Hysterie je nemoc, snažil se dokázat Sigmund Freud. Nedokázal – stejně jako ji nedokázal vyléčit. A tak se volně šíří, neléčená světem. Momentálně Českem. To, co se děje kolem českých prezidentských voleb, je naprosto příšerné. Ze všech stran.
Tak třeba jeden důkaz rodinné lásky, paní Alena Martínková, blondýnka s brýlemi: „Můj syn volil generála. Jestli ho ten válečný štváč pošle na jatka, nebude mi ho líto. O dalšího idiota méně.“ Nevím, jestli je paní Martínková, jejíž citát běhá po Facebooku, reálná, ale takových komentářů najdete v temných koutech sociálních sítí nekonečné množství.
U mě na Facebooku se zase hádali dva mí kamarádi, oba chytří kluci, jeden označoval Pavla za rozvědčíka, druhý mě okamžitě žádal o kamarádovu adresu, že by mu rád rozbil hubu, protože Babiš je daleko větší zlo. A samozřejmě si do toho sprostě nadávali.
Jinému kamarádovi napsala sousedka z chaty, taková milá paní, co miluje práci na záhonku, k fotce jeho dětí, kteří na sociálních sítích salutovali na podporu generála: „No, pokud chcete válku, tak ho vol. A s největší pravděpodobností nevíš, co to je za člověka!“
A morální režisérská autorita a antikomunista volící komunistu Jan Hřebejk zase vyťukal na Twitter: „Kdo mu (Babišovi) ještě slouží, nezaslouží než hluboké opovržení. Kdo ho volí, je buď naprostý hlupák, anebo morální mrzák.“
Suma sumárum: Babišovi voliči jsou kreténi, Pavlovi elitářští měšťáci, co nás zatáhnou do války. Úlet. Česko, leden 2023, na prahu občanské války. Minimálně verbální.
Jak se léčí hysterie
Rád bych připomněl, že jde JENOM o volby, v nichž si vybíráme jednoho ze dvou podivuhodných šášulů, navíc v podstatě bezvýznamného úředníka, jehož hlavní zbraní je historická symbolika zakořeněná v hlavách lidí. A také prokletá přímá volba, díky níž má prezident mandát větší, než by mít měl dle ústavy.
Ale zpět k české občanské válce. Hysterie. To je to, co teď pohltilo českou krajinu. Sigmund Freud se snažil hysterii popsat jako nemoc, ze své slavné pacientky Berty Pappenheim zkoušel hysterii psychoanalýzou vymýtit.
Berta zvracela, nemohla dýchat, řvala, dokonce trpěla falešným těhotenstvím. Možná jste podobné symptomy zažili u partnerek (a partnerů) někdy i vy doma – třeba teď při volbách, co…?
Freud ale Bertě Pappenheim nakonec vůbec nepomohl, později se pak Berta stala jednou z nejznámějších feministek 19. století. Náhoda? Jak napsal známý český psychiatr Radkin Honzák: „Po neúspěšné léčbě Pappenheim úspěšně sublimovala v přední feministku a dostala se až na známky Bundespost.“
Ve dvacátém století případů léčené hysterie ubylo, jako „diagnóza“ v podstatě vymizela. Stalo se z ní jen slovo. Postupně metamorfovala, možná byla znormalizována, ukryla se uvnitř lidí, uvnitř společnosti.
Ano. Je všude kolem nás, v nás, jako naprostá norma. Ještě okořeněna strachem – strachem z Pavla, strachem z Babiše. Obě strany rozdělené republiky tvrdí, že zvolením jejich nepřítele v podstatě končíme.
Mimochodem, všimli jste si, že „končíme“ skoro v každých volbách? A co se stane pak, když hysterie odezní? No, vlastně vůbec nic. Nikdy neskončíme. Nic se nestane. Je to jen politika, marketing. Hra.
Ale v dnešní velkohubé, tragikomicky zkratkovité době není čas pro nadhled.
Pražská bublina vs. vesnice
Jsem Pražák. Mám tudíž mezi přáteli hlavně lidi z hlavního města. „Kdyby byla Praha státem, už tu máme Pavla,“ slýchával jsem po prvním kole, kdy Praha dala generálovi přes 51 procent hlasů. Naopak klasicky menší města, vesnice, chudší kraje – všichni chtějí Babiše. A mír!
Jak napsala na Twitter bojovná seniorka ve slunečních brýlích Pena Batíková: „Pražáci, chcete válku. Máte ji mít!“
Ale kde se to stalo? Proč to tak je? Historické rozdělení národa na „Pražáky a ty druhé“ je posunuto až na absurdní úroveň.
Ano, je naprosto bez diskuse, že my v Praze žijeme v bublině. Lépe řečeno: v příjemném vakuu, které si zaprdíme svou vlastní existencí a nedíváme se okolo. Ve městě u piva sedávám s kamarády, kteří kroutí hlavami a opakují: „Hele, to je fakt divný. Neznám nikoho, kdo by volil Babiše (nebo dříve Zemana), a přitom má 35 procent! Tak kde ty lidi jsou?“
Kdyby vyjeli třeba na sever Moravy, dostali by patnáct čtvrtek slivovice a následně rychlou odpověď. Pokud by tedy dřív nedostali rychlou ránu.
Praha je tam pro ně vzdálená. Neuchopitelná. Drahá. Elitářská. A hlavně: Řeší nereálné problémy, které se netýkají obyčejných lidí. Nějaký Green Deal? Více pohlaví? Cyklistika nad auty? Co???
Na vesnici do práce každý jezdí autem, protože to prostě jinak nejde a pokud se s něčím „moderně-pohlavním“ jakž takž vesnice smířila, je to homosexualita, ale stejně „o nich“ ví ve vsi všichni. A dost lidí má kecy.
Je dobré alespoň občas opouštět městskou bublinu a zjišťovat komplexní informace, které jinak snadno spolkne vakuum. Vypněte sociální sítě a sedněte na vlak. Česko je velké, barevné, rozmanité.
A fakt se vám může stát, že vyslechnete názory, které jste ve městě nikdy neslyšeli…
Co říká TEN, jenž stvořil Babiše
V roce 2018, při druhé volbě Miloše Zemana, kdy polarizační situace byla v podstatě jedna ku jedné k té dnešní, jsme do časopisu TÝDEN dělali rozhovor s reklamním mágem Petrem Topinkou – proslavil se, vedle mnoha jiných projektů, hlavně tím, že na začátku „stvořil“ Andreje Babiše. Právě Topinka marketingově stál za celým projektem ANO. On ho vymyslel. On byl hlavním mozkem, on geniálním způsobem oslovil český dav.
Když se zamýšlel nad marketingovými principy, které použil třeba i v případě Babišovy jízdy, zmínil klíčové slovní spojení – NÁZOROVÝ STEREOTYP: „My, lidé z reklamy, musíme ze svých názorových stereotypů pořád vystupovat, každý z nás – jinak nebudeme ničemu rozumět. Cestovat, třeba jen dojet za babičkou, hrát fotbal, setkávat se s lidmi, jinak to ani nejde. A odjet z Prahy! Hlavně odjet z Prahy! Praha je jedna velká bublina,“ tvrdil tehdy. A platí to dodnes, ještě násobně více.
„Když chcete v projektu zjistit všeobecný pohled na věc, názory, to první, od čeho byste se měli distancovat, je Praha!“
Navíc, podle něj je podstata pražského voličského liberalismu zakořeněna paradoxně v tradici a konzervatismu. Co nejméně změn!
Evropské volby
Čili: „Pražáci jsou nejnudnější a nejkonzervativnější. To říkají výzkumy. Mixem nových a výbušných věcí je Ostrava, někde mezi tím je Brno – strašně technologické a nové, stavějí si celé město vlastně znova. Praha už všechno má a nikdo z lidí, kteří teď v Praze žijí, se o to moc nezasloužil,“ tvrdil v roce 2018 Topinka.
„Prahu máme od Němců, Italů, Karla IV. a tatíčka Masaryka. Máme tu všechnu krásu, atraktivitu a funkčnost ,zadarmo‘ a lidé to chtějí udržet. Už jen výraz náplava, přistěhovalec, znamená, že noví příchozí to původní nějak rozmělňují,“ dodával Topinka.
Hezky česky nenávidět
Ve stereotypech si tedy Praha se zbytkem Česka nemá co vyčítat. Jen každý má tu svoji „jedinou správnou“ a komfortní šablonu autismu. Stereotyp Pražáka je uzavřít se do bubliny před vidláky, stereotyp Antipražáka je nikdy do Pražákovy bubliny ani nenakouknout, protože to v ní přece strašně smrdí, a navíc by pak chytil ten zpívající akcent.
A naposledy Petr Topinka: „Zajímavá technika je najít stereotyp a přemýšlet, jak ho otočit. Zjistíte třeba, že v Praze už je půl milionu náplav, a prohlásíte, že Praha nepatří Pražákům, ale náplavám.“ Tohle téma je třeba docela častou látkou pražských influencerů (z nichž bude, tipuji, polovina náplav).
Obě bubliny jsou agresivní, každá svým vlastním způsobem – jedna jakýmsi „moderním humorem“ plným sociálně-síťových cool slov jako „kňů“, druhá neurvalým „e-mailovým“ způsobem plným silných slov a strašení, který té první bublině přijde samozřejmě primitivní.
Oba politici pak samozřejmě své bubliny živí potřebnou potravou, o kterou si říkají.
A jistě, agresivitu obou bublin akcelerují ty proklaté sociální sítě, které naprosto deformují lidi, jejich chování, jejich zvyky – a nechávají propustit neurvalost, ať už to je maminka, které by nevadila smrt syna ve „válce generála Pavla“, nebo Jan Hřebejk, který farizejsky a elitářsky opovrhuje třetinou národa, která se mimo jiné dívá na jeho filmy a dala mu tím vydělat nemalé peníze (už pak vůbec neřešme, že komunistická minulost generála Hřebejkovi nevadí).
No, prostě se teď budeme dva týdny všichni hezky česky nenávidět. Ach jo. Přitom jsou to jenom volby, lidi. Klid.
