimatu nepřesvědčíte. Zcela jistě to neoznačíme za efektivní způsob ochrany amazonských pralesů; to si řekněme na rovinu. Taková forma mi spíš připomíná někdejší nápad britských aktivistů, kteří otrávili čokoládu pro děti, aby protestovali proti zabíjení zvířat na jatkách. Podobným činem se ve skutečnosti nekřičí „změňte to!“, ale „já tu jsem, všimněte si mě!“ Což známe už od Hérostrata z Efesu, který zapálil Artemidin chrám jen proto, aby vstoupil do historie.

Je házení kaše na obrazy znakem doby?
A to zase ne, svým způsobem to přece bylo vždycky. Vezměme si anarchismus 19. století. Pravda, hodit bombu na krále vyžaduje více odvahy, protože za to budete s největší pravděpodobností viset. V této souvislosti si vybavuji i misionáře Huca a Gabeta, kteří v 19. století cestovali po Číně. Zpětně vyprávěli, že čínské právo sice povolovalo obviněného mučit, ale ne až k smrti. Šéfové tamních lupičských tlup se proto dobrovolně hlásili úřadům, při výslechu všechno zapřeli a coby velcí, zjizvení hrdinové se následně vraceli zpátky ke svým kumpánům do lesů, vycházely o nich oslavné kramářské tisky. Už tehdy jim šlo o to samé: Zviditelnit se.

Vraťme se ale k tomu, proč si nejmladší a starší generace spolu dnes tak nerozumí. Není to i proto, že ty starší formovala totalita a chuť po svobodě, zatímco nazírání mladších tvaruje internetový věk? Že zkrátka máme naprosto odlišné výchozí pozice?
Hledal bych za tím do značné míry technologie. S nimi spojené životní zážitky. Vždyť dneska mačkají tablet růžovoučkými prstíčky i děti, které se ještě nenaučily chodit. To jedince velmi ovlivní. Ať už je to kvůli čemukoliv, dnešní dvacátníci se od mé generace šedesát plus nepochybně liší víc, než se liší klasický Evropan od klasického Číňana. A tohle v dějinách přes všechny generační třenice nikdy nebylo.

Bavil jsem se s jistým profesorem americké školy, který mi popisoval, že učit je v dnešních poměrech o strach. Jakmile vás na Západě někdo ze studentů označí za sexistu, rasistu či homofoba, je nesmírně těžké se takového cejchu zbavit.
Ano, poměry se mění. A i nástup politické korektnosti má své zákonitosti: v západní společnosti je vždycky mnohem obtížnější uhájit v neměnné formě něco, co bylo, než zavést cosi nového. Teď se jen nabízí otázka, zda to „nové“ povede z dlouhodobého hlediska k lepšímu či k horšímu.

U politické korektnosti nelze předem vyloučit ani první možnost. Její nástup přece vedle zjevných přešlapů docílil i nápravy mnohé diskriminace.
To nepopírám. Každé opatření ve společnosti má vždycky svou pozitivní i negativní stránku. Jen bychom si měli hledět, aby ta pozitivní převážila. Co bylo platno, že komunismus s sebou přinášel krásnou lyrickou poezii, nacismus zase velmi dobrou ochranu přírody. Ve srovnání s hrůzami, které tyto ideologie zavinily, šlo o velmi hubená aktiva.

Je na místě stavět vedle sebe politickou korektnost a nacismus s komunismem?
Jen naznačuji, že historické předěly znají dopady obojího typu. Kdybyste se zeptal vrchnostenského úředníka z roku 1730 na zrušení roboty, jistě by řekl: „Ti lenoši neudělají skoro nic ani s drábem, co by pak teprve dělali bez něho? Kdepak, robota být musí.“ Stejně by v polovině 18. století hovořil i soudní úředník o rušení výslechů útrpným právem: „Vždyť se nám ti lotři vysmějí! Někteří nic neprozradí ani na mučení, co by tedy řekli bez toho?“ Vidíte, obě zmíněné změny jsme nakonec přestáli bez větší úhony. Jiné lze oproti tomu označit za ambivalentní.

Jaké třeba?
V 19. století sílil u mladší generace nacionalismus. Křičelo se: „Zahnat Němce-vrahy do pekel, kam patří!“ Palacký sice ještě v polovině 19. století tvrdil, že kdybychom Rakousko neměli, museli bychom si jej vymyslet. Taky však říkal, že osou českých dějin je náš boj s Němci. Podle toho to v dalších desetiletích vypadalo.

Dočkali jsme se dvou světových válek, obrovského utrpení.
Nebo vzpomeňme na Masaryka. Za hilsneriády netvrdil, že Hilsner je ve věci smrti Anežky Hrůzové nevinný. Jen říkal, že je zcela nepravděpodobné označit tuto tragédii za rituální vraždu. A kolik toho musel zkusit! Nešli po něm ani tak zástupci státní moci, jako spíš „hlídky bdělých“. Ty jsou vždycky mnohem nebezpečnější, účinnější a agresivnější než neohrabaný státní aparát. Se současnou érou to má na mnoha rovinách značnou souvislost. My už dnes s odstupem víme, u kterých dějinných zvratů nakonec převládla pozitivní a u kterých negativní stránka. Jak se říká: po ovoci jejich činů poznáte je. Jenže historické ovoce zraje velice dlouho. A to současné navíc bude dozrávat s výzkumem a aplikacemi umělé inteligence. Velmi snadno může dojít ke kontrole celé společnosti vysoce výkonným softwarem. Proti tomu budou minulé totality čirým amatérismem.

Třeba uznávaný americko-izraelský spisovatel Tuvia Tenenbom označuje i samu politickou korektnost za formu diktatury. Bere podle něj lidem právo myslet si své, mluvit za sebe a dělat to, co považují za správné. Souhlasíte s ním?
Právo myslet si své člověku nijak vzít nelze. Lze mu do určité míry vzít jazyk, ve kterém je to možné činit nějak diferencovaně – v Orwellově newspeaku se celá americká deklarace nezávislosti vyjadřovala jediným slovem „crimethink“. Zdá se, že právo mluvit za sebe a dělat to, co jedinec považuje za správné, přišlo až s novověkem. A pravděpodobně jednou i odejde. Středověk se ptal: „Říká to, co se ševcům sluší říkat?“ Z anglosaského prostoru svoboda jedince přišla a z tohoto směru může i odejít.

S politickou korektností souvisí tzv. cancel culture – kultura odsuzování až vytěsňování někoho, jehož názor byl shledán urážlivým. Herec Rowan Atkinson, známý coby Mr. Bean, srovnává cancel culture se středověkým honem na čarodějnice. Má pravdu?
Ano. Rozdíl je v tom, že dneska se neupaluje. A pokud, tak pouze virtuálně na internetu. Pokrok zkrátka nezastavíte…

Takového „internetového upálení“ se před pár měsíci dočkal dokonce i vzorový slušňák Marek Eben, když na karlovarském festivalu varoval před novými svazáky hlídajícími politickou korektnost. Následně byl označen za zástupce generace, která by už měla odejít.
Je dost hrozné být naživu a být evaporizován… Řeknu to takto: Za minulého režimu jsme zcela svobodně mohli chválit Sovětský svaz a kritizovat americký imperialismus. I já jsem v té době trávil mládí. Ať se tedy nikdo nediví, že nyní budu analogicky podobně trávit i své stáří. Uvědomte si, jaký vývoj společnosti se před mýma, respektive našima, očima odehrál. Asi jako kdybych zamlada pomáhal mistru Janu Husovi opisovat Viklefovy traktáty a na stará kolena pak vydával barevný ilustrovaný časopis. Ono se to svým způsobem projevuje i na univerzitě: Dnes není zas tak podstatné, jak moc do hloubky se některému tématu věnujete, hlavní je, abyste digitální systém školy nakrmil tím, co tam má být; nejvíc se cení pokročilé dovednosti s počítačem. Co dnes vidíme kolem sebe, je kolikrát člověku ze „staré školy“ nepochopitelné. Osobně bych snad za vůbec nejrizikovější považoval ztrátu smyslu pro humor a sebeironii.

Na to si stěžoval i zmíněný Atkinson: „Dnešek odpírá komikům právo na to dělat si z něčeho legraci.“ A jako kdyby se to netýkalo jen komiků.
V dnešní společnosti je obzvlášť jasně vidět, že je zde potřeba dělat na někoho hon. Na koho? To je celkem jedno. I tahle ošklivá vlastnost bohužel k lidem patří. Člověk bezesporu je bytostí ambivalentní. Je kupříkladu také nutno se něčeho bát, což někdy přináší nečekané dopady. Jako když se lidstvo v roce 2012 bálo konce světa, jelikož tak pravilo staré mayské proroctví. Něco takového by bylo před 50 lety k smíchu. Lidi by nad tím, co kdosi kdysi zahlédl někde v pralese, nanejvýš mávli rukou. Zato dnes?

Zato dnes žijeme v době, kdy se s vážnou tváří cituje i jistá profesorka z univerzity v americkém Illinois, která matematiku označila za rasistickou, jelikož jde o vynález bělochů.
Víte, George Orwell a Aldous Huxley byli velcí proroci. Každý z nich toho ovšem zjevně prorokoval jenom polovičku... Ano, jsme svědky velkých strachů, zčásti podvědomých. A jedním z jejich projevů je právě již zmíněná potřeba honu na někoho. Při dovolené na Šumavě jsme před sedmi lety potkali hajného, který nás varoval: „Dneska v noci buďte radši vzhůru, mají sem přijít tisíce Syřanů z Bavorska. My hajní jsme připraveni, budeme na ně střílet.“ V noci se pak pochopitelně neukázala ani noha, šlo ale o to vnitřní vyladění. Kam jsme to dospěli? Osobně jsem se podivoval i honu na neočkované, kteří si za covidu mohli připadat jako příslušník kmene Xhosa, když se kdysi v Pretorii pokoušel vstoupit do bělošské kavárny.

Nutno podotknout, že to bylo i obráceně. Některé restaurace zakazovaly vstup naopak očkovaným.
Ano. Potřeba zahájit hon je univerzální, tak i onak. Když je teď válka, svým způsobem je jasné, kdo je nepřítelem. Pojmenovat ďábla a jeho spřežence je snadné. My se o to ale jako lidstvo snažili odjakživa. Za skutečných honů na čarodějnice, za sovětských čistek v roce 1937, znovu a znovu se snažíme oddělit zrno od plev, zlé od dobrých. Absolutní dobro od absolutního zla. Četl jsem váš rozhovor s kolegou Václavem Bělohradským, který to řekl velmi přesně: Že ve skutečnosti vždycky máme volbu mezi dvěma zly – mezi ošklivým a ještě horším. Rozhodně ne mezi křišťálovou dobrotou a sazově černým Belzebubem.

Zeptám-li se tedy, kde se v nás vzala potřeba politické korektnosti, co odpovíte?
Že v nás byla svým způsobem vždycky, jen nyní dostala konkrétní podobu. Jako lidé to prostě máme v sobě. Jen se podívejte na internetová diskuzní fóra pro rodiče. Navzájem se trumfují, kdo je vzornější: „My to děláme moderně, ale Vaňous, to je špatný rodič. Nekupuje bioplenky! Dítě určitě chová někde v chlívku s kozou!“ Ve společnosti je vždycky něco ve stylu veřejného anonyma. Pocházím z jihočeského maloměsta, kde namísto mravnostní policie fungoval soud stařen, které měly spoustu času, proto koukaly, kde se co děje. Tohle teď internet trochu kopíruje. S tím rozdílem, že správným softwarem vybavená ideopolicie by disponovala nekonečně působivějšími možnostmi. Kolikrát už mě napadlo, že staří estébáci musí ronit krvavé slzy, když vidí současné technické možnosti…

Moje babička už před deseti roky říkala, že světu kolem sebe nerozumí a že by dnes nechtěla být mladá. Řekl byste to také?
Řekl. Jsem rád, že jsem starý a že tedy relativně brzy umřu. Ne, nečekám nástup dob vyloženě obludných. Rozdíl proti době maximálního rozkvětu mé generace v 90. letech už je ale tak veliký, že se s tím člověk jen těžce smiřuje. Každý by rád žil a dožil zhruba v takových podmínkách, na které byl zvyklý. A já si někdy připadám, jako kdyby se uzákonilo, že na veřejnosti lze mluvit řekněme jen čínsky. To už se nenaučím.

Jsem rád, že jsem starý a že tedy relativně brzy umřu. Ne, nečekám nástup dob vyloženě obludných. Rozdíl proti době maximálního rozkvětu mé generace v 90. letech už je ale tak veliký, že se s tím člověk jen těžce smiřuje.

Máte dojem, že tohle už není váš svět?
Když se občas podívám na internet, napadne mě to. Zřejmě právě proto je to tak zařízeno, že lidé musejí časem zemřít. Aby nepřekáželi novým světům. Ale i proto, že toho příliš mnoho pamatují. A že by tedy mohli jmenovat spoustu minulých analogií k novinkám, které jsou přijímány s všeobecným nadšením.

Neříkejte, že ani v tomhle novém světě nenacházíte něco hezkého.
Ale ano. Kupříkladu babí léto bude na podzim stále tak hezké, jako bývalo. Bez ohledu na společenskou realitu. Víte, nové poměry jistě budou vyhovovat celé řadě lidí. Nechci být „zlověstným sýčkem na evropské věži“, trvám ovšem na tom, že svět naší generace to už nebude. Uklidnit mě může fakt, že od začátku 20. století o svůj svět přichází postupně každá generace; někdy velmi rychle. Proč tedy naříkat, že došlo i na nás, devadesátníky? Náš svět vydržel třicet let. Pánbůh zaplať za to…