Záběry ukrajinského vzdoru proti ruské přesile
O ozbrojeném konfliktu na Ukrajině a ruské invazi koluje mnoho mýtů, které zejména Moskva a její propagandisté využívají během informační války. Jaká jsou fakta o ruské anexi Krymu nebo o rozšiřování NATO? A jak to je s údajnou nacistickou ukrajinskou vládou, „diktátorem“ Zelenským a Putinovou „speciální vojenskou operací“? Nejčastější mýty o Ukrajině a Rusku naleznete přehledně shrnuté v následujících bodech.
„Krym byl vždy ruský a Moskva měla na anexi právo“
Po rozpadu Sovětského svazu se Rusko dlouhé roky snažilo posilovat svůj vliv na Ukrajině. V zájmu západních zemí bylo naopak sbližování Kyjeva s EU a NATO. Úsilí ze strany Moskvy a západních zemí i občanské rozpory na Ukrajině vyvrcholily na přelomu let 2013 a 2014 lidovými demonstracemi známými jako Euromajdan.
V únoru 2014 došlo ke státnímu převratu, svržení a útěku proruského prezidenta Viktora Janukovyče do Ruska. Bezprostředně poté ruská armáda vtrhla na ukrajinský Krym, který Kreml posléze anektoval. Měli Rusové na něco takového právo? Rozhodně ne.
Moskva legitimitu krádeže Krymu opírala o výsledek sporného referenda, které Rusko za pomoci armády zorganizovalo na okupovaném ukrajinském poloostrově v březnu 2014. Rusové očividně porušili Budapešťské memorandum z roku 1994, v němž se mimo jiné zavázali, že budou respektovat územní celistvost Ukrajiny. Anexe Krymu tak byla v jasném rozporu se smlouvami, které Rusko podepsalo v 90. letech.
A že bylo tamní obyvatelstvo většinově ruského původu? Nacistické Německo také v roce 1938 argumentovalo německou většinou na území Sudet. Jen těžko ale mohl tento fakt legitimizovat okupaci území po mnichovské dohodě, o které Československo vůbec nerozhodovalo.
V případě Krymu je také vhodné připomenout události 20. století. Zmíněný poloostrov byl součástí Sovětského svazu, v němž měl ovšem až do roku 1944 status autonomní republiky. Po deportaci krymských Tatarů se sice stal přímou součástí Ruské sovětské federativní socialistické republiky, v roce 1954 byl ale z iniciativy Nikity Chruščova přičleněn k Ukrajinské sovětské socialistické republice.
V únoru 1991 se obyvatelstvo Krymu v referendu vyslovilo pro obnovení autonomie v rámci Ukrajinské SSR. Ukrajina téhož roku v srpnu vyhlásila nezávislost na Sovětském svazu, což v prosinci potvrdilo tamní referendum, ve kterém byl schválen vznik samostatné a nedělitelné Ukrajiny. Pro nezávislost se vyslovila i většina obyvatel Krymu.
„Na Ukrajině bují nacismus“
Oficiálním cílem únorové ruské invaze, kterou Moskva označovala jako „speciální vojenskou operaci“, byla podle Kremlu „denacifikace a demilitarizace Ukrajiny“. Vzhledem k tomu, že se ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj netají židovským původem a krajně pravicové strany se na Ukrajině netěší zrovna velké podpoře, šlo o velmi podivný cíl.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Ostré přestřelky, raketové údery i kuriozity. Podívejte se na autentické záběry ruské invaze
Kremelská propaganda chce dlouhodobě u domácího publika i ve světě vyvolat dojem, že Putin vede spravedlivou válku proti nacistickému režimu, který ohrožuje samotnou existenci Ruské federace. A jak je vidět, toto absurdní tvrzení získalo podporu nejen v Rusku, věří mu i nemalá část obyvatelstva západních zemí.
Ano, radikální skupiny se na Ukrajině vyskytují, což souvisí i se složitým dějinným vývojem této země. Problematickou minulost má například obávaná azovská brigáda, dříve pluk a ještě předtím prapor. Sami mluvčí této skupiny v jejích začátcích připustili, že přibližně 10 až 20 procent členů tvořili neonacisté.
Podle mnoha analytiků se ale Azov od vstupu do oficiálních struktur Ukrajinské národní gardy očistil od většiny radikálů. Samotné vedení brigády se nařčením z extremismu dlouhodobě brání. A podle některých historiků se paradoxně nejvíce neonacistů nachází právě v Rusku.
Nezpochybnitelným faktem je také skutečnost, že k nacistickým praktikám má v současnosti mnohem blíže ruský režim než ten ukrajinský. Stačí si vzpomenout, jak Moskva v únoru 2022 svou agresi zdůvodnila – mimo jiné nutnou ochranou Rusů žijících na východě Ukrajiny. Velmi podobně v roce 1938 vysvětloval Hitler svou agresivní politiku vůči Československu a svůj zájem o Sudety.
Další podobnost lze najít mezi praktikami současné ruské armády a vojsk nacistického Německa namířenými vůči civilnímu obyvatelstvu. Putinova armáda za uplynulé roky napáchala na území svého západního souseda nepřeberné množství zločinů. Jenom škody na obytných budovách, dalších stavbách a dopravní či energetické infrastruktuře dosahují astronomických 170 miliard dolarů.
Velmi znepokojivé jsou také zprávy o zabitých civilistech či ukrajinských městech, která Rusové prakticky vymazali z mapy. Kyjev se rovněž zabývá případy ruských hromadných poprav či mučení zajatců, znásilnění, podezření z páchání genocidy nebo deportací ukrajinských dětí.
„Rusko napadlo Ukrajinu, aby se bránilo rozpínavosti NATO“
Jeden z argumentů, kterým zastánci Moskvy často obhajují či vysvětlují ruskou únorovou invazi, byly údajné obavy Kremlu ze sbližování Kyjeva se Západem a z možného budoucího vstupu Ukrajiny do NATO. Na toto tvrzení lze reagovat poněkud jednoduchou poznámkou – i kdyby byl vstup Ukrajiny do Severoatlantické aliance v roce 2022 na spadnutí, co by zrovna Rusku bylo do toho? Vůbec nic.
Ruští představitelé bohužel ještě nepochopili, že postsovětské země nejsou jejich výsostným majetkem, s nímž si mohou nakládat podle potřeby nebo mu mohou diktovat směřování v zahraniční politice. Ukrajina není žádným ruským satelitem, nýbrž suverénním státem, který si sám může rozhodovat o tom, zda má zájem být součástí EU nebo NATO.
A skutečnost, že se Severoatlantická aliance v posledních letech čím dál více rozrůstala na východ směrem k ruským hranicím? Za to si Rusové mohou sami. Nutil snad někdo Švédsko nebo Finsko, aby se po dekádách neutrality přidaly k NATO? Nenutil. Švédové a Finové se tak rozhodli kvůli ruské invazi na Ukrajinu a na základě objektivního strachu z agresivní politiky Kremlu. Stejné obavy dohnaly do náruče NATO i pobaltské státy, a to již v roce 2004.
Neobstojí ani ruský argument o údajné dohodě z 90. let, v níž se představitelé Západu měli Rusku zavázat, že bývalí členové Varšavské smlouvy nevstoupí do NATO. Žádná taková oficiální dohoda neexistuje. Přesto si Rusko nadále klade absurdní požadavky, které mluví o odstranění vojenské infrastruktury Severoatlantické aliance ve všech státech, které vstoupily do NATO po roce 1996, což by zahrnovalo i Českou republiku.
„Volodymyr Zelenskyj je diktátor bez voleb“
V poslední době některé mýty a dezinformace o Ukrajině sdílejí i západní představitelé. Mezi ně patří dokonce americký prezident Donald Trump, který letos v únoru prohlásil, že „Volodymyr Zelenskyj je diktátor bez voleb“. V tomto krátkém sdělení se nacházejí hned dvě lživá či zavádějící označení.
Zelenskyj se stal ukrajinskou hlavou státu v roce 2019 poté, co ve volbách porazil dosavadního prezidenta Petra Porošenka. Jediný, kdo objektivně narušil legitimitu těchto voleb, bylo Rusko, jelikož už pět let okupovalo ukrajinský Krym a zároveň přímo řídilo i zásobovalo proruské separatisty na Donbase.
V roce 2024 měl Zelenskyj svůj prezidentský mandát obhajovat. Proč se tak nestalo? Kvůli Rusku, které nyní okupuje asi pětinu území svého západního souseda a dennodenně útočí na ukrajinské civilní cíle. Dalším háčkem je v tomto ohledu vyhlášení válečného stavu Kyjevem.
Podle ukrajinské ústavy nelze v takové situaci uspořádat svobodné, transparentní a demokratické volby, na které by bylo možné přizvat mezinárodní pozorovatele a které by uznalo mezinárodní společenství. Tuto skutečnost potvrdil i ukrajinský parlament.
Ukrajinci se prostě jen řídí vlastní ústavou. A nelze říct, že by šlo o nějaké neobvyklé pravidlo. Třeba ve Velké Británii se volby během druhé světové války v Evropě také nekonaly – ze stejného důvodu. Dovolil si někdo kvůli tomu označit Winstona Churchilla za diktátora?
Pokud někdo z dvojice Zelenskyj a Putin naplňuje podstatu označení diktátor, je to spíš druhý jmenovaný. Putin je řádným ruským prezidentem od roku 2000. Právě za jeho vlády se začaly stupňovat represe proti opozici. Připomeňme, že tamním obyvatelům hrozí až 15 let vězení „za lživé zprávy o ruské armádě“. Na několik let za mříže se tak člověk může dostat za pouhé odsouzení ruské invaze na Ukrajinu.
Putin se také postaral o výrazné rozšíření pravomocí prezidenta. V roce 2008 jej sice ve funkci hlavy státu na čtyři roky zastoupil Dmitrij Medveděv. Brzy se ale ukázalo, že šlo jen o plánovanou rošádu, která reagovala na podmínky tehdejší ruské ústavy. V roce 2012 se Putin opět stal prezidentem, kterým je nepřetržitě až dodnes. Úprava ústavy z roku 2021 mu umožňuje zůstat v čele Kremlu až do roku 2036. Pro srovnání – ukrajinský prezident může být zvolen maximálně dvakrát po sobě.
A otázka, jak moc jsou volby v Rusku svobodné, je také kapitola sama pro sebe... Se slovem svoboda totiž volby v Rusku nemají společného skoro nic.
ČTĚTE TAKÉ: Tři roky ruské invaze v číslech. Stovky tisíc obětí, zničená města a bilionové škody
