Jourová ostře o Bruselu: Způsob naší komunikace je naprosto šílený. Chceme poroučet i dešti

Co říkáte na opakované výroky vašeho předsedy Andreje Babiše (ANO) o údajné nové totalitě v České republice?
Nebrala bych je zase tak vážně. Sice to říká na půdě Parlamentu, což se mi samozřejmě poslouchá velmi těžko. Ani to neomlouvám, ani s tím nesouhlasím. Na druhou stranu vím, co je pan předseda schopen říct, když ho někdo vytočí. A tohle, myslím, řekl ve velmi vysoké míře vytočení.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Pekarová: Babišova „nová totalita“? Chucpe. SPD mluví o cenzuře, po invazi mazala příspěvky

Lidé poměrně často mluví o názorovém rozkolu uvnitř ANO. Například Jan Farský (STAN) před časem uvedl, že české a evropské ANO je jako černá a bílá. Zajímal by mě váš pohled. Jak se díváte na postoje domácích představitelů hnutí?
Pan Babiš často říká, že hnutí ANO je členem ALDE (Aliance liberálů a demokratů pro Evropu), protože to chtěl Telička.

Ano. Rád bych doplnil, že Pavel Telička se s hnutím ANO rozešel již v roce 2017…
I to je pravda. Pavel Telička otevřel dveře do ALDE v době, kdy se ANO opravdu chovalo jako středová liberální strana, kterou jsem tehdy pomáhala zformovat. Jako bývalé sociální demokratce mi vyhovovala jeho sociální politika. Sedělo mi i zahraniční směřování na Západ a Spojené státy. V době, kdy bylo ANO ve vládě, nesáhlo na justici ani na nezávislá média. V případě evropského angažmá musím potvrdit, že pro stranu ALDE je jakékoliv kamarádění se s Viktorem Orbánem jako červený hadr – třeba když pan Babiš hovoří v Budapešti s Viktorem jako se svým přítelem a přitakává mu na jeho vysoce konzervativně národovecké názory. Vězte, že monitoring tisku v Bruselu funguje fakt dobře. Všechno se tu hodnotí. Spousta lidí v Evropě si uvědomilo, že se ANO dílem tlaku svého předsedy zřejmě ocitá spíš na konzervativní straně spektra.

Ptal jsem se na rozkoly v ANO i z důvodu, že vaše kandidátka do evropských voleb, které se uskuteční v příštím roce, bude zřejmě vypadat poněkud odlišně ve srovnání s lety 2019 či 2014. Kandidovat za ANO nebude Dita Charanzová ani Martina Dlabajová právě kvůli konzervativnějšímu a více národoveckému směřování hnutí. Má vůbec smysl, aby ANO v ALDE zůstávalo?
Dost bude záležet na voličích. Frakce v Evropském parlamentu se formují po volbách. V ALDE si jistě uvědomují, že ANO bude bohatá nevěsta. Pokud zůstanou preference kolem 35 procent, tak se bavíme možná i o osmi mandátech. Proto si myslím, že ALDE možná trochu přimhouří oči, aby si mohlo nechat silného spojence ve vlastních řadách. Vzpomeňme, jak dlouho Evropská lidová strana (EPP) zavírala oči nad maďarskou stranou Fidesz. Bylo jim mnohými vytýkáno, že jsou až zaslepení. Ten precedens tady je. Nechci ale předjímat. Myslím, že ANO v řadě věcí je i k mému uspokojení liberální stranou. Navíc všechny další evropské frakce jsou obsazeny jinými českými stranami, což by mohlo komplikovat případný „přestup“.

Sama se pokouším věci popsat tak, aby je každý pochopil, i když není právníkem nebo politologem. Celkovou komunikaci z Bruselu ale definují velkohubá prohlášení.

Pojďme k Evropské unii jako k celku. Jak EU více přiblížit Čechům, kteří proevropské politiky nálepkují jako „eurohujery“ a mají pocit, že se jen někde v Bruselu rozhoduje o nás bez nás?
Vždycky jsem se snažila Čechům vysvětlovat, k čemu je Evropská unie dobrá. Jestli jsou Češi na něco vysazení – včetně mě – tak je to chvíle, kdy EU řeší věci malé, nepodstatné či obtěžující. Prostě když na lidi řve, jak mají žít, nebo jim vnucuje drobné nesmysly. Na druhou stranu myslím, že po covidu a vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu si možná řada Čechů uvědomuje, že Evropská unie přece jenom k něčemu je, protože má často sílu řešit věci, které samotný stát řešit nemůže. Unie dělá pro lidi dennodenně mnoho věcí, které si často ani neuvědomujeme. Lidi si díky EU zvykli na určitý standard.

Není tedy přece jen trochu pravdy na tom, že Brusel občas trochu zbytečně zasahuje do našich životů a omezuje naši výjimečnost či suverenitu? S trochou nadsázky mě z fleku napadá třeba smrad olomouckých syrečků, který nám byl ukraden.
Syrečky mi zrovna až tak moc nevadí. Je potřeba pochopit, že pokud má fungovat společný trh, systém se neobejde bez společně uznaných parametrů daného zboží, ochranné známky a tak dále. Pokud se nepletu, tak syrečky mají ochrannou známku, což jim dává prostor prodávat v zahraničí. Mně spíš vadí takové plíživé nakládání povinností na malé a střední firmy. Neustále se ptám a někdy i řvu: „Přátelé, kdo jste kdy podnikal v těchto kruzích?“ Za obtěžování firem zbytečnou administrativou kritizuji Brusel celá léta. Někdy prostě strká nos tam, kam ho strkat ani nemá.

Pak mám ještě jednu věc, která mě dostává do varu. Pálím si kvůli tomu prsty, křičím, jsem nepříjemná a dělám si nepřátele. Způsob, jakým komunikujeme, je naprosto šílený. Sama se to snažím nedělat. To znamená, že se pokouším věci popsat tak, aby je každý pochopil, i když není právníkem nebo politologem. Celkovou komunikaci z Bruselu ale definují taková ta velkohubá prohlášení, kdy poroučíme větru i dešti. Na to jsem prostě vysazená. Zároveň jsem vděčná své šéfce Ursule von der Leyenové, která podle mě informuje lidi docela srozumitelným způsobem – řekne pár jasných věcí, které nemají lidi dostat do kolen z toho, jak je ta Evropská unie úžasná.

Nejsem bezvýznamný brouk. Nevím, na jaký planetární seznam vlivových osob bych se měla ještě dostat. Doufám, že můj nástupce konečně dostane to silné a výhodné portfolio, které se bude dotýkat hvězd.

Příští rok uběhne deset let od doby, kdy jste se stala eurokomisařkou. Kdybyste měla zmínit něco, co se vám během působení v Evropské komisi povedlo a na co jste pyšná, co by to bylo?
Složitá otázka. Obecně myslím, že jsem se za tu dobu snažila ve věcech, které jsem navrhovala a prosazovala, držet významnou míru přiměřenosti. Zmínila bych mediální zákon, který potřebujeme. Snažím se jej prosadit v co nejlepší verzi. Dále jsem prosadila velké věci v ochraně evropských peněz, silná pravidla proti praní špinavých peněz a financování terorismu i posílení práv spotřebitelů.

V neposlední řadě jsem prosadila pravidla pro ochranu soukromí, za to jsem se vlastně dostala na seznam nejvlivnějších lidí světa sestavený americkým časopisem Time. To je asi největší věc. Až moje působení budou hodnotit západní média, myslím si, že tohle zřejmě vypíchnou jako můj hlavní otisk. GDPR má totiž globální dosah, jakkoliv je v Česku démonizované, nenáviděné a zesměšňované. Jde o snahu ochránit každého jednotlivce, aby se nestal obětí digitálních monopolů, a to bez ohledu na rasu či sociální status.

Na pozici eurokomisařky vás chválí i někteří politici z pětikoalice. Zaslechl jsem nicméně názory, že mediální kauzy Andreje Babiše na domácí scéně mohly mít vliv na podobu vašeho portfolia. Co na to říkáte?
To jsou naprosté nesmysly. Nevím, co bych ještě měla udělat. Na jaký planetární seznam vlivových osob bych se měla dostat. Kromě vysvědčení, která dostávám od europoslanců i od řady dalších lidí v Bruselu a v Čechách, jsem dostala dvě medaile. Zasloužila jsem se o udržování velice dobrých vztahů se Spojenými státy, a to navzdory vládě Donalda Trumpa. Jsem také jediná vrcholná evropská politička, která figuruje na ruském sankčním seznamu. To je podle mě také slušná vizitka. Kdybych opravdu byla tak bezvýznamný brouk někde v rohu, který je omezován přítomností pana Babiše, tak bych určitě nezískala takovou pozornost.

Kdo by podle vás měl být novým českým eurokomisařem?
Někdo schopnější než já, kdo dostane to silné a výhodné portfolio, které se bude dotýkat hvězd (smích).

Cítím zde velkou dávku ironie.
Samozřejmě. Když to vezmu vážně… Ať už to bude kdokoliv, už jsem nabídla podporu a pomoc, protože zorientovat se v té instituci není vůbec jednoduché. Konkrétní jméno vám ale neřeknu.

Eurokomisař musí vstřebávat neuvěřitelné množství informací. Zároveň je důležité, aby byl schopným vyjednavačem a dobrým komunikátorem s neformální autoritou.

Ve veřejném prostoru se objevují jména jako Danuše Nerudová, Jan Farský či Marcel Kolaja. Přijde vám někdo z této trojice sympatický, popřípadě vhodný na funkci eurokomisaře?
Miluji je všechny (smích).

Opět zde cítím ironii.
Ano. Vlastně se ke konkrétním jménům vyjadřovat nechci. Ani do toho nemám co mluvit. Řekla bych vám ale čtyři parametry, které by ten člověk měl mít. Zaprvé to musí být hlava, která vstřebá neuvěřitelné množství informací. Zároveň si ty informace musí přetavit na základě silné zkušenosti z politiky. Když tam přijde člověk, který nebyl v politice, bude to pro něj velmi složité. Zadruhé to musí být schopný vyjednavač. Kompromis není v Bruselu sprosté slovo. Neustále děláme kompromisy, vyvažujeme, obchodujeme a lobbujeme. Výsledek jednání by měl být aspoň trochu podobný tomu, co jsme si představovali na začátku procesu.

Za třetí to musí být dobrý komunikátor – měl by si být vědom toho, že když něco řekne, tak to nezastavitelně proletí Evropou, často to přeletí Atlantik a někdy to doletí až do Číny. Přiznám se, že ze začátku mě tato skutečnost hrozně stresovala. Později jsem zjistila, že šít na míru projevy danému obecenstvu, k němuž zrovna mluvím, je naprostý nesmysl, protože všichni čtou všechno. Nakonec se zabydlíte v roli toho, kdo říká všude všechno stejně. Řekne prostě to, co si myslí a o čem je přesvědčen, že je správné. Je třeba si zvyknout na to, že jste někdy nepopulární, a někdy až nenáviděná osoba. Můžete zvolit taktiku, že nikdy neřeknete nic. Já to ale nikdy nedělala.

A začtvrté eurokomisař by měl být osobou, která když vstoupí do místnosti, tak se o tom ví. Mluvím o autoritě, ani ne tolik o formální, spíš o neformální. Té se vám dostane jen v případě, že si ji budete neustále budovat a že splníte zmíněné první tři body.