Můj Bůh je pitbull a právě zahájil neplánovanou odvykačku

Tak aby toho nebylo okolo „výletu“ na Slovensku málo, ještě jsme tam zapomněli míček. Není zrovna snadné se dostat pro jiný takový a navíc jsem si začala všímat, že se bez něj Hank projevuje jako narkoman nebo alkoholik, který postrádá své milované drogy.

Procházky bez míčku jsou pro Hanka nepochopitelnou zradou jeho důvěry. Přišla jsem i na to, že nastává problém v komunikaci. Hank sice chápe fuj, sedni a to si ze mě děláš prd*l?! Jenže žádný povel „ne, Hanku, nemám tvůj míček schovaný v kapse, pod trikem ani v batohu, musíš se bez něj obejít, než koupím nový“ jsme netrénovali. A je jedno, že se mu to snažím názorně vysvětlit celou procházku. Stejně sleduje každý pohyb mé ruky a neustále kolem mě skáče.

Pepper (chrtice) se navíc moc často nekouká pod nohy a raději upřeně zírá v dál, jestli tam náhodou nevystrčil ucho z křoví nějaký kanec, takže o sebe celou procházku různě packáme. To se neobejde bez mého bezpředmětného špačkování. Pro nezainteresovaného pozorovatele to díky tomu všemu nejspíš vypadá, že já mám pod kůží tři promile, Hank je cizí pes, kterého se snažím odehnat, a Pepper ukradená fenka, která vyhlíží svého pána. Blázinec.

Sbohem, klide!

Bez míčku je Hank navíc mnohem méně ovladatelný. Takže na hysterické výkřiky povelu ke mně nereaguje do dvou sekund během k paničce, ale začne se rozhlížet, co mou paniku zapříčinilo. Teprve pak se rozhodne, jestli se jako uráčí přijít, nebo mu stojí za to udělat si, co chce. Proto jsem jako ostříž a musím být lepší pozorovatel než on.

Taky jsem si všimla, že se u Hanka, ostatně jako u každého správného feťáka, střídají dva stavy mysli. První je ten, při kterém si všímá, že existuje svět mimo jeho kulatou lásku. Takže se dáví trávou, očichává keříky a kouká, že kolem létají ptáčci a na světě je hezky. U toho se zeširoka usmívá a zjišťuje, že když nemá tlamu v 25 stupních Celsia zacpanou míčkem,může dokonce úplně normálně dýchat! Objevuje taky zcela nový repertoár bobků! Neexistují jen jeho a kočičí. Ale taky srnčí, zaječí nebo ptačí!

Už pro něj fakt pojedu

Jenže tyto objevné procházky, kdy se Hank chová jako kdyby vylezl po dvaceti letech z kriminálu, mnohem častěji střídají procházky, kdy kolem mě psychopaticky běhá, plete si můj telefon s míčkem a kdykoliv ho vezmu do ruky, tak mi ho z ní chce vyrazit a neustále očekává, že se někde jeho kulatý parťák objeví. To se ale neděje, takže poskakování prokládá naštvané kousání do nevinných kusů trávy a dupání paničce na nohy.

Hank je tak na neplánované odvykačce. A pevně doufám, že Hankův míček na něj myslí stejně intenzivně, jako Hank na něj.

Ale přísahám, že v pátek pro ten míček už fakt zajedu!