Jako když pod vámi projede metro, vzpomíná Češka na výbuch sopky. Přišla o dům i pizzerii

Světlana Doběcká pochází z Prahy, její italský manžel Roberto Cuccu se narodil ve Francii. Před 28 roky se vlastně náhodou společně objevili na Kanárských ostrovech. La Palma je „očarovala“, takže už zůstali. Narodily se tam obě jejich dcery Sara a Megan.

Podnikali v gastronomii, časem koupili pozemek, na kterém postavili kouzelný domek obložený kameny s nádherným výhledem. Před dvěma roky pořídili minigolfový areál, provozovali restauraci. „Byly to dva roky klidu, pohody a příjemné práce na pěkném místě se skvělými hosty,“ vzpomíná Světlana Doběcká.

Pak se jí nahrnou slzy do očí. Vybaví si 19. září 2021. „Země se lehce chvěla a pod domem to hučelo, jako by pod ním projíždělo metro,“ řekne tiše. V 15 hodin a 13 minut se ozval výbuch. Ještě pár minut před tím byla v domě, který se nacházel pouhé stovky metrů od kráteru.

Z něho se začala valit láva, která ničila vše. Ačkoliv hřiště na minigolf a pizzerie byly od sopky Cumbre Vieja vzdálené sedm kilometrů a domov ještě o dva dál, nezůstalo Světlaně s Robertovi skoro nic.

O životě po 19. září 2021 vyprávějí v otevřeném rozhovoru pro CNN Prima NEWS.

Vzpomenete si, co jste dělali 19. září letošního roku?
Světlana Doběcká: Byla neděle. Uklízela jsem dům známým, kteří měli přiletět následující týden. Země se lehce chvěla a pod domem to hučelo, jakoby pod ním projíždělo metro. A neodešla jsem proto, že jsem byla přesvědčená, že se jedná o seismické roje, o kterých mluvili v televizi. Ve tři hodiny odpoledne jsem odjela a když jsem zaparkovala u našeho domu a vystoupila z auta, ozval se výbuch. V 15:13. Ten dům, kde jsem uklízela, stál devět set metrů od kráteru.
Roberto Cuccu: Vracel jsem se z Itálie. Byl jsem navštívit maminku, která slavila jedenadevadesáté narozeniny. Přestupoval jsem v Madridu z letadla na letadlo. Ve tři odpoledne jsme odlétali na La Palmu. Krátce po startu nás kapitán informoval, že na La Palmě vybuchla sopka a že možná budeme odkloněni na Tenerife. Nakonec jsme přistáli u nás na ostrově.

Zůstane ten den navždy ve vašich myslích?
Světlana Doběcká: Určitě, byl to šok. Drasticky se změnil můj život. A ne každý den jsme svědky výbuchu sopky. Je to magicky krásný, ale zničující jev.
Roberto Cuccu: Na takový den se nedá nikdy zapomenout.

Půjde někdy vymazat?
Světlana Doběcká: Ne, a ani se o to nesnažím. Asi jakákoliv katastrofa, kterou zažijeme, je pro každého mezníkem před a po. Těch ztrát bylo moc a nemyslím jen ty naše, ale i spousty přátel a lidí, které jsme poznali za osmadvacet let, co žijeme na ostrově. Tady je to malé a známe se skoro všichni.

Co jste si říkali, když to peklo, jak výbuch sopky Cumbre Vieja sami nazýváte, začalo?
Světlana Doběcká: Že je to průšvih, kiosek je na ráně a nikdo neví, kudy láva poteče. I první zprávy hovořily o tom, že nabírá směr na minigolf.
Roberto Cuccu: Říkal jsem si: „A je to tady.“ Už dávno jsem přemýšlel o tom, že na sopečném ostrově existuje reálná možnost výbuchu. Hlavně jsem doufal, že to nebude trvat dlouho. Ze začátku to nevypadalo na velký problém.

Jaké jste měli sami informace a jaké jste dostávali od španělských orgánů?
Světlana Doběcká: Informace ze strany státních orgánů nebyly žádné, Robert byl celý den na kopci nad naším domem kontrolovat dalekohledem pohyb a směr lávy. V Todoque měl jeden mladý kluk dron. Létal s ním na žádost všech sousedů, aby na vlastní oči viděli, jestli jejich domy už zavalila láva. Jeho záběry kolovaly přes internet mezi všemi a byly to jediné, co jsme měli. Po pár dnech mu guardia civil (Španělská vojenská policie, pozn., red.) dron konfiskovala a dala pokutu. Vzdušný prostor nad postiženou zónou byl zabrán úřady, které neposkytovaly vůbec žádné zprávy. Byla to hrozná bezmoc...

Jak daleko od sopky, od trasy toku lávy, se nacházely vaše nemovitosti? Váš dům, vaše restaurace s názvem Adagio a také minigolfové hřiště?
Světlana Doběcká: Náš dům byl devět kilometrů od kráteru, kiosek s pizzerií a minigolfem sedm kilometrů.

Drasticky se změnil můj život. A ne každý den jsme svědky výbuchu sopky. Je to magicky krásný, ale zničující jev.

Byli na místě tací, kteří dokázali vytušit, že se situace bude i po následující týdny zhoršovat?
Světlana Doběcká: Náš nejnovější soused byl vyděšený, hned druhý den odvezl z domu všechno. Měl recht, a to byla láva ještě hodně daleko. Jeho dům z půlky lehl popelem. My jsme si variantu ztráty domu v ten moment ani nepřipouštěli.

Jaký byl vývoj prvních dnů?
Světlana Doběcká: Ještě ten večer, kdy došlo k erupci, jsme odvezli z kiosku naše třítýdenní divoká koťátka Thelmu a Louise. Úřady vyhlásily evakuaci první zóny. Ubytovali jsme u nás starší manželský německý pár, naše klienty golfisty, kteří museli okamžitě opustit svůj dům i se svým kocourem. Od pondělí byly uzavřené silnice i celé okolí. Tok lávy se zpomalil, takže jsme mohli jsme částečně vyklidit kiosek, který byl ještě kilometry od ní. Ale jen s doprovodem hasičů, popřípadě jiných složek a maximálně 45 minut. Spousta zařízení tam zůstala. Věděli jsme, že celé okolí našeho bydliště už evakuovali, ale měli v tom zmatek, nikdo z autorit nás nevyrozuměl, takže jsme zůstali v domě i s Němci. Láva byla daleko, plazila se směrem na Todoque a kiosek. Měla jsem panickou hrůzu, že nás vystěhují z domu. Tři psy, tři venkovní dospělé kočky, dvě koťata, jedenáct slepic... Kam se proboha vejdeme? Večer jsem zatemňovala okna, nevycházeli jsme z domu, na nákup jsem chodila pěšky přes kopec, protože nazpátek domů by nás autem už nepustili. Všechny cesty a silnice do evakuované oblasti byly přísně střežené policií a vojskem. Takže jsme vlastně byli ilegálně ve vlastním domě. Hrozný stres. Připadala jsem si jako ve válce. Byli jsme rozhodnuti „udržet pozice“ co nejdéle. Pořád jsme si říkali, že pokud se neotevře další chřtán na severní straně kráteru, bude to dobré.

Ale otevřel se. Co následovalo?
Světlana Doběcká: V pátek to bouchlo i na severní straně. Bylo nám jasné, že to máme spočítané. Naložili jsme auto všemi vzpomínkami, fotkami, výkresy dcer a jejich věcí od jeslí až do současnosti, dvěma kufry našeho oblečení. Opravdu jsme nepočítali s úplným vystěhováním. Přijela policie, vyšťárala nás i sousedy, dostali jsme 45 minut na opuštění obydlí. Slepice jsem vypustili do terénu a spolu s venkovním kočkami je ponechali svému osudu. Robert, já, tři psy, dvě koťata a sousedovic želva jsme skončili v apartmánu našich známých v Puerto de Tazacorte. Do našeho domu jsme se dostali ještě třikrát v předem stanovených dnech a jen s povolením, doprovázeni civilní obranou. Vždy na 45 minut. Nepodařilo se nám zachránit všechno, hodně věcí, nábytek i všechno nářadí tam zůstalo. Ale stále jsme doufali, že se dům zachrání.

Nejprve jste přišli o kiosek a tři týdny poté o dům. Co se během té doby dělo? Co jste mohli dělat?
Světlana Doběcká: V neděli 3. října jsme se ze zpráv v televizi dověděli, že jsme bez kiosku. Začalo běhání po radnici a úřadech, kde si zaznamenávali naše údaje propiskou do špatně okopírovaných formulářů. Evidentně nikdo nebyl připravený na takovou zkázu a tak velké množství postižených. Zatím jsme byli pouze evakuovaní bez práce. Dokud byl volný přístup na kopec nad naším domem, denně jsme jezdili kontrolovat postup lávových jazyků. Televize začala vysílat velmi střídmě záběry z oficiálních zdrojů, vždy ale z předchozího dne. Bylo to k zbláznění. Nakonec vyklidili i náš kopec, který se stal základnou televizních stanic a odkud se vysílaly přímé přenosy katastrofy. Prý kvůli nedodržování proticovidových opatření. Měli jsme utrum všichni. Ještě jsme se do domu párkrát tajně dostali, ale to už bylo jasné, že se láva valí naším směrem. Nemohli jsme dělat nic. Ve čtvrtek 14. října se jazyk lávy vysoký přes třicet metrů převalil těsně vedle našeho domu. Ještě jsme uchovávali naději. Nebudeme mít tak hezký výhled jako dřív, ale barák stojí a hlavně neshořel. V pondělí ráno další várka lávy definitivně pohřbila naše poslední naděje.

Opravdu jsme nepočítali s úplným vystěhováním. Přijela policie, vyšťárali nás i sousedy, dostali jsme 45 minut na opuštění obydlí. Slepice jsem vypustili do terénu a spolu s venkovním kočkami je ponechali svému osudu.

Dalo se na něco připravit?
Světlana Doběcká: Tušila jsem, že přijdeme i o dům. Bylo to skoro vysvobození z toho strašného očekávání nezvratného konce. Konec stresu. Vím, na čem jsem.
Roberto Cuccu: Ne, mohlo se stát úplně všechno. Láva se valila cik cak, ale až do poslední chvíle jsem nevěřil, že přijdeme i o dům.

Myslíte, věříte, že španělské složky udělaly vše, aby ochránily majetek občanů?
Světlana Doběcká: Myslím že ne. Je pravda, že první dny panoval velký chaos, ale láva postupovala relativně pomalu. Ale nikoho nepustili domů pro osobní věci, cennosti či fotografie. A přitom ty domy přikryla láva až za dva či tři dny! Ti, co měli domovy blíže ke kráteru, nedostali žádnou šanci cokoliv zachránit. Nic. Věřím, že prioritou bylo, aby se nikdo nezranil, aby nedošlo k obětem na životech. Ale…

… takže to prostě nešlo?
Světlana Doběcká: S lepšími organizačními schopnostmi by to určitě šlo. Lidé na vedoucích pozicích by měli být schopní řešit jakékoliv situace. I proto jsou také placeni z našich daní.

Když si to vybavíte zpětně, nikdy nikdo vás nevaroval, že by sopka Cumbre Vieja mohla napáchat takové škody?
Světlana Doběcká: Od začátku září se začalo o možnosti sopečného výbuchu mluvit, modlili jsme se, aby to nebyl ten kopec nad naším domem, který ve své době soptil. Neměli jsme ponětí o zkáze, kterou zmůže nová sopka, relativně vzdálená.

Ani původní obyvatelé, starousedlíci? Nikoho to nenapadlo?
Světlana Doběcká: Poslední sopečný výbuch na La Palmě se stal v roce 1971 na jižním cípu ostrova, který byl minimálně osídlený. Žádné ztráty a pro obyvatele to byla spíš atrakce než hrozba.

Jak období od 19. září letošního roku prožívají místní?
Světlana Doběcká: Jak kdo. Zdá se mi, že jsou dost odevzdaní. Zatímco já si rvala vlasy v hysterii, oni celkem v klidu vypočítávali, o co všechno přišli a asi přijdou.

Změnilo se chování Španělů? Vůči sobě? Vůči vládě či orgánům na ostrově?
Světlana Doběcká: Ani bych neřekla. Tady v pomoc vlády nikdo nikdy moc nevěřil a nevěří.

Cítili jste vlnu solidarity? Pomáhají lidé z jiných částí La Palmy nebo z okolních Kanárských ostrovů?
Světlana Doběcká: Určitě, mezi ostrovy je velká soudržnost. Obyvatelé La Palmy jsou rozmístění na všech ostrovech, pomáhají odevšud. I na našem ostrově samotném.

Odezva dobrovolníků byla velká i tady. Bohužel, bez správného vedení je kolikrát málo efektivní. A lidé nepotřebují jen pořádně najíst. Mají právo znovu nabýt nezávislost, na kterou byli zvyklí a o kterou se zasloužili svou prací.

Stalo se něco podobného, co nastalo po tornádu v červnu 2021 na jižní Moravě? Tam se sjeli lidé z celé republiky, aby pomohli.
Světlana Doběcká: Sledovala jsem to. Odezva dobrovolníků byla velká i tady. Bohužel, bez správného vedení je kolikrát málo efektivní. A lidé nepotřebují jen pořádně najíst. Mají právo znovu nabýt nezávislost, na kterou byli zvyklí a o kterou se zasloužili svou prací.

Po prvotním šoku přicházejí praktické věci, jako je náhrada škod. Byli jste pojištění? Pokud ano, jak rychle reagují pojišťovny ve Španělsku?
Světlana Doběcká: Kiosek jsme měli pojištěný jen na takzvanou civilní zodpovědnost, která se na katastrofy bohužel nevztahuje. Dům byl bez pojištění kvůli nekonečným průtahům ze strany radnice. Úředníci ho totiž zakreslili na jiné pozici, než na které skutečně stál, tudíž nebyl zapsaný v katastru. Spletli se o tři metry. Přetahujeme se o to už 20 let. Ale daň z nemovitosti platíme od roku 2000.

Existuje nějaká možnost, že vám vám někdo pomůže z tak svízelné situace, kterou jste si nezavinili?
Světlana Doběcká: Rodina a přátelé. Sousedé, jejichž domy ještě stojí. Hosté a kamarádi. Kontaktovali jsme Červený kříž. Ti jediní nám z veřejných institucí zatím poskytli pomoc. Kartou na 50 eur, další kartou na 400 eur a jedním měsíčním nájmem.

Máte nárok na odškodnění od státu bez ohledu na pojištění nebo nepojištění?
Světlana Doběcká: Těm, kteří přišli o domov, stát přislíbil pomoc ve výši 30 tisíc eur. Pak to snížili na 15 tisíc a na devět tisíc eur za podnik. Aktuálně opravdu nevíme, jaké pomoci se nám dostane.

Kdybyste si nenašli bydlení u přátel, pomohly by vám místní orgány aspoň s náhradním ubytováním?
Světlana Doběcká: Samozřejmě. Nyní je 500 osob ubytovaných v hotelu Princess ve Fuencaliente a stovka v hotelech v Los Llanos. Celkem je sedm tisíc evakuovaných, šest a půl tisíce žije buď v pronájmu, nebo v autech a karavanech, případně jsou „nasardinkovaní“ u příbuzných. Ale to se nedá vydržet delší dobu a logicky se stále víc lidí stěhuje do hotelu.

Jak vlastně nyní, dva měsíce po výbuchu sopky, žijete? Co smíte a co nesmíte? 
Světlana Doběcká: Jako lidé, kteří si myslí, že je to jen přechodně. V bytě se psy a kočkami, želvu jsme vrátili majiteli. Jako o nucené dovolené. Smíme všechno, jen ne se přiblížit k našemu domu.

Vrátí se někdy váš život k normálu? Co by tomu pomohlo?
Světlana Doběcká: Těžko. Bohužel, stále je to otázka financí.

Kdo pomáhá? Rodina a přátelé. Sousedé, jejichž domy ještě stojí. Hosté a kamarádi. Kontaktovali jsme Červený kříž. Ti jediní nám z veřejných institucí zatím poskytli pomoc.

Jaké jsou předpovědi na další týdny a měsíce?
Světlana Doběcká: Čekání, až sopka přestane chrlit, vyřizování papírů a různá byrokracie.

Hodláte na místě, kam jste přišli před 28 lety, zůstat? Je to váš skutečný domov?
Světlana Doběcká: Nevím, záleží na mnoha okolnostech. Pro mě La Palma představuje domov. Strávila jsem tady přes půlku života. Vdala jsem se tady, narodily se tu naše dvě dcery. Školka, škola, univerzita, přátelé. Hosté. Moře, hory, houby a nejkrásnější západy slunce.

Co bude s vaším domem? Zůstanete? 
Světlana Doběcká: Pro naše dcery je to jediný záchytný bod. Nechceme, aby o něj přišly.
Roberto Cuccu: Nechci stavět něco nového. Jestli sopka přestane soptit, nepřevalí se přes něj další láva a dům zůstane jako je teď, pokusím se zrekonstruovat, co se dá. Jsem rozhodnutý ho vyhrabat. Nemám chuť ani čas začínat od nuly.

Napadlo vás, že se přesunete na jiný ostrov či na španělskou pevninu? Nebo že byste se vrátila do Česka?
Světlana Doběcká: Sopka zatím soptí. Nevíme, co bude, o jiných možnostech jsme zatím neuvažovali.

Pomáhají místní lidé, případně tamní orgány i po dvou měsících? V čem?
Světlana Doběcká: Velmi. Tady je ohromná spousta hodných lidí. Pomáhají, s čím mohou. Ubytováním, uskladněním nábytku a věcí, prozatímní adopcí psů a koček. Radnice věnují potraviny, oblečení, hračky pro malé děti. Od příštího týdne přislíbili výdej finančních příspěvků.

Co vám chybí? Co byste uvítali?
Světlana Doběcká: Především tu finanční pomoc. Spousta lidí se ocitla ze dne na den bez práce, bez prostředků, ale platba za zdravotní pojištění do banky odejít musí. I na daně. A teď i nájem...

Uvažujete o tom, že zřídíte transparentní účet, na který vám lidé budou moci posílat peníze, abyste se dostali z. nejhoršího?
Světlana Dobecká: Ano, právě toto jsme teď udělali, protože naše situace je skutečně téměř bezvýchodná. Budeme rádi za každou pomoc, která se objeví na tomto našem účtu IBAN: ES59 3076 0670 6427 0621 0321.

Pro mě La Palma představuje domov. Strávila jsem tady přes půlku života. Vdala jsem se tady, narodily se tu naše dvě dcery. Školka, škola, univerzita, přátelé. Hosté. Moře, hory, houby a nejkrásnější západy slunce.

Jde o aktivitu, abyste mohli vrátit vašim dcerám normální život? A sobě též i obživu?
Světlana Doběcká: Samozřejmě. Byť obě dcery dokončují studia na univerzitách, mají mít možnost vrátit se někam domů, pokud budou chtít nebo potřebovat. A nám do důchodu také ještě nějaké roky chybějí.

Je praxe transparentních účtů ve Španělsku běžná? Nechají si lidé pomoci?
Světlana Doběcká: Řekla bych, že u Španělů v menší míře. Zatím jsem zaregistrovala podobné účty hlavně u cizinců, kteří v postižených oblastech žijí dlouhé roky. I když slovo cizinec mne tahá za uši, protože sebe i manžela mezi ně musím také počítat, ačkoliv tu žijeme už dvacet osm let.

Odkud lidé přispívají nejvíce? Ze Španělska? Nebo i z Česka?
Světlana Doběcká: Přispívají ze všech koutů. Je spousta obcí a měst ve Španělsku, které vybraly po euru za obyvatele a přispěly na transparentní účty postižených lokalit. Některé je i zdvojnásobily. Naše drahá Gloria z Itálie, hodně lidí z Německa, ze Švýcarska. Z České republiky nám pomáhá rodina, spolužáci ze střední školy, přátelé. Všem patří naše díky. Bez jejich pomoci by opravdu člověk ztratil i poslední špetku důstojnosti.

Jak se k budoucnosti stavějí místní, kteří zažívají podobné problémy?
Světlana Doběcká: Každý po svém. Nechci mluvit za jiné. Slyšela jsem zatím o jedné rodině, která se chystá změnit ostrov. Manžel pochází z La Palmy, žena je cizinka. A je to on, kdo se chce odstěhovat. Ale myslím, že to bude jeden z mála případů, tady bojují se živly do posledního dechu. Jak to bude s bojem s institucemi, to ukáže čas.

Přispívají ze všech koutů. Je spousta obcí a měst ve Španělsku, které vybraly po euru za obyvatele a přispěly na transparentní účty postižených lokalit. Některé je i zdvojnásobily. Naše drahá Gloria z Itálie, hodně lidí z Německa, ze Švýcarska.

Dostalo se vám zpočátku psychologické pomoci?
Světlana Doběcká: Už druhý den po výbuchu byla nabízena psychologická pomoc, jednalo se většinou o dobrovolníky. Myslím, že by jim úřady mohly také něco platit. Připadá mi, že tu až příliš spoléhají na dobrovolnickou pomoc. V prvním momentě je zajisté nenahraditelná, ale prosíme, nezneužívejte dobrovolníky.

Co materiální či jiná pomoc od úřadů?
Světlana Doběcká: Od státních institucí zatím ne.

Jak situaci snášejí vaše dcery?
Světlana Doběcká: Starší Sara studuje na Tenerife chemii, je zničená, hlavně kvůli nám. Ví, kolik času, práce a peněz jsme do našeho domova investovali. Má před sebou poslední zkoušku, píše diplomovou práci a opravdu je to pro ni těžké období.

A mladší?
Světlana Doběcká: Megan končí audiovizuální komunikaci v Madridu a také píše diplomku. První měsíc vůbec nebrala telefon. Teď musí, poněvadž je zapotřebí vyplnit spoustu formulářů, které musí podepsat ona. Ale ještě nepadlo ani slůvko o domově. Každý se s tím vypořádá po svém...

Co je vaším hnacím motorem vpřed?
Světlana Doběcká: No přece ty naše holky. Pud sebezáchovy. Znovu nabýt nezávislost. Duševní i finanční. A radost ze života.

V médiích se objevují informace, že ostrov La Palma se dva měsíce po výbuchu sopky stává cílem „turistů“, kteří putují po místech zkázy. Jak se na to společně s místními díváte?
Světlana Doběcká: Pardon, nechci být sprostá. Zrovna jsme byli náhodou před domem s naším sousedem z kiosku, jehož dům také zmizel a pár těchto „turistů“ se nás ptalo, odkud je nejlepší výhled na lávové jazyky. Naše odpověď? Z kopce v La Laguně je vidět jazyk, který zničil náš dům, a z kopce v Todoque ten, co pohřbil jeho...

Informace ze strany státních orgánů nebyly žádné. Sami jsme na kopci nad naším domem kontrolovali dalekohledem pohyb a směr lávy. V Todoque měl jeden kluk dron. Létal s ním na žádost sousedů, aby na vlastní oči viděli, jestli jejich domy už zavalila láva. Po pár dnech mu ho armáda zabavila.

Čemu se hodláte věnovat, až se situace uklidní? Pokud se uklidní.
Světlana Doběcká: Napřed se musí uklidnit. Nemůžeme přejít na plán B, když A ještě neskončil.
Roberto Cuccu: Tady se toho moc dělat nedá. Chtěl jsem se věnovat půdě, pěstovat avokádo, měl jsem zasazených přes padesát stromů, ale o pozemek jsme přišli. Počítám, že se vrátím do pohostinství.

U vás je zvlášť nepříjemné, že minigolfový areál v Todoque pořád ještě splácíte…
Světlana Doběcká: Samozřejmě budeme muset pracovat, abychom mohli splatit zbývající část dluhu. A doufáme, že nám místní úřad přidělí nějaký pozemek, na kterém budeme moci znovu založit minigolf i kiosek s pizzerií. Aspoň to od začátku katastrofy slibují. A pak nás čeká pořádná rekonstrukce.

Co znamená Adagio, jak se jmenoval váš podnik?
Světlana Doběcká: Adagio znamená v hudbě pomalu, uvolněně. Byla to švagrova hláška. Byl velmi rozvážný... Pracoval s námi, když jsme otvírali první podnik.

Co byste udělala jako první, kdybyste měla kouzelnou hůlku nebo Arabelin prsten?
Světlana Doběcká: Vymazala bych samozřejmě tu sopku. Nic nám nechybělo. Byli jsme šťastní a nezávislí.

Po čem toužíte do budoucna?
Světlana Doběcká: Právě po té nezávislosti. Stála nás moc a moc úsilí, a ztratit jsme ji ze dne na den ne naší vinou, chybou či neschopností. Proto je to tak těžké.