Primář infekčního oddělení Slezské nemocnice v Opavě Petr Kümpel. Zdroj: CNN Prima NEWS
Počet nakažených covidem denně mírně stoupá, nová vlna pandemie může Česko zasáhnout již na sklonku léta. „Nic účinnějšího než vakcíny proti covidu nemáme. A ani nové protivirové léky zatím rozhodně nejsou variantou očkování,“ říká v interview pro CNN Prima NEWS infektolog a primář infekčního oddělení Slezské nemocnice v Opavě Petr Kümpel. Žádoucí je, aby vakcínu přijali i neočkovaní uprchlíci a samozřejmě i 3,5 milionů Čechů, kteří vakcínu odmítají, tvrdí. Samozřejmě s výjimkou nejmenších dětí. Světová zdravotnická organizace (WHO) už ale podpořila očkování dětí od šesti měsíců.
Když jsem si v polovině června připravoval otázky pro tento rozhovor, chtěl jsem začít dotazem, zda už jsme za vrcholem globální pandemie. Stoupající čísla z tohoto týdne jsou ovšem varující, ve čtvrtek v Česku přibylo 757 nových případů, takže je to asi zbytečná otázka.
Kdybyste se mě na možný vrchol pandemie zeptal loni na konci června, asi bych vám řekl, že už dokonce můžeme být za vrcholem. Alespoň to tak vypadalo, dva, tři měsíce jsme na infekčním oddělení Slezské nemocnice v Opavě neměli ani jednoho pacienta s covidem, stejně jako ho zatím nemáme ani teď. Už v srpnu se to ale začalo rychle měnit, a nakonec to loni bylo hodně zlé. Na tuhle otázku tak neumím odpovědět, je to jak věštění z křišťálové koule. Na další vlnu musíme být v každém případě připraveni, a proto doporučuji a prosím všechny dosud neočkované, aby se přes veškerou nedůvěru nechali očkovat. Zatím nevíme, zda riziko nových mutací a opětovného vzplanutí pandemie může reálně hrozit na podzim či dokonce již v letních měsících. Ale třeba nejnovější údaje ze sousedního Německa jsou varující, v prvním letním dni tam onemocnělo téměř 120 tisíc lidí. V Česku to jde také nahoru, minulý pátek 439 nakažených, v pondělí 608, ve čtvrtek 757.
Infektolog Petr Kümpel, primář infekčního oddělení Slezské nemocnice v Opavě Zdroj: Ivan Motýl
Infekce COVID-19 si v Česku vyžádala 40 312 obětí (údaj z 24. června, pozn. red.). Když na počátku jara převládla varianta omikron, onemocněla covidem i řada lidí se třemi vakcínami, což byl i můj případ. A známí či sousedé, kteří patří k antivaxerům, si mě od té doby dobírají, k čemu že mi to očkování bylo a že je vakcína podvod. Když oponuji, že bych bez třech dávek mohl mít horší průběh nemoci, mávnou nade mnou rukou. Jak přesvědčit 3,5 milionu neočkovaných Čechů, že vakcína proti covidu je smysluplná?
S každou demagogií se bojuje těžko a hodně dlouho. Snad by zatvrzelým odmítačům očkování otevřelo oči, kdyby strávili počátek letošního jara tady s námi na infekčním oddělení Slezské nemocnice. A kdyby viděli, že nakažení, kteří u nás na jednotce intenzivní péče leželi v těžkém stavu s omikronem, byli v naprosté většině neočkovaní lidé. A to přesto, že neočkovaných v kategorii seniorů už v té době bylo jen asi 20 procent. Pouze letos v únoru zemřelo v naší nemocnici 24 pacientů přijatých kvůli covidu. A v březnu, kdy už jarní vlna byla na ústupu, tady zemřelo dalších 13 nakažených. Většinou se jednalo o pacienty z rizikových skupin, často s hypertenzí či obézních. U těchto chronicky nemocných už vůbec nedokážu pochopit, proč odmítali očkování. Mohli by teď žít.
V rizikové pozici primáře infekčního oddělení jste určitě covid i sám prodělal. Jaký jste měl průběh nemoci?
Dva roky jsem nákaze odolával, i když jsem byl v denním kontaktu s nakaženými. Až letos na jaře mě dostihl omikron, průběh byl lehký, teploty jsem měl jediný den. Letos mi bude 66 let, patřím už tedy také do ohrožené skupiny seniorů a věřím, že na lehkém průběhu infekce mělo podíl i očkování, mám všechny tři dávky.
Jak omikron zvládali mladší pacienti v těžkém stavu, kteří svůj boj zvládli?
Také u mladších pacientů platilo, že pokud potřebovali intenzivní péči, pak se jednalo zpravidla o neočkované. A někteří z nich se ani půl roku po propuštění z nemocnice nemohou dát dohromady, následky covidu jim stále způsobují nevýkonnost, únavu či zadýchávání. Následky covidu je omezují i v soukromém životě. I u mladých lidí hrozí špatně vratná fibrotizace plic (onemocnění dýchacích cest, v němž vznikají jizvy v plicní tkáni, což vede k vážným problémům s dýcháním; poznámka redakce). Někdy to trvá i rok, než se dají jakž takž dohromady. Proč tak zbytečně riskovali a odmítali vakcínu, to je pro mě těžko pochopitelné.
Asi podlehli některé teorii z celé té obrovské dezinformační škály. Od 24. února se navíc mediální pozornost od covidu přesunula k válce na Ukrajině, takže na vyvracení konspiračních teorií antivaxerů už média nemají tolik prostoru ani sil.
Agresivní napadení Ukrajiny sousedním Ruskem na sebe logicky strhlo i mediální pozornost. Trochu mě mrzí, že česká mediální scéna nějaké téma přespříliš preferuje na úkor jiného, které také vyžaduje trvalou pozornost. Že je to informačně nevyvážené. Byl jsem teď v Portugalsku a tam se mi zdálo, že informace byly více vyvážené a na riziko nového vzplanutí pandemie se nezapomnělo. V České republice jsme navíc přijali početnou ukrajinskou komunitu, o které zatím úplně nevíme, jak a zda vůbec byla proočkována proti covidu.
A přicházejí sem na infekční oddělení, které je v tuto chvíli jediným očkovacím místem na Opavsku, také ukrajinští uprchlíci?
Minimálně, ale třeba před pár dny si pro první dávku přišel 17letý uprchlík. Je tu samozřejmě určitá obava, že když velké množství ukrajinských běženců bez očkování naředí naši společnost, částečně to zhorší i její schopnost bránit se šíření nemoci v případné další vlně. Žádoucí tak je, aby se všichni neočkovaní uprchlíci nechali očkovat. To samozřejmě platí i pro těch asi 3,5 milionu Čechů, kteří vakcínu dosud odmítají. Samozřejmě s výjimkou nejmenších dětí. Nevím ale, zda je dostatečně známo, že WHO již povolila očkování dětí od šesti měsíců věku.
Infekční oddělení tu samozřejmě není jen kvůli léčbě covidu. Ukrajina je na tom hůře než Česko v mnoha zdravotních ohledech, země má větší potíže s virem HIV, s tuberkulózou a třeba i se žloutenkami. Projevilo se to nějak i na vašem oddělení?
Zatím jsme nezaznamenali významnější počet uprchlíků, kteří by pro infekční nemoc potřebovali hospitalizaci či složitější ambulantní léčbu. Jisté riziko je ale ve hře. Nejde jen o žloutenku, ale o již zmíněnou menší proočkovanost na Ukrajině, a to obecně. Třeba proočkovanost proti spalničkám byla na Ukrajině výrazně nižší než u nás, takže se tam nedávno potýkali s možná až stonásobně silnější epidemií, než jakou spalničky vyvolaly v Česku kolem roku 2019. Výskyt HIV je na Ukrajině také významně větší a jisté riziko, že přibude nových případů u nás, tu samozřejmě je. V Opavě jsme zatím měli jediný záchyt HIV pozitivní Ukrajinky, k tomu došetřujeme ojedinělé pacienty s infekční žloutenkou. O nějakém riziku hromadného zavlečení infekčních nemocí kvůli příchodu uprchlíků ale zatím určitě nemůže být řeč.
Zpátky ke covidu. Jak je to s lékovými přípravky proti nemoci, tedy s „pilulkami“ proti infekci? V poslední době o jejich vývoji v Česku mnoho neslyšíme.
Vývoj nových léků s větším či menším efektem proti covidu pokračuje tempem, o kterém se nám dříve nesnilo. V Německu i dalších zemích už třeba slaví dílčí úspěchy antivirotikum paxlovid od společnosti Pfizer, na které zatím v Česku čekáme. Běžně dostupný je u nás molnupiravir, favipiravir či remdesivir, i když stále v přesně stanovených indikacích. Pro antivaxery by ale dostupnost těchto léků mohla být vodou na mlýn a dalším důvodem vyzývat k neočkování. To je ale opět veliký omyl a musím zdůraznit, že moderní protivirové léky nejsou v žádném případě variantou očkování. Přestože jistá účinnost těchto rychle vyvinutých léků byla v testech prokázána, jejich efekt v léčbě covidu rozhodně není stoprocentní. U řady pacientů s těžkým průběhem covidu ani včasné nasazení těchto léků nemusí stav pacienta příznivě ovlivnit.
Takže pořád je hlavní zbraní proti covidu očkování. Jak vyvracet všechna ta údajná svědectví na sociálních sítích o úmrtích po vakcíně?
Všude opakuji, že očkování je bezpečné a není se čeho obávat. V tuto chvíli bylo ve světě podáno více než 11,6 miliardy dávek, to je v dějinách v takto krátkém časovém intervalu zcela unikátní číslo. Dosud nikdy v historii si medicína v tak krátké době nevyzkoušela vakcínu na tak obrovském vzorku světové populace, a právě o to více je takto masivní očkování podrobeno dosud nevídanému celosvětovému dohledu. Pokud by docházelo k závažným komplikacím po očkování, jistě by o tom svět věděl. Sám jsem garantem očkování za město Opavu s okolím a zatím jsme aplikovali přes 150 tisíc dávek, přitom jsem se nesetkal se žádnými opravdu životy ohrožujícími účinky. Očkovaní sice nadávají, že je bolel ten vpich, ruka, nebylo jim dobře, ale k žádným skutečně závažným komplikacím na Opavsku nedošlo. Na 150 tisíc, to je přece skvělý důkaz o bezpečné vakcíně.
Jste pro povinné očkování?
Původně jsem si myslel, že by to mohlo být řešení, ale společnost na to není připravena. Zdraví je přitom to nejcennější, co máme, takže znova opakuji, že očkování je obrovskou vymožeností a zázrakem moderní medicíny.
Zodpovědní senioři se třetí posilující dávkou nechali přeočkovat už na sklonku minulého roku. Teď máme červen. Je po dalším půlroce takové očkování vůbec účinné? Někteří se ptají na další posilující dávku, tedy na čtvrtou injekci.
Jestli bude čtvrtá dávka potřebná, to teď nikdo neví, ale obecně se předpokládá, že ano. Záleží na vývoji epidemiologické situace a vzniku nových variant. A zdali tyto varianty budou dostatečně citlivé na očkování, které bylo dosud aplikováno. Proto zatím jen odhadujeme, jaké vakcíny budou při další případné vlně nejvhodnější. Vědci teď pracují i na víceklonálních vakcínách, které by fungovaly podobně jako vakcíny chřipkové. Ale je otázka, zda se teď zaměřit zrovna na tyto vícevariantní vakcíny. Anebo, zda se budou spíše upínat na vakcíny zaměřené na antigeny, které jsou shodné pro jednotlivé mutace viru, na ty jádrové, které nepodléhají takovým velkým změnám. Případně budeme jen nadále posilovat populaci už odzkoušenými vakcínami, které dostaly miliardy lidí a o kterých už víme, že fungují. Musí to rozhodnout vakcinologové. Já jsem infektolog a vítám jakoukoliv cestu, která zamezí dalšímu umírání v nemocnicích, jak jsme to zažívali i tady v Opavě.
Plně naočkovaných občanů Česka je 6,8 milionu, zatímco republika má 10,5 milionu obyvatel, plus 300 až 400 tisíc ukrajinských uprchlíků. Denně se vykazuje zhruba 1 000 očkování, o víkendech se ale prakticky neočkuje. Kdo si teď přichází teprve pro první dávku očkování?
Bohužel, velká většina prvovakcinací se děje z čistě pragmatických důvodů. Účelově kvůli cestování do zemí, kam vás bez očkování nepustí. Třeba neočkovaný, který chce do Austrálie, musí požádat o výjimku, a pokud ji dostane, musí v Austrálii stejně do karantény. Osobně takový zdánlivě tvrdý postup některých států podporuji, a to nejen proto, že se nám pak nepatrně zvyšuje počet vakcinovaných proti covidu.
Ze strany státu ale teď pobídky k očkování nejsou slyšet. Covid si bere průměrně jednu oběť denně v celé republice. Nějaké zásadní výzvy k očkování ale mnohdy neočkovaní pacienti neuslyší ani od svých praktických lékařů.
Bohužel, stát opravdu nevede žádnou kampaň, která by tolik potřebnou vakcinaci propagovala. Očkování přitom obecně patří mezi vůbec nejvýznamnější úspěchy celé historie medicíny. Nevyužití tohoto nástroje je sice věcí každého, otázkou ovšem je, zda lékaři, vláda a média podali lidem dostatek validních informací pro správná rozhodování. Pokud by tento rozhovor byl jen kapkou k nápravě chyb, které se u nás v informačním prostoru udělaly, budu tomu rád. A vůbec nechápu, proč mají pochybnosti právě čeští lékaři, vždyť vakcinace je opravdu jeden z největších výdobytků, jaký kdy poznala medicína, a Československo bylo očkovací velmocí. Díky vakcinacím se u nás třeba už 60 let neobjevil žádný případ přenosné dětské obrny, tedy vysoce nakažlivého virového onemocnění, které způsobovalo doživotní ochrnutí i řadu úmrtí.
Četl jsem, že postupně zaváděné vakcíny proti obrně, tuberkulóze, spalničkám, záškrtu, tetanu a dalším onemocněním už na území dnešní České republiky zachránily více než milion životů. Tak kde se najednou vzal ten odpor?
Možná jde o nějaký vnitřní vzdor, který v lidech zůstává ještě z dob socialismu. Co je doporučeno či nařizováno státem, je třeba nějak zpochybnit, minimálně se vůči tomu vyhranit vlastním názorem. Tenhle problém třeba sousední Němci vůbec nemají, a co tam doporučí Institut Roberta Kocha pro infekční nemoci, o tom většina Němců nemá potřebu pochybovat. Dalším důvodem je jistě absence uznávaných medicínských autorit a také nešťastná změť nepřesných a často protichůdných informací v médiích a na sociálních sítích v době, kdy se s očkováním proti covidu začínalo.
Němci dokonce uvažují o novele zákona o ochraně před infekcemi, která by vyžadovala nosit respirátory ve všech uzavřených prostorách vždy od října do jara (takzvané pravidlo „O-bis-O“). Jedinci, kteří si dnes v Česku vezmou respirátor třeba do obchodu, jsou spíš cílem posměchu, hlavně na venkově. „Franto, co to máš na hubě,“ volají na něho. Takový člověk už do krámu podruhé s rouškou nepůjde.
Přesně tak, je to ale docela smutná realita, protože respirátor vás kromě covidu chrání i před chřipkou a dalším nemocemi. V Koreji, Japonsku a dalších zemích byli lidé už před covidem natolik odpovědní, že když pocítili, že mají příznaky respirační nemoci a začínali chrchlat a smrkat, okamžitě si na veřejnosti i doma nasazovali roušky, aby ochránili ostatní. Spousta lidí ale v těchto zemích nosí roušku i preventivně. Bohužel, než se podobně zodpovědný přístup zakoření i u nás, bude trvat ještě hodně dlouho a příklady autorit v daném směru jsou v nedohlednu.
