Mertlík: Mašínové nejsou vrazi, to říkají jen Čecháčkové. Jejich útěk na Západ byl zázrak

S Josefem Mašínem jste udělal řadu rozhovorů, často si píšete, tykáte si. Jaký je zblízka?
Budí respekt, což si nesmíte plést s arogancí. Jakmile ho poznáte blíž, ze všeho nejvíc si ověříte, že v sobě nezapře geny svého otce. Geny hrdiny protinacistického odboje, geny velícího důstojníka. Jsou zkrátka chvíle, kdy se mu obrazně řečeno těžko bere pádlo z ruky. Ne, že by snad nebyl přístupný odlišnému názoru, ale pokud je zvyklý zametat zleva doprava, tak dělat to opačně se prostě v jeho přítomnosti nebude.

Řekl vám při rozhovoru někdy: O tomhle se nechci bavit?
Nikdy. Všechno, co asi máte na mysli, se stalo nesmírně dávno. Už je to trochu jak starý film. Navíc: Je docela ostrej chlapík. V titulku jednoho z našich rozhovorů jsem zmínil citát, který jeho postoj do značné míry vystihuje: Ničeho nelituju. Přesně tak to má rozdané.

Říkáte, že je ostrý chlapík. Myslíte, že se někdy něčeho bál?
Na to jsem se ho ptal. Odpověděl, že když už se pro něco rozhodnete, bát se je nesmysl. A jakmile se kolem vás střílí, na strach stejně nemáte čas. I při jejich útěku na Západ, konkrétně při známé scéně v Uckru, vesnici 100 kilometrů od Berlína, kde se Mašínové museli prostřílet proti přesile východoněmeckých policajtů, to prý šlo ráz na ráz. Pepa mi tvrdil, že celá ta šílená kanonáda trvala přibližně dvacet vteřin. Bát se prostě nestačíte.

Co důležitého z jejich příběhu jste se od něj dozvěděl?
Existovalo hned několik otázek, u kterých mi bylo jasné, že se k nim při rozhovoru musíme dostat. Zaprvé: Kdo při tom 29 dnů trvajícím útěku na Západ doopravdy velel? Prošli si totiž během těch týdnů spoustou situací, v nichž to bylo padesát na padesát: Prostřílet se, nebo se schovat?

A kdo tedy velel?
Jako mnozí další jsem si původně myslel, že šéfem byl Ctirad. Ten přísnější, jak říkala sestra Zdena. Asi to tak ale nebylo, doplňovali se. Od „rány“ byli po tátovi oba. I když po tátovi… Puťku nepřipomínala ani jejich máma, natožpak babička Ema, která byla ve výsledku možná ještě větší velitel než válečný odbojář Mašín. I na ni jsem se Josefa ptal. Odpověděl: „Babička Ema, to byl muž činu.“ Tím řekl vše.

Jaké další otázce jste se v rozhovorech s Josefem Mašínem nemohl vyhnout?
Té, co trápí tolik lidí, i když by je asi trápit neměla – jak Pepa nahlíží na všechny ty zabité, co za nimi zůstali.

Dnes slaví devadesátiny účastník druhého a třetího odboje, příslušník speciálních výsadkových jednotek americké armády a podnikatel Josef Mašín. pic.twitter.com/JwPVCResoC

— Muzeum paměti XX. století (@MStoleti) March 8, 2022

Proč by to lidi nemělo trápit? Je to přece výčitka, která se u jejich jinak velmi srdnatého působení vyloženě nabízí.
Osobně to vidím jinak. Docela lehce to můžu přirovnat k současnému dění na Ukrajině: Když už stojí voják v jedné uniformě proti vojákovi v druhé uniformě, jak to asi tak může skončit? Očekáváte snad, že se budou bratřit? V 50. letech to byla taky válka.

Formálně vzato ne.
Ale ano. Jen proti sobě neválčily dvě armády, nýbrž stát proti svým vlastním občanům. Režim posílal ve velkém nevinné na popraviště, lidé byli zabíjeni na hranicích jen kvůli své touze po svobodě. To byla až středověká krutost. Podle mého horší než od nacistů. Dnes někteří Mašínům vyčítají, že ještě před samotným útěkem na Západ zabili při své snaze získat zbraně dva příslušníky SNB. Že Josef při přepadení výplatního vozu zabil pokladníka Rošického. Jenže ve všech inkriminovaných případech to byla od Mašínů v rámci boje režimu pouze forma sebeobrany. Nikdy nešli do akce s tím, že někoho zabijí. Proti nim naopak stáli ti, kteří zločinný režim reprezentovali. Komunisti. Muži s uniformou. A hlavně – se zbraněmi.

To platí i v případě pokladníka Rošického?
Jistě, třeba tam to byla jasná sebeobrana. Rošický vytáhnul pistoli, chtěl střílet. A Josef byl prostě rychlejší. Ať mi nikdo nevykládá, že šlo o vraždu. Padesátá léta si i jako dítě sakra dobře pamatuju. Ten všeobjímající strach. Ten teror. Aby tenkrát někdo dostal od státu zbraň, musel být zatraceně dobře prověřený jedinec. To platí i v případě Rošického. O Mašínech se traduje, jací to byli pistolníci. Co ale případ taxikáře, kterého přepadli cestou ke strážnici SNB v Chlumci nad Cidlinou?

Svázali ho v lese.
Potřebovali jeho auto. Říkal jim, že ho trápí nemocné srdce, že má doma děti. Nic mu neudělali, jen se s ním domluvili, aby hned nevylézal ven. A co provedl, jakmile vyrazili k Chlumci?

Okamžitě se vydrápal na silnici a začal stopovat.
Ano. A měl takovou smůlu, že mu zastavili právě až Mašínové, když už se vraceli z chlumecké akce zpátky. Stejně mu nic neudělali. Tak jací pistolníci? Víte, vybavuju si k tomu jeden signifikantní příběh. Viděl jsem rozhovor s mužem, který po 15. březnu 1939 vstoupil do slovenské fašistické armády. Jakmile získal pocit, že to Němci ve válce začínají prohrávat, utekl z kasáren ještě v uniformě k partyzánům. Za prvním křovím vylezli dva chlapíci se samopalem a co je prý zač. Začal vysvětlovat, že chce k partyzánům. „Jak ti to máme věřit? Třeba jsi jen provokatér,“ namítali. „Víš, co? Vidíš tamhle dole na mostě ty dva německé vojáky? Tak běž a zabij je. Pak ti budeme věřit, že jsi náš.“ Dotyčný kluk se sebral, v té své uniformě došel k Němcům, požádal o sirky na zapálení cigarety a oba je podříznul. Teď mi řekněte: Byli to přesvědčením nacisté? Třeba ne. Možná pocházeli z Hlučína a narukovat do wehrmachtu museli. A co on? Byl hrdina, nebo vrah?

Nevím.
Podle mého existuje jediná odpověď: Byla válka. Stejně jako v případě Mašínů. Jako u strážmistra Honzátka, kterého Ctirad při přepadení služebny SNB v Čelákovicích zabil, aby je později nemohl identifikovat. Udělal to tak, jak ho to učili ve Svazarmu, kam chodil na výcvik. Honzátko se na to mohl vykašlat, odevzdat jim zbraň, neudělal to. Budiž mu to přičteno ke cti, byl ochoten a chtěl stále bojovat. Ale pak to zkrátka dopadlo takhle. Víte, lidi pořád mluví o Rošickém, o Honzátkovi. Ale že se nikdo neptá na matku Mašínových, která bez pomoci zemřela v komunistickém vězení? Na popraveného strýce Libora? Na všechny ostatní příbuzné nejen bratří Mašínů, ale i ostatních členů skupiny, kteří od režimu dostali 15 a více let jen za to, že přece museli o úmyslech odbojářů vědět? A vůbec, dotáhněme to do absurdna – proč není vrahem nazýván i jejich otec, když za druhé světové války kladl bomby do uhláků lokomotiv? Josef tvrdí, že jsou s bráchou často kritizováni z důvodu, který je ve skutečnosti docela jiný. Aby si lidi sami před sebou omluvili, že oni proti režimu nedělali vůbec nic.

Asi jak kteří. Někteří byli aktivní, jen u toho nikoho nezabíjeli.
Ano, Mašíni se rozhodli – jako jejich otec – na násilí vypovězené státem vlastním občanům odpovědět bojem. Pepa stále opakuje jednu věc: My na Západ neodcházeli kvůli tomu, abychom tam mohli rozjet byznys. Abychom se měli líp. Ne. My se tam vydali proto, abychom se mohli vrátit a s pomocí Američanů svrhnout totalitní režim.

Jejich útěk na Západ je neskutečným příběhem. Vždyť po nich šly desítky tisícovek uniforem. Ztratili sice parťáky Václava Švédu a Zbyňka Janatu, tři z nich ovšem přes železnou oponu přece jen prošli.
Zázrak. Normální zázrak. Jejich útěk z totalitního Československa přes NDR byl šťastným sledem neuvěřitelných situací. Jako když se schovali pod hromadu větví, po níž dupal východoněmecký policajt, a stejně je neobjevil. Když jejich stopy ráno před houfy pronásledovatelů ukryla jinovatka. Když vzdorovali všem těm přestřelkám. Pokud by to byl film, nabyli byste lehce dojmu, že už to nemůže být napínavější. Načež nastane závěrečná scéna, která byla ze všech nejdrsnější. Z jedné strany je tehdy zasypávala střelba východních Němců, zachránili se až proběhnutím skrz sovětské kasárny. Chápete? Sovětské!

K tomu místu se navíc dostali tak, že dva z nich seděli na nárazníku na konci vlaku, Ctirad se ukrýval pod vagonem.
To ani není „Hollywood“, spíš už „Bollywood“! Jakmile je Němci objevili a začali po nich střílet, Pepa nesl zkrvaveného Milana na zádech. Ruští vojáci zrovna skládali brambory, když se kolem nich začalo střílet jak o život. Co udělali? Nic! Jen na všechno užasle zírali. Mašínové tak proběhli přímo přes sovětský dvůr. A zase – za normálních okolností by je odřízla východoněmecká jednotka, která se k nim blížila z druhé strany. Jenže jí zatarasily cestu spadlé závory před očekávaným průjezdem vlaku, který byl blokován střelbou. Jen díky tomu se Mašínové s Paumerem dostali dál. Povedl se jim opravdu fantastický příběh. Smutné je ve skutečnosti něco jiného: Přežívá pocit, že to jako ve filmu končí proběhnutím Mašínů s Paumerem na Západ.

A ne?
Ne. Přešli čáru s tím, že se osprchují, dostanou zbraně a potáhnou zpátky pro zajatého parťáka Švédu. Pepa mi povídal: „My byli tak nabuzení, že nám to všechno vyšlo! Mysleli jsme si, že jsme nesmrtelní.“ Na Západě ale o tohle nikdo nestál. Místo toho měli američtí generálové snahu vozit je po večírcích jak cvičené opice. Hollywood jim nabízel obrovské prachy za zfilmování jejich příběhu. Odmítli, o tohle jim přece nešlo. Kvůli tomu tam nejeli.

Co s nimi bylo dál?
Přihlásili se do americké armády, pořád doufali, že dojde na velký konflikt se SSSR. Josef to komentoval slovy: „Definitivně jsme všechno pochopili po maďarském povstání 1956, které Rusové utopili v krvi a Západ nehnul ani prstem. Tehdy jsme zjistili, že je to opravdu v hajzlu.“ Všichni tři se tenkrát z armády odhlásili, chtěli do civilu. Jen Paumer si to nějak popletl a omylem na formuláři podepsal souhlas s narukováním do korejské války, uniformu tak svlékl až po pěti letech. Všichni tři pak na Západě prožili pozoruhodný život, konkrétně Josef má dodnes firmu s 64 pobočkami po celém světě. Úspěšný chlap.

Co dnes cítí k zemi, kde se narodil?
Řekl bych, že k ní má pořád silný vztah. Jen se ho nesnaží dávat moc najevo. Snad pro to zklamání, že se Češi dodnes s bolševikem nijak nevyrovnali.

Ani v loňských volbách, po kterých komunisti vypadli z parlamentu?
Na to by vám Pepa řekl: „S tím mě neohromíš. To mělo přijít o 50 let dřív.“ Navíc by určitě dodal, že komunisti jsou ve vrcholných funkcích furt, jen mají na sobě jiný dres.

Je pravda, že Mašín několikrát kritizoval i polistopadový vývoj naší země.
Představoval si to jinak. Doufal, že si se svou minulostí poradíme líp. Byť je tedy pravda, že mi nedávno přiznal: „Ale jo, možná bych se do Česka ještě jednou rád podíval.“ Něco podobného před tím nikdy neřekl. No, pokud se to stane, bude to zajímavé. Moc dobře si pamatuju, jak to vypadalo, když se po revoluci vrátil Paumer a nějaký komunistický důchodce na něj hulákal „vrahu“. Když se o tom s Josefem bavíme, rozzuří se do běla: „Tohle by si na mě dědek zkusil a ani by to nedořekl. Zmlátil bych ho, hajzla…“

Myslíte, že Mašíny a Paumera považují za vrahy jen komunisté?
Asi ne. Je pravda, že tohle je v některých lidech možná hlouběji, než si vůbec dokážeme připustit. Ono jde o to, jestli je člověk Čech nebo Čecháček.

Co si představujete pod pojmem Čecháček?
Malost. Takoví jedinci uznávají jediné hrdiny. Ty, kteří jsou už po smrti. Ty, kteří už nemohou říct: „Co jsi dělal ty, zatímco já konal?“

Takže až Josef Mašín jednou nebude naživu, bude se na něj ve vlasti nahlížet jinak?
Od příští generace určitě. V roce 1990 se mnou kdosi dělal rozhovor a ptal se mě, co nejlepšího může moje generace udělat pro svou zemi. Odpověděl jsem: „Rychle zemřít.“ Bohužel si za tím stojím. Mnohé z nás ten čtyřicetiletý život v kleci strašně zkurv... Mladší generace tím už poznamenané nejsou. U nich hrozí jiná nebezpečí, ale konkrétně komunistickou ideologii už nikomu žrát nebudou. Podívejte na Putina, jak to na Ukrajině neodhadnul. Spáchal tragickou chybu. Vojensky může tu zemi na čas ovládnout, to jeho oblbování mu ale už na svobodné Ukrajině nikdo nespolkne.

Vidíte, nehodili by se teď i Rusku nějací bratři Mašínové, kteří by si to s Putinem vyřídili po svém?
Mašíni by v Rusku nepomohli, tam to chce trpělivost a čas. Jen to nelze měřit délkou lidského života, počítá se to spíš na staletí… Uvědomme si, že Rusové mají úplně odlišnou historickou zkušenost, i jejich mentalita je jiná. Často se mluví o Alexeji Navalném, jaký je to prý Putinův protipól. Skutečnost? Jak se to vezme… Navalnyj je především ruský nacionalista, jen odlišného střihu. Někdo jiný, než jak jsme si ho na Západě vysnili. Evropským politikem byl před ním liberál Boris Němcov, ale víme, jak dopadnul. Pokud k sobě budeme upřímní, v Rusku teď není v podstatě žádná opozice. Těch pár protestujících lidí je ve srovnání s celkovým počtem obyvatel Ruska málo. Rusové v sobě prostě lpění ke svobodě nemají. Což mě mimochodem přivádí k otázce: Máme tohle lpění ke svobodě vůbec my Češi?

A máme?
Když sleduju záběry z listopadu 1989, vždycky se u toho rozbrečím. Z toho davu sálá zvláštní a neuvěřitelně mocné pozitivní prozáření. Pokaždé se sám sebe ptám: Sakra, kam se to ztratilo? A jednou mě to trklo. Většina Čechů totiž nedlouho po listopadu 1989 zjistila, že bůček přece jen chutná líp než svoboda. Škoda. Štve mě, že to takhle pořád ještě vidí tolik z nás. Události na Ukrajině mnohým troubům, snícím o stínu koruny ruského dubiska a o míru ve chvíli, kdy se kůň ruského kozáka napije z Vltavy, otevřely oči. Všechno nejlepší k narozeninám, Pepo!