Jiří Parma je mistrem světa na středním můstku. To hlásily před 34 roky světové agentury, kdy prožil rodák z Frenštátu pod Radhoštěm prožil v západoněmeckém Oberstdorfu nejúspěšnější den sportovní kariéry, když o 7,9 bodu porazil legendárního Fina Mattiho Nykänena. Na krk mu pověsili zlatou medaili. Doma ho odměnili 30 tisíci korunami.
„Pro lidi a fanoušky je nejvíc ta zlatá medaile. Ale já jako skokan i člověk si nejvíce cením třetího místa na Turné čtyř můstků z roku 1988. A následně po něm čtvrtého místa z celkového hodnocení Světového poháru ze stejného roku,“ nepřeceňuje svůj úspěch Jiří Parma v rozhovoru pro CNN Prima NEWS. Vzpomíná nejen na Oberstdorf, ale mapuje také svou další kariéru, konflikty s olympijským vítězem Jiřím Raškou a popisuje svůj pozdější přerod v hoteliéra. Díky své otevřené povaze si dovolí kritizovat vládu v době pandemie koronaviru, která na něj má tvrdý dopad.
Víte, co jste dělal v únoru před 34 roky?
Byl jsem v Oberstdorfu na mistrovství světa. (smích) A to už je tedy pěkně dávno.
Překvapil jste titulem mistra světa na středním můstku sám sebe?
Vlastně ano, protože jsem cítil víc šancí na velkém můstku, kde se závodilo o pět dnů dříve. V trénincích jsem na něm skákal nejlépe ze všech. Když jsem skončil devátý, říkal jsem si, že mi asi není dáno, abych někdy vyhrál velký závod.
Ale bylo…
… aspoň že tak.
Skutečně jste do Oberstdorfu odjížděl s ambicemi na vítězství?
V té době jsme všichni v družstvu skákali solidně. A všichni jsme chtěli vyhrávat. Jen záleželo na tom, komu který závod vyjde. Jestli mně, Pavlovi (Pavel Ploc; bývalý reprezentant, medailista z olympijských her a mistrovství světa, pozn. red.), či jiným klukům. Na toto mistrovství světa jsme fakt jeli vyhrát všichni a i trenér Dalibor Motejlek chtěl, aby někdo z nás zvítězil. Jediná věc, která nás tehdy trápila, byla změna lyží krátce před mistrovstvím. Do té doby jsme skákali na lyžích značky Kneissl, které měly průhlednou skluznici. Ta však byla pomalejší než lyže s černou skluznicí. Ostatní značky, ať Elan, nebo Atomic, už černé skluznice měly. Vázaní jsme na nové lyže namontovali až těsně před prvními závody v Oberstdorfu. Udělali jsme pár tréninků a mně se na nich naštěstí velmi dařilo.
Jiří Parma (58 let)
Bývalý československý a později český skokan na lyžích. Narodil se ve Frenštátu pod Radhoštěm, jedné ze skokanských bašt v bývalém Československu. Tam se také poprvé postavil na můstek.
Největšího individuálního úspěchu dosáhl 20. února 1987, kdy se stal německém Oberstdorfu mistrem světa na středním můstku. Na olympijských hrách 1992 v Albertville skončil třetí v soutěži družstev společně s Tomášem Goderem, Františkem Ježem a Jaroslavem Sakalou.
Sám si však více považuje třetího místa z Turné čtyř můstků 1987-1988 a celkově čtvrté příčky ve Světovém poháru stejné sezony.
Startoval na olympijských hrách 1984 v jugoslávském Sarajevu (K70: 10. místo, K90: 23), 1988 v kanadském Calgary (K70: 5, K90: 29, družstva: 4), 1992 ve francouzském Albertville (K90: 10, K120: 5., družstva: 3) a 1994 v norském Lillehammeru (K90: 19., K120: 39.)
Ze sedmi světových šampionátů má čtyři medaile, kromě zlata ještě stříbro ze švédského Falunu 1992 a bronzy ze švýcarského Engelbergu a finského Lahti vždy v družstvech.
Nyní vlastní dva penziony se jménem Parma a provozuje Hotel Park v Ostružné v oblasti Ramzovského sedla v Jeseníkách.
Kde se vzalo takové sebevědomí?
Nevybavím si to už přesně, ale dařilo se nám i ve Světovém poháru, určitě jsme byli do desátého místa. Ale je pravda, že po Turné čtyř můstků, na kterém skončil Pavel Ploc celkově osmý, nám lidé nevěřili. Tvrdili, že jsme v krizi, že už máme nejlepší výkonnost za sebou, že už půjdeme jen dolů.
Jaké jste zaznamenal reakce na místě? A jaké pak doma?
Večer jsme si sedli, dali jsme si nějaké pivo, dvě tři. Co se dělo přímo v Oberstdorfu, už si nevybavím. Ale stále mám v hlavě, jako by to bylo dnes, když jsme přijeli zpátky do Prahy. Ve tři odpoledne jsme dorazili k sídlu lyžařského svazu v Praze. Navždy si budu pamatovat adresu Na Poříčí 12. Z autobusu vyběhl trenér Dalibor Motejlek a začal skandovat: Hurá, hurá, máme mistra světa. No a nejvtipnější na tom bylo, že kolem nikdo nebyl.
Doba byla jiná. Neexistovaly mobilní telefony, maily, sociální sítě…
O to to možná bylo lepší. Ale třeba s manželkou jsem ve spojení byl. Občas jsem jí zavolal z telefonní budky a doufal jsem, že bude fungovat telefon ve Frenštátu, který jsme měli krátce.
Měl jste tehdy na to, abyste jako sportovec ze socialistické země v Západním Německu uspořádal oslavu?
Tak jsme se na to nikdy nedívali a ani s tím nikdy nebyl problém. Na pivo se vždy peníze našly. Ale samozřejmě jsme to nemohli přehánět.
Titul mistra světa v Oberstdorfu jste získal ve 24 letech. Tedy už ne úplně mladý. Jak vám změnil život?
Asi nijak. Nebo jsem to nepozoroval. Už předtím jsem dosáhl nějakých slušných výsledků, takže mě lidé znali. Jen si teď uvědomili, že jsem mistr světa. Tím, jaká byla doba, se skutečně nestalo nic výjimečného. Nikdo se o mě moc nezajímal. Stejně jako předtím jsem musel další a další den na trénink a pak na závody.
Vzpomenete si ještě, jakou jste tehdy dostal odměnu a jiná ocenění? Do jaké hodnosti vás povýšili?
Dostal jsem 30 tisíc korun. Prý to mohlo být i víc, ale nedali mi je, abych se nezkazil a abych se raději pořádně připravoval na další závody. Vzpomínám si, že to tehdy byla skoro polovina Škody 120 L, která stála 64 tisíc. Povýšili nás do poručických hodností už o tři roky dříve, když jsme získali bronz v družstvech na mistrovství světa 1984 v Engelbergu.
Dostal jsem 30 tisíc korun. Prý to mohlo být i víc, ale nedali mi je, abych se nezkazil a abych se raději pořádně připravoval na další závody. Vzpomínám si, že to tehdy byla skoro polovina Škody 120 L, která stála 64 tisíc korun.
Doufal jste, že budete ve sbírání medailí z individuálních závodů na velkých akcích pokračovat?
Nevím, jestli doufal. Přál jsem si to. Vždy jsem chtěl vyhrávat, dosahovat co nejlepších výsledků. Ale…
Čeho si považujete víc? Individuálního zlata, nebo bronzové olympijské medaile v družstvech z Albertville 1992?
Pro lidi a fanoušky je asi nejvíc ta zlatá medaile. Ale já jako skokan i člověk si nejvíce cením třetího místa na Turné čtyř můstků z roku 1988. A následně po něm čtvrtého místa z celkového hodnocení Světového poháru ze stejného roku. Zvlášť když jsem až do posledního závodu sezony bojoval o stupně vítězů a tehdy mi je vzal Primož Ulaga. Turné a Světový pohár totiž ze sportovního hlediska ukazují nejvíc. Ale samozřejmě si té zlaté vážím.
Na co z kariéry nejvíce vzpomínáte?
Na ten tým, který jsme měli. Jak jsme byli soudržní a všichni si pomáhali. Jak jsme se chtěli společně zlepšovat a dařilo se nám to díky té partě. To už dnes není.
Dnešní skokané se mohou při skvělých výsledcích ve Světovém poháru finančně zajistit. Podařilo se vám něco našetřit?
Když jsem měl nejlepší sezonu a skončil v celkovém hodnocení Světového poháru čtvrtý, vydělal jsem si na střechu domu, který jsme zrovna stavěli. Jindy jsem bral v přepočtu 4 000 korun z nějakého závodu a za ty jsem si koupil babetu (moped vyráběný v bývalém Československu, pozn. red.). No a na konci kariéry jsem ještě nějaké penízky vydělal, takže jsem byl spokojený. Samozřejmě, se současnými odměnami se to nedá srovnávat. Ale nestěžoval jsem si. Tím, že jsme byli v armádě, jsme brali na tu dobu slušné peníze. Moje první výplata byla 1 800 korun. Pak se to zvyšovalo.
Zdá se vám ještě někdy o skocích, nebo vás snad budí ze spaní?
Naštěstí už stále méně. A zaplaťpánbůh, že vždy v okamžiku, kde jsem na nájezdové věži s lyžemi na nohách. (smích) Kdyby to bylo později, nevím, jak by to dopadlo.
Sledujete současnou českou skokanskou reprezentaci? Co způsobilo takový pád?
Sleduji a je to smutné. Hodně smutné. Bude to víc aspektů, ale vezmu ty základní. V mých dobách závodilo v mladších dorostencích i přes 50 kluků. A za sezonu nás bodovalo 15 ve Světovém poháru. Když se loni konalo společné mistrovství České republiky mužů a juniorů, přihlásilo se 35 závodníků. My jsme tehdy mohli skákat celý rok na slušných můstcích. V zimě v Harrachově a v Liberci. Ve Frenštátu byl nejlepší můstek s umělou hmotou na světě. Teď se v zimě v Česku skoro neskáče, reprezentanti musejí jezdit na tréninky na velkém můstku do zahraničí. Podívejte se, jak jsou Poláci a Slovinci dobří, jedni z nejlepších na světě. Proč? Protože mají můstky a dobré podmínky na přípravu.
Svou roli sehrál také lidský faktor. Především u trenérů. Myslím, že ti současní nejsou tak dobří jako za nás. Jako by se v 90. letech zastavil čas. Pan Raška se nikam neposouval, neměl nám co dát, takže jsme se nemohli zlepšovat.
Je to jen o podmínkách?
Ne, svou roli sehrál také lidský faktor. Především u trenérů. Myslím, že ti současní nejsou tak dobří jako za nás. Jako by se v 90. letech zastavil čas. Pan Raška se nikam neposouval, neměl nám co dát, takže jsme se nemohli zlepšovat. To byla také jedna z příčin začátku pádu a současného stavu. Podobné to bylo s Jánem Tánczošem, který rozbil, co mohl. Vyhodil většinu úspěšného týmu po Daliboru Motejlkovi. Takže jsem musel jít nejen já, ale i Martin Švagerko či Vladimír Podzimek. Jen Pavel Ploc zůstal. Ten by si to totiž nenechal líbit. Dodnes mě mrzí, že se v té době nikdo neptal, co se stalo a proč. Ale protože jsem tak dobře zvládl V-styl, musel mě vzít Tánczos zpátky.
Nepřemýšlel jste nad tím, že byste se stal trenérem a podílel se na obrození českého skoku na lyžích?
Chtěl jsem se jím stát. Myslel jsem si, že bych mohl pomoci. Ale když jsem viděl, co se v českém skoku na lyžích děje, rychle mě to pustilo. A jsem za to rád. Ne, ne. Dnes už bych do toho nešel. A zřejmě bych na to asi ani neměl. Navíc si myslím, že ti mladí kluci by mě, skoro šedesátiletého dědka, už ani nevzali. Když jsem na závodech Světového poháru, vidím, kde skokané dělají chyby, technicky bych si s tím poradil. Dokázal bych najít, co by bylo lepší, jak závodníky technicky posunout. Ten cit a zkušenost jsou tam pořád. Ale už bych se nejspíš nevypořádal s kondicí. Ta se od mých let asi nejvíc posunula. Je to úplná věda.
Co vám chybělo, abyste byl ještě lepší a dosáhl více úspěchů?
Asi abych byl méně roztržitý. (smích)
Uškodil vám nástup V-stylu?
Nemyslím si. Naučil jsem se ho nejrychleji v Česku, vlastně tehdy ještě v Československu. A i díky tomu jsem se potom vrátil do reprezentace a dostal se na olympijské hry 1992 v Albertville.
Kdo se s V-stylem tehdy srovnal nejlépe?
Zřejmě Ernst Vettori, který s ním začal, a potom jeho parťák z rakouské reprezentace Andreas Felder. Jensi Weissflogovi (německý skokan, po vítězství na olympijských hrách 1984 klasickým paralelním stylem vyhrál o deset let později i s V-stylem, pozn. red.) to trvalo dva roky.
Tušíte, co máte s Weissflogem společného?
On je o kousek mladší, menší. Knírek už také nemá. Tak nevím.
Stejně jako vy provozuje hotel. Nejste v kontaktu, abyste si vyměňovali zkušenosti? Zvlášť v době pandemie koronaviru.
Asi bychom si měli o čem popovídat, ale… Ono by to vlastně ani moc nešlo. Protože německy ani anglicky nemluvím a on se pořád nenaučil česky, přestože má hotel skoro na hranicích. (smích) Ale protože jsem byl několikrát na závodech v Oberwiesenthalu, vím, že tam dodává catering ze svého hotelu. Ale u něj v hotelu jsem ještě nikdy nebyl.
Pro lidi a fanoušky je asi nejvíc ta zlatá medaile. Ale já jako skokan i člověk si nejvíce cením třetího místa na Turné čtyř můstků z roku 1988. A následně po něm čtvrtého místa z celkového hodnocení Světového poháru ze stejného roku.
Po kariéře jste pracoval na můstcích ve Frenštátu pod Radhoštěm, tam jste si způsobil těžký úraz. Kdy vás napadlo se sbalit a odjet do Jeseníků, kde provozujete hotel a penziony?
Když se mi zahojily všechny rány z úrazu a byl jsem zdravý. Šel jsem na můstky ve Frenštátu a chtěl se domlouvat s panem Raškou na další činnosti. Dělal jsem tam za devět tisíc korun měsíčně. Ale zase jsme se nedomluvili, protože on si myslel, že jsou můstky jeho. Chtěl jsem je trochu posunout, aby se v dolní části dalo ubytovávat, zřídit restauraci. Jenže on nechtěl, aby se na můstky chodilo. Tak jsem šel za vedoucím tělovýchovné jednoty, který mě platil, a řekl jsem mu, že končím. Za necelý měsíc jsem měl novou práci a bral 22 tisíc.
Když odmyslíme současnou dobu pandemie koronaviru, je pohostinství to, co vás baví? V čem jste se takzvaně našel?
Myslím, že ano. Jsem tady, samozřejmě kromě momentální už skoro rok trvající krizové situace, spokojený. Baví mě to, protože každý den dělám něco jiného. Tedy kromě toho, když připravuji snídaně. (smích) Ty jsou pořád stejné. Nedlouho po vyléčení jsem se seznámil se současnou přítelkyní, která v Jeseníkách budovala hotel s obchodním partnerem, a tak jsem jí nějakými prostředky pomohl, abychom získali větší podíl. A pak se to rozjelo. Kromě hotelu máme také dva penziony.
Pomohla vám manuální zručnost? Prošel jste mnoha řemesly.
To určitě. A jsem za to rád. Zpočátku jsme si nemohli dovolit platit řemeslníky, takže jsem dost věcí dělal sám, abychom mohli fungovat. Když praskla voda, případně se něco rozbilo, bylo třeba to opravit. Tak jsem se do toho pustil. Proto jsem rád, že když jsem odešel od můstků ve Frenštátu, živil jsem se rukama. Dva měsíce jsem se učil zadarmo u člověka v Ostravě a moc mi to pomohlo.
Přežijete jako hoteliér?
Věřím, že ano. Budeme bojovat, ale… Je to těžké. Nikdo se o nás nezajímá, programy covid nefungují. Nejen pro nás, ale slyším to i od vlekařů tady z okolí. Pokud bychom neměli přežít, nebudeme sami. Padlo by nás víc. Ale věřím, že už to všechno překonáme, protože jsme tady nechali část života.
Co by vám pomohlo?
Kdyby nám konečně někdo skutečně pomohl. Ty dotace či peníze, které jsme dostali, nestačí ani na běžný chod a údržbu. To, co Babiš a paní Schillerová říkají, není pravda. Babiš toho sice hodně namluví a vykládá, jak pomáhají podnikatelům, ale není to tak. Skoro nic jsme nedostali a jen se dohadujeme s finančním úřadem. Je to dost psychicky náročné.
Působíte ještě jako rozhodčí na mládežnických závodech?
Jezdím nejen na ně, ale také na závody Světového a Kontinentálního poháru. Kvůli covidu jsem toho v posledních měsících najezdil nečekaně hodně. Koronavirus jsem prodělal již na podzim, takže jsem poté často zaskakoval. Ať za české rozhodčí, nebo za ty zahraniční. V Česku je 11 mezinárodních rozhodčích a ve výjezdech se střídáme. Jenže doba tomu nahrála a já jsem za dva měsíce absolvoval tolik závodů, na které bych normálně potřeboval šest let.
Dotace a peníze, které jsme dostali, nestačí ani na běžný chod a údržbu. To, co Babiš a paní Schillerová říkají, není pravda. Babiš toho sice hodně namluví a vykládá, jak pomáhají podnikatelům, ale není to tak.
Poznávají vás ještě lidé?
Na závodech určitě. Vědí, kdo jsem, je to příjemné se s některými vidět. A v běžném životě také. Vidím to na Facebooku, jak se lidé fotí u penzionu, kde mám jméno.
Udržujete kontakt s některými z bývalých reprezentantů a případně medailistů ze závodů družstev? Tomášem Goderem, Františkem Ježem či Jaroslavem Sakalou?
S kluky si voláme, víme o sobě. Jarda Sakala byl u nás v hotelu v roce 2019 na silvestra, když se ještě mohlo, občas se tu zastaví. Stejně jako Franta Jež, ten mi pak poví, co je nového, jak se má třeba Tomáš Goder.
Na můstcích se objevil i váš syn Jiří mladší. Co jemu chybělo, aby absolvoval více než šest závodů Světového poháru?
Kondice a vůle. Neměl v sobě to, aby se o výsledek uměl a chtěl poprat, aby se překonal.
Prošel jste zajímavými životními etapami. Rozvod, nová rodina. Cítíte se spokojený?
Ano, jsem šťastný a vážím si toho. Protože vím, jak dokáže být život vratký. Co všechno se může během krátké doby změnit. S první ženou mám tři děti, Jiřího, pětatřicetiletou Janu, která žije už 20 let v Londýně, a Martina (28 let), se kterým stavíme další penzion.
Program MS v klasickém lyžování v Oberstdorfu
Čtvrtek 25. února – 15:15 hodin: Finále sprintu žen na 1,2 km klasicky, následně finále mužů na 1,5 km klasicky
17:00 hodin: Závod skokanek na můstku HS 106
Pátek 26. února – 10:15 a 16:00 hodin: Závod mužů v severské kombinaci, skok na HS 106 a běh na 10 km
17:15 hodin: Závod družstev skokanek na HS 106
Sobota 27. února – 10:00 a 15:30 hodin: Závod žen v severské kombinaci, skok na HS 106 a běh na 5 km
11:45 hodin: Skiatlon žen na 15 km
13:30 hodin: Skiatlon mužů na 30 km
16:30 hodin: Závod skokanů na HS 106
Neděle 28. února – 10:00 a 15:00 hodin: Závod družstev mužů v severské kombinaci, skok na HS 106, štafeta na 4 x 5 km
13:00 hodin: Finále týmového sprintu žen volnou technikou, následně finále týmového sprintu mužů volně
17:00 hodin: Smíšený závod skokanských družstev na HS 106 (2 ženy, 2 muži)
Úterý 2. března – 13:15 hodin: 10 km žen volně
Středa 3. března – 13:15 hodin: 15 km mužů volně
17:15 hodin: Závod skokanek na můstku HS 137
Čtvrtek 4. března – 11.00 a 15:15 hodin: Závod mužů v severské kombinaci, skok HS 137 a běh na 10 km
13:15 hodin: Štafeta žen na 4 x 5 km
Pátek 5. března – 13:15 hodin: Štafeta mužů na 4 x 10 km
17.00 hodin: Závod skokanů na můstku HS 137.
Sobota 6. března – 10:00 a 15:00: Týmový sprint mužů v severské kombinaci, skok na HS 137, běh na 2 x 7,5 km
12:30 hodin: Běh žen na 30 km klasicky.
17:00 hodin: Závod družstev skokanů na HS 137
Neděle 7. března – 13:00 hodin: Běh mužů na 50 km klasicky.
