Maroko ničí favority díky africkému Mourinhovi. Trenérovi, který na MS vůbec neměl být

Před pár měsíci si na prosinec 2022 plánoval docela jiný program, mistrovství světa hodlal sledovat nanejvýš v televizi. Vždyť marocký národní tým vedl coby trenér Vahíd Halilhodžić, který reprezentaci úspěšně provedl předchozí kvalifikací.

Jenže bosenský kouč byl v srpnu vyhozen. Marocká fotbalová federace zkrátka usoudila, že už teď nastal správný čas pro angažování muže, který prý byl k úspěchu předurčen.

Pro rodáka z Francie, kterému celý kontinent přezdívá africký Mourinho.

Pro skvělého psychologa, který na rozdíl od svého předchůdce dokáže vyjít i s hvězdami Nussajírem Mazrávím z Bayernu Mnichov a Hakímem Zijachim z Chelsea.

Pro někoho, kdo měl „Atlaské lvy“ beztak jednou převzít.

A když jednou, proč ne už teď?

Zpátky na mapu, Afriko

Před těmi zhruba sty dny to možná leckomu přišlo ukvapené, netaktní, nespravedlivé k Halilhodžićovi. Chvíli před koncem roku se ale stejná výměna zdá geniální.

Právě 46letý Radžradžuí stojí zničehonic jako mistr stratég za největším úspěchem afrického fotbalu v historii – za senzačním postupem do semifinále mistrovství světa, kam Maroko nasměrovala sobotní čtvrtfinálová výhra 1:0 nad Portugalskem.

„Věděli jsme, že pro Afriku můžeme napsat novou historickou kapitolu. Náš kontinent se vrátil na fotbalovou mapu,“ jásal po nečekaném výsledku. „Mám velkou radost, ukázali jsme správný přístup. Pro africké trenéry je to vždy těžké, protože nám lidé nevěří, že si můžeme takticky poradit i s tak slavnými soupeři.“

Jsou kritici, které zarputilá marocká hra opírající se o pevnou obranu nebaví. Ale k čertu s tím, vždyť to funguje! Donedávna absolutně přehlížené mužstvo dostalo na celém turnaji jediný gól, a to si ho ještě proti Kanadě dalo nešťastně samo.

Jinak to byla jízda, o které sní každý africký kluk kopající naboso do hadráku: Maroko–Chorvatsko 0:0, Maroko–Belgie 2:0, Maroko–Kanada 2:1, Maroko–Španělsko 1:0 na penalty, Maroko–Portugalsko 1:0.

„Semifinále si na tisíc procent zasloužíme,“ ubezpečoval záložník Sufján Amrabat. „Takhle bojujeme a hrajeme. Srdcem, pro naši zemi a pro náš lid.“

Radžradžuího zásluhy jsou nesporné. Přesně dokázal odhadnout největší přednosti podceňované party, při přípravě na zápasy uměl přečíst slabiny i těch nejrenomovanějších soupeřů.

Už dávno neplatí, že africký tým se na mezinárodní scéně pokaždé prezentuje nesporným talentem, ale i živelností. Ne, pokud jej vede tak brilantní taktik, jakým je někdejší úspěšný kouč klubů FUS Rabat, Al Duhail SC či Wydad Casablanca.

Vždyť všude, kde působil, sbíral tituly. Všude, kde byl, vyhrával.

A potvrzuje to i nyní, na štaci, kde se velké výhry nezdály příliš pravděpodobné.

Ochotni zemřít pro svou zem

Už jen proto, jak rozmanitou družinu si pro katarskou misi vybral. Hned čtrnáct z šestadvaceti hráčů se narodilo mimo Maroko. Přesto je dokázal dát dohromady, vštípit jim hrdost a soudržnost.

Povedlo se mu to snad i proto, že sám rovněž nikdy nezapomněl, odkud pochází. Jistě, narodil se ve Francii. V Maroku byl poprvé jako školák na prázdninách. Jako aktivní hráč se pak ale rozhodl reprezentovat vlast svých rodičů. Ne z vypočítavosti. Z vděku. Z úcty ke svým kořenům. A dnes to samé učí i machry, kteří jinak válí v Bayernu a Chelsea.

„Před mistrovstvím světa jsme řešili velké problémy. I novináři mě dokola zasypávali otázkami, jestli by za Maroko neměli hrát jen ti fotbalisté, kteří se v Maroku narodili,“ popisoval po přemožení Španělska. „Od té doby jsme snad už dokázali, že Maročanem je každý z nás. Jakmile na sebe oblékneme dres národního mužstva, jsme pro tuhle zem ochotni zemřít.“