Vrchní sestra infekční kliniky Fakultní nemocnice v Plzni Marcela Prayerová, která zvítězila v prestižní soutěži Nej sestřička, v níž se hodnotí nejen odbornost, ale i lidskost, stojí v době pandemie koronaviru v první linii. Ve zdravotnictví působí už 30 let. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS mluvila nejen o své nelehké profesi, ale i o tom, jak se staví k vládním opatřením či současnému ministrovi zdravotnictví Romanu Prymulovi.
Vnímala jste COVID-19 od začátku jako velkou hrozbu?
My, co pracujeme na infekci, se neustále potýkáme s nějakými virovými onemocněními. Tím, že se každý rok školíme na vysoce nebezpečné nákazy, jsme už tušili, že něco v brzké době přijde... Ty signály byly. Jen jsme nevěděli, co a v jaké míře. Přáli jsme si, aby to hlavně nebylo něco velkého.
Po zkušenostech, co s koronavirem za těch osm měsíců máte – je to opravdový strašák, nebo se to přeceňuje?
Teď jsme ve stavu, kdy se skutečně musíme chránit, protože onemocnění COVID-19 ohrožuje rizikové skupiny a tito lidé často potřebují hospitalizační péči ve zdravotnickém zařízení. Rozhodně tato infekce není žádná sranda a neměli bychom ji podceňovat. Na druhou stranu by se společnost neměla strašit a propadat panice a hysterii. Důležité je, aby dostávala relevantní informace a vláda s veřejností dostatečně a srozumitelně komunikovala.
Jak se vám po vypuknutí pandemie změnil život?
Časově je současné období velmi náročné. Žádná pracovní doba v podstatě neexistuje. Osobní život je v této chvíli na druhé koleji. Začínali jsme od konce února, v červenci jsme se na chvíli nadechli, že byl čas i na krátkou dovolenou, a od srpna už jedeme zase „plnou parou vpřed“. Ale snažím se myslet pozitivně a i na této nelehké době najít pozitiva.
Jaká například?
Pociťuji, že se zdravotní sestry napříč všemi odděleními semkly. A pohled společnosti na náš obor se také mění. Lidé začínají naši práci oceňovat a vážit si jí. Alespoň tomu chci věřit. Když jsem ve zdravotnictví před 30 lety jako 18letá holka začínala, přišlo mi, že si veřejnost zdravotníků více vážila, chovali k nám větší respekt a úctu. Pracovalo se více v klidu, byla i legrace.
Za poslední desetiletí se situace, možná kvůli lehce dostupným informacím, změnila. Pacient často přichází do nemocnice s jasnou představou, jak by měla jeho léčba probíhat. Dále pracujeme ve větším stresu a tlaku, aby vás například někdo za něco nezažaloval. Lidé jsou více napjatí a nespokojení. Ale naštěstí jsou mezi nimi i tací, kteří s úsměvem poděkují za maličkost, a to opravdu každou sestřičku zahřeje u srdce.
Nastalo období, kdy jste si řekla, že ve zdravotnictví skončíte?
To víte, že jsem měla pár krizovek, kdy jsem si říkala, zda jsem na správném místě. Ale nakonec vždy zvítězila radost a naplnění. Svou práci mám opravdu ráda.
Zažila jste ve své profesi horší období, než je teď?
Co se týče tlaku, nejistoty a toho, co se děje ve společnosti, která je rozdělena na dvě strany – polovina se koronaviru bojí, druhá ho zlehčuje – tak to asi nejnáročnější doba je. Z pracovního hlediska jsem ale na našem oddělení zažila i náročnější časy. Dostali jsme se do stavu, kdy onemocněla část sester, takže těch pár, co pracovalo, si sáhlo na dno svých sil.
Jak si vysvětlujete, že někteří pozitivně testovaní nemají žádné příznaky a jiní několik týdnů proleží ve vysokých horečkách?
Nejsem infektolog. Ale myslím, že záleží, jak vysokou virovou nálož člověk do svého těla dostane. Dalším faktorem je určitě imunitní systém dané osoby. Například otužilost může být velké plus. Potom záleží i na tom, zda pacient patří do rizikové skupiny lidí a podobně.
Stojíte v první linii. COVID-19 se vám zatím vyhýbá?
Už jsem si tím také prošla. Hned zkraje druhé vlny. Měla jsem ale lehkou formu, žádné příznaky a nikdo z mého okolí nebyl dál pozitivně testován.
Vím, že je těžké cokoliv předpovídat, ale jaký bude podle vás další vývoj?
Na tuto otázku vám neodpoví ani největší odborníci. Dá se předpokládat vývoj epidemie na základě statistických údajů. Stále probíhají různé studie, je to velká neznámá i pro ty největší odborníky. Obávám se, že tato probíhající infekce ještě chvíli potrvá. Určitě ani za pět týdnů nezmizí. Přejeme si, aby se vývoj zmírnil. Vir tady s námi bude a my se s ním budeme muset naučit žít. Sama sobě jsem nastavila, že příští rok v létě někam vycestuji, tak uvidíme, zda se mi přání splní.
Pomohlo by podle vás promoření, o kterém se často diskutuje?
Těch názorů je hodně a velmi se liší. Do tohoto soudu se nechci pouštět, nejsem plně kompetentní odpovědět.
Jak vnímáte nedávno odvolaného ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha a jeho nástupce Romana Prymulu?
Každý je trochu jiný. Pan Vojtěch za tu dobu, co tam byl, odvedl podle mě velký kus práce. Udělal kroky, aby se snižovala administrativa zdravotníků, velice si vážil práce středně zdravotnického personálu... Měla jsem v něj důvěru. A tu mám i v pana Prymulu, který je ráznější. Nemá to lehké, ten tlak ze všech stran na něj musí být enormní. Vůbec bych nechtěla být v jeho kůži. Je tam zatím krátce, ale držím mu palce.
Schvalujete vládní opatření?
Nic jiného ani nezbývá. Nákaza se dostala do rizikové skupiny obyvatelstva, která je nejohroženější, a tím nám roste počet hospitalizovaných pacientů. Jen dle mého názoru mají být opatření jednotná a smysluplná, jinak rozdělují společnost. Vláda musí komunikovat jasně a srozumitelně. Vysvětlit své kroky, aby jim lidé rozuměli, pochopili je a věděli, že mají svá opodstatnění. Dále by měla spolupracovat média. Nikomu neprosívá pouze šíření katastrofických zpráv. Paralyzování společnosti nikomu neprospěje.
Pokud byste měla vyjmenovat jeden nejkrásnější a naopak nejsmutnější zážitek během vašeho působení ve zdravotnictví, jaké by to byly?
Je to už hodně dávno, kdy jsem pracovala na jednotce intenzivní péče. Pamatuji si na jednoho pacienta, u kterého byla diagnostikována nevyléčitelná nemoc v pokročilém stadiu... Prognóza byla velmi špatná. Dotyčný se jako zázrakem začal uzdravovat a odešel do domácího prostředí. To byl jeden z nejkrásnějších momentů a nádherný pocit, který se nedá ani popsat. Těžké chvíle jsou vždy, když vám někdo zemře.
Jak se s tím člověk naučí žít?
Už jako studentka jsem během praxe zažila smutné chvíle. Během studií si musíte v hlavě srovnat, zda budete schopen krizové situace zvládat. Myslíte si, že ano, tak nastoupíte dráhu „sestřičky“. Někomu praxe ukázala, že v nemocnici pracovat nemůže, ale většina zůstane, protože těch krásných chvil, kdy zachráníte lidské životy, je většina. A potom jsou momenty, na které si nikdy nemůžete zvyknout. To je ztráta lidského života. Zejména nečekané úmrtí mladého člověka. V této chvíli dostane vaše psychická stránka velmi zabrat a každý zdravotník má jiný způsob, jak se se situací vyrovná. Důležité je mít nějaký ventil. Pro mě je to například fyzická činnost, kolo nebo tanec.
Jak se za těch 30 let vaší služby zdravotnictví změnilo?
Přibylo strašně moc administrativy. Dříve nebývalo ani tolik soudních žalob na zdravotní personál. Na druhou stranu technika je úplně jinde. O tom se nám ani nezdálo. Já začínala s kovovými jehlami a skleněnými stříkačkami, motáním mulových tamponů na nočních směnách... (smích)
Faktem je, že do zdravotnictví se moc lidí nehrne. Čím to podle vás je? Neadekvátními platy?
Na to není jednoduchá odpověď. Myslím, že faktorů je více. Mladí mají možnost cestovat, to můj ročník neměl. Jsou jazykově vybavení. Chtějí osobní život, což ve směnném provozu moc nejde. Všeobecné sestry ukončují své studium ve vyšším věku, po nástupu do praxe chtějí za chvilku založit rodinu a potom se do směnného provozu vrací asi polovina.
Co se týče financí, ty se pro zdravotníky za posledních pět let začaly hodně zlepšovat, ale pořád asi nejsou takové, jaké by měly být. Základní plat, bez příplatků, je v podstatě stejný jako v každém jiném odvětví. Děvčata logicky začnou přemýšlet, zdali chtějí vykonávat pěkné povolání, ale zároveň i stresující. Nebo za stejné peníze sedět někde v klidu. Ale pozitivní je, že v této vyhrocené době se k nám do služby hlásí řada dobrovolníků. A některým se ta práce velmi líbí. Třeba to, co nás potkalo, paradoxně přispěje k tomu, že začne zdravotníků přibývat. Moc bych si to přála. Tohle povolání opravdu musíte dělat s láskou, mít rádi lidi a některé věci brát s nadhledem a úsměvem.
Marcela Prayerová (51)
Vystudovala střední zdravotnickou školu v Chebu, poté začala pracovat ve Fakultní nemocnici v Plzni, kdy si během zaměstnání doplnila bakalářské vzdělání v oboru všeobecná sestra. Nyní pracuje jako vrchní sestra Kliniky infekčních nemocí a cestovní medicíny Fakultní nemocnice v Plzni.
Zvítězila ve 12. ročníku soutěže Nej sestřička, jejímž cílem je především poděkovat sestrám a nelékařským pracovníkům za jejich celoroční práci. „Vítězství jsem opravdu nečekala. Velice si vážím hlasů, které jsem obdržela, a všem moc děkuji, že pro mě hlasovali. Už jenom to, že jsem se dostala do finále, kde bylo 12 výjimečných sester, mě velmi potěšilo. Vyhrát by si zasloužila každá z nich,“ prozradila skromně.
