Nečum na mě! Maňásek Adolfeen chystá talkshow, která bude extrémní masakr

Pokud ho ještě neznáte, není to jeho chyba. Videa s delfínkem Adolfeenem dosáhly v časech pandemie na miliony zhlédnutí, pobláznily a rozesmály mladé i starší diváky. Přestože jsou dost drsnou podívanou – maňásek je vzteklý, drzý a sexistický tvor.

Po úspěchu na Youtube teď spolu se svým tvůrcem zkusí další disciplínu. Populární DJ si s prostořekým plyšovým pomocníkem troufají na uvádění netradiční televizní talkshow na Prima COOL. Jmenuje se podle častého Adolfeenova výkřiku – Nečum na mě show. Pro hosty nebude žádným pohodovým sedánkem, spíš odvázanou jízdou s typickým maňáskovým humorem na hraně.

Zatím je natočen pilotní díl umístěný na Youtube, o možném pokračování show rozhodnou diváci hlasováním na chcinacool.cz. DJ Roxtar si v rozhovoru pro CNN Prima NEWS moc přeje, aby se nový pořad lidem zalíbil. „Protože něco takového tady ještě fakt nebylo. K nám by měly chodit opravdu uznávané osobnosti. A Adolfeen je musí rozprášit. Nesmí s nimi mít slitování,“ říká Turza, jemuž videa s delfínkem pomohla i v boji proti závislosti na alkoholu a drogách.

Chápu správně, že Adolfeen si běžně troufne říct nahlas i to, co by si Dominik Turza alias DJ Roxtar nikdy sám nedovolil vyslovit?
Určitě. Plyšové loutce malého, nepříčetného, uřvaného delfína s napoleonským komplexem leccos odpustíte. Je někým, kdo dřív mluví, než myslí. Může si dovolit zeptat se na cokoliv. Nevyzní to tak trapně, jako kdyby to udělal živý člověk.

Z jakých esencí jste ho namíchal?
Hlavní inspirací byl nápad amerického moderátora Craiga Fergusona, skvělého improvizátora. Vyznačoval se mimo jiné tím, že jakmile už ve svém pořadu nevěděl, co povídat, začal mluvit s německým přízvukem. Hodně se mi to líbilo. A pak jsem v říjnu 2019 našel ve skříni malého maňáskového delfínka. Hned jsem si vzpomněl na obrázek delfína s hlavou Adolfa Hitlera a nápisem Adolphin. Přišlo mi, že by bylo skvělé spojit malého diktátora mluvícího německy a uřvaného drzého delfína, který se chová jako blázen.

Což se povedlo, fakt se chová jako blázen. Neprozrazuje to ale náhodou něco i o vašem nitru?
Moji terapeuti a adiktologové tvrdí, že to pro mě představuje skvělý filtr. Kvůli své vlastní nespokojenosti se životem a kariérou jsem byl ještě nedávno plný zloby, vzteku. Na sebe i na okolí. Teď už se na svět nezlobím. Pochopil jsem, že to nemá smysl. Všechny své negativní vlastnosti filtruju skrze svou ruku a maňáska, kterého v ní držím – třeba tím, že Adolfeen mluví přisprostle, chová se sexisticky. Jelikož už nepiju, tyhle zmíněné vlastnosti si dobře uvědomuju.

Videa s uřvaným Adolfeenem mají i přes tři miliony zhlédnutí. Co vypovídá o nás, když se nám právě tohle líbí?
Možná že takový filtr potřebují i ostatní. Třeba podobná zloba neprobublává jen ve mně. Adolfeen říká věci, které se člověk bojí říct nahlas. Svým způsobem se v tom delfínkovi možná vidíme. Jako Adolfeen se běžně chovají lidi, když jsou zavření sami v autě. Nadávají, jakmile na ně někdo troubí. Můj delfín má v sobě stejnou výbušnou agresi jako kdokoliv z nás. Člověk by se přece chtěl občas uvolnit i tím, že něco zničí. Vy to neuděláte, Adolfeen klidně. Proto se stává vaším hrdinou. Parťákem. I díky neustálé drzosti, škádlení žen. Vám by to bylo trapné, možná byste se styděl. Já taky! Jakmile se ovšem schovám za masku Adolfeena, leccos si dovolím.

Narážíte v době politické korektnosti často na to, že už to lidem přijde moc?
Jistě, Adolfeena lidé buď milují, nebo nenávidí. Já se třeba snažím, aby byl vesměs apolitický – někdy nanejvýš prudím do premiéra Babiše, jelikož zkrátka až moc často nahrává na smeč. Jinak mi ale o tohle nejde. Mezi mé fanoušky patří všechny věkové kategorie. Mohou být i voliči Babiše, Zemana; nebudu si tedy kazit fanouškovskou základnu tím, že se Adolfeen proti něčemu politicky vymezí. Vlastně se ale politice tak úplně nevyhýbá: Když jsem letos dělal delfínův novoroční projev, pojal jsem to tak, jako bych byl prezidentem republiky. A Adolfeen při té příležitosti oznámil svůj úmysl skutečně kandidovat. Přišly mi stovky ohlasů, že to mám opravdu udělat.

Uděláte?
Dost si s tou myšlenkou pohrávám. S věkem problém nebude. Pokud bych sehnal padesát tisíc podpisů, můžu do toho jít. A že padesát tisíc by pro mě nebyl problém… Jen si to představte, kdyby Adolfeen fakt kandidoval na prezidenta: Seděli bychom při seriózní debatě v televizním studiu a já bych s maňáskem na ruce odpovídal na dotazy. To by bylo super. A jistě by šlo o určitý signál společnosti. Adolfeen říká: Pokud může být na Hradě šašek, může tam být i maňásek.

Vida, teď se politické satiře přece jen nevyhýbáte.
Nevyhýbám. Když je to nekorektní adolfeenským způsobem, snad se mu to odpustí. Rozhodně tu ale není od toho, aby moralizoval, učil někoho slušnému chování. Adolfeen nastavuje zrcadlo, pokládá otázky. Ať už jsou videa s ním sebetrapnější, vždycky je tam odkaz k něčemu. Jako když Adolfeen na lidi křičel, proč nenosí roušky.

Hokejový tvrďák Gudas: Říkají mi Řezníku. Je fajn vidět, že se mě ostatní bojí

Rozhovor

Patří k nejostřejším chlapíkům v NHL. Třicetiletý český hokejista Radko Gudas se na ledě občas popere, libuje si v tzv. hitech, tedy čistých střetech, bodyčcích a srážkách se soupeři. V rozhovoru se CNN Prima NEWS povídá o bolesti, rozdaných i přijatých ranách a strachu. A také o tom, jak se z jeho Florida Panthers stal nejlepší tým NHL.

Jaká byla reakce?
Velcí odmítači roušek mezi mými fanoušky s tím měli problém. Alespoň se však nad svým postojem zamysleli – najednou viděli, že i někdo z jejich řad má odlišný názor. Jelikož Adolfeena nechtěli přestat sledovat, pokládali si i díky jeho chování otázky, jimž se předtím vyhýbali. Podobné je to v případech, kdy se věnuji primární prevenci – jakmile Adolfeen prezentuje, že není dobré brát drogy, že pomáhá zůstat střízlivý. Možná tomu nebudete věřit, ale právě díky němu se mi ozývají lidé závislí na drogách či alkoholu.

S čím?
Například se ptají, jakou organizaci mají kvůli svému problému kontaktovat. Takže ano, Adolfeen reálně může pomáhat. Moc dobře přitom vím, co to obnáší, pokud se mi někdo do zprávy přizná, že má problém. To chce obrovskou odvahu! Dělá mi obrovskou radost, že mohu být společnosti prospěšný. Adolfeen mě sice živí, ale není to jen stroj na peníze – zároveň hodně pomáhá, ze svého výdělku přispívá různým organizacím. Dřív jsem lidem nepomáhal, teď mám pocit, že mě to vnitřně čistí. Mě – dýdžeje, hudebníka, bývalého feťáka a alkoholika. Učím se to za pochodu.

Učit se budete i před kamerou – na Prima COOL máte nově moderovat pořad Nečum na mě show. Teda vy… Adolfeen.
Čeká mě úplně jiná disciplína než cokoliv, co jsem dosud dělal. Vnímám to jako obrovskou výzvu. Jsem strašně nervózní. Adolfeen sice vypadá sebevědomě až na půdu, furt je to ale jenom loutka. Pořád má mou ruku v zadku, mluví mými hlasivkami. Do pořadu by měly chodit opravdu uznávané osobnosti od sportovců po umělce. A Adolfeen je musí rozprášit. Nesmí s nimi mít slitování. Jen se musí najít hranice, co je ještě odvysílatelné v televizi.

Co to znamená v praxi? Řekněme, že přijde třeba slušňák Marek Eben. Troufne si Adolfeen řvát i na něj „nečum na mě“?
Určitě. I když v jeho případě si myslím, že Adolfeena napadne spíš vzít do ruky ebenové dřevo a začít Ebena mlátit do hlavy.

Fakt?
No, to by asi bylo trochu moc. Nemůžu dopředu prozrazovat, jací další hosté do mého pořadu přijdou, pokud si diváci odhlasují jeho pokračování. Ale byla by to velká jména. A můžete očekávat masakr. Starého dobrého Adolfeena. Ať na mě budou režisér s dramaturgem sebevíc křičet, toho plyšového delfína neumravní, aby z něj byl najednou moderátor typu Karla Šípa. Nebo Honzy Krause. Honza Kraus je jen odmocnina z Adolfeena. Nedovolím, aby Adolfeen ztratil tvář.

Lančmít, krevní tučnice a Bušek z Velhartic. Vzpomínáte na normalizační lahůdky?

Rozhovor

Lančmít, mléko v sáčku, víno Bušek z Velhartic, konzerva s nápisem Krevní tučnice a UHO neboli univerzální hnědá omáčka. K normalizaci nepatří jen Gustáv Husák a šedivé bezčasí, ale i řada gastronomických specialit, na které buď nostalgicky vzpomínáme, nebo jsme naopak co nejrychleji zapomněli. Historik životního stylu Martin Franc napsal o českém stravování v 60.–80. letech knihu Retrojídlo. Zmiňuje v ní třeba fakt, že od revoluce jíme méně knedlíků a masa.

Aby byl přehnaně hodný?
Přesně. Ale zároveň nesmí být ani přehnaně zlý. Byť budu připravený i na to, že se host urazí. Pro mě nebude prohra, pokud ze studia předčasně odejde. Budu mít u sebe připravený mobil – pokud se host uraženě zvedne k odchodu, okamžitě jdu za ním a dál ho natáčím. Co udělá? Zaútočí na mě? Vytrhne mi mobil z ruky? Jednou má podepsaný papír, že je v show. Čím hůř se v ní bude chovat, tím víc to o něm vypoví. Fakt se nechá urazit plyšovou hračkou? Uvidíme, může to být hodně zajímavé. Taková show tu každopádně ještě nebyla. Tohle nebude žádný Jů a Hele, ale daleko větší extrém. Jů a Hele s kulometem.

Co je ta hranice, za kterou byste už nešel? Podpásovky?
Ty tam naopak být musí! Potřebuju hosty vyvést z míry, aby byli autentičtí. Nechci hosty hrající svou roli, schované za obvyklou maskou. Ne. Adolfeen se jich bude ptát na hrozné věci. Na to, na co host nechce odpovídat.

Aby vám tam vůbec někdo chtěl přijít.
Jasně, nějaké hranice bude přece jen nutné dodržovat. Třeba co se týká rasismu. Taky tam chci mít hvězdy bojových sportů – a tyhle tvrďáky nemůžu urazit tak moc, aby mi kvůli tomu zlomili ruku. Nedej bože pravou; s levačkou totiž Adolfeena neumím ovládat. Aby bylo jasno: Já do toho nejdu s tím, že chci někoho urážet. Jen jsem zkrátka připravený na všechno. Mít vlastní velkou televizní show bylo vždycky mým snem. Studoval jsem to ve škole, vždycky jsem záviděl Leoši Marešovi. Sledoval jsem jeho late-show, jakmile skončila, byl jsem za to škodolibě rád. Teď si ty nervy jdu zkusit i já. Spolu s Adolfeenem. Už teď mu musím být vděčný, kolik dveří mi otevřel.

Alžbětu odchod rošťáka Harryho bolí. Své city ale skrývá, jinak by nastal chaos

Rozhovor

Přes 68 let. Tak dlouho už vládne britská královna Alžběta II., o jejímž životě vznikl úspěšný seriál Koruna. Byť jej u televize sleduje i řada členů panovnické rodiny, jeho děj se od reality leckdy liší. Znalec královských rodů Jindřich Forejt v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, jak to v Buckinghamském paláci funguje doopravdy. Mluví i o tom, kdy bylo Alžbětě nejhůř, jak vycházela s Churchillem, co mělo navždy zůstat utajeno a taky zda jednou spolu s ní neodejde i monarchie.

Jaké třeba?
Například do hudebního světa. Vždycky jsem chtěl rapovat, jen jsem se styděl. Pokud to ale můžu schovat za plyšového delfína? Jasně, to už jde! Najednou dělám plnohodnotné album u velkého vydavatele, spolupracovat se mnou chtějí i interpreti jako Iva Frühlingová. To je skvělé. V písničkách přitom mluvím i o spoustě těžkých věcí, o skutečných problémech, jakými jsou závislosti a zkrachovalé manželství. Hudba mě ohromně baví. Dýdžejing byl vlastně jedním z důvodů, proč jsem před rokem nastoupil do léčebny.

Kdy nastal konkrétní moment, že jste si řekl: Tak a teď už to nejde jinak než zamířit do léčebny?
Jakmile to začalo ovlivňovat mou práci. Když jsem se v klubech při hraní choval v opilosti tak nedůstojně, až se začalo šuškat: „Toho už příště nepozveme.“ Ve stejné době se mi navíc rozpadalo manželství. Já se na něj potřeboval podívat střízlivě, abych si vyhodnotil, zda v něm budu, nebo nebudu pokračovat. To jsem nakonec udělal, s manželkou nás příští měsíc čeká rozvod. Po třinácti letech lásky je to sice smutný příběh, přesto je dobře, že došlo k nějakému rozhodnutí. Dál zůstáváme přáteli. A já se teď cítím svobodně, našel jsem si přítelkyni – abstinentku. Je mi s ní dobře. Do pití a drog nemám chuť. Za čímž je samozřejmě i tvrdá práce při snaze zůstat střízlivý, navštěvování programu Anonymní alkoholici a narkomani.

Covid zabíjí i bezdomovce. Reportáž z bolavého světa, o který se nechceme umazat

Reportáž

Koronavirus mezi bezdomovci se už dlouho považuje za tikající časovanou bombu. V posledních měsících naplno udeřil i v tomhle ušmudlaném světě. I tady se trpí, i tady se umírá. CNN Prima NEWS vyrazila zjistit situaci přímo mezi lidi bez střechy nad hlavou.

Jak dlouho jste byl v léčebně?
Měsíc. Od té doby každý týden docházím k adiktologovi, terapeutovi, na mítinky Anonymních alkoholiků a narkomanů. Je mi tam dobře. Jsem mezi lidmi, kteří mi rozumí, můžu s nimi mluvit velmi otevřeně o duchovních otázkách. Nestydím se tam. V mých očích jde o velké hrdiny. Není jednoduché přestat pít alkohol, pokud na něm máte psychickou závislost. Přestat kouřit trávu, když jste to dělal třináct let a ranní kafe si prostě nedovedete představit bez marihuany. Jsou to skvělí lidi, moc se nasmějeme.

Čekal bych, že v léčebně bude každý kopat spíš sám za sebe.
Jenže já nebyl ve státní léčebně, ale v soukromé. Na české poměry byla navíc relativně prestižní. Odráželo se to jak na skladbě přítomných lidí, tak na přístupu terapeutů. Na jednom baráku jsme byli zavřeni v sedmi až deseti lidech, věnovali se nám fakt osobně. Po čtyři týdny tam probíhal souboj všech eg – od podnikatelů, umělců, politiků až po miliardáře. Na baráku jsme rychle zjistili, že jsme na tom všichni úplně stejně. Díky tomu jsem zjistil, že předsudky jsou opravdu hrozná věc. Máme je všichni, je hrozně těžké je nemít. Být otevřený, dát lidem šanci, to je obtížné i po absolvování léčby. Říkám tomu vysoká škola dospělosti. Dřív jsem se určitě dospěle nechoval, teď se o to snažím. Je to těžké, ale pomáhá mi to. Učím se smířlivosti, pokoře, odpuštění. Tomu žít sám se sebou. Přiznat si i ty nejhlubší negativní vlastnosti. Naučit se je ovládat, být díky tomu svobodný. Sám se přece můžu rozhodnout, co udělám a neudělám.

Undergroundová legenda Vratislav Brabenec: V roce 1989 jsem se za Čechy styděl

Rozhovor

Estébáci kdysi Vratislava Brabence šikanovali, mlátili, nespravedlivě věznili, hrozili mu únosem dcery. Nakonec jej pod brutálním nátlakem donutili k emigraci. Když tedy režim padl, žil už hudebník ze skupiny The Plastic People of the Universe několik let v Kanadě. Legenda českého undergroundu některé věci dodnes nedokáže odpustit.

Jako když jste se rozhodl natáčet videa s Adolfeenem?
Začal jsem s ním ještě před odchodem do léčebny – jezdil jsem s ním po mejdanech, vystupoval, lidem se to líbilo. Ta léčebna pak byla dost drahá, dostal jsem se tam na dluh. Chtěl jsem si na ni vydělat hraním poté, co se z ní zase vrátím. Jenže do toho přišel lockdown. A jakmile se zavřely kluby, měl jsem smůlu. Z toho jsem se trochu zhroutil. Naštěstí za mnou přišla terapeutka a vybídla mě: „Dominiku, teď máte čistou hlavu. Zkuste svou kreativitu využít k něčemu, abyste oslovil co nejvíc lidí.“ Přímo v léčebně jsem proto po nocích napsal text k adolfeenovské písničce Corona Firus. Když nám o víkendu nebo večer půjčili notebook, narychlo jsem si složil písničku. Nahrával jsem si ji dole v sauně do telefonu, různě jsem si to lepil dohromady. V den, kdy mě propustili, jsem se vydal natočit klip do pražských ulic. Sestříhal jsem to, pustil do světa. Nikdo nečekal, že by to mohlo mít takový úspěch.

Na Youtube je u té písničky 3,5 milionu zhlédnutí.
To je super, asi se to fakt do něčeho trefilo. Já jsem ale hlavně rád za to, kam jsem se od té doby sám posunul. Poctivě na sobě pracuju. Už nemám rozhozené nálady. Dělám na všem, co si v sobě potřebuju urovnat, abych byl pokornější a v životě spokojený. Abych tolik netoužil po úspěchu. Neobviňoval druhé, že jej nemám. Že se to snad vede, za to děkuji i vyšší moci. Bez ní bych nedokázal přestat pít. Snažím se modlit jak za lidi bojující se závislostí, tak třeba i za ty, kteří mě nemají rádi. Chodím za konkrétními osobami a omlouvám se jim, jaký jsem byl, co jsem si o nich myslel a že jsem jim ublížil. Spolknout takhle své ego bych nikdy předtím nedokázal. Nevím, kde se ve mně bere ta odvaha. Mám pocit, že není ze mě. Já takový nikdy nebyl. Našel jsem sílu v něco věřit a dává mi to spoustu malých zázraků: střízlivost, vztah, úspěch, spokojenost, klid.

Máte v sobě dost síly i na to, že když vám do talkshow přijde někdo trpící závislostí na drogách či alkoholu, říznete i do tohoto tématu?
Nemám s tím problém. Ale pozor, já nejsem soudce. Nebudu nikoho soudit ani nikoho aktivně přeměňovat. Vidíte, přece jen jsme našli tu hranici. Na tohle si Adolfeen bude dávat pozor.

Máte pro svůj televizní pořad vysněného hosta?
Helenu Vondráčkovou. Miluju ji, miluju její písničky z 60. let. Adolfeen by jí chtěl složit poklonu. A jenom u ní by se choval jako pravý gentleman. Dokonce jsem pro ni složil písničku. Snažil jsem se, aby se k ní dostala, je to ale těžké. Helena je nedotknutelná, nepolapitelná. Božská. Její píseň Laléňa mi bude hrát na pohřbu.