Jak se poučit z Havla? Že naděje je vždycky. A že ďáblíkům se musí odolat, říká jeho tajemnice
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Od Havlovy smrti uplynulo 14 let. Svět se od té doby velmi změnil.
Havel podle své tajemnice Anny Freimanové nacházel naději v psaní.
Freimanová vypráví, jak se Havel vyrovnával s kritikou a pochybami.
O Havlovi se dá hodně dozvědět z jeho děl.
Anna Freimanová byla kamarádkou, sousedkou i blízkou spolupracovnicí Václava Havla. Stála mu nablízku v časech Charty 77, během sametové revoluce i po Havlově nástupu do prezidentské funkce, kdy se stala jeho tajemnicí. Je to už 14 let, co zemřel. A Freimanová se v Knihovně Václava Havla coby editorka dál pečlivě stará o jeho literární a divadelní odkaz. „Pořád se z něj můžeme hodně naučit. I o sobě samých,“ tvrdí.
Mohli bychom se bavit o tom, jaké to bylo sousedit na Hrádečku s Havlovými. Jaké to bylo spolu s nimi snášet šikanu estébáků. Jaké to bylo v roce 1989 pomáhat se vším potřebným paní Olze, když její manžel „dělal revoluci“. Jaké to bylo na Pražském hradě těsně poté, co z něj spolu s Husákem vyvanulo i normalizační bezčasí.
Jaké to BYLO.
A přece se mi chce začít spíš tím, jaké to JE.
Čtěte také
Tak tedy, paní Freimanová…
…od Havlovy smrti v roce 2011 se svět kolem nás obrovsky změnil. Nezdá se, že k lepšímu. Co by na ten vývoj říkal?
Mohu jen odhadovat. Jak jsme kdysi na Hradě říkali – s Václavem jsem sice strávila hodně času, nemám na něj ale řidičák. Jisté každopádně je, že se za svého života vyrovnal s tak komplikovanými situacemi, že by stranou nezůstal ani nyní. Pokud by mu to zdraví dovolilo, určitě by se opět angažoval.
"Důležitější přece je, co člověk reálně pro své bližní dělá a jaký má reálný vliv, než z jakého místa to dělá, či jaký je zrovna název jeho funkce."
— Ministerstvo kultury (@MinKultury) December 18, 2025
Václav Havel
Spisovatel a dramatik, prezident Československa a České republiky. Zemřel před 14 lety.
📷https://t.co/G2buSlQgQa pic.twitter.com/TNSuSG4nAo
A co je klíčové: i teď by věřil, že je stále naděje na obrat k lepšímu. To pro něj totiž bylo typické. Několikrát se ocitl i v absolutně beznadějných chvílích. Jakmile komunisté vzali jeho rodině majetek. Když nemohl studovat, publikovat. Jakmile se všechno, co měl tak hezky rozjeté, po srpnu 68 najednou zhroutilo. Dvacet let byl pod stálým dohledem a tlakem režimu, skoro čtyři roky strávil ve vězení. Dlouhá léta žil s tím, že jej někdo pořád pozoruje, sleduje, čte jeho poštu, poslouchá mu telefony. Že nemá svobodu, mohou ho kdykoliv zavřít. A přece neztratil naději.
Anna Freimanová při povídání ve vinohradské kavárně Kaaba přiznala, že si na Havla vzpomene každý den. Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Jak to?
Když už byl na dně, vždycky našel cestu přes to, co měl nejraději – přes psaní. Každý to cítí jinak – někdo má sport, jiný je kutil, stará se o zahrádku. Vaškovi pomáhalo tohle. A to i ve vězení. Snad to tam trvalo o něco déle, několik měsíců, než se za mřížemi dopracoval k formě, jakou dnes mají Dopisy Olze. Pak ale napsal jedno ze svých nejdůležitějších děl. Proto by stranou zaručeně nezůstal ani v roce 2025. Zase by psal. Nevím, jak by se orientoval ve světě internetu, nějak ale ano. Vždycky měl kolem sebe lidi, kteří mu s novinkami – i těmi technickými – rádi pomáhali.
Čtěte také
Neměl už před svou smrtí pocit, že svět, který znal, nenávratně mizí?
Jeho svět se mu ale za života ztratil už několikrát. Nejdřív se mu kvůli zásahu komunistické moci ztratil svět rodinných jistot. Pak v 60. letech svět redakcí, psaní a divadla. A ani změna světa ve smyslu technologických inovací pro něj nebyla nic nepoznaného; už v 80. letech upozorňoval, že přetechnizování lidské společnosti může být nebezpečné. Že když se neustále snažíme něco vynalézat, vylepšovat, ulehčovat si život, můžeme se současně vzdalovat lidství, základním hodnotám. Havel se k nim naopak vždy vracel. A právě z toho bychom si měli brát příklad i dnes. Vraťme se zpátky na zem, k základním hodnotám.
Olga Havlová svého manžela korigovala.
Ještě k té naději – člověk dnes snadno propadá pocitu, že ve světě vítězí zlo a pošetilost.
Podle Havla se má ale člověk vztahovat k naději i ve chvíli, kdy se mu zrovna zdá dost vzdálená. Když je na dně. Vašek k tomu, myslím, dospěl i díky Olze. Její realistický pohled na svět jej patřičně korigoval.
Václav Havel Zdroj: profimedia.cz
Vy dvě jste si rozuměly, že?
Poznaly jsme se na Silvestra 1975. Můj manžel, režisér Andrej Krob, se s Václavem znal už od vojny, byli dobří kamarádi. Na Hrádečku měli vedle sebe chalupy. Když jsme tam pak vedle sebe žili, byli jsme tak trochu jako ostrované, protože místní se s námi kvůli obavám z policie příliš nestýkali. Tehdy jsme se s Olgou hodně sblížily. Zahradničily jsme, povídaly si. Jakmile pak přišel Listopad 89, první dny revoluce jsem byla s ní, pomáhala jí s poštou, zvedala telefony. Fungovala jsem i jako spojka s Občanským fórem.
Čtěte také
Byla Olga z těch dvou větším bojovníkem?
Pozor, Vašek byl taky bojovník. Svůj názor si někdy dokázal prosadit i vůči ní. Určitě nebyl žádný „podpantoflák“. O Olze se dá v každém případě říct, že mezi nimi dvěma byla ona tou praktickou silou. Svou stopu v dějinách zanechávají i ženy velkých mužů, Olga k nim rozhodně patří. Vaška v každém případě respektovala.
Říkáte, že Havel byl bojovník. Jak často o sobě ale pochyboval?
Myslím, že na neustálých pochybnostech o sobě si přímo budoval identitu. Považoval za důležité být sám sebou. Jedním z principů, na kterých to stálo, byly právě neustálé pochybnosti. Pokud o sobě nepochybujete, pak na sobě nepracujete.
Anna Freimanová, blízká spolupracovnice Václava Havla Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Jak snášel kritiku?
Podle mého dobře. Ostatně, když si psal projev, měl kolem sebe okruh lidí, na jejichž dojmu mu záleželo. Kritiku si od nich přímo vyžádal. Pro něj to byla samozřejmě past, protože se rázem vyrojilo mnoho připomínek, takže žertoval, že takhle by musel napsat ještě tři další projevy. Přesto to pravidelně podstupoval.
Mívali jsme setkání v lánské vile Amálie, která jsem organizovala s Michaelem Kocábem. Vždy to bylo na nějaké téma; někdy jsme probírali ekonomiku, jindy média… Mělo to kopírovat všední život, se kterým Havel nechtěl ztratit kontakt. Takže když jsme měli Amálii na téma zdravotnictví, ke slovu se dostali ministr zdravotnictví i zdravotní sestřička z Šumavy. Těch sezení bylo přes sedmdesát. A proč o tom mluvím: Havel na nich slyšel kritiku poměrně často. Pokud byla konstruktivní, vyslechl si ji. Havlovi se líbilo, když mohl věci probírat s různými typy lidí.
Čtěte také
Byl také někdy rád sám?
Když na Hrádečku psal. Jinak ho ale opravdu bavilo být obklopen ostatními. Hrádeček přitahoval spoustu výjimečných osobností, lákaly je sem jak charizma Václava s Olgou, tak jejich pohostinnost. V termínu kolem Olžiných narozenin se konala zahradní slavnost s kulturním programem a výstavami, to bylo vždy velké. Jakmile za komunismu povolovaly ledy, prostor mezi oficiální a alternativní kulturou se rozvolňoval, Vašek si našel spoustu lidí, se kterými si dobře rozuměl. Chodilo za ním třeba mnoho herců.
Během sametové revoluce se pak prokázalo, že je schopen komunikovat se zástupci různých generací. Brali ho i mladí. Měl už takovou vlastnost, že uměl dávat lidi dohromady. Podporoval toleranci vůči jinakosti. Na každého se díval jako na člověka sobě rovného, i když šlo o čtrnáctileté děti disidentů.
Chalupa na Hrádečku, kde Václav Havel tvořil. A kde 18. prosince 2011 nakonec i zemřel. Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Jaký ještě byl?
Nesmírně přátelský. Zodpovědný, odvážný, s pevnými morálními zásadami. Uměl uznat chybu. Neustále se snažil o život v pravdě. Zní to pateticky? Snad, a přece to tak bylo. Samozřejmě se mu to ne vždy dařilo, a ne vždy měl svůj osud plně pod kontrolou – byly to zkoušky, s nimiž se musel potýkat, často velmi bolestně. Typické pro něj bylo i to, že se s oblibou pouštěl do debat s odborníky, kteří měli ve svém oboru mnohem hlubší vzdělání. Ohledně vzdělání měl samozřejmě manko, které pociťoval. Nakonec si vysokou dálkově udělal; když už byl slavným dramatikem, vystudoval dramaturgii. I jako prezident potom zůstal věčným studentem. Pamatuju si, že si před důležitými setkáními odnášel od kolegů tlusté spisy, aby se potřebné našprtal.
Čtěte také
Ve smokingu k Bohoušovi
Jsou lidé, kteří tvrdí, že jej vysoká politika hodně změnila. Měla jste ten samý dojem?
Jako jeho tajemnice jsem s ním byla na Hradě, takže jsem zaregistrovala, že tenhle dojem občas někdo měl. Sama jsem ho ale nepociťovala. S námi se bavil normálně, kontakty s obyčejnými lidmi se snažil udržovat. Mám k tomu konkrétní příklad. Každého 28. října si nejdřív odbyl na Hradě veškeré oficiality spjaté se státním svátkem, načež ve smokingu odjel do zakouřené čtyřky U Bohouše, kde se na pivu scházeli lidé z undergroundu.
Takže jestli ho změnila moc? Ono jde možná taky o přístup lidí, kteří si na tuhle změnu stěžovali. Co od něj vlastně očekávali? Měl šíleně nabitý kalendář. Na webových stránkách Knihovny Václava Havla teď jeho prezidentský program den po dni zveřejňujeme, a i z toho se dá vyčíst, v jakém kolotoči se pohyboval. Muselo to být velmi vyčerpávající. Jistě, moc lidi může měnit. Vašek se s tím ale snažil vyrovnat už v prvních projevech. Chtěl se tomu vyhnout. Každopádně to byl jenom člověk, taky dělal chyby.
Anna Freimanová, blízká spolupracovnice Václava Havla Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Přesně – taky to byl jen člověk. Nezapomínáme na to občas? Někteří z nás jej dnes nekriticky zbožňují, jiní z něj naopak dělají bídáka, který může za všechny porevoluční problémy.
Obojí je chyba. Chceme Havla lépe pochopit? Pak bychom ho měli více číst.
Co se člověk o Havlovi dozví z jeho děl?
Upřímně: důležitější je, co se dozví o sobě. Jeho hry jsou o identitě. O tom, jak se stavíte ke světu. Zda máte schopnost odolávat nastraženým pastem, všem možným ďáblíkům. Abyste se přespříliš nepřizpůsobovali, neoblékali na sebe všelijaké kabáty podle toho, jak se to zrovna hodí. Abyste zkrátka zůstali sami sebou. V Havlově hře Pokoušení dělá hlavní hrdina kariéru v ústavu, který je nějak ideologicky postaven. To, proti čemu ústav bojuje, hrdinu zároveň láká, takže se to snaží uhrát na obě strany. Jenže v dialozích s ďáblem nemá dost sil. A to je hodně silný motiv. Ukazuje se, jak těžké je zahrávat si s ďáblem. Pokoušení považuji spolu s Largem desolatem za nejsilnější Havlovu hru.
Čtěte také
Promiňte, zeptám se přece jen ještě jednou: Dá se z jeho děl dozvědět i něco o něm?
Knihy jako Dálkový výslech nebo Prosím, stručně se přímo vážou k Havlově životu. O jeho nahlížení na Chartu 77 jsem zase mnoho vyčetla z rozhovorů s novináři z celého světa, které jsme s kolegyní Terezou Johanidesovou sestavili do knihy nazvané Má to smysl! Do souboru jsme zařadili i několik interview s českými novináři, třeba A. J. Liehmovi se svěřil, jakým způsobem tvoří, co u toho prožívá. Rozhovory se zahraničními novináři ale pro nás mohou být obzvlášť zajímavé, protože jim Havel dovysvětloval, co se Čechům zdá na první pohled samozřejmé. I ty zdánlivě jasné věci si musel i sám pro sebe precizně definovat. Cenné to je i proto, že neměl příliš možnost tato povídání autorizovat. Jsou autentičtější.
Václav Havel a Olga Havlová v roce 1989 Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Nalezený Havlův poklad
Autentické jsou samozřejmě i Dopisy Olze, jeho psaní manželce z věznění mezi lety 1979–83.
Jistě. Celý život chtěl psát deník, moc se mu to nedařilo. Dopisy Olze ale jistou formou deníku jsou. Ve vězení měl strašně přísně vymezeno, o čem může a nemůže psát. První roky se tak často setkával s tím, že měl ve svých dopisech začerněné pasáže. Proto začal psát o svých náladách, pouštěl se do zpovědi o svých čajových obřadech a podobně. Z toho se o něm dozvíte hodně. Později za pomoci přátel začíná trochu filozofovat, ke konci se hodně dozvíme i o tom, co sám považoval za své selhání.
Čtěte také
Že se po nátlaku StB vzdal místa mluvčího Charty 77.
To bylo komplikovanější. Měl pocit, že podlehl. Že se zapletl. Byl ale na sebe moc přísný. O tomhle období jsme vydali dvě knihy – Zápisky obviněného a Někam jsem to ukryl. Jsou to díla velmi sebezpytná. Když se v roce 1977 vrátil z vězení, byl opravdu hodně nešťastný. Upřímně – moc jsem nerozuměla proč. Všichni ho přesvědčovali, aby jim o vězení něco řekl. Bránil se, že své zážitky raději sepíše. Jenže to následně někam schoval a až do své smrti už nenašel. Nakonec ten unikátní poklad objevil David Dušek v pozůstalosti svého dědečka Zdeňka Urbánka, jednoho z nejbližších Vaškových kamarádů a spolupracovníků. Vážně jde o poklad. Jelikož to Havel neměl možnost zredigovat, jde o přímý vhled do jeho myšlení. Vlastně o velmi autentickou zpověď.
Čtěte také
Nevím, zda by Havlovi v USA zase tleskali.
Vězení pro něj muselo být hrozně těžké z mnoha důvodů. Možná i proto, že si jako dramatik život rád sám režíroval, tady však scénu stavěl někdo jiný. Nebo se pletu?
Nepletete. Jenže – Vašek zároveň žil ve scéně, kterou nepostavil, mnoho let. A i tak se na ni snažil mít vliv. Už když byl třeba dramaturgem v Divadle Na zábradlí, patřilo k jeho povinnostem komunikovat s cenzurou, obhajovat texty. S Janem Grossmanem dokonce vymýšleli textové léčky, aby cenzura měla pocit, že něco seškrtala, přitom šlo jen o návnady. Čili – v kulisách, které měl režim pevně v rukou, se musel naučit žít už dříve. Jeho síla spočívala v tom, že se velmi chytře a nenásilně snažil to změnit, nepoddat se tomu. Pořád hledal cestu.
Ta jeho nakonec vedla až na Pražský hrad. O co jsme jako čtenáři a diváci přišli, když byl tak dlouho prezidentem?
Na psaní her samozřejmě čas neměl, přesto toho i v téhle roli vytvořil hodně – i většina jeho prezidentských projevů se dá přece označit za eseje. Jsou pozoruhodnými úvahami o globálním světě, o úloze člověka v nekonečnu.
Potlesk pro Václava Havla při jeho projevu v Kongresu USA 21. února 1990. Zdroj: ČTK / Hejzlar Jaroslav / Profimedia.cz
A někdy až prorockými vizemi. Jako řeč z Kongresu roku 1990, kdy Američany nabádal, že chtějí-li nám pomoci, ať pomohou Rusku. Přijde mi, že už tehdy viděl, co ostatní nechápali.
Zřejmě ano. Američani bohužel Rusku nakonec příliš nepomohli, výsledky vidíme dodnes. Havel věděl, že je jediná cesta, jak s Ruskem spolužít: musí být demokratické. Jistě, je to obrovská, nesmírně různorodá země, takže to byl nesnadný úkol. Bylo to reálné? Nevím. Dopadlo to každopádně tak, že Vaškovi v Kongresu zatleskali, pomoci Rusku stát se demokratickým státem se ale bohužel nepovedlo. Jak víme, svět se od té doby obrovsky změnil, což pochopitelně platí i o samotné Americe.
Čtěte také
Kdo ví, zda by dnes v Kongresu ještě Havlovi tleskali.
Upřímně – nevím. A nevím ani to, jestli by tam vůbec jel. Nebo zda by ho pozvali. Havel měl přitom Ameriku moc rád. Už v roce 1968 dostal pozvání na premiéru své hry Vyrozumění v newyorském Public Theater, spojil to s procestováním USA. Navštívil různé emigranty, mimo jiné Voskovce s Peroutkou, zažil hippie bouře, které jej velice ovlivnily, okouzlily. I jako prezident pak jel do USA několikrát. Obávám se, že se současnou Amerikou by to možná měl jinak.
Myslíte, že byl před smrtí smutný z toho, kam se svět ubírá?
Poukazoval na to pořád. Na mravní rozměr politiky upozorňoval už při svých prezidentských projevech. Některým lidem tím byl až nepříjemný, vytýkali mu to. Na to ale Havel kašlal. Co považoval za podstatné, to dělal.
Čtěte také
Jak často si na něj vzpomenete?
Denně. Víte, ve srovnání s dnešními politiky měl ještě něco důležitého navíc: smysl pro humor. Byla s ním velká legrace. Nasmáli jsme se nejen díky tomu, že byl vtipný, dokázal také vytvořit příjemnou atmosféru. Lidem s ním bylo dobře. I svou situaci na Hradě bral s odstupem, snažil se z toho nezblbnout. Viděl v tom tu absurditu. Zpětně je až neuvěřitelné, jak široký měl záběr: byl autorem, umělcem, spisovatelem, bojovníkem za lidská práva, vězněm, politikem. Stihl toho opravdu spoustu. Jako člověk ostatní nejen inspiroval, taky jim rozdával radost. To není málo, ne?
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Pavel v pondělí přijme Turka na Hradě. Motoristé trvají na jeho ministerské nominaci.
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS.
