Zapomenutý hrdina. Jak zemřel Čech, který za války bojoval proti Japoncům?

Když byl Jan Beránek malý špunt, zvědavě pokukoval po fotografii, která vémyslické babičce visela na zdi. „Babi, kdo to je?“ Vlastně se toho zas tolik nedozvěděl: Prý strýc Silva, který ve válce za neznámých okolností zemřel v Singapuru. Hoch pokývl hlavou a za chvíli ho zajímala zase spíš vlaštovka, co proletěla za oknem. Singapur jako Hodonín; v klukovském světě je obojí stejně daleko.

Z Vémyslic do Singapuru lodí díky Baťovi

Až jako dospělého to Beránka při sestavování rodokmenu znovu trklo. Co se vlastně tomu prastrýci v Asii stalo? Co tam dělal? Táta od tří dětí se pustil do pátrání, které trvá přes tři roky a připomíná vzrušující detektivku.

„Prostě jsem chtěl zjistit víc. Silvestrův osud byl v rámci rodiny naprosto výjimečný. Všichni její členové se jinak narodili, pracovali a zemřeli ve Vémyslicích, případně v nejbližším okolí. O nějakém Singapuru tu do té doby nikdo ani neslyšel,“ přibližuje Beránek.

Rodina si i po víc než půl století leccos pamatovala. Třeba, že když Silvestr získal v devatenácti místo u firmy Baťa, bylo to pro vesnického jinocha terno. Šéf obuvního impéria nabíral venkovské mladíky docela často, podroboval je pak velmi přísnému režimu, vyžadoval od nich naprostou sebekázeň a další vzdělávání. Pokud se osvědčili, mohla je čekat nádherná kariéra. Třeba i v zahraničí. Takto jich v letech 1938–⁠39 poslal do ciziny desítky. Došlo i na Silvestra. V lednu 1939 nastoupil v italském Janově spolu s dalšími šesti kolegy na loď směřující do Singapuru, tehdy Britského Malajska.

Jak se Beránek po letech prohrabával zapadlými lejstry, jako kdyby se přes oceány plavil taky. V domácím archivu dokonce našel několik zažloutlých dopisů; bohužel nejen od Silvestra, ale i od jeho baťovských kamarádů, kteří po mládencově zmizení popisovali, kde ho viděli naposledy.

Pro Silvovy blízké to tenkrát muselo být strašlivé. Po válce se pokoušeli komunikovat s britskými i singapurskými úřady, limitovala je však neznalost angličtiny i zdejší politická situace. Po únorovém puči v roce 1948 byla korespondence z vůle vyšších míst rázně omezena. Zbyl tak jen Silvestrův úmrtní list vystavěný na dohadech, že zahynul někdy kolem 15. února 1942 v Singapuru či okolí.

„Měl jsem se od čeho odrazit, moc toho ale nebylo,“ popisuje Beránek začátky svého detektivního pátrání pro CNN Prima News a doplňuje: „Začal jsem v českých archivech. Třeba v tom zlínském mají rozsáhlé množství baťovských předválečných dokumentů, to bylo velké informační bohatství. Hodně jsem litoval, že jsem s výzkumem nezačal dřív. Ještě v 90. letech jsem mohl mluvit se spoustou pamětníků, dnes už takoví lidé nežijí. Zase jsem toho ale mohl mnoho objevit zásluhou internetu.

Setkání po 75 letech s manželkou kamaráda

Poměrně rychle se to začalo nabalovat, dostal jsem se ke spoustě užitečných kontaktů. Seznámil jsem se třeba s československou komunitou v Austrálii, jejíž součástí jsou i potomci singapurských baťovců. Nebo s úžasnými vojenskými historiky v Anglii, na Novém Zélandu. Postupně jsem zaplňoval prázdná místa. Byť jsem si někdy připadal jako cimrmanovský badatel. Měl jsem například spoustu fotografií singapurských baťovců, na kterých by Silva mohl být, ale není. Nebo možná je, ale nedá se poznat.“

Pátrání po Silvestrovi brzy přerostlo nebohého prastrýce. Beránkovi se postupně podařilo zmapovat celou československou komunitu 130 lidí, kteří se v Singapuru před válkou, či během ní pohybovali. Někdy ho k cenným informacím dovedl úplný zázrak, jako když si všiml mladičké singapurské televizní hvězdičky Wakermanové. Wakerman, Wakerman – to jistě není příliš běžné asijské jméno. Patřilo přitom i Silvestrově kamarádovi Františku Wakermanovi, který s vémyslickým klukem do Asie připlul. Beránek tedy asijskou celebritu kontaktoval a jeho tušení se potvrdilo – opravdu šlo o příbuznou. Starý pan Wakerman sice už byl po smrti, český badatel se ale ještě mohl setkat s 93letou Františkovou manželkou Daisy.

„To bylo ohromně dojemné. Pro její rodinu to muselo představovat úplné zjevení, že se 75 let po konci války někdo ozve a zajímá se o jejich tatínka,“ přibližuje výjimečné chvíle Beránek.

Na základě takových setkání, pročítání dávné korespondence, hledání v archivech i dobovém tisku si postupně leccos vyjasnil. Třeba jaký kulturní šok to pro mladíka z chudé vesnické rodiny musel koncem 30. let být, když se ocitnul na tropickém ostrově, kde se každý běloch počítal ke kolonizátorské honoraci. Kde obří přístavní město obklopovaly gumovníkové plantáže a divoká, neprostupná džungle s bažinami a spoustou celoročního ovoce. Baťovci se tehdy nad krásou Singapuru užasle rozplývali, označovali jej za nádhernou zelenou zahradu.

Silvestru Němcovi však bohužel štěstí nepřinesla. Přibližně v okamžiku, kdy vstoupil na singapurskou půdu, německé síly na druhé straně planety napadly Československo. Asii tou dobou pro změnu ohrožovala japonská rozpínavost. Stejně jako dalších zhruba dvacet Čechoslováků se proto i Silva několik měsíců po připlutí přihlásil k britským dobrovolnickým sborům, které měly tzv. Gibraltar východu před Japonci ochránit.

Beránkův prastrýc si prošel důkladným výcvikem, únor a březen 1941 strávil drilem ve speciálním armádním táboře. Zřejmě udělal dojem, jelikož byl zařazen k exkluzivnímu oddílu obrněných automobilů, šestikolovým opancéřovaným vozům se střílnou a dvěma těžkými kulomety.

Hledání místa i data úmrtí

„Z dnešního pohledu si říkáme, že musel být hrdina, když raději neutekl. Civilisté k tomu měli před příchodem Japonců dost času. Důvodů k setrvání a vstupu do armády měl zřejmě několik. Určitě ten osobní, vlastenecký, spjatý s obsazením vlasti. Zčásti však šlo i o vliv prostředí. K dobrovolníkům šli i jeho kamarádi, na jedince tedy působil značný sociální tlak, aby se též přidal. A pak, sama firma Baťa se snažila zaměstnance v Singapuru motivovat, aby se nějak zapojili. Snažila se být zadobře s britskými úřady,“ vysvětluje Beránek.

Z poměrně dobře zmapovaných časů se dostáváme do fáze, v níž se Beránkovi sháněly informace mnohem hůř. V prosinci 1941 Japonci zaútočili na Britské Malajsko, po několika měsících zaskočené spojenecké vojsko přemohli. Mezi obránci u toho byl i chlapec z Moravy, který podle svědectví českého kamaráda zasáhl mimo jiné i do bojů na hřebeni Pasir Panjang.

Tady se detektivka zauzlovává. Je možné, že Silvestr Němec zahynul právě 13. února ve zmíněné bitvě na jihozápadě ostrova. O něco pravděpodobnější však podle Beránka je, že o život přišel při masakru v Alexandřině vojenské nemocnici, kam se z Pasir Panjangu svážela spousta zraněných – Japonci sem vtrhli mezi 14. a 15. únorem a brutálně povraždili 250 pacientů a členů ošetřujícího personálu. Že k nim patřil též Němec, potvrdily v říjnu 1945 například noviny Batanagar News.

„Silvestr byl navíc v tomhle špitálu prokazatelně ošetřován už 11. února. A to kvůli posttraumatické stresové poruše z dělostřelecké palby. Podle toho by se uvedené očité svědectví o jeho zapojení do bojů v Pasir Panjangu klidně mohlo mýlit, návrat do boje jen dva dny poté se přece nezdá příliš pravděpodobný,“ uvažuje Beránek a dodává: „Při japonské invazi každopádně zemřel, jen nevíme jak. Existují totiž ještě dvě další varianty. Taky mohl skončit v japonském zajetí, i k tomu jsem objevil indicie. Ze zajateckého tábora v Changi se na osmnácti lístcích toaletního papíru zachoval tzv. Jeyesův seznam od jednoho britského obchodníka, na němž figurují jména čtyř tisíc Evropanů žijících před válkou v Singapuru. A na jednom stojí: Nemec, Czech, Bata, POW. Přičemž ta poslední zkratka znamená Prisoner of War – válečný vězeň.

Sen o památníku pro Čechoslováky

Takovému vyústění Silvestrova osudu nic jiného nenasvědčuje, údaje ze zmíněného seznamu byly však podle historiků z 95 procent správné. Anebo to všechno dopadlo úplně jinak. Možná se mu podařilo dostat na jednu z evakuačních lodí, kterou pak Japonci potopili. Dva dny před kapitulací tenkrát v chaosu a zoufalství vyplouval poslední konvoj 45 lodí. Z nich doplulo šťastně do cíle jen šest, zbytek Japonci buď zajali, nebo potopili. Takto zahynuly tisíce lidí, přinejmenším i šest Čechoslováků. Jelikož ale patřil k dobrovolníkům v britské armádě, nakonec je asi přece jen nejpravděpodobnější, že coby voják skončil buď v bitvě nebo v tom špitálu.“

Jan Beránek všechny těžce nabyté poznatky popisuje jak na blogu, tak ve své nové knize nazvané Pátrání po Silvestrovi. Snad nejdojemnějším bodem jeho vyprávění je, když líčí svou vlastní cestu do Singapuru. Desítky let po svém prastrýci se totiž rovněž vypravil jak do Alexandřiny nemocnice, tak na zarostlá úbočí Pasir Panjangu. Na obou místech vysypal trochu hlíny z Vémyslic, pověsil památeční stuhu ve státních barvách. A v očích se mu při tom leskly slzy.

„Po přesných okolnostech Silvovy smrti budu pátrat dál,“ slibuje. „Zatím je to detektivka s otevřeným koncem, pořád se ale může leccos zjistit. V Singapuru se například nedávno mluvilo o tom, že by u nemocnice mohlo dojít k exhumaci hromadného hrobu. To by nám třeba dalo definitivní odpověď. Tak jako tak chci iniciovat postavení důstojného pomníku našich lidí, kteří v té dálce zahynuli. Bylo jich přinejmenším deset. A rozhodně si zaslouží, aby se na ně vzpomnělo. Nesmírně mě těší, že se o příběhu Silvestra a dalších Čechoslováků padlých v Singapuru začíná po letech opět mluvit. Alespoň částečně se jim tím vrací jejich předčasně ztracený život,“ uzavírá Jan Beránek.