Rozhovor se slovenskou expremiérkou Ivetou Radičovou
Svěřujeme moc do rukou lidí, kteří nectí individuální svobody a zaměňují si politiku s udržením moci. Časem se z nich vzpamatujeme, ale vyměníme je za lidi, kteří spíše než reálná řešení nabízejí pohádky. Takto popisuje současnou politiku bývalá slovenská premiérka Iveta Radičová. Ta v rozhovoru pro CNN Prima NEWS mimo jiné řekla, že migrace, o které se často hovoří, není pro Slovensko ani Česko téma. Útoky na Evropskou unii považuje za hloupost.
Z politiky jste odešla po pádu vaší vlády v roce 2012. Kabinet tehdy tvořily čtyři strany. Z vaší zkušenosti, jak je těžké ovládat takový kolos?
Musím vás opravit. De facto to bylo šest politických subjektů, další dva byly součástí kandidátek jiných politických stran. Po volbách, kdy už šlo o konkrétní rozhodování, se ty dva menší subjekty, hlavně OLaNO (hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti, pozn. red.), ucházely o to být úplně samostatnou jednotkou. Poté bylo OLaNO vyloučeno z kandidátky strany Svobody a Solidarity pana (Richarda) Sulíka, a tím pádem se rozšířilo vyjednávání na těchto šest subjektů.
Jedna věc je, kolik subjektů vstupuje do voleb, a druhá, kolik se jich takto ocitá na kandidátkách. Protože to bude následně politická realita vyjednávání. Každá koalice má své plusy a minusy. Dobrý příklad je Německo, ale i mnohé jiné země, kde to přináší nutnost hledání kompromisu a není to to známé „vítěz bere vše“.
Druhá strana té samé mince je riziko, že ten kompromis jednoduše nenajdete. Spor je v politice fajn, posouvá vás dál, ale v momentě, kdy se stane neřešitelným, vytvoří koaliční krizi. Tak jako všechno v životě má své plusy a minusy, má je i koalice. K každém případě s sebou a priori nese riziko stability vládnutí.
Ptám se, protože v Česku se před volbami několik stran pospojovalo do dvou předvolebních koalic. Celkem jde o pět stran. Vznikly proto, aby se premiér Andrej Babiš a jeho hnutí nedostali znovu k moci. Vy jste to na Slovensku zažili už několikrát. Nejdřív proti Vladimíru Mečiarovi, pak proti Robertu Ficovi. Myslíte, že se české opozici může podobný tah také podařit?
Záleží na tom, jak vyhrocené je veřejné mínění a celospolečenská situace. Není to srovnatelné se současnou situací v České republice. Období mečiarismu, které se stalo fenoménem, přivedlo Slovensko na hranici státního krachu. Odsunutí jednání o vstupu do Evropské unie, nezaměstnanost dosahovala 20 procent a víc, takže sociální a ekonomické důvody byly velmi silné na to, aby to vytvořilo velmi silný protiblok. Lidé to pociťovali každý den, že to vede k velmi špatným výsledkům z hlediska životní úrovně i naší budoucnosti. Tomu se současné období v České republice opravdu nepodobá.
Je čas, abychom se začali bavit o hodnotách a vrátili se k podstatě lidské důstojnosti. Mám za sebou čerstvý zážitek z návštěvy papeže na Slovensku. Ten odkaz byl jednoznačný – svoboda.
Koalice vznikaly i proti Robertu Ficovi a jeho Směru.
To je druhý moment, který by se nabízel pro srovnání. Ale pozor. To bylo období, které s dvouletou přestávkou trvalo 12 let čili tři volební období. A to je velmi dlouhá doba, která vám umožňuje si ve společnosti získat výraznou skupinu lidí, která takovou vládu podporuje. Jinak by se nemohla třikrát zreprodukovat. Dokonce v roce 2012 vládl sám s ústavní většinou. Následně i on sám musel vytvářet koalice. Směr-SD v podstatě pohltil a zničil koaliční partnery. Padli za oběť vládnutí s dominantní stranou. To je další situace, kterou musíme brát v úvahu.
Je třeba se dívat na to, kolik reálně stran máte v koalici. Ony se začnou velmi rychle projevovat se svými vlastními prioritami. Od prvního momentu. A druhý zásadní moment je, zda jsou ty koaliční strany vyrovnané z hlediska své pozice a síly, nebo je tam jeden dominantní vítěz. To je úplně jiný typ moci a vládnutí.
Když máte vyrovnané koaliční partnery, kde odchod jednoho znamená pád vlády, má hledání kompromisu úplně jinou podobu. Jinými slovy, snáze dosáhnete kompromisu. Když je jeden dominantní a ostatní slabší, jsou ti slabší závislejší na tom, aby setrval ten, který má největší počet křesel. Ale neznamená to, že si vůči nim může dovolit diktát, protože odchod i toho nejslabšího subjektu může znamenat, že koalice ztratí většinu. A to jsou ty situace, kdy paradoxně ten nejmenší hráč má největší váhu a sílu v dané koalici.
Sama zmiňujete, že když se strany dostanou k moci, okamžitě se projeví jejich názory. V současných českých koalicích jsou mimo jiné konzervativní lidovci na jedné straně a liberální levicoví Piráti na druhé. Deklarují zájem spolu vládnout, aby se k moci nedostal Andrej Babiš. Je odpor vůči jedné postavě dostatečný základ pro překonání rozdílných názorů?
Vezměte si především, co je obsahem a tématem (předvolební) kampaně. Řekněme, že postava Andreje Babiše a pokus odstavit ho od moci, ale to je jen personální věc. Já se ptám: Proč je potřeba ho odstavit? Co ty strany vnímají jako hlavní problém, že tento člověk nemá být dále ve funkci premiéra? O tom to je. Je to jeho problém se střetem zájmů z hlediska veřejných financí a eurofondů čili korupční problém? Je problém, jak rozhodovala jeho vláda v době pandemie? Problém transparentnosti rozhodnutí ohledně veřejných peněz, nebo v tom, že se střídali ministři zdravotnictví?
Bývalá slovenská předsedkyně vlády Iveta Radičová a expremiér Mikuláš Dzurinda Zdroj: Profimedia.cz
Je vidět, že dodnes českou politiku sledujete…
Jistě, a nejen českou. Nejpodstatnější bude to, co bude primární dohodou pro nové programové prohlášení vlády, tedy nosné problémy, kterými se odliší od té bývalé. V jistém momentě musí přestat dominovat personalistika a musí nastoupit dominantní témata politiky a jejich řešení. Prožíváme těžkou krizi. Nevím, zda domýšlíme, co všechno pandemie do rodin, společnosti, do podoby solidarity či do rozhodovacích procesů přinesla. Neskutečným způsobem nastavila zrcadlo dysfunkčnosti základních institucí. Dokonce to vede až ke zpochybňování základních pilířů demokracie. Přemýšlíme, jak zvládat takové kritické situace.
Velmi často se musí politik rozhodovat, aniž by věděl výsledek. Neumí ho odhadnout. Rizika můžete zhruba odhadnout, protože umíte zachytit nějaký trend. Například problém stárnutí populace nebo životního prostředí a jejich řešení. Ale rozhodnutí v oblasti zastavení ekonomiky během pandemie a jeho důsledky, zavření škol a jeho dopady na děti, to jsou věci, které nemůžete předem odhadnout, protože nemáte podobnou zkušenost.
Myslíte si, že v době celosvětové krize je vůbec čas na ideje?
Právě že je čas, abychom se začali bavit o hodnotách a vrátili se k podstatě lidské důstojnosti. Mám za sebou čerstvý zážitek z návštěvy papeže na Slovensku. Bez ohledu na to, kam patříte a k čemu se hlásíte, pokud si poslechnete jeho slova, ten odkaz byl jednoznačný. Svoboda. To je jediná cesta k důstojnosti. Svoboda, na kterou navazuje zodpovědnost za vlastní skutky. Pokora vůči lidem.
Jak to myslíte?
Umíme žít důstojný život, když svěříme moc do rukou lidem, kteří nectí svobodu a lidskou důstojnost, kteří jsou ne státníci, ale mocipáni? Po chvíli se vzpamatujeme a hledáme alternativu. Paradoxně pak vložíme moc do rukou lidem, kteří jsou spíše vypravěči pohádek než reálných řešení. Je potřeba se politiků ptát, co udělají s uhelnými doly, jaké budou náhradní zdroje energií, nejen ekologicky vstřícné, ale i finančně únosné. Řešíme tu migranty, což není téma pro náš region, zatímco Čína stihla skoupit všechny doly na nerostné suroviny pro výrobu baterií do elektroaut. Začali jsme si hrát opět na to, jak je zlý Brusel a V4. Prosím vás, to je taková hloupost, jakou jsem už dlouho neslyšela.
Nemůže s tím ale někdo uspět?
Je to hra, která u části voličů asi zabere. Ale prosím o sdílení pravdy, že nějaká imaginární tetička nebo strýček jménem Brusel neexistuje. Je to konkrétní sestava 27 hlav států. Zvyk, že „to špatné je odtud a proti tomu tedy budeme bojovat“, a úvahy, že vystoupíme a vytvoříme si tu ostrov nějaké deviace… Vždyť je to naivní.
Na první poslech to zní jako při rozdělení Československa. Až když obě strany zjistily, že cena byla nesmírně vysoká, jsme k sobě znovu našli cestu. Ano, udělalo to v našich vztazích asi potřebný průvan, ale konflikt byl vyrobený politiky, ne občany. K takové situaci narůstajících nejistot je třeba být nesmírně obezřetný. A to i vůči politikům či expertům, kteří přicházejí s řešením čarodějnic, tedy že mávnou proutkem a všechno bude vyřešené. Takové řešení ale není.
Vrátím se k jedné konkrétní situaci v Česku. Prezident Miloš Zeman avizoval, že po volbách jmenuje premiérem opět Andreje Babiše. Výsledek voleb na to nebude mít vliv. Tím mu v podstatě vystavil bianco šek. Měl by prezident něco takového dopředu slibovat?
Naše státy mají prezidenty s velmi silným mandátem z přímé volby. Je na výkonu té role, jak s mocí budete nakládat. My jsme měli prezidenta (Ivan Gašparovič, pozn. red.), který si dokonce dovolil, že právoplatně zvoleného generálního prokurátora nejmenoval do funkce, aby následně ústavní soud rozhodl, že porušil ústavu.
Prezident tímto krokem neporušuje své ústavní kompetence, ale měl by zvážit, jakým způsobem vstupuje do fér soutěže v parlamentních volbách. Protože on do ní vstoupil nefér. Slýchám hlasy politiků, kteří jsou zastánci té známé teze neplést do politiky etiku či morálku, že jde o pragmatické rozhodování. Tolikrát se už politici hájili: „Víme, že jsme vám to před volbami slibovali, ale co se dá dělat, vůle lidu.“ Toto je moment, ve kterém jenom občanská společnost umí nastavit zrcadlo.
Na celý rozhovor se slovenskou expremiérkou Ivetou Radičovou pro CNN Prima NEWS se podívejte ve videu.
