Nálada se změnila. Francouzští politici už vnímají ČR jako schopnou zemi, tvrdí velvyslanec

Francie nesmírně oceňuje českou pomoc Ukrajině. A české předsednictví v Radě Evropské unie ji přesvědčilo, že jsme schopná a důvěryhodná země. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to řekl český velvyslanec v zemi galského kohouta Michel Fleischmann. Ambasador také popsal, jak Francouzi vnímají spisovatele Milana Kunderu. Vyjádřil se rovněž k drsným protestům, které ve Francii často probíhají. Podle něj patří do tamního politického koloritu, za velký problém ale považuje fakt, že se střetů nově účastní dětské gangy.

Co je momentálně hlavním pilířem našich vztahů s Francií?
Momentálně jsou vztahy mezi ČR a Francií na nejlepší úrovni, na které nebyly možná už dvacet let nebo možná od revoluce. Alespoň to jakožto francouzsko-český pamětník tak cítím. Jsou na vysoké úrovni na základě války na Ukrajině, ale také na základě kvalitního českého předsednictví, které navázalo na to francouzské. Francouzský politický sbor a prezident Emmanuel Macron nabyli vědomí, že Česko je schopná a důvěryhodná země, která dovede organizovat, řídit, předkládat objektivní návrhy k diskuzi a najít konsensus. Tohle slyším ze všech stran, ať už z francouzské politické sféry, ale také od všech diplomatů a velvyslanců EU v Paříži. Odráží se to také v tom, že prezident Macron v Bratislavě, posléze v Moldavsku a také v litevském Vilniusu citoval z knížky Milana Kundery Unesený západ. On si ji skutečně přečetl, což mi také osobně řekl, a citoval z ní. Způsob, jakým mluvil v Bratislavě, dokazuje, že Francie si je vědoma, že Česko mírně přehlížela a že to teď musí napravit.

Jak markantní je ta změna v praxi?
Velká. Cítíme pochopení událostí na Ukrajině a pochopení střední Evropy a toho, že patří do západní Evropy i Evropské unie a mělo by se jí více naslouchat. Nejen proto, že má zkušenosti s ruským imperialismem, ale rozumí i západnímu světu. Francouzi si tohle uvědomili a Macron otočil od typicky francouzské logiky, která je ještě pozůstatkem po Charlesi de Gaullovi, že Evropa je území od Atlantiku po Ural. De Gaulle se tenkrát snažil „vtáhnout“ Sovětský svaz do nějakého evropského smýšlení. Dokonce i François Mitterrand to chtěl začátkem 90. let také. Václav Havel mu ale vysvětlil, že to půjde těžko, protože jak říká Milan Kundera, Rusko je jiná civilizace.

Jak se nyní projeví tento obrat konkrétně?
Konkrétně to vytváří úplně jiný tón konverzací a diplomatických vztahů. Francie nesmírně oceňuje rychlou a odhodlanou českou pomoc po 24. únoru 2022, kdy Rusko vtrhlo na Ukrajinu. Francie na ni sice velice rychle navázala, ale fakt, že Česko dalo najevo, že jasně stojí za principy Evropské unie a přitom umí vysvětlit ruský naturel méně agresivním způsobem, než jakým to dělají jiné středoevropské nebo pobaltské státy, přispěl k uvědomění si společného sdílení hodnot. Odráží se to také v tom, že v listopadu očekáváme návštěvu prezidenta Macrona v Praze.

Jak Francouze zasáhla smrt Milana Kundery?
Zajímavé je, že jsem nikdy nezažil, že by se o nějakém spisovateli tolik psalo. Nebylo deníku, v němž by se neobjevila jeho fotka a uvnitř třeba čtyři stránky rozhovorů, analýz, popisů jeho románů, úryvků z jeho textů, vzpomínek jeho přátel… Trvalo to dva až tři dny, což je něco nevídaného. Přitom Kundera dlouho nic nenapsal a stranil se světa. Francouzi mají talent si přivlastnit mnoho významných osobností. U Milana Kundery to bylo komplikovanější, protože i když poslední léta psal ve francouzštině, popisovali ho jako českého spisovatele, který později přijal francouzštinu. Ostatně přijal i francouzské pocty, protože ve Francii našel svobodu. Pořád ale bylo jasné, že je českým spisovatelem, což je velice pozitivní artikl nejen pro českou diplomacii, ale také pro znalost Česka Francouzy. Ve Francii je Nesnesitelná lehkost bytí druhou nejprodávanější knihou letošního roku, možná skončí i na prvním místě. Máme pár lidí, kteří Česko ve světě reprezentují a mluví o tom, odkud pochází. V Česku jsem měl pocit, že si toho dostatečně nevážíme. Francouzi si Kundery váží a jsou hrdí, že si vybral jejich zemi a řeč.

V čem byl Milan Kundera tak úspěšný?
Velká debata nejen v Čechách, ale i ve Francii, se vede o tom, zda je úspěch Kundery důsledkem příznivé doby, či kvality jeho literatury. Jeho celosvětový úspěch je nepochybně spojen s ruskou okupací Československa a jeho odchod – či vyhoštění – má politický kontext. Jeho začátek, ale i konec je spojen s politikou – Macron ho citoval v Bratislavě, jak jsem zmínil. On nikdy nechtěl být považován za politicky smýšlejícího člověka. Byl romanopisec, jeho umění ale přesahuje z literatury do politiky.

Chystá se mu nějaký pomník?
Vypadá to, že ne, ačkoliv debata o tom proběhla. Podle Věry Kunderové si Kundera nepřál, aby jeho smrt byla spojena s nějakými tryznami, pomníky atd. Byl jsem u toho, když jí volal prezident Macron, jestli může s něčím takovým pomoct. A ona mu řekla, že si to její manžel nepřál. Macron naléhal a ona opakovala, že nic nepotřebuje, a řekla mu, že je tvrdohlavá. Macron na to odpověděl: „To vím.“ Ona dodala: „Podívejte se, Kundera je váš, ale jeho tělo patří mně.“

Je možné, že díky Kunderovým románům jsou Francouzi o něco citlivější k válce na Ukrajině? Když hovořím s mladou generací Francouzů, nemám úplně ten dojem…
Po Kunderově smrti se o střední a východní Evropě ve Francii více mluvilo. Jsem z generace, která zažila okupaci, před níž nás Francie a další země zazdily. Vůbec se o nás nezajímaly. Dnes je situace úplně jiná. Není to jen díky rozvinutějším sdělovacím prostředkům, ale Francie už není tolik uzavřená sama do sebe. Zajímavé je, že když si otevřete francouzská média, ihned jste v dění na Ukrajině. Jeden televizní kanál nevysílá 24 hodin denně nic jiného než zprávy a detailní debaty o válce na Ukrajině. Když si pak pustím české televize a přečtu si česká média, mám někdy pocit, že musím tyto informace hledat. Francouzská média mnohem více informují o tom, co Rusko provádí na Ukrajině, ale i jinde v Evropě, v Africe atd. Odráží se to v tom, že 50 procent Francouzů podporuje pomoc na Ukrajině. To je nevídaná věc.

Jak se Francouzi dívají na Petra Pavla? Vědí politici o tom, že zachránil několik francouzských vojáků v Jugoslávii?
Politici to moc dobře vědí a hodnotí to pozitivně. Je to spjato s úspěchem našeho předsednictví a se spoluprací na francouzském předsednictví. Vědí také, že máme v čele prezidenta, který dovede definovat svůj pohled na ukrajinskou krizi.

Martova pole, obrovský park mezi Eiffelovkou a École Militaire, je čím dál problematičtější a nebezpečnější oblast v Paříži. Jak to vypadá prakticky? Plánují se nějaká opatření?
Situace se změnila v posledních čtyřech letech. Vojáci se samopaly se tam procházejí celý den a je pravda, že večer tam projíždějí policejní auta častěji než dříve. Existuje návrh, že zde v rámci olympijských her budou instalovány zátarasy. Bojím se ale, že zůstanou i po nich. Martova pole jsou problematická v noci, jedná se o nejnebezpečnější místo vnitřní Paříže. Přes den se vám tam ale nic nestane, celé rodiny tam piknikují, hrají zde různé skupiny. Za celých pět let tu došlo k jednomu napadení. Když se podívám do českých novin, píšou, že Paříž hoří, což není pravda. Je bezpečná. Možná méně než před 10 či 15 lety, ale tak je to všude.

Myslíte? Neřekla bych, že bezpečnost je ve Francii stejná jako například v Česku. Nemusím se například vyhýbat ulicím, které jsou v plamenech, protože se zrovna demonstruje.
To už patří do koloritu života Francouzů. Manifestace jsou tam sociálního nebo politického typu. Po posledních velkých demonstracích po úmrtí sedmnáctiletého mladíka ale vyšlo najevo, že mezi protestujícími bylo velké množství nezletilých dětí. Shlukují se do gangů a manifestace jsou pak často zástěrkou pro jejich boje. Policie to nestíhala řešit. Ale demonstrace jinak patří do koloritu tamního vyjadřování se v demokratickém světě.

Tagy: