POLEMIKA: Je problém, že Pešán při zápasech MS připomíná sochu z ledu?

Redaktor CNN Prima NEWS Lukáš Hron:
Nevadí to. Nebo snad mají nároďák trénovat Genzer se Suchánkem?

Nedávno jsem bůhvíproč přemýšlel, pod jakým současným trenérem by mě bavilo hrát. Až mě překvapilo, jak rychle jsem došel k vítěznému jménu Petr Rada. Kouč fotbalistů Jablonce je známý rapl, za sezonu dostane víc žlutých karet než lecjaký grázlík na hřišti. U střídačky poskakuje, jak kdyby ho někdo natřel tygří mastí. Pořád je slyšet. Pokud při zápase lajdácky chybujete nebo něco ošidíte, strašně vás zpucuje.

Jako hráč ale taky dobře víte, že mu jde o stejnou věc. Že je v tom boji s vámi. Že není nečitelný, že od něj v emotivní scéně dostanete přesně to, co si zasloužíte. Že stejně vřelá může být i pochvala. Že na vás rozhodně nebude řvát jen tak pro nic za nic.

Člověk nemusí mít zrovna diplom z psychologie, aby poznal, že Filip Pešán je jiný. Fanoušci mu během šampionátu v Lotyšsku vyčítají, že je studený čumák. Při utkáních nehne ani brvou, internetem kolují škodolibé koláže, na nichž se tváří úplně stejně, ať už jeho tým gól dostane, nebo vstřelí. I legendární Jiří Hrdina na Twitter napsal: „S tím Pešánem musí být na dovolené hrozná prd...“

Ano, beru v potaz, co jsem výše napsal o Radovi. A přece to podle mého samo o sobě vůbec neznamená, že správná nemůže být i jiná cesta.

Můžu Pešánovi vyčítat nominaci. Strašidelnou týmovou defenzivu. Případně nekázeň jeho svěřenců. Nebo složení formací. To, že ve svých sebevědomých tvrzeních občas postrádá smířlivost. Osobně mi přes čáru přišel i jeho nedávný výrok, v němž necitlivě nazval mladého hokejistu Michala Teplého flákačem. Rozhodně ho však nebudu kritizovat za skutečnost, že na střídačce nedělá opičky.

Jde vám opravdu jen o to? Pak tam postavme Genzera se Suchánkem. Ti vám po vstřelení gólu možná předvedou i skeč o tučňákovi na poště.

Drtivá většina kritiky je založená na tom, že od trenéra nároďáku jsme byli zvyklí na něco jiného. Ať už šlo o „šéfa“ Ivana Hlinku, hromburáce Vladimíra Růžičku, impulzivního Aloise Hadamczika, citlivého hranachlapa Miloše Říhu nebo třeba Josefa Augustu plačícího po čtvrtfinálovém vyřazení v Salt Lake City 2002.

Foto č. 1: Pešán, když dáme gól
Foto č. 2: Pešán, když dostaneme gól
Foto č. 3: Pešán, když vyhrajeme zápas
Foto č. 4: Pešán, když prohrajeme zápas pic.twitter.com/2ZBdI4Vixo

— Fajny synek (@fajny_synek) May 24, 2021

Ano, byli jsme na to zvyklí. Ale to přece vůbec o ničem nevypovídá.

Fanoušci sovětské hokejové sborné zase byli 17 let zvyklí nejen na přísun zlatých medailí, ale i na nehybnou tvář trenérského diktátora Viktora Tichonova. Ve fotbale pak drželi palce jinému ledovému generálovi Valeriji Lobanovskému, který vyhrával poháry a medaile jak s národním celkem, tak s Dynamem Kyjev. Klidem se vyznačoval též držitel jedenácti mistrovských titulů v NBA Phil Jackson, který po večerech studoval zen buddhismus a jenž zůstával při zápasech netečný i v okamžicích, kdy si mužstvo na palubovce zjevně nevědělo rady.

„Myslím, že je lepší, když hráči odhalí svoje chyby sami a reagují na ně po svém. Posílí je to,“ tvrdil. „Kdo jiný by měl být při zápase klidný, když ne kouč?“

Téměř bez emocí koučoval i první nebritský manažer v anglické fotbalové lize Jozef Vengloš (přezdívaný Profesor), nebo Dušan Uhrin, který na Euru 96 dovedl české fotbalisty až ke stříbru. Uhrin se přece za celý památný turnaj usmál snad jen jednou – po Poborského lobu proti Portugalsku.

Ach ano – Tichonov, Jackson, Uhrin; i to byli úspěšní trenéři. A velmi!

Respektuji argument, že kouč by měl se svým týmem emočně souznít. V případě Pešána k tomu však mám dvě klíčové námitky: My z venku absolutně netušíme, zda je stejnou sochou z ledu i v kabině, kam už od svých televizí nedohlédneme. Třeba bychom se divili! A pak… Jako šikovné spojky k mužstvu má přece vedle sebe asistenty a naganské hrdiny Jaroslava Špačka s Martinem Strakou, kteří u ledu s emocemi nešetří – i oni mohou tým jak burcovat, tak zklidňovat; ze svých vlastních kariér to mají v krvi. Nevím, proč by to samé nutně měl dělat i jejich šéf, který je tam především od trenérské odbornosti.

Jsme už bohužel takoví, že nás dráždí cokoliv, co byť jen trochu přečuhuje z námi narýsovaného mustru. Připusťme konečně, že nahoru mohou vést různé cesty. Proč je v Česku daleko populárnější Petra Kvitová než Karolína Plíšková? Protože se častěji směje, není odměřená, nešetří emocemi. Plíšková může být klidně světovou jedničkou, a stejně se nám jaksi nezdá pro svou zdánlivou chladnost. Jakmile upřímně přizná, že v tenise se na kamarádky nehraje, že ani ve Fed Cupu nepanuje přátelství, strašně to nabourává naši vžitou představu, jsme tím skoro osobně dotčeni. Přičteme jí to k tíží.

Přitom je to k ní nefér.

Stejně jako teď k Pešánovi. Pokud mu tedy vyčítáme cokoliv jiného, než že jeho mužstvo hraje na draka.

Redaktor CNN Prima NEWS Tomáš Macák:
Vadí to. Nemusí lítat třísky, ale musí být vidět, že výkony nejsou ideální

Těžko se měnit ze dne na den, Filip Pešán patří dlouhodobě mezi neemoční typy. Ale přesto zkusím říct, proč je to špatně.

Nikdo nepotřebuje nutně vidět, jak trenér bere všechny náhradní hokejky odložené na kraji střídačky a jednu po druhé ji ve frustraci ze špatného výsledku nebo rozhodnutí rozhodčího naštípe. To by byl druhý extrém, který by vyvolal dojem, že český tým koučuje nezvladatelný rapl. A když by působil až takto bláznivě, málokdo by věřil tomu, že má na svěřence dobrý vliv. Spíše by si každý řekl: „Ten na tým přenáší nervozitu, dostává ho pod zbytečný tlak.“

Jenže v případě Pešána jsme ve druhém extrému. Sociální sítě po prvních zápasech českého týmu na mistrovství světa chrlí množství příspěvků, které odkazují na zarážející kamennou Pešánovu tvář a mluví o aroganci. Lidé by se pravděpodobně nebouřili, kdyby šlo všechno podle plánu. Kdyby se vyhrávalo a tažení za medailí, kterou každý reprezentaci před lotyšským turnajem predikoval, bylo bezchybné. Nebylo by třeba se zbytečně vzrušovat, možná by si trenér po zvládnutém finále vítězně zapumpoval pěstí.

Ovšem zatím to těžce skřípe, povinný postup do čtvrtfinále se nečekaně nachází v nejisté rovině. Hráči na ledě působí tak, že je to nebaví, jak o tom mluvil Alois Hadamczik. Po obdržených gólech zůstává Pešán netečný. Jak mají reprezentanti zareagovat, když za svými zády mají muže, na němž nepoznáte, jestli zrovna prohráváte, nebo vyhráváte? Jak se vyburcovat ke zlepšení výkonu, když kouč – zpravidla zastávající pozici hlavního hecíře – mlčí? Zvlášť když současný kapitán Jan Kovář není se svojí povahou tím typem hráče, který by ostatní správně „zbláznil“, probudil v nich zapálení. Pešán by se měl překonat a navzdory svému naturelu nechat promluvit nějaké ty emoce – ať už pozitivní, nebo negativní.

Je ve zcela jiné pozici, než když byl trenérem u Bílých Tygrů z Liberce nebo národního týmu do 20 let. „Dospělácké“ mistrovství sleduje tradičně celá republika – i ti, kteří vyjma několika týdnů v roce hokej zcela ignorují. Národ se dívá a musí mít pocit, že trenér za Českou republiku dýchá, hrdě ji reprezentuje. Možná to v Pešánovi vnitřně vře, možná si i po rozhodující pondělní akci Dominika Kubalíka sám pro sebe řekl „uf“ a hned za ním „joo!“, ale ven nepustil nic.

Jaký to rozdíl oproti zesnulému a horkokrevnému předchůdci Miloši Říhovi, na kterém jste hned poznali, jak se zrovna utkání vyvíjí, aniž byste viděli skóre. Při špatném stavu pochodoval po střídačce jako lev v kleci, každý gól dokázal pompézně oslavit. Jakmile přišel od sudích nějaký kontroverzní verdikt, s naběhlou žilou a červeným obličejem se svých svěřenců hlasitě zastal. Když na předloňském šampionátu navzdory sympatickým výkonům nedovedl tým k cennému kovu, neubránil se na tiskové konferenci slzám. „Úkol, který jsem měl já, jsem nesplnil, je mi to líto,“ soukal ze sebe. To byly prakticky automatické body do žebříčku popularity u fanoušků, byť někteří lidé mluvili o tom, že okamžik byl až příliš patetický.

Říha byl arcisrdcař, ale ani dřívější šéfy reprezentace nelze považovat za „suchary“. Alois Hadamczik dokázal dát hráčům pořádný fén i se hezky zaradovat, Vladimír Růžička stejně tak. O tom, jestli legendární Ivan Hlinka zvládal souznít s týmem, se ani není třeba bavit. Vladimír Vůjtek byl oproti všem zmíněním trochu vyklidněnější, ovšem i on uměl explicitně ukázat, jak se zrovna cítí.

Trenér není na střídačce od toho, aby byl šaškem a staral se o show. Primární úloha je jiná – v tomto případě dovést tým po devíti letech k medaili. Ale když je jasně vytyčený cíl prozatím opravdu v nedohlednu, mělo by mu to vadit. A mělo by to být vidět.

Bylo by špatné tvrdit, že to vypovídá o tom, že Pešánovi na národním týmu dostatečně nezáleží. Možná si chce jen zachovat tvář profesionála, kterého jen tak nic nerozhodí. Ale z dosavadního průběhu rižského šampionátu je jasné, že neumí v hráčích probudit tu správnou reakci.