Na počátku června 1953 se úspory novomanželů Bartošových proměnily v hromadu bezcenných bankovek. „Vdávala jsem se v dubnu toho roku a ke svatbě jsme dostali převážně peníze v hotovosti. Nikdo tehdy netušil, že v červnu přijde měnová reforma a o všechno nás připraví,“ vzpomíná pro CNN Prima NEWS 91letá Ludmila Bartošová. „Dneska to začíná být podobné. Když zaplatím nájem, zůstane mi na měsíc asi sedm tisíc korun, to je tak na živoření,“ doplní kamarádku 88letá Alžběta Andělová.
Pořád žije dost pamětníků, kteří si velkou peněžní loupež československého komunistického režimu z 1. června 1953 živě vybavují. „Nebylo to nic jiného než sprostá krádež, která nám s manželem hodně zkomplikovala vstup do společného života,“ vypráví 91letá Ludmila Bartošová, tehdy bydlela v beskydských Kunčicích pod Ondřejníkem. „Bylo mi jednadvacet a v dubnu jsem se vdávala,“ líčí vitální seniorka.
Od svých nejbližších dostal novomanželský pár Bartošových především finanční dary. V hotovosti, po válce se spořitelnám příliš nevěřilo, lidé si raději peníze ukládali doma pod polštář.
Svatební dar vyletěl komínem
Měnová reforma z června 1953 měla podivuhodná pravidla. „V poměru 5:1 si mohl každý vyměnit jen hotovost do 300 korun, ale nad 300 korun byl stanoven kurz 50:1, to byl zlodějina, nic jiného,“ vzpomíná Bartošová. Z tisícikoruny se tak stala dvacka. „Naprostá katastrofa, přišli jsme o všechno. A museli jsme hned po svatbě změnit naše plány.“ Finanční dary ke sňatku prostě vyletěly komínem...
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Den, kdy se z peněz staly bezcenné cáry papíru. Měnová reforma před 70 lety ožebračila Čechy
Koupě nového nábytku, kuchyňského vybavení či další snění novomanželů, třeba o vlastním bydlení, vzalo za své. „Nakonec jsme s manželem odešli do Ostravy. Tam jsme byli rádi za skromný podnájem,“ říká pamětnice. Kdo měl při vyhlášení reformy peníze na spořitelní knížce, prodělal trochu méně, i jeho ale stát pořádně oškubal. Občané se spořicím účtem mohli vyměnit až 10 tisíc korun staré měny v poměru 6,5:1, u vyšších částek se ale poměr prudce zvyšoval. Mzdy se přepočítávaly v poměru 5:1.
Když se pětistovka změní na desetikorunu
„Měnová reforma zrušila lístkový systém, na volném trhu ale bylo všechno dražší. Najednou jsme byli chudáci,“ vzpomíná 91letá Ludmila Bartošová. Například metr vlněné látky stál ve vázaném systému (s přídělovými lístky) 500 korun a po reformě na volném trhu 400 korun. Jenže úspory v hotovosti nad 300 korun ztratily hodnotu padesátkrát. „Z pětistovky zůstala desetikoruna, těžko se pak dalo na něco ušetřit,“ připomíná penzistka. Archivy dokumentují případy, že občané bankovky ze zoufalství i ničili a páchali sebevraždy. Jistý muž spálil na sporáku bankovky za 200 tisíc korun. Urazilo ho, že má sumu vyměnit za pouhé čtyři tisícovky.
Komunistický režim v čele s prezidentem Antonínem Zápotockým sice předražené zboží začal postupně zlevňovat, první měsíce po peněžní loupeži se ovšem náhlá chudoba dotkla velké části národa. „Postupně se životní úroveň zvedala, naštěstí jsme s manželem získali dobrou práci ve fotoateliéru na tehdejší třídě Vítězného února v Ostravě-Porubě, dneska je to ulice 17. listopadu. Že nám stát ukradl svatební dary, to jsem tehdejšímu režimu neodpustila,“ zlobí se 91letá vdova, žena narozená v roce 1932. V německých parlamentních volbách ten rok zvítězila NSDAP se ziskem 37 procent hlasů a do českých kin zamířila komedie Anton Špelec, ostrostřelec. V hlavní roli s Vlastou Burianem.
Po válce další rána
„Naši rodinu o všechno připravila už válka, na jejím konci jsme měli holé zadky,“ doplňuje kamarádku 88letá Alžběta Andělová, rodačka z Opavy-Kateřinek. Žena narozená v roce 1935. V tom roce T. G. Masaryk abdikoval ve funkci československého prezidenta a na Pražský hrad usedl Edvard Beneš, Italové zaútočili na africkou Habeš (dnešní Etiopii) a Mao Ce-Tung se stal tajemníkem Komunistické strany Číny.
„Právě přes Kateřinky se ruská armáda v dubnu 1945 pokoušela dobýt Opavu. Fronta se vesnicí přehnala vícekrát, tam a zpět. V těžkých bojích bylo skoro všechno zničené, přišli jsme o střechu nad hlavou, ale díky bohu, že jsme přežili.“ Rusové navíc na dobytém území kradli, hlavně rodinné cennosti. „Davaj časy, to pořád opakovali. Hodinky po nás chtěli jako první věc, pak hledali děvčata,“ vzpomíná Andělová.
Do hovoru se opět zapojí Ludmila Bartošová: „V Kunčicích u sousedů Rusáci znásilnili dvě sestry, měly kolem dvaceti. A pak totéž udělali i její matce.“ O válečné éře a krvavém jaru 1945 by si asi obě penzistky mohly povídat hodiny. Hrůzu za hrůzou. Vracíme se nicméně k 1. červnu 1953, k vyhlášení měnové reformy. Alžběta Andělová ten den strávila v podniku Okula v západočeském Nýrsku, v továrně na brýle pracovala první rok.
Když Plzeň povstala
V nedaleké Plzni proti měnové reformě hned 1. června 1953 vypuklo povstání, iniciovali ho dělníci ze Škodovky. A kolem poledne už povstalci prakticky ovládli město, celkem do ulic vyšlo na 20 tisíc nespokojených občanů. Jenže stejný den vpodvečer mohutné síly Pohraniční stráže, armády, Lidových milicí, policie i vojsk Ministerstva národní bezpečnosti protesty zpacifikovaly. Při potlačení demonstrací zranily asi 200 lidí a 650 zatkly. Následovalo 13 politických procesů, před soudy skončilo 331 povstalců a na 50 rodin bylo násilně odstěhováno z Plzně.
Alžběta Andělová vypráví, že z nedaleké Plzně se zprávy o povstání donesly i do Nýrska: „To víte, že ani nám se měnová reforma nelíbila, v práci jsme se ale na žádné protesty nezmohli.“ I ona mluví o velké drahotě, která přišla po reformě, u základních potravin i dalšího zboží. „Bylo to vlastně podobné jako dneska, také je všechno pořád dražší,“ mimoděk porovnává. A tou poznámkou mě vybízí, abych se zeptal na její aktuální sociální situaci.
Fialova vláda ženě připomíná rok 1953
„Není to sranda, jako vdova to v Bakalově bytě nemám vůbec jednoduché,“ posteskne si Andělová. Už přes půl století žije v hornickém kvartýru, ten dnes patří švédské realitce Heimstaden. Dříve to býval majetek Ostravsko-karvinských dolů (OKD), a když těžební firmu koupil od státu Zdeněk Bakala, dostal k uhlí jako přívažek i na 40 tisíc dělnických bytů. Původně je sliboval levně prodat nájemcům. „Pak raději prodal celou realitku jiné realitce a pěkně zbohatl,“ připomíná Andělová takzvanou kauzu Byty OKD, jejíž je obětí.
„Za 2+1 platím Heimstadenu nájem 11 tisíc korun, důchod mám 18 tisíc. Na živobytí mi zůstává i s příspěvkem na bydlení asi sedm tisíc na měsíc. Kdyby se mi třeba zkazila televize, tak to pro mě bude úplná pohroma, novou si koupit nemůžu,“ obává se penzistka. A znova dodá, že současná drahota jí připomíná těžké časy po peněžní loupeži v roce 1953. „Stát je dneska zadlužený a nemá, kde by bral. Tak sahá na důchody, zvyšuje daně a zdražuje, to je přece podobné jako v roce 1953,“ přemítá. Může to tak cítit, ekonom či politolog ale mezi měnovou reformou a dnešní krizí vidí zásadní rozdíly.
„Nějak už to dožiju. Hlavně, ať se k nám nevrátí válka, vždyť Ukrajina není daleko,“ přeje si 88letá Alžběta Andělová. „Když skončila druhá světová, řekl mi stařeček: ‚Tahle válka nebyla poslední.‘ Slyším ho jako dnes,“ vybavuje si proroctví dědečka z Kateřinek.
Komunisti nám víc dali, než nám vzali
Paní Anna je mladší, narodila se v roce 1938. Československo tehdy ztratilo pohraniční území, které zabralo nacistické Německo. Do kin vstoupila komedie Ducháček to zařídí, opět s Vlastou Burianem v titulní roli.
Na rozdíl od předchozích žen, paní Anna s měnovou reformou z 1. června 1953 i dnes souhlasí. „Měla jsem patnáct, moc jsem tomu všemu nerozuměla, ale doma i ve škole jsem slyšela, že ta reforma je nutná a správná. Na komunisty jsem v životě nenadávala, naší rodině víc dali, než by nám vzali,“ bilancuje v pětaosmdesáti. Vyrůstala v hornické kolonii u Dolu Trojice na Slezské Ostravě. „Byli jsme hrozně chudobní. Tatíček byl havíř, ale brzy jsem o něho přišla, tragicky zahynul.“
Vzpomínky na měnovou reformu v červnu 1953, na snímku 85letá paní Anna z Ostravy. Zdroj: Ivan Motýl
Zbraň proti živlům
Reformu vidí podobně jako dobový tisk z roku 1953, stát prý sebral boháčům pochybené statisíce a miliony, aby je mohl dát obyčejným lidem. „Peněžní reforma se ukázala jako ostrá zbraň proti kapitalistickým živlům a všem spekulantům, a to je na ní to nejcennější,“ bylo si možno přečíst na titulní straně Rudého práva 3. června 1953. Většina Čechoslováků však i tehdy správně pochopila, že jde o velkou státní peněžní krádež.
„Komunisté nám s manželem dali dobrou práci a levný nájem v hornickém bytě. Nikoho z ničeho neobviňuji, štve mě jen ten Bakala, na toho mám zlost,“ vypráví 85letá Anna. I ona platí nekřesťanský nájem realitce Heimstaden. „Manžel přijel do Československa na roční brigádu z Rumunska. Na šachtách v Ostravě nakonec odpracoval 32 let, narodily se nám dvě krásně děti a celý život jsem mu byla věrná,“ svěřuje se. „Na šachtě si ale zničil plíce a poslední dva roky života skoro nemohl dýchat, musela jsem o něho celý den pečovat. V puse hadička, to byl krutý osud mnoha havířů.“
Bakala i jí sliboval, že hornický byt prodá rodině za snesitelnou částku. Že si to zaslouží. „Teď za 2+1 platím Heimstadenu 13 tisíc korun, důchod mám přitom sotva 18 tisíc, k tomu necelé tři tisíce příplatek na bydlení,“ stěžuje si hornická vdova. „Copak je to za život? Kde mám brát na jídlo, léky, pojistku a další výdaje? Oblečení nakupuji u Vietnamců, potraviny ve slevách. Bakala žije v luxusu a hornická vdova je na žebrotě,“ posteskne si.
Poslední rána soukromníkům
„Kdo měl doma naspořeno, ten dopadl nejhůř,“ vzpomíná na peněžní reformu 89letá Marie Korňová, letos oslaví devadesátku. Vyrůstala na Hané, s manželem se potkala v Ostravě. „Učila jsem se na Dole Hlubina za opravářku důlních strojů. Dokonce jsem musela fárat, když jsme něco opravovali přímo v podzemí,“ říká žena narozená v roce 1933. V Německu se ten rok dostal k moci Adolf Hitler a Karel Čapek vydal novelu Hordubal.
„Prodávala jsem v obchodě, manžel pracoval na ostravském Dole Šalamoun, byli jsme čerství novomanželé. Neměli jsme ušetřeno vůbec nic, což najednou byla výhoda. Z té reformy nikdo nebyl nadšený, ale bylo to prostě tak, že ti chudí na tom nic neprodělali, zatímco ti ostatní přišli skoro o všechny peníze.“ Ale to byl i jeden z cílů reformy. Komunisté potřebovali připravit o provozní kapitál poslední živnostníky, obchodníky či soukromé zemědělce, kteří se nechtěli přizpůsobit novým poměrům. Režim se totiž privátní sektor rozhodl zcela zlikvidovat.
