Mladý olympionik a čerstvý otec Vlach: Jen účast v Tokiu není cíl, postele tu mají dobré

Moderní pětiboj –⁠ to je šerm, plavání, jízda na koni a na závěr kombinace střelby a běhu. Ta vypadá podobně jako biatlon s tím rozdílem, že zbraň je laserová a závodníci ji nechávají na střelnici.

Martin Vlach se cítí nejsilnější právě v běhu, důležitý tak pro něj bude začátek. „Doufám, že při šermu nebudu dělat hloupé chyby. Pokud se jich vyvaruji, tak bude ztráta na čelo nejmenší,“ plánuje 24letý olympionik.

Odlet do Tokia ale neměl bezproblémový. Negativně se na něm podepsalo vážné dubnové zranění ramene, naopak radost do života přineslo Vlachovi narození potomka. „Při loučení jsem měl trochu problém. Naštěstí ale žijeme ve 21. století a máme moderní technologie,“ dodává.

Jak si zatím svou olympijskou premiéru užíváte?
Samozřejmě je to zážitek na celý život a užívám si to, co nejvíce můžu. Jen mě mrzí, že nemůžeme závodit před diváky. Stadion pro moderní pětiboj je obrovský a nevím, proč by na něm nemohli být třeba alespoň ostatní sportovci. Potkáváme se v olympijské vesnici, ale na jiná sportoviště nemůžeme.

Například atleti si stěžují na velké horko a dusno. Jak podnebí v Tokiu vnímáte vy?
Je tu celkem horko, takže mě trochu omezuje nošení roušky. Co se týče sportovního výkonu, podmínky mi nepřijdou náročnější než při nějakých tropických dnech v Praze. Ale je pravda, že vhledem k blížícímu se závodu jsme neměli těžké tréninky. Ale snad ty naše čtyři osmistovky v závěrečném běhu nějak zvládnu.

Jak hodnotíte bydlení, které rovněž někteří sportovci kritizují?
Pokoje máme asi jako každé bydlení v Tokiu. Nejsou moc velké, máme dvě postele, menší skříně a noční stolky. Je vidět, že až olympiáda skončí, pokoje se přetvoří na velké apartmány. Stěny jsou totiž jen ze sádrokartonu, takže přestavba asi nebude složitá.

A co pověstné postele z lepenky?
Na přespání dobré, nevidím v nich žádný větší problém. Nemám ale s čím srovnávat, vždyť jsem na olympiádě poprvé.

Zranění bylo vážné. Role otce mi přijde přirozená.

Pojďme po stopách vašeho posledního roku. Jak moc velkou komplikací pro vás bylo odložení her o rok?
Když loni na jaře vypukl covid, cítil jsem se opravdu dobře. Pak jsem se snažil udržet ve formě, ale na konci dubna jsem si při pádu z koně poranil rameno. Doufám, že mám formu už relativně zpět.

Doufáte?
V tréninku omezení nevidím, ale od té doby jsem nezávodil, takže uvidíme, co se stane při závodě.

Připouštěl jste si, že kvůli zranění v Tokiu nakonec nebudete?
Zranění bylo vážné a možnost, že přijdu o olympiádu, byla opravdu reálná. Bral jsem to ale jako fakt, takže mi nezbývalo nic jiného než začít rychle rehabilitovat a doufat, že olympiádu stihnu. Pád ale můj vztah k disciplíně neovlivnil. Kdyby mi chtěl kůň úmyslně ublížit, možná bych měl nějaký blok. Tohle byla jen nehoda.

Na začátku dubna ale přišla ještě jedna radostnější zpráva. Jak si zvykáte na roli otce?
Přijde mi to přirozené a žádný problém zatím nepřišel. Jsem rád, že máme krásné a zdravé miminko. Daří se mi vše skloubit s tréninkem a mám schopnou přítelkyni, která, když na to přijde, dokáže vše zvládat sama.

Jaké bylo loučení před odletem?
Musím přiznat, že jsem měl trochu problém. Naštěstí ale žijeme ve 21. století a máme moderní technologie, které nám odloučení ulehčují. Podnikáme různé hovory a myslím, že těch 10 až 11 dnů, kdy jsem pryč, se dá zvládnout.

Předpokládám, že z domova máte velkou podporu…
Všichni mi píší a přejí hodně štěstí. Dostal jsem i nějaké drobnosti, které mám s sebou. Ale zase ne nic velkého, aby mi to nezabíralo moc místa v taškách.

Účast na olympiádě zatím jako největší úspěch neberu.

Olympijský závod je rozdělený do čtvrtečního základního kola šermu a sobotního pětiboje. Jaký máte cíl pro úvodní část?
Doufám, že při šermu nebudu dělat hloupé chyby. Pokud se jich vyvaruji, tak bude ztráta na čelo nejmenší. Spíše než o umístění tak jde o rozestupy do závěrečné běžecké části, kterou mám ze všech disciplín nejsilnější. Takže se chci co nejvíce udržet v kontaktu s předními závodníky, a pak se posunout.

Máte medaile z juniorských i seniorských světových šampionátů. Je pro vás účast na olympiádě vrcholem?
Kvalifikovat se do Tokia jsem nebral jako hlavní cíl. Částečně to úspěch je, důležité ale bude se pořádně předvést. Zatím to tedy jako největší úspěch své kariéry neberu. Samozřejmě, když se mi zadaří, mohu vše přehodnotit.

Jste před velkým závodem nervózní?
Doufám, že nejsem příliš nervní typ sportovce. Každý do nějaké míry pociťuje tlak okolí. Zatím se mi však nestalo, že bych například nemohl před závodem usnout nebo mi bylo špatně. Olympiádu zatím beru jako každý jiný závod. Rozdíl je jen v tom, že na konci se rozdávají olympijské medaile.

Žádné rituály nemám. Rozhodilo by mě, kdybych je nemohl dělat.

Jak budete trávit poslední hodiny před závodem?
Překontroluji si, jestli kordy svítí tak, jak mají. Možná je ještě trochu upravím. Jinak žádné rituály nemám a nepotrpím si na ně. Mám strach, že kdybych je pak někde nemohl absolvovat, rozhodilo by mě to.

Proč už nejste na pokoji s druhým českým reprezentantem Janem Kufem?
Byli jsme spolu, ale poté, co většina českých sportovců odletěla domů, měli jsme možnost přestěhovat se každý do samostatného pokoje. Tak jsme toho využili.

Velký ohlas vzbudilo české „covidové letadlo“. Bál jste se, že vás může potkat stejný osud jako například plážovou volejbalistku Markétu Nausch Slukovou, která kvůli pozitivnímu testu do her nakonec nezasáhla?
Letěli jsme běžnou linkou a snažili jsme se dodržet vše potřebné, abychom se nenakazili. Všichni doufáme, že se nám podobný osud vyhne. Jinak nás testují každý den, do osmi hodin ráno musíme odevzdat vzorky ze slin a do oběda nebo i později se analyzují výsledky. To znamená, že nás budou testovat i ve volném dnu mezi soutěžemi. Ale snad už bude vše v pořádku.