Bělohradský: V třídním boji vyhráli bohatí. Tradiční levice klesla ke dnu jak Costa Concordia

Máme za sebou volby v Česku a v Itálii, tedy ve dvou zemích, které jsou vám osobně blízké. Vidíte něco, co jejich výsledky spojuje?
Definitivně skončila éra reformní levice jako politiky protestu. Jako strany reprezentující masově sdílenou potřebu změny. Je to ale důsledek jejího historického úspěchu.

Jak to myslíte?
Třídní boj skončil – bohatí vyhráli. Díky úspěšným reformám demokratické levice se však vítězové musejí chovat tak, aby jejich bohatství sloužilo „tak nějak“ nám všem. Jejich bohatství je legitimní, protože existence bohaté menšiny prospívá všem, jak se zjednodušeně říká v liberálním duchu. Jsem rád, že žiji v kapitalistické společnosti, do níž ale demokratická levice vnesla během století množství legitimních reforem. Dnes neexistuje strana, která by nebyla sociálně demokratická. Petr Fiala je spíš křesťanský než liberálním demokrat, přesto ale je jisté, že si ani jeho největší nepřátelé nemyslí, že chce v čele vlády zrušit sociální stát, ohrozit penzijní systém nebo privatizovat zdravotní péči v neblahém americkém duchu. Nikdo už lidem neupírá sociální práva, levice musí bojovat pod jiným praporem než dříve.

Jakým?
Věřím, že najde odvahu k reprezentaci „antropocénu“ – věku boje proti fosilní ekonomice a lidské odpovědnosti za planetu Země. Snažil jsem se k tomu přispět i osobně, kandidoval jsem v roce 2016 do Senátu za sociální demokraty a zelené. Neúspěšně v každém ohledu.

Třeba Miloš Zeman v minulosti vyzýval, aby se levice inspirovala u skandinávské sociální demokracie.
Švédský model se přežil, byl příliš kolektivistický. Celek paralyzoval iniciativu svých antikonformních částí, což vždy oslabuje demokratický systém vlády. Ostatně všechny posvátné ideologické krávy Západu vypadají dnes hodně pohuble. Například Velká Británie je v mnohém ohledu – třeba ohledně efektivity veřejných služeb – zemí třetího světa. Nefunguje tam zdravotnictví, v Londýně mohou žít důstojně jen výjimečně bohatí lidé – nebo zcela chudí, kteří přijmou status bezdomovce. V takovém zkrachovalém prostředí levice vypadá jako součást establishmentu, nemůže být „stranou odporu“.

Vážně ne?
Vždyť zásadním způsobem k této involuci přispěla… Dnes už není na takový úkol dost „sociální“; alespoň ve smyslu, který do toho slova vnesla globalizace. V očích nejen těch nejchudších, ale i středních vrstev se jeho význam změnil. Třeba vítězka nedávných voleb v Itálii Giorgia Meloni je podle mého dědičkou sociální dimenze fašismu, stejně jako španělská pravice byla dědičkou „sociálna“ v pojetí frankismu. Vzpomínám si, že jsem byl ve Španělsku po smrti Franca, a jedním z prvních zákonů zavedených socialisty byla reforma „zabetonovaného“ pracovního trhu – jednoduše možnost „propustit někoho z práce“… Umírající fašismus se ve své nejhorší fázi totální podřízenosti německé vojenské moci nazval „repubblica sociale italiana“, postfašistické „movimento sociale“ výslovně na tuto dimenzi navazovalo. Když poptávka po „sociálních jistotách“ roste a socialistické strany jsou součástí establishmentu, sociální hnutí v pravicovém „nacionalistickém“ smyslu je přitažlivé. V rétorice Meloni najdeme vedle jakéhosi mateřského půvabu apel na solidaritu národa, na zodpovědnou obranu sdílené historické identity. Sociální demokraté oproti tomu bohužel ztratili schopnost nové formy vnímání „sociálna“ reprezentovat. Pamatujete si příběh ztroskotání obrovské lodi Costa Concordia?

Ano, v roce 2012 ztroskotala vinou fanfarónství svého kapitána u toskánských břehů.
Ten kapitán chtěl nahnout osvětlenou loď – tedy v jistém smyslu poklonit se – k obyvatelům ostrova Giglio. Dovolte tedy malou metaforu. I levice se tak dlouho klaněla liberálním hodnotám, až uvízla na mělčině. Své staré voliče ztratila, městské liberály nezískala. Tak dlouho vycházeli vstříc liberálnímu křídlu, až se jejich autentické sociální křídlo utrhlo.

Takže sociální demokracie je něco jako vrak, který se již nezvedne ze dna?
Ne s dosavadním pojetím sociálních programů. Ve společnosti měly úspěch, ale tím se i vyčerpaly. Jsou dnes banální, nikdo se o ně nehádá. Pokud by na sebe sociální demokraté naopak vzali riziko, že je dlouho nebude nikdo volit, protože jsou zelení „extremisté“, kdyby se postavili radikálně nejen proti fosilní ekonomice, ale i proti fosilizovaným pojmům liberální ekonomické vědy, obnova strany nebo spíše hnutí by se zdařila. Věřím tomu.

Upřímně – nepřeceňujeme teď důležitost samotných témat v moderních volbách? Nestaly se v poslední době spíš bezobsažnou reality show ve stylu „Hledá se superstar“?
To je osudové téma demokracie. Volby ve všech demokratických zemích do něj vnášejí výbušné antisystémové instance. Má to více důvodů, hlavním ale je to, co nazýváme přibližně od roku 1971 ekonomií pozornosti. V důsledku komunikační a informační revoluce se veřejným prostorem valí obrovský nadbytek znaků, informací, obrazů. A platí, že čím víc informací, tím jsou lacinější, náklady na jejich integraci do kontextů jsou příliš vysoké; jsou k ničemu. Nyní jde o to přitáhnout pozornost za každou cenu. Když jsem v roce 2016 kandidoval do Senátu, mediální poradce mi neustále připomínal „pravidlo třiceti vteřin“. Delší než třicetivteřinové sdělení si prý neudrží pozornost voličů.

O současných volbách jste ostatně v jednom rozhovoru řekl, že jsou samy o sobě zohavením demokracie. Jak jste to myslel?
Je to právě ten brutální souboj o stále dražší pozornost pro stále lacinější informace. Až se nakonec vedou líté války o bezcenné informace, sdělitelné za těch „třicet vteřin“. Podívejte, třeba přímá volba prezidenta u nás nevedla k polarizaci země, jen ji zviditelnila. Co je to polarizace? V patologicky polarizované společnosti nebude její jeden pól nikdy považovat za legitimní volební vítězství toho druhého – slavná „majority rule“ se zhroutila. Fungující demokracie je vždy pozitivně polarizovaná: existují dva přibližně stejně velké póly, jen pár procent voličů se přesouvá od jednoho pólu k druhému – zhruba polovina lidí jsou republikáni, polovina demokraté a řekněme deset procent voličů „ideologicky“ pendluje, protože se nechává ovlivnit tím, co strany říkají. Odtud základní charakteristika demokracie – spojení legitimnosti stability s legitimností změny. Pozitivní polarizace společnosti je ovšem v tomto historickém smyslu dávno mrtvá, volby jsou dnes jen dost nechutným tancem na jejím hrobě. Nežijeme ve společnosti polarizované; ani patologicky ani pozitivně. Žijeme ve společnosti beznadějně fragmentované.

V čem je to rozdílné? A co s tím?
Volby ve fragmentované společnosti nejsou nikdy ani legitimní, ani efektivní. Žádný kardinál Duka nemůže vystoupit na Říp, ukázat svatováclavskou lebku a sjednotit národ. Bylo by to nejen groteskní, ale i neefektivní. Platí, že postmoderní společnost sociálních sítí bude fragmentovaná navždy. Samozřejmě, přechodně by nás mohla sjednotit nukleární válka, ale byla by to předsmrtná jednota. Ve své poslední knize Čas pléthokracie proto navrhuji opačné řešení: místo pokusů o defragmentaci společnosti se pokusme společnost raději fragmentaci přizpůsobit. Smysluplně přece lze žít i ve fragmentech společnosti, jen její politická struktura se tomu musí přizpůsobit. Označuji to výrazem „pléthokracie“, od slova „pléthos“ – množství. Pléthokracie je politická nadstavba společnosti, která se přizpůsobila fragmentaci.

Není v takové společnosti problém, že jsme se odnaučili si vzájemně naslouchat?
To je patetické tvrzení, za nímž se skrývá prozaický strach z nebezpečí, že se lidé o sobě ve svobodném dialogu dozvědí něco, co vědět nechtěli. Místo patetického „umění si naslouchat“ řekněme prozaicky: naučme se uznat, že „rozhodující hodnotou v životě je to, co se dozvím, i přesto, že jsem to vědět nechtěl“. Naučme se žít pozitivně z toho, že jsme se dozvěděli, co jsme vědět nechtěli.

Někdy to není snadné. Z nedávné protivládní demonstrace mi utkvěla žena, která nutnost okamžitého svržení Fialova kabinetu odůvodňovala slovy: „Čekat na volby? A Hitler se ptal, kdy budou volby? Lenin se ptal? Když něco nejde řešit normální cestou, tak se musí zvolit nestandardní.“ Čím to je, že podobné názory slyšíme čím dál častěji?
Je to důsledek rozpadu základní funkce veřejného prostoru, kterou je „agregace názorů“.  Legitimnost a autorita většin není dána jen kvantitou voličů, ale i tím, že se jedná o většiny „názorové“. Veřejné užívání rozumu generuje názory, na nichž se shodujeme – agregované názory. Důležité je, že se názorové většiny mohou formovat jen kolem velkých sociálně-politických katechismů – idejím socialismu, liberalismu, konzervativismu, nacionalismu se přece učíme už ve škole. To nás formuje! Internetový věk všechny katechismy rozpustil na břečku kýčových obrázků a zmatených frází. Místo kompaktních doktrín, z nichž se rodily názorové většiny, rozpíná se ve veřejném prostoru postpolitická břečka.

Máte příklad?
Babiš je z jistého hlediska levicový, z jiného pravicový. ODS, jak někde říká Klaus, už nemá s původní liberálně konzervativní stranou, kterou založil, nic společného. Podobné většiny jsem nazval postkatechistické, nepřicházejí k nám posvěceny autoritou velkých ideových tradic. Vynořují se v rozpadlém veřejném prostoru jako břečka, která s sebou vláčí kus nacionalismu, kus socialismu, kusy náboženské imaginace; různě se to v ní mísí. Většinám, které se z toho zmatku vynořily, nepřiznáváme vznešený status „názorových“ většin. Říkáme o nich, že jsou plodem dezinformací, teorií spiknutí, temných webů, postfaktické komunikace. Proto nemají autoritu, nejsou stabilní a politicky legitimní.

Nepřispíváme ke zmíněnému zmatku i tím, že jsme si navykli podceňovat sílu slova? Sílu vyřčeného? Zejména ve virtuálním prostoru často někdo něco plácne, jakmile je s tím však konfrontován, tvrdí: „Vždyť já to tak nemyslel.“
Pamatujete na Havlovu „esej o slovu“? Mluví v ní o „lehkosti slov“, která naší postmoderní době vládnou. Jsou to slova reklam, hesel, nadávek, která nepotřebují kontext. Slouží čemukoli. Naopak slova těžká vyžadují kontextualizaci. A kontext je pomalý. Někdo řekne: „potrat je vražda.“ Historický kontext slova „vražda“ je důležitější než slovo samo, nebo i obrázek proti smrti se bránícího embrya. Zvykli jsme si slova z jejich kontextu vylamovat a házet jimi „po nepřátelích“.  I dekontextualizované a na zločin zredukované slovo „komunismus“ je nesmyslně zlehčeno: Komunismus přece nebyl jen zločinem, byl pokusem o alternativu, který trval bezmála jedno století. Masy lidí v něj věřily, mnoho lidí obětovalo této ideji celý svůj život. Porážka této kauzy je velké „mene tekel“: je to varující a dramatický kontext všech současných pokusů o alternativu. Dělat z komunismu jen zločin je stejně hloupé, jako spojovat liberalismus jen s kolonialismem a vykořisťováním.

Zanedlouho nás čekají prezidentské volby. V této souvislosti se před časem objevily názory, že bychom měli zrušit přímou volbu. Byl byste pro?
Petr Pithart napsal, že přímá volba prezidenta je v kontextu parlamentní demokracie „semtex pod institucemi“. Přímá volba znamená vyšší legitimnost, a ta bez zvýšení prezidentských pravomocí vede k nerovnováze v systému. Je tím nebezpečnější, čím silnější je v naší politické historii tendence parlament obcházet.

I kvůli prezidentským volbám položím schválně vyhrocenou otázku: Je správné, pokud má ve volbách hlas každého stejnou cenu? Že je na stejné úrovni hlas člověka, který celý život platí řádně daně, jako hlas podvodníčka topícího se v exekucích? Hlas bezúhonného i recidivisty?
Opatrně s tím podvodníčkem. Obyčejně za jeho exekucemi stojí velcí podvodníci, schopní ovlivňovat legislativu! Vracíme se ale oklikou k otázce, proč je demokracie v permanentní krizi.

Proč?
Je v ní mnoho malých a jedna veliká nerovnováha: je mnohem snadnější legitimizovat horizontální dimenzi demokracie – rovnost, než dimenzi vertikální – hierarchii, bez níž se fungování demokracie ale také neobejde. I v demokratických systémech rozhodování potřebujeme vědět, kdo má právo co druhým přikázat. Patosem demokracie je boj za rovnost, za horizontální dimenzi, za překonávání každé diskriminace. Hierarchie se hájí mnohem obtížněji. Úspěšná legitimizace vertikální dimenze demokracie předpokládá přijmout tezi, podle níž „se vyplatí v mnoha situacích svěřit někomu více moci než sobě samotnému“. Odpusťte laciný příklad: Loď se potápí, jen jeden ví, co dělat, aby se co nejvíce lidí zachránilo. Pak se vyplatí, aby ten, kdo ví, měl více rozhodovací moci než my sami. V době internetu je však legitimizace vertikální dimenze kriticky obtížným problémem.

Dívat se štítivě na oligarchii je předsudek, i když demokratický

Myslíte?
Jistě. Dívat se přitom štítivě na oligarchii je předsudek, i když demokratický. Ještě jednou o potápějící se lodi – o Titaniku. V Cameronově filmu se bohatí z první třídy zbaběle rvou o místa na záchranných člunech, ve skutečnosti ale lze doložit, že to bylo naopak – všichni muži v první třídě zahynuli a všechny ženy se zachránily. Jeden z nejbohatších lidí tehdejšího světa John J. Astor postoupil své místo v člunu neznámé ženě. Měl jedinou prosbu: aby řekla jeho manželce, že se choval, jak mu status přikazoval. Tito oligarchové byli nejen nositeli oligarchické moci, ale i morálního kódu, který z nich dělal elity. Věčně rozhořčený digitální dav však přikazuje považovat všechny oligarchie a hierarchie za výsledek spiknutí a podvodů. Je to velký kulturně-politický problém doby digitální.

V souvislosti s vertikální dimenzí demokracie se nabízí příměr k první republice. Tehdejší hierarchie přece byla jasná, Masaryk plnil bezmála císařskou roli, byl to vladař na koni. Dnes jsou oproti tomu nejúspěšnější politici, kteří se prezentují jako muži z lidu.
To je součástí boje o pozornost – rozdávat koblihy, nabízet buřty, hrát na harmoniku... Masaryk o pozornost bojovat nemusel, jeho zásluhy o stát byly článkem ústavy. Řekněme si ale na rovinu: První republika byla díky rakouskému dědictví přijatelně právním státem, nebyla však parlamentní demokracií. Nerozhodoval v ní parlament, nýbrž pětka na všem předem domluvených stran. Vnitropolitické záležitosti se tedy řídily ze zákulisí, zahraniční pak zcela kopírovaly zájmy a postoje Francie.

Bylo až skandální, jak opozice v časech pandemie za každou cenu kritizovala Babišovu vládu.

Chápu dobře, že parlamentní demokracie vám připadá nefunkční?
Vybavíte si, jakým způsobem stavěl de Gaulle ve svém projevu slovo „republika“ proti slovu „parlament“? Zdůrazněním slova „republika“ reagoval na poptávku po důstojné reprezentaci Francie, její role ve světě, kterou parlament neuměl uspokojit. To nyní cítím i v Česku. Mezinárodní reprezentace státu je tu velké téma. A věřím, že prezidentský systém je v tomto ohledu účinnější. Možná ze mě mluví tragikomická italská zkušenost s extrémním a polarizovaným multipartitismem, který trhal tamní stát na kusy.

Není ale nebezpečné kumulovat moc v rukou jediného člověka?
Třeba Mitterrand skutečně denuncoval de Gaullův prezidentský systém jako nedemokratický. Když byl ale sám zvolen prezidentem, mohl jej zrušit, neudělal to.

Pro nás je argumentem proti takové vizi třeba fakt, že Češi poslední dobou volí spíš proti někomu než někoho. A to i v prezidentských volbách.
Ano, to je velký problém demokratického veřejného prostoru. Formát „pro a proti“ je tu klíčový, v určitých situacích je ale stejně klíčové ten formát umět opustit. Bylo až skandální, jak opozice v časech pandemie za každou cenu kritizovala Babišovu vládu. Pamatuju si, že její představitelé v zápalu „proti za každou cenu“ zesměšňovali třeba i nošení roušek.

Buďme fér, formát „pro a proti“ není nyní schopen opustit ani sám Babiš, když se pro změnu Fialova vláda potýká s ruskou agresí.
Jistě. Navíc je to praxe, která se zdaleka netýká jen nás. V Americe je situace ještě horší, stačí připomenout situaci, která vznikla kolem zvolení Trumpa – všechny ty bojové pokřiky „nejste můj prezident“.

Čili vaše odpověď zní, že volit spíš proti někomu než někoho může být nebezpečné?
Čím větší počet výjimečných situací, tím větší nebezpečí, že forma „pro a proti“ bude kontraproduktivní, znemožní zvolit nejvýhodnější řešení. Což souvisí i s další otázkou: Všichni politici by nejraději vládli za pomoci výjimečného stavu, kdy se nemusí dohadovat s opozicí. Nebezpečím je ale tendence všech mocenských systémů výjimečný stav normalizovat.

Je ve volbách problém i to, že jsme si až příliš zvykli volit menší zlo?
To ale plyne ze struktury lidské existence. Vždy přece volíme menší zlo, jiná možnost není. Chemoterapie je menší zlo než smrt, plyn než uhlí. Připomněl bych Hegelovu tezi, že tragická velkolepost dějin je v tom, že jedna pravda bojuje proti druhé pravdě a jedná láska proti druhé lásce. To je třeba brát velmi vážně, nikdy nemůžeme volit nic jiného než menší zlo. Platí to i o boji proti klimatickým změnám: snížení emisí není absolutní dobro, jen menší zlo.

Není však volba menšího zla zároveň pohodlnou rezignací na snahu o nalezení čehosi lepšího?
Řekněme to takhle: Pro lidskou společnost pořád představuje větší nebezpečí pojímat spory jako boj dobra a pravdy proti zlu a lži, než představuje rezignace na ty zastrašující kategorie a snaha dosáhnout kompromisu. Jestliže jste zástupce lži a zla, mohu proti vám bojovat všemi prostředky. Nakonec na vás a vaše děti smím hodit i atomovou bombu. Vzpomeňme na tragické konflikty v našich dějinách, třeba na husitskou občanskou válku. Kdyby se zvolilo menší zlo než je boj za „pravdu boží“, byl by možný kompromis, země by se vyhnula desetiletím válečné devastace. To, co zvolil Beneš v roce 1938, bylo menším zlem? Nevím, asi bych jednal stejně a pak by mě jako i jeho samého výčitky trápily celý život. Zvykněme si, že se v životě nikdy nevolí mezi dobrem a zlem nebo pravdou a lží, ale mezi menším a větším zlem a menší a větší lží. To nikdy nebude jiné.