Kissinger slaví stovku. Má Nobelovku za mír, ale i hříchy. Je s ním legrace, říká Žantovský

Henry Kissinger slaví sto let. Kým pro vás je?
Velkou postavou zahraniční politiky. Uznávaným teoretikem, analytikem i praktikem. Velmi zajímavým autorem. V neposlední řadě i dosti zábavným a vtipným společníkem.

Je podle vás mužem, který se zasloužil o to, že studená válka zůstala pouze studenou?
Svým způsobem ano, protože ve svém realistickém přístupu k zahraniční politice vždycky usiloval o tlumení konfliktů. O nalezení schůdné cesty, koexistence. Na druhé straně možná i kvůli tomu studená válka trvala o něco déle, než musela.

Což jen potvrzuje, že Kissinger není černobílou postavou. Najdou se lidé, kteří tvrdí: „Jakýpak politický realista, cynik to je!“ A sem tam si někdo dokonce přisadí: „Taky válečný zločinec!“
Člověk, který působí v zahraniční politice neuvěřitelných sedmdesát let, se za svůj život zkrátka dopustí i výroků a činů, z nichž ne všechny budou akceptovatelné. Zajímavé je, že nebývají akceptovatelné z různých pohledů. Kissingera budou na jedné straně kritizovat idealisté, na druhé to však sem tam schytá i od těch, kteří si v přístupu proti nepřátelům USA představují ještě tvrdší řešení.

Nestál často před zrovna nejjednoduššími rozhodnutími.
Právě. Zaměřme se na jeho nesporný přínos k některým zásadním událostem posledních šedesáti let – k teorii jaderné války, k vietnamskému či izraelsko-arabskému konfliktu, k politice détente, tedy snaze o snižování napětí mezi SSSR a USA. K procesu, který vyvrcholil helsinským závěrečným aktem konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. K otevření Číny.

To poslední je mimochodem podle mého vůbec nejdůležitější Kissingerův čin. Šlo o velký úspěch jak pro Spojené státy, tak pro Čínu. Tohle vítězství pomohlo izolovat Sovětský svaz, který byl v té době hlavním strategickým protivníkem USA. Představa, že by se dvě jaderné komunistické velmoci spojily, tehdy pochopitelně každého děsila. Kissingerovo lišácké jednání s Pekingem to změnilo.

Jen se pak Nixon bil v prsa, že šlo o jeho nápad.
Nixon si tuhle koncepci samozřejmě přisvojoval, což bychom měli brát jako určité privilegium prezidenta. Kissingerova praktická role, včetně tajných jednání předcházejících Nixonově návštěvě Číny, byla ovšem nesporná.

Kissinger byl prostě velký hráč.
O tom není sporu. Byl a stále je. Nad rámec všeho, o čem jsme již mluvili, se navíc zapsal i všelijakými drobnějšími činy. Přístupem k různým latinskoamerickým diktaturám, stejně jako prohlášeními z posledních let, kdy jednou komentoval uspořádání Evropy po konci studené války, podruhé ruskou agresi na Ukrajině. Pokud pozorně nastudujete jeho životní kroky, jistě dojdete k závěru, že ne vždy byl stejně úspěšný. Že ne vždy uvažoval správně. Přesto byla jeho role ve zmíněných procesech a událostech rozhodně nepřehlédnutelná.

Kritici mu zazlívají podíl na bezohledném přístupu k obyvatelstvu severního Vietnamu, na bombardování Kambodži, na spolupráci s různými silami, které se neštítily válečných zločinů. Co z toho mu nejvíc zazlíváte?
Měli bychom být přesní. Třeba bombardování severního Vietnamu začalo za vlády prezidenta Johnsona, ve které Kissinger hrál jen externí poradenskou roli. Na tomto samotném rozhodnutí tedy neměl žádný zásadní podíl. Na rozdíl od bombardování Kambodži, kde už jako poradce pro národní bezpečnost v Nixonově administrativě centrální roli hrál.

Jeho hlavním činem, kterým se zapsal do dějin vietnamské války, nicméně byla nejdříve tajná, posléze dlouho probíhající a nakonec úspěšná jednání se severovietnamskými diplomaty v Paříži. Vedla k jakési dohodě o ukončení konfliktu. Byť to bylo složitější… Na jedné straně došlo ke stažení amerických vojsk, na druhé k totálnímu vítězství severního Vietnamu v roce 1975. I tady je tedy Kissingerova role značně členitá. Patří k ní bezesporu velké diplomatické úspěchy. Ale i velké neúspěchy někdy až nihilistického přístupu k hodnotám, které jednotlivé strany v konfliktech zastávají.

Sporný přístup k hodnotám se týká i některých jeho prohlášení z poslední doby, jako když tvrdil, že za válku na Ukrajině nenese vinu jen Kreml.
Válka je vždycky proces, který je dílem více stran. Není sporu o tom, že po porážce SSSR ve studené válce došlo v Evropě ke změnám, které byly současné putinovské garnituře proti mysli. V tomto smyslu by se dalo tvrdit, že jde o klasický spor více stran. Co ale probíhá na Ukrajině, je zcela jistě ruskou agresí proti svrchovanému členskému státu OSN, jeho teritoriální integritě. Z hlediska mezinárodního práva je to tedy jednoznačně nevyprovokovaná agrese. A v tomto ohledu se proto Kissinger mýlí.

Sám své výroky upřesňoval, že ruskou agresi samozřejmě nijak neobhajuje.
Máte pravdu, jen musíme vnímat časovou posloupnost jeho výroků. Do prvních vyjádření k této věci se pustil na mnichovské bezpečnostní konferenci. A jelikož se setkala s velmi nepříznivým přijetím, ve svých následných reakcích svou rétoriku zmírňoval.

Není i tohle pro něj typické? Že rád mění názory?
Ano, je velmi přizpůsobivým politikem. Což do jisté míry s diplomacií souvisí. Nakonec to ale naráží na hodnotové bariéry, které Henry Kissinger necítí tak palčivě, jako někteří jeho současníci a kolegové.

Myslíte morálku?
Morálka je hodně silné slovo. Spíš mám na mysli mravní hlediska typu dodržování smluv, respektu k druhé straně, ohledu na lidská práva.

S Kissingerem jste se několikrát osobně setkal. Jaký je zblízka?
Doma se projevoval úplně jinak, než jak ho znali lidé z televize. Najednou to nebyl cynický, sardonický Henry Kissinger. Zbožňoval svou ženu Nancy, velmi si zakládal na rodině. Poprvé jsme se viděli v červnu 1990, když přijel do Prahy na Hrad. Tehdy předvedl, že umí nejen velmi zasvěceně mluvit o zahraniční politice, ale také nesmírně brilantně žertovat. Následně jsem se s ním opakovaně setkával ve Spojených státech, často ve společnosti Miloše Formana, s nímž byli blízkými kamarády. V Connecticutu měli domy kousek od sebe, rádi se navštěvovali. Jakmile jsem se k Milošovi dostal, chodívali jsme ke Kissingerovi na kus řeči.

O čem jste si povídali?
Třeba o fotbale. Od mala byl velkým fanouškem, dokonce hrál za juniorku bavorského Fürthu, odkud pocházel. Po nástupu nacismu velmi těžce nesl, že byl z veškerých sportovních a sociálních aktivit vyloučen. Hodně to poznamenalo jeho vidění světa.

Prý vás v roce 1990 zklamal, když nás Čechy viděl jako most mezi Východem a Západem. My chtěli jednoznačně na Západ, vize mostu mezi dvěma kulturami nás už dávno nelákala.
V té době napsal článek do časopisu Newsweek, ve kterém tvrdil, že Polsko, Československo a Maďarsko by se měly stát neutrálním pásem po vzoru Rakouska. To představovalo jeho tehdejší názor, který razantně nezměnil ani v dalších letech. Velká část mého působení ve Spojených státech sestávala z úsilí o americkou podporu rozšíření NATO. A v této věci se Henry nikdy výrazněji neangažoval.

Třeba s Václavem Havlem byli postojově velmi rozdílní. Je ale pravda, že se i tak časem sblížili?
Ano. Oba měli totiž smysl pro humor, byť oba trochu odlišný. A Václav Havel miloval vtipné lidi. Pamatuji si, že Henry pro něj roku 1996 uspořádal večeři ve svém newyorském bytě. Šlo o večer, kdy se ukázal v opravdu nejlepší formě. Havel si toho nesmírně považoval.

Kissingerovi je sto let, stále mu to pálí. Šel té dlouhověkosti něčím naproti?
Mentálně je skutečně stále velmi svěží. Pomáhal tomu celý život dobrou životosprávou, v jeho charakteru je navíc něco nezdolného, životaschopného. Projevuje se to i na té jeho stovce.

Vyplatí se Kissingerovi naslouchat i v takto pokročilém věku?
Bezesporu. Čtu ho. V duchu – a když mám příležitost i osobně – s ním milerád polemizuji. Ať už si o něm myslíme cokoliv, v každém případě je to jeden z lidí, kteří se výrazně zapsali do moderní historie. Ať se dožije ještě dalších dvaceti let!