Již ve dvanácti letech začal podnikat, o čtyři roky později se jako jeden z prvních Čechů nechal zplnoletnit. Během dalších devíti let založil několik firem či agentur a stojí za vznikem řady aplikací. Tou poslední je VOS.health, přezdívaná „psycholog do kapsy“. Že by dnes 25letému Jiřímu Diblíkovi něco uteklo, si nemyslí. To, že začal podnikat tak brzy, naopak považuje za jednu z velkých výhod. Co by poradil ostatním, prozradil v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
První, co se o vás člověk dozví, je, že jste se nechal v šestnácti letech zplnoletnit. V daný den jste ale nebyl jediným, že?
Ano, v jeden den jsme se nechali zplnoletnit dva. Kluk přede mnou šel dopoledne, já odpoledne. Dlouho po nás pak nikdo takový nebyl. Ten, co šel ale přede mnou, svou podnikatelskou dráhu ale nezvládl. Ve dvaceti se předávkoval.
ČTĚTE TAKÉ: K investování stačí pár stovek, ukázal pořad Byznys. Jednatel Fingoodu vysvětlil úskalí
Vy naopak můžete mluvit o štěstí. Za devět let jste dokázal vybudovat kreativní agenturu, firmu a stojíte za řadou aplikací. Dnes se nejčastěji skloňuje jméno té poslední: VOS.health, přezdívanou jako „psycholog do kapsy“. Už ve dvanácti jste ale dělal aplikace na zakázku...
Šlo o takové podnikání z pokojíčku, kdy jsem na zakázku tvořil různé aplikace nebo webové stránky. Jsem z Vysokého Mýta, kde jsem pro malé firmy udělal webovky – do té doby to moc lidí nedělalo. Prvním cílem bylo vydělat si na počítač. Hledal jsem cestu, protože jsem věděl, že si z brigády za 60 korun na hodinu na MacBook nevydělám, a navíc, nikdo by mě nezaměstnal, když mi nebylo patnáct let.
Jak se k takové „brigádě“ a koníčku vlastně kluk ve dvanácti letech dostane? Hádám, že na kurzy nebo semináře jste v tomto věku úplně nechodil.
V té době ještě moc věcí on-line, například tutoriálů, nebylo, takže jsem se učil z různých knih. Jsem samouk, vše jsem se naučil sám. A stále to trvá. Nevím, kde bych se dané věci učil. Stejně jako teď, kdy se snažíme tvořit ty nejnovější věci, které ještě nikdy nikdo nevymyslel. Klienty jsem pak našel na různých fórech a webtrzích, kde si lidé dohazovali byznysy. Případně přes známé.
A jak na vaše „podnikání z pokojíčku“ ve dvanácti letech pohlíželi rodiče?
Vždycky mě podporovali, ale nejsem z podnikatelské rodiny. Našel jsem si vlastní směr a rodiče s tím byli v pohodě. Vždy chtěli, abych šel na vysokou. Kvůli nim jsem ji zkusil, i když jsem ji nedodělal. Přáli si, abych byl ideálně doktorem, ale to bych nedal. Na to nemám mozek, nic si nepamatuji.
Místo aplikace s gamblingem jsme chtěli udělat něco, co lidem skutečně pomůže a najdou se v tom. To nás skutečně baví tvořit.
Dnes přitom v aplikaci VOS.health kloubíte technologii a péči o duševní zdraví. Je to téma, které je vám obecně – i vzhledem k tomu, že někteří vaši příbuzní jsou lékaři – blízké a například jste k němu inklinoval i u dřívějších projektů, nebo jste pouze využili díru na trhu?
Dřív jsme dělali zakázky pro klienty podle toho, co oni chtěli. V překladu jsme dělali vše. Vyprofilovali jsme se až později, kdy jsme se zakázkami skončili a začali tvořit vlastní start-upy. Něco se povedlo, něco se nepovedlo. Ve dvaceti jsem s kamarádem z gymnázia založil velkou agenturu, kterou jsme později prodali, a zaměřili jsme se na systémy do bank a zdravotnictví. V jeden moment, když jsme začínali s VOS, jsem si uvědomil, že je na trhu prostor spojovat technologie, aby lidem pomáhaly žít šťastnější, delší a spokojenější život. Místo aplikace s gamblingem jsme chtěli udělat něco, co lidem skutečně pomůže a najdou se v tom. To nás skutečně baví tvořit.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Alarmující data. Deváťáci v Česku trpí depresí a úzkostí, třetině by prospěla odborná pomoc
Když se dnes, ve 25 letech, ohlédnete zpět, nelitujete někdy, že jste začal podnikat tak brzy?
Naopak si myslím, že je výhoda začít brzy. Během školy většina lidí nemá hypotéku, rodinu, děti. Mají spoustu prostoru něco zkoušet, riskovat a tvořit. Když se vše pokazí, tak se většinou můžete vrátit domů k rodičům. Myslím, že střední a vysoká škola nabízí největší prostor pro to začít něco zkoušet. Co si budeme: Většina lidí se po dokončení vysoké školy chce začít stavět na vlastní nohy. Jenže u podnikání trvá, než vám vynese peníze. Nevyděláte si je za měsíc nebo dva. Když si k tomu navíc vezmete hypotéku, začnete přemýšlet nad rodinou... V takové chvíli se hrozně těžko začíná podnikat. Jde to, ale je to mnohem těžší než během studijního života.
Rada? Míň kecat, víc dělat. A nežít život někoho jiného.
Co je největší chyba, kterou dělají lidé, jenž chtějí začít podnikat?
Vnímám to zejména v Česku, ale ono je to všude po světě stejné... Spousta lidí chce něco začít dělat a pořád o tom jen mluví, spekulují, přemýšlí nad složitostmi. Přitom se ukázalo, že není nic jednoduššího než složitě nepřemýšlet, přestat o tom jen mluvit a jít s tím ven. Lidé by se neměli bát sdílet své nápady – nikdo vám je neukradne. Když máte nápad, řekněte si o zpětnou reakci. Věřím, že každé podnikání se dá spustit během pár dnů. Takže rada? Míň kecat, víc dělat. A nežít život někoho jiného.
ČTĚTE TAKÉ: Pepa Mašín je tvrďák i cíťa. Zabít ho chtěli komouši i africký diktátor, říká autor nové knihy
Váš první velký projekt se jmenoval Dibel, šlo o digitální agenturu. Když se dnes podíváte zpět, jak na tohle „první miminko“ vzpomínáte?
Podle mě to byl úspěch a na této cestě bych nic neměnil. Nic jsem neuměl, učil jsem se za pochodu. Skutečně to byly naprosté začátky, díky nimž jsem tam, kde jsem dnes. Samozřejmě se teď mohu smát tomu, jak jsem to dělal. Vnímám, jak jsem některé věci dělal neprofesionálně nebo špatně. Ale každý risk je zisk a nějak se začít musí. Dnes nejen díky tomu dělám to, co jsem vždycky chtěl.
