KOMENTÁŘ: Ani koruna, ani euro. Před inflací nás ochrání jen rozumná hospodářská politika

Žena s dítětem platí za nákup.

Inflace nejvyšší za 30 let

Ve veřejném prostoru se stále častěji objevuje argument, že kdyby Česká republika už dávno vyměnila korunu za euro, nemusela by nyní trpět pod jhem třicetileté inflace. A zastánci této myšlenky odkazují na údaje Eurostatu, podle nichž je míra růstu cen v eurozóně asi poloviční než u nás. Problém je v tom, že propagátoři eura v lepším případě podléhají přílišnému zjednodušení, v horším dokonce záměrně manipulují fakty.

„Inflace je v tuzemsku oproti eurozóně přibližně dvojnásobná a celá situace ukazuje, že kdybychom měli euro, jsme na to lépe. Nastal tak čas otevřít debatu o přijetí eura. Benefity společné měny převažují na potenciálními riziky. Není na co čekat!“ napsal minulý týden na Twitter ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09). Pár dní nato se k němu přidala jeho vládní (i stranická) kolegyně Helena Langšádlová.

Což o to, vyjádření názoru, že někdo chce, aby jeho země přijala euro, je naprosto legitimní. Jen by měl být schopen svůj postoj opřít o argumenty, které by obstály alespoň před studentem prvního ročníku gymnázia. Neboť tomu je jasné, že ohánět se průměrem je přinejmenším argumentační klam. Jistě znáte to o grilovaném kuřeti, které když spořádá jeden člověk ze dvou, pak v průměru oba snědli polovinu kuřete. A přesně takhle v současné době obhajují euro někteří členové naší vlády.

Průměr bez kontextu

Průměr je sice hezká věc a v mnoha situacích zjednodušení, které je s jeho používáním spojené, nevadí. Jenže inflace v eurozóně tímto případem není. Protože i v rámci Evropské měnové unie najdeme země, které mají inflaci více než dvojnásobnou oproti průměru, stejně jako země s inflací, která je skoro poloviční než průměr. A proto při posuzování dopadů potenciálního členství České republiky v eurozóně musíme brát v potaz kontext každé jednotlivé ekonomiky.

A českým kontextem je, že na vyšší inflaci jsme měli zaděláno už před vypuknutím války na Ukrajině, a dokonce i před pandemií koronaviru. Od loňského září, kdy se tuzemská inflace začala vymykat ze svého cílového koridoru České národní banky, tak natvrdo sklízíme plody předchozí hospodářské politiky.

Rozpočtové orgie minulých vlád

Přestože o cenovou stabilitu má ze zákona pečovat právě Česká národní banka, zásadní vliv na inflaci měla a má rozpočtová politika vlády. ČNB je pouze v pozici jakéhosi tvůrce podmínek, za nichž si vláda může na své výdaje půjčovat na finančních trzích. Ano, půjčovat. Vláda si totiž půjčuje permanentně a jde jí to tím snáze, čím níže jsou úrokové sazby, respektive vice versa.

Faktem je, že česká vláda se v minulých osmi letech nežinýrovala a jakékoli peníze, které jí v rozpočtu přistály díky solidnímu hospodářskému růstu, zvesela rozfofrovala. S argumentem, že z hospodářského růstu přece lidé musí něco mít. Lhostejno, že lidé z něho něco měli například v podobě vyšších mezd nebo bezpečně nízké nezaměstnanosti.

Definitivní protržení stavidel rozpočtového hazardérství přišlo, když nás navštívil covid. Deset miliard najednou nebyla žádná míra a zvykli jsme si, že mít stamiliardové sekery ve státní kase je vlastně „v poho“. Lhostejno, že drtivá většina dodatečných výdajů státu nesouvisela s covidem, jak nedávno konstatoval Nejvyšší kontrolní úřad.

Destinnová nebo eurooblouk

Vyhodit do luftu hráz je strašně snadné. Opravit ji a snížit průtok vody na nezbytné minimum, je naopak přetěžký úkol, protože lidé žijící pod protrženou hrází měli najednou tolik vody, že nemuseli zalévat své zahrádky. Jenže pokud se chceme zbavit marastu, který záplavová vlna s sebou rovněž přinesla, budeme si zase muset zvyknout, že voda (tedy peníze) nevzniká samovolně, ale její dostupnost je vždy více nebo méně spojena s lidským úsilím.

Z hlediska boje proti inflaci je tedy úplně jedno, zda v peněženkách nosíme bankovky s Karlem IV., Komenským, Destinnovou, nebo defaultním vítězným euroobloukem. Pokud chceme růst cen dostat skutečně pod kontrolu, potřebujeme prosazovat rozumnou hospodářskou politiku, která bude krotit nadměrný růst domácí poptávky. Takovou politiku dělá třeba Česká národní banka, Evropská centrální banka ji zatím neprovádí. Kéž by ji začala dělat i česká vláda.

Tagy: