Kmoníček: Asii bude patřit 21. století. Česku ve Vietnamu pomáhá i naše diaspora vítězů

Vietnam je pro vás již několikátou pracovní zastávkou. Co na něj zatím říkáte?
Vietnam je mojí 24. zemí, kde jsem předal pověřovací listiny jako český velvyslanec. To už jsem možná rekordman české diplomacie. (úsměv) Ale myslím si, že jsem si vybral dobře, protože mi to dává přesně to, co jsem od toho chtěl. V mnohém je to přesný opak Washingtonu, kde jsem působil předtím a po čtyřech a více letech v jedné relaci už má člověk tendenci sklouznout k rutinnímu pokrytí, takže potřebuje přesný opak. Vietnam je do velké míry přesný opak USA.

A nevadí vám v tomto případě, že jde o komunistickou zemi?
Každá země je nějaká a diplomacie je o tom, abych v rámci místního omezení dokázal najít věci, které jsou výhodné pro Českou republiku. Navíc vietnamský komunismus je docela zvláštní i z teoretického pohledu. Já mu říkám konfuciánský komunismus. Konfuciánští komunisté jsou v podstatě revolucionáři, kteří staví hodnotu stability režimu nad hodnotu revoluce a jako prostředek k udržení stability používají ten nejkapitalstičtější nástroj, jaký je možný – maximalizaci zisku. Takže konfuciánský komunismus Vietnamu bych definoval jako vedoucí úlohu tamní komunistické strany plus zisk.

Jak se tento konfuciánský komunismus, jak říkáte, projevuje v běžném životě ve Vietnamu? Mám na mysli například svobodu slova či shromažďování.
To je velmi specifické, protože z jedné strany se nedá říct, že by ve Vietnamu bylo nějaké velké, natož legální či ilegální opoziční hnutí. Jsou tam různé menší skupiny disidentů, které se většinou shromažďují okolo témat, jako je třeba ekologie a podobně. Ty samozřejmě mají svůj velmi napjatý vztah s režimem, jak se dá očekávat. Na druhou stranu je to země, kde se prostě dennodenně setkáte s námi dobře známými komunistickými symboly. Ráno jedu do práce, cestou potkám aspoň pětkrát nebo šestkrát srp a kladivo, na které už Češi dávno zapomněli. Na druhé straně, jako všechny centrálně řízené režimy to má třeba nemalou výhodu pro byznys. Lze plánovat na delší čas dopředu, jasně se dopátrat struktury, která bude o něčem rozhodovat, a velmi přesně víte, co půjde a nepůjde. Nemusíte pátrat.

Ještě k té opozici. Možná budu znít idealisticky a romanticky, ale má tato opozice svého Václava Havla? Postavu, kolem které by se spojila?
Vůbec ne a musím říct, že Vietnam dnes prožívá možná první období za posledních 200 let, kdy se Vietnamci vyspí a nají tolik, kolik chtějí. Nám to přijde směšně primitivní a až brutálně přízemní, ale kdybyste posledních 200 let žil jako Vietnamec, a většina lidí mé generace si ještě pamatuje na doby, kdy polovinu svého života odcházeli spát hladoví a věděli, že je ještě vzbudí nějaká bomba, tak si opravdu užívají toho, že Vietnam teď po sedm let roste mezi 6–8 procenty HDP. Oni cítí, že se mají každý rok o maličký kousek lépe. Vlastně je to takové nejspokojenější období za několik generací, takže potenciál nějakého volání po výrazné společenské změně tam nevidím a žádná revoluce ve Vietnamu v této chvíli nehrozí. Ani tam pro ni není vytvořený potenciál, protože to je hlavní úloha vietnamské komunistické strany – zaručit přežití režimu. A jak jsem říkal, konfuciánský komunismus zaručuje přežití konfuciánského komunismu maximalizací zisku.

Konfuciánští komunisté jsou v podstatě revolucionáři, kteří staví hodnotu stability režimu nad hodnotu revoluce a jako prostředek k udržení stability používají ten nejkapitalstičtější nástroj, jaký je možný – maximalizaci zisku.

Zabrousili jsme do historie, tak se zeptám, setkáváte se i dnes v zemi se stopami války, respektive jak se otiskla do místních lidí?
Setkáváme prakticky každodenně. Z druhé strany, že by vám to lidi nutili a rádi o tom mluvili, to vůbec ne. Do velké míry se to snaží zasunout někam do zadních skříněk své paměti s tím, že si to ale velmi dobře stále uvědomují. To je právě i v pozadí toho netlaku na jakoukoliv změnu toho, že si Vietnamci dokáží užívat ten normální život, který po letech konečně mají. Navíc dochází v rámci té jejich perestrojky k výraznému politickému, ale hlavně ekonomickému uvolnění.  Ze země, která by byla podobnější nějakému problému, typickému pro diktátorský režim jihovýchodní Asie, se daří pomalu stavět takovou socialistickou Jugoslávií z bývalého pohledu Československa, a to oni dokáží ocenit.

Čeština jako bulharština

Překvapil vás od té doby, co jste ve Vietnamu, někdo svojí bezchybnou češtinou nebo historkou spjatou s Českou republikou?
Máme tam skoro 300 tisíc lidí, hlavně na severu Vietnamu, kteří prošli Československem a Českou republikou. Většina z nich si vzájemně říká i mezi svými vietnamskými přáteli českými jmény. Udržuje si češtinu, chodí třeba na pravidelné kurzy češtiny na českou ambasádu. To nebylo překvapivé. Nejvíc mě ale překvapil muž na hedvábném tržišti, kterého jsem vůbec neznal a nebyl s námi v kontaktu. Hovořil se mnou perfektní češtinou a nenechal se přesvědčit, že je to čeština. Stále mi tvrdil, že hovoří velmi dobře bulharsky, protože se to naučil v Burgasu, kde pravděpodobně všichni jeho zákazníci byli Češi. Tam jsem prostě diplomaticky totálně selhal a nepodařilo se mi ho přesvědčit, že právě hovoříme česky. Pro něho je tohle bulharština. A uměl ji takřka bez přízvuku. (smích)

Jaké jsou aktuální česko-vietnamské vztahy?
Myslím, že jsou na jednom ze svých dlouhodobých vrcholů. V průběhu mého prvního roku jsme tam měli návštěvu ministryně obrany, ministra průmyslu, premiéra České republiky či místopředsedu Parlamentu. Teď se tam vracím, aby ještě ve stejném roce přijel ministr životního prostředí. Minimálně každé dva měsíce ve Vietnamu máme jednoho ministra nebo výrazného představitele české vlády s tím, že pokaždé s ním přilétá celé letadlo byznysmenů, což znamená obchody, obchody, obchody. A už se to začíná projevovat i na číslech, kdy jsme se dostali k nějakým 2,3 miliardy dolarů vzájemného obchodu. To je zajímavé číslo, protože to znamená, že je to asi o půl miliardy víc, než máme dnes s Tchaj-wanem, který je ale u nás významným investorem. Vietnamci ne, čili je to opravdu čistý obchod a myslím, že jsme na hranici toho, aby se podařilo v následujícím roce či dvou dosáhnout i vyrovnání disproporce, kterou tam vidíme. Jedním dechem je třeba říct, že z těch 2,3 miliardy dolarů jsou 2,1 miliardy dolarů vietnamského vývozu k nám, nikoliv opačně.

Co k nám Vietnam vlastně vyváží?
V podstatě všechno, na čem máte napsáno Samsung, nepřijde z Jižní Koreje, ale z Vietnamu. Naopak opačným směrem jsme čekali, že se čísla srovnají ve chvíli, kdy dostaneme na vietnamský stomilionový trh, patnáctý největší na světě, automobily Škoda, v této chvíli je již první tisícovka v přístavu Hai Phong, a až dojde k finalizaci dodávky letadel L39 nové generace pro vietnamskou armádu. To jsou velké finanční objemy a srovnají nám obchodní disproporci a možná se dostaneme i o jednu miliardu výš. V tu chvíli už bychom byli obchodně rovni stále zmiňované Indii, která je ale nejlidnatější stát na světě a třináctkrát větší, takže by měla mít třináctkrát větší obrat než my.

Zmínili jsme Vietnamce, kteří prošli Českem či Československem. Často u nás žili či studovali. Co vlastně pro Vietnamce dnes Česko znamená?
Česko pro ně v první řadě znamená zemi, kde mají příbuzné, protože my máme jednu z největších vietnamských diaspor na světě. Vietnamci jsou třetí největší národnostní menšinou u nás po Slovácích a Ukrajincích. Je otázka, co všechno do toho započítáte. Budete počítat v Čechách narozeného Vietnamce hovořícího česky, který je totální Čech a považuje se za Čecha-Vietnamce jenom proto, že tak vypadá, nebo ne? Oficiálně jich je okolo 70 000, reálně jich bude nesrovnatelně více a myslím, že je to přes jedno procento obyvatelstva, což je v poměru k 10 milionům Čechů možná nejvyšší číslo na světě na hlavu. Navíc ta naše diaspora, na rozdíl od těch ostatních obrovských, které jsou ve Spojených státech a ve Francii, má jednu zvláštnost. Já jí říkám diaspora vítězů, protože to jsou všechno Vietnamci ze severu. To jsou ti, jejichž rodiče byli dostatečně dobře propojeni k tomu, kdo rozhoduje, kdo odjede z Vietnamu na západ, tedy do Československa, aby také odjel. Rodinné vazby tam jsou dodnes velmi silné. A nejen, že většina našich vietnamských spoluobčanů má nadále poměrně hodně příbuzných ve Vietnamu. Ona má hodně těch správných příbuzných. To může České republice hodně pomoci a musím říct, že bez toho by se nám i jako české reprezentaci žilo podstatně komplikovaněji. Jsme pro ně v desítce nejvýznamnějších ambasád, a to je v podstatě jedna ze dvou zemí Asie, kde tuhle pozici máme. Ta druhá by bylo Mongolsko, ale Mongolců jsou dva miliony a nemají vietnamské peníze.

Do jaké míry je toto propojení vietnamské komunity u nás s domovem znát i na vrcholné politické úrovni? Do jaké míry to pomáhá vztahům?
Do velké míry, protože se snažíme mít do jisté míry zmapováno, kde jsou vlivní příbuzní našich Vietnamců. Víme, že tam dojdeme porozumění rozhodně rychleji, než kdyby tam ten příbuzenský vztah nebyl. Řekněme, že u zejména absolventů a postgraduálních absolventů českých univerzit je to v podstatě ve vedení většiny velkých vietnamských státních podniků. Máme velmi dobré kontakty třeba se šéfem parlamentu (Vương Đình Huệ, pozn. red.), který má díky svému vzdělání české pozadí, zatímco jeho manželka slovenské. Je to opravdu významná část toho, co nás tam dělá velké.

S předsedou parlamentu a jeho manželkou se domluvíte česky?
Myslím, že už by jim to dělalo trošku problémy. Navíc při oficiálních jednáních to nejde. Nechci zmiňovat, s kterými představiteli ve vládě nebo třeba v Ústředním výboru Komunistické strany Vietnamu mluvíme česky, ale mluvíme. Řekl bych, že jediným velkým problémem růstu Vietnamu, který já vidím, není existence vládnoucí role strany, ale neexistence angličtiny na severu, Zatímco na jihu se ještě jakžtakž někde anglicky domluvíte, na severu vám i čeština nebo ruština mohou být potřebnější než angličtina. Takže bez alespoň základní znalosti vietnamštiny jste v podstatě úplně mimo. Vietnamské oficiální orgány nepřebírají ani oficiální nóty jinak než s vietnamským překladem. A pokud se chcete naučit vietnamsky, přeji vám hodně štěstí. (úsměv)

Absence angličtiny je zde tedy naprosto stěžejní problém?
Když se mě třeba vietnamští partneři ptají, jestli vidím věc, na kterou by se Vietnam měl zaměřit do budoucna, aby se stal lídrem jihovýchodní Asie či v dalších odvětvích třeba v čele s průmyslem, tak říkám: „Angličtina, angličtina, angličtina. Pokud se nedostanete aspoň do stavu, kdy si turista přijede a objedná si pivo v hospodě tak, že se tam domluví, tak pořád budete prohrávat s Thajskem.“

Bez alespoň základní znalosti vietnamštiny jste v podstatě úplně mimo. Vietnamské oficiální orgány nepřebírají ani oficiální nóty jinak než s vietnamským překladem. A pokud se chcete naučit vietnamsky, přeji vám hodně štěstí.

Ale tendence ve vedení země zlepšit angličtinu tam tedy nejsou…
Předpokládal jsem, protože jsem do Vietnamu jezdil dlouhodobě posledních 20 let, že tam bude výrazný nárůst mladé generace. Když jsem se narodil, Vietnam měl 23 milionů obyvatel. Dnes jich má 100 milionů a každý rok milion přibude. Je tam tedy obrovská porce mladé generace, u které jsem čekal, že se přes internetové hry, filmy, televizi a tak bude nějakým způsobem více orientovat v anglosaském světě. To je možná mé jediné nedobré překvapení po mém loňském návratu do Vietnamu. Hlavně na severu angličtina nepostoupila tak daleko, jak jsem předpokládal. Mluvit anglicky zde prostě není běžné. Většinou se nakonec vždycky někde domluvíte. Ale ve všech zemích, kde jsem sloužil – a bylo jich teda 23, měl člověk výhodu, že nemusel být zavřený v diplomatické komunitě. Já se vždy snažil právě nebýt pouze v této bublině, ale naopak být přirozenou cizí součástí té domácí společnosti. To mi zatím ve Vietnamu chybí, protože má vietnamština je katastrofická. Bez znalosti jazyka je to jedno velké akvárium, kde se díváte, jak jedou rybičky zleva doprava, pak zase zprava doleva, cestou jedna druhou sežere a vy dumáte proč.

V čem je vietnamský jazyk vlastně tak komplikovaný?
Je komplikovaný v tom, že je nejasný. Nemá vůbec žádnou gramatiku a je monoslabičný. Vymyslíte asi 600 slabik, načež zjistíte, že vám nestačí k popisu světa, takže začnete ty slabiky zdobit tóny. V češtině je máme taky, ale méně. Třeba, jako je významový rozdíl, jestli řeknete větu „Mám tam byt.“ a „Mám tam být.“ Jenže ani dva Vietnamci netrefí tón stejně, takže si ho ukazují. Můj osobní řidič narozený v Hanoji se na kraji města ztrácí, protože mají jiný přízvuk a dost často se nám stává, že ani on se jako rodilý mluvčí nedomluví. Dám vám ještě příklad, kdy mě můj učitel vietnamštiny 14 dní učil, abych zaslechl rozdíl mezi „sữa chua“ a „sửa chữa“. To první je jogurt, to druhé je opravna. Hovořím několika orientálními jazyky a stejně mi to nebylo nic platné. I po 14 dnech jsem byl naprosto přesvědčen, že to trefuji, ale zase jsem měl jogurt místo opravny. (smích). Je to zkrátka ďábelský rozdíl a říkají to i Číňané, protože čínština je oproti tomu lehká.

Když vás poslouchám, tak si pomalu nedovedu představit situaci, kdy se potká Vietnamec z Hanoje s člověkem z Ho Či Minova města (někdejší Saigon, pozn. red.).
Jedna naše kamarádka dělala turistickou průvodkyni pro Vietnamce v Ho Či Minově městě, pak se provdala, přestěhovala se do Hanoje a musela to dělat pro Vietnamce ze severu. Takže šla na převýchovný kurz jihovietnamštiny na severovietnamštinu. Trvalo jí to zhruba tři roky.

Vraťme se teď k pozici Česka ve Vietnamu. Jak si vede v porovnání s dalšími státy?
Vezmu to popořadě. Nejvýznamnější je pro ně Jižní Korea, protože to je největší investor a investovat dva nebo 12 miliard dolarů ve Vietnamu pro ni není žádný velký problém. To si my nikdy nebudeme moci dovolit. Dále je tu Japonsko, které kvůli úbytku obyvatel potřebuje velké množství vietnamské pracovní síly a má už dnes půlmilionovou vietnamskou komunitu. Přitom jsou v Japonsku jen dvě procenta migrantů, ale přesto na ně hodně sází, a Japonsko je také největším držitelem celkem skromného, ale přece jenom skoro čtyřicetiprocentního, vnějšího dluhu Vietnamu vůči HDP. Opět, to nikdy nebude role České republiky. Pak je tu Francie, bývalá koloniální velmoc. Spojené státy americké, jejichž historie s Vietnamem by vydala na samostatnou třicetihodinovou přednášku. Dále Čína, která se snaží najít porozumění s Vietnamci, kteří již nejsou Jihočínané, jak před několika tisíci lety začali, a to i přes několik tisíc let velmi problematických vztahů. Pak je tu Thajsko jako významný soused, který by opět investoval. A pak se tam zničehonic objeví Česká republika, a to opravdu nikde jinde na světě nemáme. Vietnamci mají důvod nás mít rádi. Vztah z jejich strany je emocionální a doufám, že z naší taky.

Pro mnohé Čechy je Vietnam populární zejména díky cestování, potažmo kuchyni. Co jiného Vietnam nabízí?
Velké obchodní příležitosti nebo poznání kultury, která je k nám abnormálně emocionálně přátelská, a přitom bytostně jiná. Když se člověk trochu snaží, tak ho Vietnamci pustí dovnitř svých rodin, do rozhodovacích metod konfuciánského komunismu. Pro mě je Vietnam fascinující v tom, že já tvrdím, že žijeme v 21. století, které bude asijským stoletím, protože Asie dnes vyrábí už 45 procent světového HDP. Evropa vyrábí 18 procent, stejně tak Amerika. Dohromady jsme už teď menší než Asie a náš podíl dále klesá, že i v zemích ASEAN (Sdružení národů jihovýchodní Asie, pozn. red.), kde přitom není velká Indie a velká Čína, dnes žije třetina obyvatel planety. My se na ně díváme jako na vzdálenou exotiku, ale to my jsme ta exotika, oni jsou standard. To všechno je zajímavé pozorovat ve Vietnamu, protože se 100 miliony obyvatel je dostatečně velký, aby to byl reprezentativní vzorek, a zároveň dostatečně malý oproti miliardové Číně nebo Indii, aby byl ještě popsatelný. Pro mě je Vietnam taková asijská laboratoř toho, jak bude vypadat minimálně první polovina jedenadvacátého století, jak moc se my se svými hodnotovými měřítky a politickým zřízením do toho vejdeme, na co budeme narážet, na co si zvykneme, na čem se dohodneme a nikdy nedohodneme, co vadí a co nevadí.

Čína je pro Vietnam spojenec i rival, míní Kmoníček

Předtím jsme zmínili Čínu. Laik by mohl říct, že vzhledem ke komunistickému zřízení obou zemí, budou spojenci. Víme však, že historie obou národů je, řekněme, dost komplikovaná. Jaké jsou vztahy dnes a jaký vliv má Čína v tomto regionu?
Čína je jednoznačně největším vlivovým hráčem v regionu. Každý jednotlivý stát, zejména ti, kteří jsou na jejích hranicích, ten vliv cítí každý den. Čína je pro Vietnamce nejbližší partner, největší přítel a zároveň největší výzvou. Já pro to používám anglický výraz „frenemy“ (přítel a zároveň nepřítel, pozn. red.). Současně ten vztah k Číně je taková kombinace toho, jaký mají Češi vztah k Německu a zejména k Bavorsku, kombinovaný se vší komplikovanou historií, provázaností a výraznými shodami i národních povah po obou stranách téhle hranice, ještě kombinovaný s bývalým československým vztahem k Sovětskému svazu. Je fascinující, když člověk, který tuto historickou zkušenost má, může pozorovat, jak je na vietnamských ministerstev skupina spíše vietnamsky nacionalistická, která příliš nemusí čínského poradce, a pak je vždycky skupina okolo čínského poradce.

Funguje to velmi podobně jako za komunistického Československa. Skupina nacionalistická přemýšlí, co je nejlepší pro Vietnam, a snaží se, aby je u toho druhá skupina nezaslechla, protože by je nejspíš udala u Velkého bratra. Ve chvíli, kdy ale dojde k nějakému rozhodnutí, které je podstatné, tak s ní jde okamžitě konzultovat, protože ví, že bez toho, aby s tím Peking byl OK, je lepší to nezkoušet. Za několik posledních desetiletí se dvakrát Vietnam rozhodl tak, že z toho byla čínsko-vietnamská válka. Válka v roce 1979 zanechala tisíce mrtvých na obou stranách, o té se v Čechách většinou tuší. Ale že si Číňané a Vietnamci sehráli v roce 1988 na Spratlyho ostrovech námořní bitvu tak dokonale, že si vzájemně potopili asi šest lodí, zahynulo 61 Číňanů a šest Vietnamců, o tom se v Evropě skoro nikdo nedoslechl. Čili je to pravidelné sbližování, tanec se vzájemným opatrným objetím, vietnamské pošťuchování čínského bratrance, aby jim na něco kývl, a čas od času se ta harmonie poruší a jsou z toho mrtví na obou stranách.

Jak si v regionu vede Vietnam? Myslím tím z hlediska vývoje ekonomiky, zdravotní péče nebo bezpečnosti.
Myslím, že se to výrazně zlepšuje. Co se týče nárůstu ekonomiky, tak je v podstatě lídr států ASEAN. Zdravotní péče je na relativně slušné úrovni. Ve  Vietnamu je i soukromá zdravotní péče, která není vždy dostupná každému Vietnamci. Tam už si zaplatíte za ten západní standard.

Daří se jim chytnout porodnost tak, aby se v roce 2035 dostali na 135 milionů obyvatel. To znamená, že budou mít o 10 milionů obyvatel více než Japonsko na svém vrcholu. Mimochodem, Japonsko bude v tomto století směřovat ze 125 na 50 milionů obyvatel a Vietnamci, jak jsou zhruba 20 let hospodářským vývojem za Čínou, tak vidí, že Čína udělala chybu s politikou jednoho dítěte. Spousta problémů, ve kterých dnes Čína hospodářsky je, je prostě tím, že nelimitovaná pracovní síla došla. Vietnamci se tomu chtějí vyhnout, takže budou růst do roku 2035. A ani už dnes to není pět dětí na ženu, ale už jsou to necelé dvě, podobně jako v Evropě. Pak ta křivka bude klesat čili se to dá ufinancovat a zároveň budou dostatečně velcí k tomu, aby mohli působit jako silový faktor v regionu. Daří se jim naplánovat to, co naplánovat lze.

PODÍVEJTE SE: Čína nedávno v regionu provokovala Filipínce

Co se jim naopak nedaří?
Nedaří se jim, že postupně při těchto úspěších zjišťují například ekologickou zátěž tohoto mohutného průmyslového rozvoje, což si původně neuvědomovali. Je to zase podobné Číně. Pamatuji si Čínu se strašlivým stavem ekologie, protože oni nejdřív vyráběli a pak začali čistit. Čekám, kdy Vietnam také začne více čistit, protože třeba v zimních měsících v Hanoji, když je dobré ovzduší, tak je obvykle tak šestnáctkrát nad mírou maximálního znečištění zdravotně přípustného v České republice. V tu dobu všichni chodíme, kašleme a čekáme, až zase stoupnou teploty a místní budou mít možnost přestat topit. Protože když klesne teplota pod 20 stupňů, tak zatopí. A jak zatopí, tak to rozhodně ucítíte. Představme si to množství. Když odešli Francouzi v roce 1954, měla velká Hanoj 59 tisíc obyvatel. To bylo něco mezi Poděbrady a Pardubicemi. Dnes je to větší než New York, přes osm milionů obyvatel. S nárůstem, ke kterému tam došlo, si Vietnam bude muset do budoucna ekologicky poradit. Hanoj bude krásným městem. Má přes stovku jezer. Už se těším, až do nich nepovede kanalizace, nebo je budou čistit. (úsměv)

Už více než rok světem hýbe ruská invaze na Ukrajinu. Jak tento konflikt v zemi rezonuje? Je to i pro ně taková exotika?
Je to pro ně nedobrovolně větší téma, než by chtěli. Nejvýraznější hráči vietnamské ekonomické scény jsou Vietnamci, kteří přišli z Ukrajiny. Na druhé straně je však nejvýznamnějším politickým partnerem, kterým se snaží vystrnadit Čínu a ze 70 procent vyzbrojují vietnamskou armádu, bývalý Sovětský svaz, tedy Ruská federace. Poslední, co Vietnamci chtějí, je, aby si mezi těmito dvěma partnery museli vybrat.

Nejvýraznější hráči vietnamské ekonomické scény jsou Vietnamci, kteří přišli z Ukrajiny. Na druhé straně je však nejvýznamnějším politickým partnerem, kterým se snaží vystrnadit Čínu a ze 70 procent vyzbrojují vietnamskou armádu, bývalý Sovětský svaz, tedy Ruská federace.

Tvrdí, že se snaží o co nejdřívější dosažení nějakého míru, a do té doby bude jejich pozice z pohledu Evropské unie neutrální. My hodně pracujeme na Vietnamcích, aby ta neutralita byla neutrální, protože když se stále ještě nepodařilo nalézt vhodný termín pro příjezd ukrajinského ministra zahraničí, zatímco ruské delegace se střídají jedna za druhou, tak mi přijde, že pro tu neutralitu by bylo možno udělat více.

Před Hanojí byl vaším dočasným domovem Washington, D. C. V USA již delší dobu probíhá předvolební kampaň k prezidentským volbám, která působí velmi vyhroceně. Jaký na situaci v zemi máte osobní názor, jsou USA ještě více rozdělené než před lety?
Myslím, že se to nijak moc nezměnilo. Už tam nežiji, takže mám trošku odstup, ale spousta mých washingtonských přátel si se mnou povídá a jezdí za mnou do Vietnamu, protože je to oblíbená americká destinace a je to třeba taky země, kde americký velvyslanec je bývalý náměstek tamního ministra zahraničí. Já si myslím, že Amerika prostě pokračuje dále v období, které je definováno Donaldem Trumpem. Už to, že Trump tak výrazně vede v souboji o republikánskou dominanci, posune agendu všech na republikánské i demokratické straně směrem k agendě, na kterou prostě má 60–70procentní podporu republikánských voličů. A to i v případě, kdy by to nakonec nevyhrál. Trump v podstatě definuje problémy, ke kterým se musí každý na americké politické scéně vyjádřit, a ten jeho stín je tak obrovský, že těch 91 věcí, za které ho stíhají, mu jenom pomáhají, protože ho udržují v médiích.

PODÍVEJTE SE: Experti popisují trestní stíhání Donalda Trumpa

Zatím to vypadá, že se spolu zřejmě znovu utkají Joe Biden a Donald Trump. Mladšímu z nich bude v době voleb 78 let. O čem to vypovídá? Nemají v USA jiné silné osobnosti?
Když se podíváte, tak Demokratická strana se pro jistotu rozhodla nemít žádné debaty, takže tam nebude žádný vyzyvatel vůči Bidenovi. Svoji úlohu sehrává také velmi nízká viditelnost viceprezidentky Kamaly Harrisové, která se před několika lety mohla jevit jako jedna z logických následovnic politiky Joea Bidena, a v této chvíli je jejím hlavním úsilím udržet se jako viceprezidentka i pro příští volební období v případě vítězství demokratů.

Personální krize je opravdu na obou stranách. A já si myslím, že právě tohle je americký problém, který by se v rámci voleb měl řešit. Ale tím, kdo jsou kandidáti, se řešit nemůže, nesmí a řeší se problémy zástupné. Amerika má problémy, které je třeba vyřešit právě na začátku 21. století, aby minimálně zpomalila nástup čínského trhu. Ten je v tuto chvíli v problémech, takže je tu šance pro Spojené státy, aby se znovu ujaly jednoznačného vedení a prodloužily to evropské století do toho asijského třeba o nějaké to desetiletí. Když se podíváte na centrální témata nadcházejících voleb, tak se řeší věci jako třeba přerušení těhotenství. Ne že by to nebylo významné téma, ale není to celosvětový problém. Ty americké problémy, které jsou celosvětové, se pak kvůli problémům tohoto typu nebo legalizace či nelegalizace zbraní neřeší. Je to prostě celé posunuté do výrazně kontroverzní agendy s dvěma výrazně kontroverzními pravděpodobnými kandidáty a tento souboj vede možná k jediné věci. Ani já se na něj netěším. (úsměv)