Po roce 2035 už by v Evropské unii nemělo být možné koupit nový automobil poháněný benzínem či naftou. O jejich konec se postarali politici, kteří tím chtějí bojovat proti klimatické změně. Jenže proč by měl stát zakazovat něco, co stejně nevyhnutelně míří do propadliště dějin? Technologický pokrok se nedá nařídit, o čemž jsme se už několikrát v historii přesvědčili.
Technologický pokrok je jediný motor, který jako lidstvo máme k dispozici na cestě za kvalitnějším a dlouhodobě udržitelným životem. Technologický pokrok je rovněž něco, co jde ruku v ruce s hospodářským rozvojem, kdy jedno těží z druhého a druhé z prvního. Technologický pokrok je ale zároveň proces, který se nedá nikým nařídit. Vzniká totiž spontánně jako důsledek lidské přirozené touhy dosahovat stále vyššího blahobytu s co nejmenší námahou.
Jednoho dne si však několik desítek „moudrých“ hlav řeklo, že namísto větru a dešti poručí právě technologickému pokroku, třebaže pod rouškou péče o klima a snahy o záchranu naší planety. A rozhodlo se, že k určitému datu zakáže dávat do osobních automobilů motory poháněné benzínem či naftou. Od roku 2035 si tak lidé žijící na území Evropské unie budou moci koupit nový vůz už jen s elektromotorem nebo jiným typem bezemisního pohonu.
Proč zakazovat parní stroj?
A jednotlivé členské státy i Evropský parlament daly tomuto vzletnému cíli zelenou. Politici (respektive většina z nich) zkrátka rozhodli, aniž by se na pikosekundu nad svým postojem zamysleli. Pokud by tak totiž učinili, nutně by jim muselo dojít, jak nesmyslné takové plánování je. Přitom by se stačilo ohlédnout zpět a připomenout si, jak velký kus cesty nejen osobní doprava za posledních sto let urazila.
Politici by například zjistili, že ani koněspřežky nezanikly z vůle státu. Stejně jako parní stroj, nad jehož neekologičností by se rozplakalo nejedno „grýnpísácké“ oko. Státu dokonce nevděčíme ani za to, že dnešní automobily mají až o polovinu nižší spotřebu než před 50 lety. Žádný z politiků nestál u zrodu fotovoltaických panelů, díky nimž dnes může být energeticky soběstačný prakticky kdokoli. A takto by se dalo pokračovat nekonečným výčtem technologických vychytávek, které nás jako lidstvo posouvají k mnohem nižší energetické (a emisní) náročnosti našich životů.
Faktem je, že k trvale udržitelnému způsobu života nevede přímá a hladká cesta. Za současnou hospodářskou (a životní) úroveň vděčíme masivní industrializaci, která započala na přelomu 18. a 19. století a se kterou byl nárůst znečištění životního prostředí spjat. A řekl bych, že s ní byl spjat nevyhnutelně.
Centrálně nařízená askeze
Lidé zkrátka v první řadě hledali způsob, jak zvýšit svůj životní standard bez ohledu na dopady na životní prostředí. Teprve až když dokázali zajistit své základní potřeby, mohli se začít soustředit na širší okruh ne tak intenzivně pociťovaných potřeb.
Problémem současného světa je, že některé země ještě nezakončily svou industrializační fázi, zatímco jiné už si mohou dovolit dávat větší důraz na čistotu životního prostředí. Proto pokud evropští politici vážně chtějí přispět k záchraně planety před domnělou ekologickou katastrofou, měli by činit vše pro hospodářský rozvoj států, které za nejvyspělejší částí zeměkoule zaostávají.
Svět nebude lepším místem k životu, když si Západ naordinuje chudnutí a snižování životní úrovně, nýbrž když co nejširšímu množství zemí umožní, aby se staly hospodářsky a zejména technologicky stejně úspěšnými, jako je on sám. Zákazy spalovacích motorů, centrálně nařízenou askezí nebo státní podporou takzvané cirkulární ekonomiky tomu ale nijak nepomohou.
