Putinův psychologický profil
Jeden za všechny, všichni za jednoho. Tak by se dal jednoduše vystihnout princip vojenského uskupení známého pod zkratkou NATO. Jeho historie sahá do druhé poloviny 40. let minulého století. Aliance vznikla za účelem ubránit se Sovětskému svazu, později státům Varšavské smlouvy. O smyslu NATO po konci studené války mezi Východem a Západem se vedlo mnoho diskusí. Napadení Ukrajiny Ruskem ale naznačuje, že Severoatlantický pakt se nejspíše ještě zdaleka nepřežil. Může se cítit Česko v NATO bezpečně?
„Pokud by noha ruského vojáka nepozvaná vstoupila na území jakéhokoli člena NATO, vůbec nepochybuji o tom, že by byl útok na jeden stát brán jako útok na všechny. NATO by okamžitě vstoupilo s Ruskem do války,“ řekl pro americkou CNN bývalý vojenský velitel NATO, generál Richard Shirreff. Odpověděl tak na dotaz, co by se stalo, kdyby se Vladimir Putin rozhodl jít z Ukrajiny dále na západ.
Shirreff tak de facto narážel na tolikrát zdůrazňovaný článek 5, který tvoří základ Severoatlantické smlouvy. Z něho totiž vyplývá závazek pro signatáře dohody, že přijdou na pomoc kterékoli členské zemi, která se stane terčem ozbrojeného útoku.
Fiala: Česko je v bezpečí
Pro možnost aktivace zmíněného článku je ve smlouvě o Severoatlantické alianci uvedeno, za jakých okolností tak lze učinit. Musí dojít k ozbrojenému útoku „na území kterékoli smluvní strany v Evropě nebo Severní Americe“ včetně území Turecka či ostrovů pod jurisdikcí kterékoli smluvní strany v „severoatlantické oblasti severně od obratníku Raka“.
Co říká článek 5 smlouvy o NATO
„Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti. Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“
Nebo k ozbrojenému útoku na „ozbrojené síly, lodě či letadla kterékoli ze smluvních stran, jež se nacházejí na nebo nad jejich územím nebo na jakoukoli oblast v Evropě, kde byla rozmístěna vojska jakékoli smluvní strany“. Článek 5 byl aktivován pouze jednou, a to po teroristických útocích na Spojené státy americké v září 2001.
Aktivace článku 4
V kontextu války, kterou na Ukrajině rozpoutalo Rusko, požadují některé členské země NATO aktivaci článku 4. Polsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva na jeho základě vybízejí zbytek NATO ke konzultacím. Článek 4 lze aktivovat v případě, že kterýkoli členský stát Severoatlantické aliance nabyl pocitu ohrožení své územní celistvosti, politické nezávislosti nebo bezpečnosti.
Někdy ve veřejné diskusi zazní otázky, zda je NATO obrannou, nebo naopak útočnou vojenskou organizací. Možná k těmto spekulacím přispěly některé vojenské operace NATO z nedávné minulosti, a to zejména kvůli operacím, jež se pod vlajkou paktu konaly daleko za hranicemi členských zemí, a veřejnost příliš nenalezla pochopení pro intervence v Lybii, Iráku, Afghánistánu či Somálsku.
Při hledání jednoznačné odpovědi je nutné jít do historie jejího vzniku North Atlantic Treaty Organization, která se píše od roku 1948. Tehdy totiž došlo k podpisu Bruselského paktu, jehož se vedle zemí Beneluxu účastnily také Francie a Velká Británie. Jeho cílem bylo vytvořit obranu proti Sovětskému svazu, který vzešel posílen z druhé světové války a začal nekompromisně uplatňovat svůj vliv v zemích, které mu „připadly“ na základě smluv upravujících poválečné uspořádání Evropy.
Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg Zdroj: Profimedia.cz
Předchůdcem byl Bruselský pakt
Signatáři Bruselského paktu však usilovali také o účast Spojených států, bez nichž byla účinná obrana před SSSR prakticky nepředstavitelná. Proto se začalo krátce nato hovořit o vzniku nové vojenské aliance, a tak se 4. dubna 1949 (tedy rok a 18 dní po podpisu Bruselského paktu) zrodila Severoatlantická aliance. O šest let později jako reakce na NATO vznikla vojenská organizace i na východ od železné opony, když byla podepsána Varšavská smlouva v čele právě se Sovětským svazem.
Zakládajícími členy NATO bylo 12 států, v roce 1952 se k alianci připojilo Řecko a Turecko, o tři roky později do jejich struktur po získání plné suverenity vstoupila také Spolková republika Německo (tehdy Západní Německo). K dalšímu rozšíření došlo až v roce 1982, a to o jedinou zemi – Španělsko.
Členské země NATO, podle data přistoupení
1949: Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, USA, Velká Británie
1952: Řecko, Turecko
1955: Německo
1982: Španělsko
1999: Česká republika, Polsko, Maďarsko
2004: Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko
2009: Albánie, Chorvatsko
2017: Černá Hora
2020: Severní Makedonie
Osud NATO se zdál být zpečetěn pádem železné opony, ukončením studené války a především rozpadem Sovětského svazu a rozpuštěním Varšavské smlouvy. Tehdy se začalo otevřeně hovořit také o nepotřebnosti NATO, protože už nemělo svého úhlavního nepřítele. NATO však svou krizi překonalo a je tu dodnes.
Třicet členů kolektivní obrany
NATO se v roce 1999 rozšířilo o Českou republiku, Maďarsko a Polsko. Další vlna přišla v roce 2004, kdy se ke smlouvě připojilo celkem sedm zemí, mezi nimi pobaltské státy nebo Slovensko. Od té doby do NATO vstoupily ještě Chorvatsko, Albánie, Černá Hora a Severní Makedonie. Dnes tedy alianci tvoří 30 zemí. A pikantní je, že některé (Česko, Slovensko, Polsko nebo Maďarsko) byly dříve součástí Varšavské smlouvy.
NATO sehrálo svou roli také při poslední několikatýdenní eskalaci napětí mezi Ruskem a Ukrajinou. Ruský prezident Vladimir Putin je přesvědčen, že Ukrajina se stane součástí NATO a že Rusko bude čelit bezprostřední hrozbě. Jednání zástupců NATO a Ukrajiny v minulosti skutečně probíhala a v roce 2008 bylo Ukrajině na summitu v Bukurešti dokonce členství v NATO přislíbeno. O dva roky později sice ukrajinský parlament odhlasoval, že země do Severoatlantických struktur nemíří, od roku 2019 však má západní směřování v ústavě.
V souvislosti s rusko-ukrajinskou krizí se objevily informace, že Sovětský svaz, respektive Rusko údajně dostalo po pádu železné opony příslib, že NATO se na východ rozšiřovat nebude. Jakousi výměnou za to, že se Rusko vzdá svého vlivu ve střední a východní Evropě. Písemná dohoda mezi tehdejšími představiteli USA a Sovětského svazu, respektive Ruska, ale podepsána nebyla.
