S pandemií koronaviru jsme se poučili, ale i nadále musíme být na pozoru. Tak se k nemoci, která poslední roky až neuvěřitelným způsobem ovlivnila život ve světě, v rozhovoru pro CNN Prima NEWS vyjádřil slovenský infektolog Vladimír Krčméry. Uznávaný odborník na tropické nemoci zároveň vyprávěl i o tom, jaké to je se starat o migranty na domácí půdě. Popsal také své pocity z doby, kdy se objevil na seznamu střelce ze Zámecké ulice a glosoval rovněž blížící se 30leté výročí rozdělení Československa.
Rozhovor s profesorem Vladimírem Krčmérym pro CNN Prima NEWS vznikl v pondělí 12. prosince. Krčméry zemřel o týden později – v úterý 20. prosince. Podle prvotních informací slovenských médií podlehl oboustrannému zápalu plic. Rodina však později uvedla, že příčina smrti byl infarkt myokardu.
Loni, když jsme se spolu bavili, tak jste mi říkal, že pokud se z koronaviru nepoučíme, tak nás časem může stihnout další hrozivá pandemie. Myslíte, že jsme se za ten rok poučili?
Ano. Ve většině případů v jednotlivých zemích vidíte výrazný pokles. Proočkovanost stoupla prakticky na 70 procent. A když předseda WHO řekl to, co jsem parafrázoval, že covid skončí, až bude 80 procent lidí proočkovaných, tak se tomu blížíme. Poslední ohniska jsou v Číně, která situaci vnímá moc dramaticky, protože ji jiné státy obviňovaly, že má problémy v důsledku špatné organizace atd. Ale dobrá zpráva je, že i v Číně ohniska klesají. Z toho důvodu si myslím, že jsme v rámci covidu vyhráli tři bitvy. První byla masové testování – plošné, totální, subtotální, to je věc akademické debaty. Druhou bylo, že přišly vakcíny, a třetí, že máme tři léky. Tyto bitvy jsme vyhráli a když dosáhneme na 80 procent, tak vyhrajeme celou válku.
Je to tak, že covid téměř zmizel, nebo jsme si spíš na něj jednoduše zvykli?
Tak i tak. Jednak objektivně počet pacientů brutálně klesl, ale také je lehčí žít s covidem, když proti němu máte zbraně. Člověku se jde mnohem snadněji třeba v italské čtvrti v Chicagu, když má u sebe několik zbraní, aspoň tři, než když tam jde úplně neozbrojený. Čili my máme určité zkušenosti, umíme se orientovat a vytvářet karantény, umíme dělat plošná testování, máme hned tři léky. Takže celkově jinak to i vnímáme. Společnost je pokojnější a klidnější. Ty tři vyhrané bitvy nám daly psychologický náskok. Tím samozřejmě nechci říct, že je potřeba udělat nějaké nerozumné masové shromáždění, aby byl nějaký chaining (řetězování; konání akcí krátce po sobě a blízko vedoucí k šíření epidemie, pozn. red.). Když uděláte tři obrovské fotbaly, dvě divadla, dvacet shuttle busů a k tomu neomezeně letadel, tak to by byla chyba.
Prof. MUDr. Vladimír Krčméry DrSc. (†62 let)
Slovenský infektolog a univerzitní pedagog, při pandemii koronaviru člen Ústředního krizového štábu Slovenska.
Byl považován za špičku v oboru tropických nemocí.
Vzdělání získal na Slovensku, v USA či ve Velké Británii. Posléze vyučoval po celém světě.
Podílel se na řadě humanitárních misí a projektů v zemích třetího světa.
Před časem bojoval s malárií, která mu způsobila vážné zdravotní problémy.
Zemřel v úterý 20. prosince 2022 ve svém domě v Bratislavě. Podle slovenských médií podlehl oboustrannému zápalu plic.
K tomu chci ale říct, že to je covid. Ale máme ohniska nemocí ve světě, kde je nutné si dát velký pozor. Kolegové, kteří se mnou byli v zahraničí, pravidelně reportují například z Ugandy nový typ eboly. Ten je zákeřný v tom, že neúčinkuje na protilátky a na remdesivir, což je český lék. To objevili žáci profesora (Antonína) Holého. Tato poslední epidemie, která je na jihu Ugandy a v Demokratické republice Kongo, je bohužel zlá v tom, že na tento podtyp neúčinkuje ani monoklonální protilátka, ani léčba. Zde musíme mít „alert“ (být na pozoru, pozn. red.). To znamená například, když bych ohlásil, že přistává na Ruzyni letadlo, které je plné malijského reprezentačního týmu basketbalistů, z nichž polovina chrlí krev, tak je nenecháte sednout v Ruzyni, ale na vojenském letiště v Čáslavi. Takový rozumný „alert“ by měl zůstat jako poučení. Takže na druhou otázku, zda jsme se dostatečně poučili, říkám, že uvidíme, zda se nám teď podaří uchovat Evropu bez eboly, opičích neštovic, ziky, importované malárie a dalších tropických chorob.
Další věcí je globální oteplování v důsledku ničení přírody. Papež na to upozornil encyklikou, za kterou ho kritizovali, že se týká životního prostředí a ne teologie. Papež před osmi lety předpověděl, že pokud bude globální oteplování pokračovat, tak přijdou nové vektory. A tak v důsledku globálního oteplování přichází do Evropy, konkrétně do Řecka, Chorvatska či Rumunska, komáři, kteří přenáší malárii. V Maďarsku, což je velmi blízko, jsme měli epidemii Západonilské horečky. Několik případů bylo importováno i na jižní Moravu, o čemž se prakticky neví. Nové vektory také znamenají určitý „alert“ a i v tom se musíme poučit.
V posledních měsících se z pandemií, v souvislosti s Evropou, hojně hovořilo o opičích neštovicích. Teď v Německu o RS viru. Neznervóznily vás zprávy o těchto nemocí v Evropě?
Co se týče opičích neštovic, tak jsem je osobně viděl před dvaceti lety v Sudánu a několik pacientů na to zemřelo. Ten africký podtyp je zlý a zabíjí. Ten evropský není spojený s vysokou mortalitou (úmrtností, pozn. red.). Proto jsme ještě relativně klidní. Může onemocnět více lidí, ale neočekáváme vysoký nárůst. Další věc je, že proti opičím neštovicím máme lék. Máme tzv. viramat. To je nový lék, o němž studentům říkám, že to je „mat virusu“. Ne šach, ale mat. Máme i očkovací látky proti pravým neštovicím. Nejsme v takové situaci jako s covidem, kdy jsme nic neměli. Měli jsme evropská letiště plná letů, které nerozumně rozvezly tisíce nakažených lidí. Nic jsme neměli. Pak jsme šli s kolegy testovat. Lidi to netěšilo, nadávali nám, ale plošným testováním jsme za jeden víkend stáhli 50 tisíc nakažených, za druhý víkend 40 tisíc. A ještě dvě další testování, která jsme udělali, za ta jsme stáhli dalších 100 tisíc nakažených. Ale lidé se už nechtěli testovat. Ale ta atmosféra…
Byl zde velký odpor proti tomu.
Ano. To je škoda, protože bychom mohli ušetřit 20 tisíc lidských životů. O ty jsme přišli, protože nedošlo k dalšímu testování.
A co ten RS virus?
Německo má obrovskou výhodu. Před lety měli jednu strašnou epidemii. Možná si to ještě pamatujete. Byla to (bakterie) E. coli enterotoxigena. Nejprve se hovořilo o tom, že to bylo ze španělských okurek, načež se Španělé ohradili a Evropská unie je musela odškodnit. To byla E. coli, která dostala lidi na dialýzu a potom do hrobu. Předtím, než zemřeli, strávili nějaký čas na ARO. A proto si Německo ponechalo největší počet intenzivních lůžek na 100 tisíc obyvatel na světě. Německo je proto připravené na tyto těžké průběhy.
Ze zahraničních misí do uprchlického tábora na Slovensku
Aktuálně pomáháte migrantům zde přímo na Slovensku v utečeneckém táboře. Dříve jste působil v táborech či polních nemocnicích všude možně po světě, teď jim pomáháte doma. Jaké to je? Je to jiné?
Je to paradox. S kolegy z Vysoké školy sv. Alžběty jsme začínali v táboře u Hegyeshalom/Nickelsdorf (dálniční přechod mezi Maďarskem a Rakouskem poblíž hranic se Slovenskem, pozn. red.), kde jsme denně ošetřili i přes 20 tisíc lidí. Pamatuji si, že 20. září jsme měli hned 27 tisíc lidí. Přijelo devět vlaků po třech tisících lidí. Dneska jsme měli dvacet pacientů, včera čtyřicet. Na začátku tady (Kúty, pozn. red.) bylo nějakých 250 lidí, teď to číslo kleslo asi desetinásobně. Žádné infekčně-epidemické onemocnění se tu prakticky nevyskytuje. Přestali jsme je testovat na covid, protože jsme jich otestovali 300 a jen jeden byl testovaný pozitivně. A to tak, že jsme s kolegou museli tu druhou čárku dotlačit očima. Když máte po sté nulu, tak musíte přestat testovat. To je zásada epidemiologie. Takže žádná tuberkulóza ani covid. Po této stránce bych řekl, že to je skoro spíš humanitární pomoc než medicína. Na druhé straně mnoho onemocnění je z toho, že ti lidé jsou promrzlí, unavení a vyčerpaní. Máme například hypoglykémii. Máme tu lidi, kteří šli 1 500 kilometrů pěšky a jsou na pokraji fyzického zhroucení. Vyčerpaní, zničení, uchození. Nohy mají zraněné, pořezané od plotu či pokousané od psů z Maďarska nebo Bulharska.
Ti, kteří přišli, byli maximálně zdecimovaní a za několik dní jsme je museli postavit na nohy, aby mohli jít dále za svým vytouženým cílem. Ale naším hlavním posláním není posílat je pryč, protože my bychom je potřebovali u nás na Slovensku. Jistá paní docentka nám sem přišla, aby nám pomáhala překládat, z (libanonského) Bejrůtu, předtím byla v Jemenu. Další paní docentka přišla z Lesbosu (řecký ostrov). Ten je znám jako nejhorší utečenecký tábor.
(Otáčí se na kolegyni a ptá se: „Měli jste na starost až 12 tisíc lidí, ne?“, kolegyně odpovídá: „25 tisíc“.)
Na druhé straně máte obrovskou výhodu, že znají jazyka a mají praxi. Zde kolega organizoval plošné testování.
(Otáčí se na kolegu se slovy: „Kolik jste za den měl? 20 tisíc?“)
Takže je to takový paradox, že předtím jsme lidi posílali a teď si je musíme stáhnout sem. Ale my to chceme, protože evropské hodnoty jsou křesťanská solidarita, řecká filozofie a římské právo. Všechny tyto věci nám zapadají do toho, abychom lidem, kteří utíkají před válkou, ukázali evropské hodnoty. Jak je chceme získat pro evropské hodnoty, když jim nepodáme pomocnou ruku? Když nejsme autentičtí svědkové evropských hodnot? Protože evropský pracovní trh po covidu potřebuje sta tisíce nových lidí. Jen si počítejte, že na covid zemřelo od 6 do 18 milionů obyvatel. Z toho v Evropě jeden až dva miliony a další milion má postcovidový syndrom a už nikdy nebude pracovat. Další tři miliony lidí mají parciální post-covid, budou šest měsíců v pracovní neschopnosti. Pracovní trh má jen kvůli covidu, a to nemluvím o dalších věcech, najednou obrovskou kapacitu. Ti, co utíkají, nejsou ekonomičtí migranti. Přijmou každou práci, protože jsou váleční migranti. Utíkají před válkou jako Ukrajinci. Proto náš vztah k těm, co utíkají před válkou, musí být jiný než k těm, kteří chtějí jen lepší budoucnost, i když i to je dobrý motiv. Vy, já a každý chceme pro své děti lepší budoucnost. Ale tady máme vyšší motiv – utíkají před válkou. Každý se nás ptá: „Proč to jsou jenom chlapi? Žádné ženy, jen chlapi.“ Všechno to jsou lidé, které zítra odvedou do armády, všechno to jsou dezertéři. Proto se jim říká „refugees of war“, a proto je musíme zachránit. Když je odvedou, tak je oběsí.
Máme tu lidi, kteří šli 1500 kilometrů pěšky a jsou na pokraji fyzického zhroucení. Vyčerpaní, zničení, uchození. Nohy mají zraněné, pořezané od plotu či pokousané od psů z Maďarska nebo Bulharska.
Tady se zastavím. Mnozí lidé totiž proti migrantům cítí nevraživost. Jak třeba proti Syřanům, tak i Ukrajincům. Zmínil jste, jak vstřícně postupovat k těmto uprchlíkům, ale jak přesvědčit i to domácí obyvatelstvo?
Napřed historie. Moudré národy se vždy poučí z historie. Z Československa odešlo až 150 tisíc lidí před ruskou invazí. A všude nás brali. Všude ukazovali „véčka“, vykřikovali „Havel“ nebo „nechť žije Dubček“. Já jsem odešel do Kanady, takže jsem autentický migrant. Z této země (Slovensko) jsem už vlastně třikrát utekl (smích). Jednou do Rakouska a Kanady, jednou do Rakouska před HZDS (politická partaj expremiéra Vladimíra Mečiara Hnutí za demokratické Slovensko, pozn. Red.) a teď jsem utíkal před zastřelením zase do Rakouska.
To byli odpůrci očkování, že?
Ano. Plus byli jsme i na seznamu střelce, jak byl atentát (Střelba v Zámecké ulici v Bratislavě, při které mladý muž zastřelil dva příslušníky LGBT komunity, pozn. red.). Tam jsem byl v dobré společnosti slušných lidí.
Když jsme ještě u té nenávisti, před časem Slovenskem otřásla právě vražda dvou mladých lidí z LGBT komunity v Zámecké ulici v Bratislavě. Na seznamu střelce byl například i premiér Eduard Heger, a právě i vy…
I Jánko Mikas (hlavní hygienik SR, pozn. red.).
Loni jste mi vyprávěl, jak čelíte výhrůžkám od odpůrců očkování, jak na vás stříleli na Haiti nebo v Ugandě. Je tohle jiné?
Na Haiti jsme věděli, proč na nás střílí. Na Haiti se vědělo, že jednotky OSN donesly choleru, tam to bylo logické. Ale toto nemá žádnou logiku. Ale vrátím se nazpět k jedné důležité otázce. Všem jsem jim odpustil, protože je beru jako nemocné lidi. A nemoc je i z viru. Málokdo ví, že covid je neurotropní virus, není jen pneumotropní, tedy nejen, že rozkládá plíce. Rozkládá celý nervový systém. Proto máte ve Velké Británii 25 procent lidí s postcovidovým syndromem. Když se podíváte na příznaky, tak na prvním místě máte anxiosně-depresivní syndrom. To je duševní nemoc, na to vám můžeme napsat pracovní neschopnost. Možná bychom zvládli i invalidní důchodek při protekci (smích). Toto je jasný projev, že korona je virus, který napadá centrální nervový systém. Teď si vezměte postcovidový syndrom – ti lidé nezvládají pracovat. Máte únavu, depresi, bolesti hlavy, nespavost. Všechno psychiatrické symptomy. Musíte počítat s tím, že část lidí, kteří překonali covid, jsou bohužel… nechci říct duševně nemocní, protože když to řeknete, tak vás napadnou. Můžeme říci, že vyžadují odbornou pomoc vícero specialistů.
Mají jistý handicap.
Ano, povězme to tak, nebo že jsou vystresovaní, vyděšení nebo jsou v nejistotě. Když máte někoho, kdo se takto cítí ohrožený, má maniodepresivní stavy, je anxiozní, tak na vás snáze vytáhne zbraň než šachové figurky.
Krčméry: Samostatnost je správná, chybělo mi referendum
Pane profesore, máme tu ještě jedno téma, a sice je tomu téměř 30 let, co došlo k rozdělení Československa. Vy sám máte maminku z Česka. Jak jste se na to tehdy díval?
Stále se na to díváme ne úplně ideálně. Nám vadil ten způsob, nám nevadilo, že bude Slovensko samostatné. To je v pořádku. Vadil mi způsob, že lidé se nemohli k tomu vyjádřit. Rozdělení bylo bez referenda, a přitom v celé Evropské unii jsou jen dva takové případy, kdy to bylo bez referenda. Jde mi o ten způsob. Ten cíl je dobrý, ale jde o to, zda můžete dobrého cíle dosáhnout problémovým způsobem. Moje máma si ponechala české občanství i trvalé bydliště v České republice. Nakonec za nás to napětí vyřešila Evropská unie, že jsme vlastně nazpět v jednom státě.
Řekl bych, že potřebujeme ještě nějaký čas, abychom se na to mohli podívat s nadhledem. Ani ne s odstupem. Jedna věc je odstup a druhá nadhled. Při odstupu většinou odpouštíte a při nadhledu začínáte chápat.
V podstatě ano, coby v EU.
Pokud by tu tedy teď nebyly takové tahanice na těch hranicích, tak o tom nikdo ani nepochybuje, proto je třeba to co nejdřív ukončit a nadále se sbližovat. Máme mnohé dobré příklady v Evropské unii.
Když dnes máme tu možnost podívat se na to zpětně po třech desetiletích, považujete rozdělení za správný krok?
Víte, po boji je každý král. Řekl bych, že potřebujeme ještě nějaký čas, abychom se na to mohli podívat s nadhledem. Ani ne s odstupem. Jedna věc je odstup a druhá nadhled. Při odstupu většinou odpouštíte a při nadhledu začínáte chápat.
Závidíte vy jakožto Slovák něco nám Čechům? A naopak, je něco, na co jste jako Slovák hrdý, co nám Čechům chybí?
Já jsem profesor brněnské univerzity, protože zde na Slovensku mé spisy strčili do šuplíku na několik let. Proto umím porovnat vysoké školy a chci říct, že v Čechách na vysokých školách jsem měl pocit… však i do Příbrami jezdím učit… mám pocit, že v tomto jste napřed. I tím, že české vysoké školy mají dlouhou historii. Slovenský národ neměl možnost mít univerzity. Byla jen jedna a byla v jazyce, kterému tento národ nerozuměl. Toto vám v dobrém závidíme a s tím souvisí i kultura, hudební skladatelé, umělci a tak. „Má vlast“ je moje nejoblíbenější skladba na světě. Když je mi těžko, tak si ji vždy pustím. Jsou tam některé krásné části, které ukazují, že když skutečně máte historii v umění a školství, tak i ten národ je, řekl bych, vzdělanější. Hudbu a univerzity vám závidím, ale je to taková dobrá závist. Neberte to jako hlavní hřích, Kain záviděl Ábelovi. Tak to ale nemyslím.
A co tedy naopak? Co bychom vám mohli závidět jakožto Češi Slovákům?
Tím, že jsme malý národ, tak máme mnoho velkých osobností díky skromnosti. Skoro jsme měli tajemníka OSN, teď v zahraniční politice v problémových oblastech máme své lidi. Co vím, tak v Iráku byl hlavní představitel OSN Slovák (Ján Kubiš, pozn. red.), byl i v Libanonu. Ty velké organizace jsou ochotné sahat po Slovácích proto, že je to malý národ, a to je ten fenomén malých národů. Šéf NATO je z malého pětimilionového národa.
Ano, Jens Stoltenberg z Norska.
(otáčí se ke kolegům) Škoda, že teď odešla naše paní docentka Alexandra Topolská. Pracovala s nynějším tajemníkem OSN Antoniem Gutteresem v Tanzanii, když byl v čele UNHCR (Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, pozn. red.). To je zase malý národ, A šéfka Evropského parlamentu je z Malty. To je ten fenomén malých států a Slovensko tím, že nikoho nekolonizovalo, nikoho neutlačovalo, což teď nemyslím ve vztahu k České republice… I když i na to byl jeden pěkný vtip, když byli všichni slovenští prezidenti, tak v roce 2050 demonstrace na Václavském náměstí a na jednom z transparentů je napsané: „Alespoň ten háček nad R nám nechte“. (směje se)
Chci říct, že každý z těch národů, i český a slovenský, může v evropské historii sehrát velkou úlohu. Máte mnoho skvělých teologů. Vždyť Templetonovu cenu dostal Tomáš Halík. To je největší společenskovědní ocenění, to je jako Nobelova cena. Pak ty skvělé léky. Zmínil jsem profesora Holého, který našel remdesivir. Remdesivir zachránil miliony lidí v Západní Africe. Ale tím, že ebola je tak daleko, tak to tolik nevnímáme. A to jsem ani nezmínil skladatele, nebo chemika Jaroslava Heyrovského, nositele Nobelovy ceny. Máme si tedy v dobrém co závidět, jedna i druhá strana, a myslím si, že navzdory rozdělení jsme ještě lepší kamarádi než předtím (usmívá se).
My jsme asi jediný národ, který se rozdělil bez vážného napětí, střílení, války či nenávisti.
Jak byste tedy ta tři desetiletí samostatnosti shrnul? Pokračujeme v psaní úspěšného příběhu?
Když hodnotím sebe nebo naše bratry, protože já jsem vlastně čtvrtinový Čech, tak se přikláním k tomu, co o nás říkají jiní. Jelikož jsem byl v mnoha mezinárodních organizacích, tak jsem poslouchal, co říkají o Slovácích a Češích. A velmi si váží, že jsme se dokázali rozdělit kultivovaně bez války. My jsme asi jediný národ, který se rozdělil bez vážného napětí, střílení, války či nenávisti. Tak musím zmínit tuto toleranci. Samozřejmě, že zlé jazyky tvrdí, že jsme líní spolu bojovat, ale takovou lenivost bych bral. To je dobrá lenivost, tu si zachovejme. Co se týče bojování, zůstaňme líní nejméně sto let (směje se).
Minimálně jsme lepší příklad než třeba Jugoslávie nebo Sovětský svaz.
Ano a toho si na nás velmi vážím. Takže vám odpovídám tou otázkou, že co si jiní na nás váží je mnohem lepší, než kdybych na to odpověděl já jako bezvýznamný drobný človíček. Všude na světě si na nás, Češích a Slovácích, váží, že jsme se dokázali rozdělit slušně, férově a potom se znovu slušně i férově spojit v Evropské unii.
