Úloha snajprů ve válce
Během války na Ukrajině patří k nejobávanějším i nejtajemnějším bojovníkům. Celou věčnost dokáží bez sebemenšího hnutí čekat v úkrytu na svou chvíli, trefují i neskutečně vzdálené cíle. Snipeři jsou machři nad machry. Elitní český policejní odstřelovač vypráví v rozhovoru pro CNN Prima NEWS třeba o legendárním Kanaďanovi Walim, jenž zasáhne cíl na 3,5 kilometru. Popisuje zbraně, které umí střílet za roh. A také prozrazuje, proč sám před akcí nikdy nepije kávu.
Má pevný stisk ruky, na tváři plnovous, nosí kšiltovku, je chlap jak hora.
A to je tak všechno, co na něj mohu prozradit.
Elitní český policejní odstřelovač souhlasil s rozhovorem o svém řemesle pod podmínkou, že povídání proběhne pod přísnou anonymitou. K téhle práci to prostě patří.
„Nejlepší sniper je ten, koho nikdo nezná. Odstřelovači musí být neviditelní,“ vysvětluje důvod.
Válka na Ukrajině
Na tom něco bude. I Kanaďana Waliho, který se nedávno vypravil na pomoc Ukrajincům, známe jen pod přezdívkou. Říká se o něm, že cíl zasáhne na 3,5 kilometru. Můžu tomu věřit?
Můžete. Prozatím jde o nejdelší potvrzenou vzdálenost, na kterou se nějaký sniper trefil. Velkou roli samozřejmě sehrála jeho moderní zbraň. Používá tzv. antimateriální zbraňový systém s velkou ráží, což není věc určená primárně k likvidaci živých cílů, ale k likvidaci techniky. Walimu k mimořádnému výkonu bezpochyby pomohly i podmínky, v nichž střílel – zejména velká nadmořská výška.
To má takový vliv?
Jistě. Přečtěte si něco o olympiádě v Mexiku 1968, tam sportovci taky sbírali jeden světový rekord za druhým, protože se díky velké nadmořské výšce pohybovali v prostředí s nižší gravitací a hustotou vzduchu.
Na jakou vzdálenost byste trefil cíl vy, pokud byste v českých podmínkách střílel svou běžnou zbraní?
Pokud bych se zaměřil na nějaký cíl kdekoliv kolem nás, zasáhnul bych řádově do 800 metrů. Konkrétní podmínky a typ zbraně jsou ale v téhle otázce skutečně zásadní – stejný člověk může jednou trefit cíl na dva kilometry, podruhé mine na 150 metrů. I nejlepší z nejlepších navíc občas při soutěžích vypálí ránu, která se nepovede. Nikdo není absolutně neomylný. Přestože je pravda, že zrovna u nás policejních odstřelovačů se to při zásahu stát prostě nesmí. Máme často jednu jedinou ránu. Bez možnosti opravy. Prostě to musíme zvládnout.
To je rozdíl mezi policejními a armádními odstřelovači?
My policejní odstřelovači chodíme do akce při zásazích proti nebezpečným a ozbrojeným pachatelům. Často v situacích, v nichž si někdo vezme rukojmí. To je jasně nejtěžší úkol, sebemenší chyba může znamenat tragédii, ohrožení rukojmích nebo dalších nezúčastněných osob. Nezřídka se trefujete do místa, které nemá průměr větší než šest centimetrů. Proto policejní odstřelovač musí trénovat opravdu přesnou střelbu. Má za úkol cíl eliminovat, aby pachatel už nebyl schopen žádné další akce. Armádní odstřelovač si oproti tomu může dovolit, že cíl jen zasáhne, nikoliv rovnou eliminuje. Tím, že ho zcela neeliminuje, naopak nepříteli způsobí další škody, protože se o zraněného musí někdo starat. Vznikají mu další náklady.
Jak důležitá je vůbec role odstřelovačů v moderních válečných konfliktech?
Pro jistotu znovu opakuji, že jsem policejním, nikoliv armádním odstřelovačem. Ale na vaši otázku mohu odpovědět i tak: Snipeři ve válkách byli, jsou a budou důležití. Je to nezastupitelná složka ozbrojeného konfliktu, která se třeba dronem stále nedá nahradit. Úkolem odstřelovačů navíc není ani zdaleka jen samotná střelba – v policejní i armádní činnosti dost často fungují též jako pozorovatelé. Právě předávání informací může být až 80 procent jejich práce.
Jsou tedy i odstřelovači, kteří při zásazích za celou kariéru ani jednou nevystřelí?
Může se to stát. A to za sebou klidně mohou mít spoustu akcí, jen prostě místo střelby pozorovali. Práce policejních odstřelovačů spočívá třeba i v předávání informací o pachateli nebo objektu, které se vyhodnotí pro vlastní zákrok jednotky. Jindy jsou nasazeni demonstrativně – například při ochraně vládních činitelů. Bývá to fakt různé.
Pokud je to ale na vás, podle čeho poznáte ten opravdu správný okamžik, kdy zmáčknout spoušť?
U policejních zákroků jednáme pod jednotným velením. Záleží tedy na veliteli akce. Pravda, někdy může dát odstřelovači zelenou, aby se rozhodnul sám. Pak musí situaci vyhodnotit sniper, zodpovědnost půjde čistě za ním. Většinou je to však týmová práce. Pokud to jen trochu lze, snajpři se střídají, pracují ve dvojicích – jeden je střelec, druhý pozorovatel.
Už zmíněný Wali je prý schopen ve válce zabít až čtyřicet lidí denně. Není to přehnané číslo?
Technicky to jistě možné je, k podobnému počtu se za určitých okolností může dopracovat i běžný voják. Ale dovolte mi, abych se vrátil k jednomu slovu z vaší otázky.
Jistě, ke kterému?
Zabít.
Prosím.
Tohle slovo totiž my odstřelovači nepoužíváme, místo něj říkáme spíš „eliminovat“. Víte, pozdvihnout proti někomu zbraň není žádná legrace. Natožpak na někoho vystřelit. Jestli si někdo myslí, že na takové chvíle my snipeři bůhvíjak rádi vzpomínáme, že se před sebou vytahujeme, trumfujeme se počty eliminovaných, pak se velmi plete. Nikdy to není příjemné.
Ilustrační fotografie odstřelovače v akci.
Dobrá, zaměřme se tedy na chvíli, kdy máte někoho eliminovat. Je pro snipera těžší se trefit, nebo nebýt viděn?
To musí jít ruku v ruce. Třeba legenda vietnamské války Carlos Hathcock se dokázal tři dny plížit džunglí, jednou ranou sestřelit generála Vietkongu a pak se tři dny divočinou zase plížit zpátky. To je z mého pohledu nadlidský výkon. Opravdový machr dokáže za slušných podmínek ležet bez hnutí opravdu dlouho, aniž by jej někdo zpozoroval. Jakmile třeba britská SAS zasahovala v sektářské válce v Severním Irsku, bývali její příslušníci schovaní na půdách i několik dlouhých dnů.
Jak to řešili, když se jim chtělo na záchod?
Do sáčků. Někdy to v podobných situacích jinak nejde. Úkol je potřeba splnit.
Jak těžké je vydržet soustředěný i několik hodin v kuse?
Co si budeme povídat – stoprocentní soustředění člověku vydrží maximálně několik hodin, pak je naprosto lidské malinko polevit. I proto jsme se před chvílí bavili o tom, že je rozumné se v akci střídat.
Máte nějaký tip, co proti podobné únavě dělat?
Určitě to nezkouším potlačit třeba energetickými nápoji. I kafe si před akcí zakazuju. Vypadá to jako maličkost, ale i tohle vás dokáže rozhodit. Rozbuší se vám srdce, fyziologicky se dostanete do nepřirozeného stavu. Před samotným zmáčknutím spouště by člověk měl hodně pracovat s dechem. Asi jako biatlonisté. Jen s tím rozdílem, že u nás se za chybu platí dráž než při olympijském závodu.
Je pro snipera noční můrou nějaké konkrétní počasí?
Zcela jednoznačně vítr, jelikož ovlivňuje dráhu střely. Existují balistické programy, které vám danou odchylku vypočítají; podle toho víte, kolik byste si měl na optice nacvakat, o kolik mířit vedle. Jenže podobné tabulky počítají s ideálním stavem, v němž se většinou nenacházíte. Odstřelovač musí vyhodnocovat i to, že pokud v okolí stojí les nebo nějaké budovy, pak se vítr na jednotlivých místech liší – na 300 metrech může i dvakrát změnit směr. Je zkrátka potřeba se smířit s tím, že úplně na všechno tabulky neexistují. Hodně záleží na inteligenci a zkušenostech snipera, aby se dokázal přizpůsobit situaci.
Britští vojáci Matt a Sam Hughesovi prý roku 2003 zastřelili dva afghánské Tálibánce na 860 metrů v tak silném větru, že museli mířit 17 metrů vedle cíle. Je něco takového ještě umění, nebo spíš neuvěřitelná klika?
Štěstí mohlo sehrát roli. Oba ale jistě dobře věděli, jaké povětrnostní podmínky právě panují, pracovali s nimi. Takže za mě – klobouk dolů.
Ještě o jedné znamenité trefě jsem slyšel. Jedna rána už zmíněného Hathcocka prý kdysi proletěla vietnamskému odstřelovači zaměřovačem přímo do oka.
Čistě teoreticky to možné je, ale osobně bych tuhle historku považoval spíš za odstřelovačskou latinu. Z jednoduchého důvodu. Pravděpodobnost, že v době výstřelu budou zbraně protivníků proti sobě v dokonalé rovině, je opravdu malá. Hodně malá. Přesto to nemůžu zcela vyloučit. Opakuju: Teoreticky to možné je.
Finský sniper Simo Häyhä, postrach Sovětů v zimní válce.
Jaké další sniperské legendy vedle Hathcocka a Waliho uznáváte?
Zcela určitě finského odstřelovače Simo Häyhä, přezdívaného Bílá smrt. To byl na přelomu let 1939 a 1940 velký hrdina zimní války, na kontě měl 505 potvrzených zásahů. Nebo z novodobých i Chrise Kylea, o kterém byl před pár lety natočený film Americký sniper s Bradleym Cooperem v hlavní roli. Nepřítel mu během války v Iráku říkal Ďábel z Ramádí, odstřelovače zneškodnil i na vzdálenost 1 920 metrů, měl 160 potvrzených zásahů.
A legendou byl i Vasilij Zajcev, o němž je jiný známý snímek Nepřítel před branami. U Zajceva je jen potřeba brát jeho věhlas malinko s rezervou, hodně na něm zapracovala sovětská propaganda. Nejlepším ruským odstřelovačem za druhé světové války byl ostatně Michail Surkov. Měl 702 potvrzených zásahů, což je oproti Zajcevovým 225 trochu rozdíl. A pozor, Rusové měli mezi válečnými odstřelovači i znamenitou ženu.
Proslulého ruského snipera Vasilije Zajceva si ve filmu Nepřítel před branami zahrál Jude Law.
Ljudmilu Pavličenkovou?
Ano. Měla 309 potvrzených zásahů, z toho ve 36 případech šlo o nepřátelské odstřelovače. I my se ostatně můžeme chlubit jednou takovou výjimečnou odstřelovačkou – Marie Ljalková-Lastovecká se zúčastnila bitvy u Sokolova, prošla karpatsko-dukelskou operací. I z ní měli Němci vítr.
Marie Lastovecká byla za druhé světové války velmi úspěšnou odstřelovačkou, roku 2010 obdržela Řád Bílého lva. Zemřela o rok později.
Třeba Fin Häyhä prý ve vánicích zimní války neustále žvýkal sníh, aby mu od úst nešla pára a byl tak pro sovětského nepřítele neviditelný. Vybavíte si jiné zajímavé maskovací metody legendárních snajprů?
Řeknu to takhle: Dobrá metoda maskování se neprozrazuje… (úsměv) Každý sniper se každopádně musí přizpůsobit prostředí, ve kterém se pohybuje. A co funguje jednomu, nemusí fungovat druhému.
Legendární odstřelovač Chris Kyle, o kterém byl natočen film Americký sniper.
Může se i dnešní odstřelovač od legend typu Zajceva něco naučit?
Přinejmenším trpělivosti. Je jedno, že už jsou kolikrát přes půl století po smrti, leccos totiž zůstává i po tak dlouhé době stejné. Stále platí, že se musíte umět přizpůsobit situaci. Díky inteligenci vyhodnocujete spoustu věcí za chodu. U dobrého odstřelovače je naprosto klíčové, aby to byl člověk klidný, žádný nervák. Cítit vztek? To ničemu nepomůže. Ani když má například na mušce pachatele, který drží rukojmí. Pokud by v takové chvíli cítil hněv, stres, nervozitu, nemá v téhle práci co dělat. Ono se to vlastně ani nemůže stát, s takovou povahovou výbavou by vůbec neprošel sítem výběru.
Je náročné se stát policejním odstřelovačem?
Řeknu to takhle: Snem asi každého policisty je stát se členem zásahové jednotky. A pak – být odstřelovačem. Takže jakmile se to povede, už to něco znamená. Pokud jste už jednou přijatý k zásahové jednotce, musí si vás k dalšímu kariérnímu posunu vybrat starší kolegové; to trvá minimálně rok, následně je ještě potřeba úspěšně složit kurz. Odstřelovači proto většinou nejsou žádní vyjukaní mladíci, až na výjimky se k téhle práci dostanete až po třicítce.
Musí k ní mít člověk nějaké předpoklady?
Vynikající snipeři měli většinou ke střílení vztah odjakživa. Zajcev byl výborný lovec, Kyle taky. Patří to k tomu. Já taky jako spousta jiných kluků odmala střílel ze vzduchovky. Jednou věcí jsou ovšem předpoklady, druhou pravidelná poctivá příprava.
Je to dřina?
Sniper nesmí zanedbat fyzičku. Jak si s ní poradí, je tak trochu na něm – jeden den třeba běhá, druhý je v posilovně, třetí dělá úpolový sport. Musí být ale fit. Hodně důležité je pochopitelně též mít co nejčastěji v ruce zbraň. Ideální je střílet každý den, to se ale vzhledem k plnění dalších služebních povinností jen tak nepodaří. Minimálně jednou týdně ovšem střílet musíte.
Jaké zbraně používáte?
Střílím se zbraňovými systémy v ráži. 308 Winchester a .338 Lapua Magnum. Technika jde v poslední době hodně dopředu, vyvíjí se především optické zaměřovače. Jsou do nich integrované dálkoměry, se zbraní v ruce teď vidím dál a ostřeji než dříve. Brzy přijdou ještě působivější novinky. V Americe už třeba vyvinuli střelu, která se dá po opuštění hlavně řídit radiově na dálku. Lidově řečeno: Umí střílet i za roh. Pro nás je to zatím sci-fi, v Americe už ale podobné zbraně sem tam používají.
Legendární odstřelovač Chris Kyle, o kterém byl natočen film Americký sniper.
Těšíte se, až si z ní jednou vystřelíte?
Jasně. Já jsem zbraněmi „postižený“, rád si zkusím kde co. Odstřelovač by měl minimálně na uživatelské úrovni zvládnout všechny existující zbraňové systémy. Pro mě zatím bylo největším zážitkem vystřelit si z pušky ráže .50, s níž Wali udělal zmíněný rekord.
Když se s ní Wali trefil na 3,5 kilometru, na jakou vzdálenost byste si s touhle sofistikovanou zbraní troufnul vy?
Copak troufnutí si, o to by nešlo. Troufnul bych si klidně i na těch 3,5 kilometru... (úsměv) Zase by ale hodně záleželo na podmínkách, v nichž by se střílelo.
I vy jste potvrzením známého faktu, že Češi jsou národem střelců. Nebývale často přeci vozíme medaile jak z olympiády, tak z různých snajprovských mezinárodních mistrovství. Kde se to v nás bere? Máme to v genech?
U nás policejních odstřelovačů za tím určitě lze hledat fakt, že máme hodně dobré podmínky k přípravě, solidní vybavení. Ale jinak se nemýlíte, i celkově to jako Češi máme do značné míry v sobě. Za minulého režimu se hodně lidí naučilo střílet zásluhou Svazarmu. A asi to má dodnes nějaký dopad. Když bylo loni schváleno nařízení vlády o střelecké přípravě obyvatelstva, šlo podle mého taky o dobrý nápad. Lidi by v téhle době měli umět vzít zbraň do ruky, být schopni s ní zacházet.
