Do Kazachstánu jsme se vydali z několika důvodů. Nejvíc nás lákaly krásné hory a příroda. Zároveň jsme se chtěli podívat do hlavního města Astany (dnes už Nur-Sultan), o kterém jsme slyšeli, že svojí bizarností fakt stojí za to. A Kazachstán, i když to nevyznívá, se ukázal jako skvělé místo pro nevšední dovolenou. Jenže teď už je to jinak.
Do Kazachstánu jsme letěli ještě před pandemií covidu a také před tím, než v zemi vypukly nepokoje. Přilétáme do Astany, ale rovnou přesedáme na vnitrostátní letadlo směr Almaty. Města jsou od sebe vzdálená přes 1200 kilometrů, Almaty leží blízko hor a blízko hranic s Kyrgyzstánem.
Právě pohoří Ťan-šan je naším cílem, chceme vylézt na vrchol „pik Sovětov“, který měří 4317 metrů. Přespíme v Almaty a druhý den ráno se autobusem přesouváme do národního parku Ile-Alatau. Cesta do hor vede přes Velké Almatinské jezero ve výšce 2500 metrů.
Jezero, které jen tak někde neuvidíte. Fascinovaně hledím na tyrkysovou barvu a v hlavě mi probleskují myšlenky, že tu vodu snad musejí něčím obarvovat. Nejradši bych se v jezeře vykoupala, ale to je zakázané. Voda je pitná a zásobuje Almaty.
S těžkými batohy na zádech, ve kterých máme zásoby jídla, spacáky i stan, postupujeme ještě dál od civilizace. Za tři dny trekování nepotkáme jediného člověka. Připadáme si jako v ráji. V září je už sice v noci chladno a přes noc mrzne, ale obloha je jasná a nebe svítí snad milionem hvězd. Ráno je z našeho stanu úžasný výhled na osamocené a rozlehlé hory.
Cíl našeho výstupu, čtyřtisícový pik Sovětov, budí respekt. Lezeme nahoru sutí a potom po obrovských balvanech, které šíleně kloužou. Dvě stě metrů pod vrcholem se rozhodneme, že se vrátíme zpátky dolů. Zkazilo se počasí, kvůli mlze není vidět téměř na krok, cesta není vůbec jasná. Vzdáváme se neradi, ale bezpečnost je důležitější. Kazašského velikána tak musíme „porazit jindy“.
Další den se počasí zlepší, na opakovaný výstup už ale nemáme dost času. Chceme z Kazachstánu vidět i něco víc, a tak se vracíme zpět směr Almaty. To „něco víc“ nás potká hned u almatinského jezera. Zastavují nás dva policisté s typickými obrovskými čepicemi.
Při smlouvání s policisty došlo i na Zemana
Před odletem jsem se sice naučila azbuku a základy ruštiny, protože bez ní jste v Kazachstánu úplně mimo, ale na dohadování s policisty nestačím. Vytáhnou telefon a dorozumíváme se spolu přes překladač. „Určitě chtějí úplatek,“ shodujeme se s přítelem. Už několikrát jsme slyšeli, že v Kazachstánu se uplácí všude a pořád.
Policisté se nám snaží namluvit, že když jsme se pohybovali v hraniční zóně s Kyrgyzstánem, musíme mít speciální povolení. My jsme se jim přitom snažili vysvětlit, že nic takového potřeba není. Při plánování treku jsme si vše zjišťovali a pro jistotu se ujistili u řidiče v autobuse, který nás do národního parku přivezl. Policisté trvají na svém. Vyhrožují nám, že zavolají své kolegy z Almaty a že půjdeme do vězení.
Po hodinové debatě, ve které došlo i na popisování České republiky nebo návštěvu prezidenta Miloše Zemana u tehdejšího prezidenta Kazachstánu Nursultana Nazarbajeva, bylo jasno. Policisté si konečně řekli o úplatek. Jen nás překvapilo, že docela vysoký. V přepočtu chtěli asi dva tisíce českých korun, což je na kazašské poměry opravdu hodně. Snažili jsme se policistům znovu vysvětlit, že jsme žádná pravidla neporušili a tolik peněz jim dát nemůžeme.
Nakonec jsme se domluvili, že zaplatíme „pokutu“ v přepočtu asi sto korun. Policisté byli spokojení a s úsměvy od ucha k uchu nám mávali na cestu zpátky do Almaty. V největším městě Kazachstánu, které má asi 1,8 milionu obyvatel, jsme zůstali pár dní, abychom načerpali i trochu té kulturní stránky.
Město plné parků i socialistických budov
Almaty na nás působilo jako příjemné město. I když je dost velké, je vám v něm dobře. Všude je dost zeleně a parků. A samozřejmě nechybějí staré socialistické budovy a novější mrakodrapy. (I když proti Astaně se nedá o nových mrakodrapech moc mluvit.)
Zašli jsme na místní tržiště, kde člověk načerpá opravdu tu pravou chuť střední Asie. Nejzajímavější je část s masem. To totiž tvoří hlavní část kazašských pokrmů. Na trhu visí prasečí hlavy, k dostání je koňské maso, ze kterého se připravuje například národní jídlo beshbarmak. Ve střední Asii si také potrpí na šašliky, masové špízy, které jsou většinou ze skopového masa. Místní pochoutkou je také kumys – kvašené kobylí mléko.
Jelikož nás koňské maso moc neoslovilo, většinou jsme se chodili najíst do čínské restaurace, která pro nás byla přijatelnější. Kazachstán pro nás žádnou gurmánskou oázou nebyl, to přiznávám.
Kromě Almaty jsme chtěli vidět i Astanu (dnes Nur-Sultan). Dlouhou cestu přes kazašskou step jsme chtěli strávit originálně, a tak jsme se rozhodli pro noční rychlovlak. Překvapil nás, jak byl moderní. Byla to dobrá volba a pro mě velký zážitek. Z kupé jsme se vydali do jídelního vozu a po vzoru místních cestujících jsme si objednali 100 gramů vodky a sušené solené rybičky. Jedli jsme a popíjeli a u toho koukali na pustou krajinu. Nikde nic. Jedete tři hodiny a vidíte jen step.
Všichni byli hrozně milí. Zajímali se, co všechno jsme v Kazachstánu viděli, jak se nám země líbí, zvali nás na další stakany vodky. Lámanou ruštinou jsme se snažili vysvětlit, že toho zase tolik nevydržíme. Místní do sebe přitom bez problému klopili jeden obří panák za druhým.
V nočním vlaku nesmí chybět vodka
Ráno jsme vystoupili na nádraží v Astaně. Lehce rozlámaní, ale jen z cesty nočním vlakem jsme měli plno dojmů. Jak cestovatelé vědí, nejlepší jídlo se dá sehnat kolem nádraží, takže jsme se vydali na snídani do první restaurace, kterou jsme viděli. Nebyla to však restaurace, ale typická nádražní putyka, kde nám k snídani nabídli opět vodku a rybičky. A tak jsme se vydali jinam.
Cesta do ubytování se nám protáhla. Astana je totiž něco neskutečného a téměř nepopsatelného. Není srovnatelná s žádným jiným městem, které jsme navštívili. Je obrovská, megalomanská, bláznivá, absurdní, jak z jiného vesmíru.
Například budova Khan Shatyr od architekta Normana Fostera připomíná týpí. Vevnitř najdete čtyřpatrové nákupní centrum. Prezidentský palác s modrou kopulí působí velmi důstojně. O kousek vedle se nachází obrovská mešita. Budova městské knihovny zase působí jako talíř UFO.
Zážitek jsme měli při návštěvě věži Bajtěrek, která je jedním z hlavních symbolů města. Na vrcholu uvnitř kopule je pozlacený otisk ruky Nursultana Nazarbajeva, prvního prezidenta Kazachstánu, po kterém se nyní město jmenuje. Nazarbajev, proti kterému se nyní protestuje, už údajně opustil zemi.
Nazarbajev a kult osobnosti
My sami jsme byli svědky, jak se v Kazachstánu pracovalo na jeho kultu osobnosti. Když jsme stáli frontu, abychom se podívali na zlatý otisk jeho ruky, přišel zrovna kameraman jedné z místních televizí a přivedl s sebou asi dvacet kazašských seniorů. Ti se málem poprali, aby do otisku ruky Nazarbajeva mohli vložit svoji ruku. Když jsme se chtěli podívat blíž, hned se na nás obořili, ať se jim tam nepleteme.
Kromě toho má Nazarbajev i své muzeum. Jsou v něm jeho fotografie, obrazy a také dary, které dostal od ostatních státníků. My jsme například našli miniaturní pozlacené české korunovační klenoty, které Nazarbajev dostal od komunisty Vojtěcha Filipa, když byl místopředsedou Sněmovny.
Astana je zkrátka jako z jiného světa, plná moderních mrakodrapů a futuristických staveb. Každá je úplně jiná, ale každá vás zaujme a to všechno vytváří takový dojem, že jenom koukáte s otevřenou pusou.
Kazachstán nás zkrátka překvapil. Přírodou, milými lidmi i architekturou. Je to země kontrastů. Uvidíte v ní staré sovětské budovy, rozpadlé chatrče, prázdné stepi i nejmodernější budovy. Když člověk vidí, co se v zemi děje teď, běhá z toho mráz po zádech…
