Závazné řády Olympijské charty možná některé fanoušky překvapí: podle dlouhodobě uznávaných sportovních pravidel je možné pustit Rusy a Bělorusy pod neutrální vlajkou na olympiádu do Paříže 2024. Jen k tomu musí splnit několik základních podmínek. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to říká expert na právo ve sportu Jan Exner. Reaguje na pár dnů staré prohlášení prezidenta Mezinárodního olympijského výboru (MOV) Thomase Bacha, který naznačil, že by se sportovci z obou zemí mohli příštích her zúčastnit.
Bach účast ruských a běloruských sportovců v Paříži připustil poté, co Moskva kvůli hrozbě plošného zákazu startu svých zástupců hrozila, že se bude soudně bránit. Copak by Rusové měli v případném procesu možnost uspět?
Myslím si, že teoreticky ano. Záleží však na hodně věcech. Zejména na tom, jak by rozhodující orgány vyložily a uplatnily příslušná pravidla.
Co to přesně znamená?
Předně – absolutně nehodlám zlehčovat hrůzy, kterých se Rusové na Ukrajině dopouštějí. Rusko je agresor, který narušuje suverenitu jiného státu. O tom nepochybuji. Proto Rusko jako stát podle mě nemá na olympijských hrách co dělat. Druhá věc jsou ovšem sportovci s ruským pasem a jejich práva. Třeba vysoká představitelka OSN pro kulturní práva Xanthakiová prohlásila, že plošný zákaz startu Rusů a Bělorusů na olympiádě by byl diskriminační. S tím souhlasím.
Copak to není právě Rusko, kdo se na Ukrajině dopouští válečných zločinů?
Jistě. A znovu opakuji – konání agresora na Ukrajině v žádném případě nezpochybňuji. Jenže je potřeba rozlišovat, co dělá stát a co jednotlivec. Pokud by se tedy ruští sportovci kvůli plošnému zákazu startu na olympijských hrách nebo jiných akcích obrátili na sportovní rozhodčí orgány nebo soudy, ty by mohly dojít k závěru, že jde o neodůvodněnou diskriminaci.
Čím by se argumentovalo?
Z hlediska účasti na olympijských hrách je základním dokumentem Olympijská charta. Zakotvuje základní principy olympismu, včetně míru, ale také politické neutrality a zákazu diskriminace. Chápu je tak, že rozhodnutí o účasti na olympijských hrách činíme bez ohledu na politickou příslušnost daného sportovce.
Právník Jan Exner Zdroj: Archiv Jana Exnera
Proto cesta pro sportovce s ruským nebo běloruským pasem vede přes účast v individuálních soutěžích pod neutrální vlajkou. Rusko jako stát ne, ale jednotliví sportovci ano; se dvěma podmínkami. Nesměli by aktivním způsobem projevovat podporu ruské válečné agresi. A nesměli by být v jakémkoliv smluvním vztahu s ozbrojenými složkami. Olympijské hnutí je mírové hnutí, jehož cílem má být použití sportu jako nástroje k mírovému soužití sportovců z celého světa. I proto máme politickou neutralitu a zákaz jakékoli diskriminace.
Včetně té na základě státní příslušnosti.
Ano. Již zmíněná paní Xanthakiová řekla jednu důležitou věc: „Pokud bychom přistoupili k plošnému zákazu, vzdáváme se některých hodnot, na kterých jsme se jako společnost dohodli. Jednou z nich je zákaz diskriminace. Tyto hodnoty musíme chránit i v období války.“ Ruští sportovci jsou již dnes do jisté míry diskriminováni doma, například zasahováním do osobní svobody nebo svobody projevu. A my k tomu přispějeme tím, že jim zakážeme účast ve sportu? Samozřejmě vnímám argument, jehož nejhlasitějším zastáncem je Dominik Hašek, že každý sportovec s ruským či běloruským pasem, byť pod neutrální vlajkou, je reklamou na Putinův a Lukašenkův režim. Na válku.
Není tomu tak?
Do určité míry ano. Musíme ale všechny ty argumenty postavit na misky vah. Oproti tomu je tu přece politická neutralita sportu a zákaz diskriminace sportovců. A plošné vyloučení všech sportovců s ruským nebo běloruským pasem diskriminační je. Zacházím s někým jinak z důvodu jeho pasu.
Co tedy s tím?
Myslím, že cestou je komunikace. Musíme vysvětlovat: Rusko jako stát ne. Příslušníci ozbrojených složek ne. Pokud projevíte podporu agresi, pak v žádném případě. Jakmile je ale vaším spojením s Ruskem pouze pas a splňujete všechna kvalifikační či další pravidla, pak pod neutrální vlajkou na olympiádu patříte. Cílem olympijského hnutí je mírové soužití sportovců celého světa. Důležité je, co explicitně stojí v chartě: Že olympijské hry jsou soutěží mezi sportovci, nikoliv mezi státy. Realita je bohužel taková, že na všech olympiádách vidíte mimo jiné i medailové pořadí zemí, což přitom odporuje původní myšlence olympijského hnutí. Mám za to, že Coubertin to myslel jinak, do současné situace se to vyvinulo až postupem času.
Nejhlasitějším odpůrcem umožnění startu ruských sportovců v mezinárodních soutěžích je Dominik Hašek. Zdroj: Profimedia.cz
Hašek tvrdí, že když MOV souhlasí se startem ruských sportovců na olympiádě, jsou i jeho členové trestně odpovědní za tisíce mrtvých. Co na takovou definici říkáte jako právník?
Myslím si, že takhle se trestní odpovědnost dovozovat nedá. V očích jednotlivců nebo společnosti mohou být morálně odpovědní. Ale ne trestně nebo civilně odpovědní. Stejně tak jsem zaznamenal, že když NHL umožňuje účast Alexandra Ovečkina, dělá prý reklamu na válku, odpovídá mimo jiné za genocidu ukrajinských dětí. A měla by za to tedy platit náhrady. Jenže dovozovat něco takového právně podle mě nejde. Právní odpovědnost má určité limity. Můžeme s postojem MOV nebo NHL nesouhlasit, ale nemůžeme podle mě dovozovat jejich trestní nebo jinou právní odpovědnost za to, co páchá Rusko na Ukrajině.
Zaznívají názory, že by Rusové mohli na olympiádě startovat jen v případě, že by se nahlas postavili proti tomu, co Putinova armádě na Ukrajině dělá.
Upřímně, s tím nesouhlasím. Nechtěl bych, aby sportovci podepisovali nějaké prohlášení. Za mě by si tím fakticky podepisovali rozsudek smrti. Nebo minimálně závažné újmy. A to nejen sobě, ale i svým blízkým. V Rusku je dnes podobné odsuzování války na Ukrajině trestným činem. Hrozí za to odnětí svobody až na patnáct let; nejen vám, týká se to i vašich blízkých, rodiny, přátel. Zároveň je to opět diskriminační. Zaznamenal jsem doporučení, aby takové prohlášení museli podepisovat jen sportovci s ruským a běloruským pasem. To je ale přece přímá diskriminace na základě státní příslušnosti, která je možná jen ve velmi omezených případech. A to nejen v Evropské unii.
Pak tu byl návrh, že by se diskriminaci dalo vyhnout, pokud by podobné prohlášení měli podepsat všichni zúčastnění, nejen ti z Ruska a Běloruska.
I to by je ale nepřímo diskriminovalo. Každému by přece bylo jasné, že to míří na ně. Ruské orgány by při následné perzekuci neobměkčilo, že šlo o neutrální prohlášení, které agresi na Ukrajině explicitně případně ani nezmiňuje. Pokud by to tak dopadlo, nakonec by na olympiádu jely jen jednotky sportovců, kteří kromě pasu už nemají s Ruskem nic společného. Žijí dlouhodobě jinde, nejsou na své vlasti finančně ani jinak závislí.
Předseda Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach na archivní fotografii s Vladimirem Putinem. Zdroj: Getty Images
A nemůže si MOV dupnout? Olympiáda je jeho akce, tak si na ni přece může pustit, koho chce. Když si usmyslí, že nedovolí start levákům, může s tím u soudu někdo něco nadělat?
MOV má velký prostor pro uvážení, tohle by mu ale neprošlo. Jak z hlediska reputačního, tak právního. Zase by se tím někdo diskriminoval.
Ale znovu: není olympiáda akcí řízenou MOV? Nemůže si MOV říct „moje věc, moje pravidla“?
Jenže i to má své mantinely. Ano, veškerá práva k olympiádě má MOV. Ten však nefunguje v právním vakuu a musí kromě Olympijské charty respektovat i jiné právní principy a pravidla. Proklamovaná sportovní autonomie není bezbřehá. Pravidlo „můj dům, můj hrad“ neplatí bezezbytku. Taky sice máte právo na nedotknutelnost obydlí, stejně tam ale nesmíte po desáté hodině večer dělat superhlučný mejdan, protože tím porušujete noční klid. MOV stejně tak nemůže nastavovat pravidla, jak se mu zlíbí. Má to svá omezení.
Kdo nebo co je určuje?
Zaprvé samotná Olympijská charta. Zadruhé vnější právní systémy: mezinárodní právo nebo právo EU. Sám MOV sídlí ve Švýcarsku, a tak musí respektovat i tamní právo. Pokud se vám nebude nějaké rozhodnutí MOV líbit, půjdete k Rozhodčímu soudu pro sport, od něhož se můžete odvolat ke Švýcarskému federálnímu tribunálu. Z historie známe příklady, kdy sportovci proti pravidlům MOV podali stížnost k Evropské komisi, a nakonec se to dostalo až k Soudnímu dvoru, který to řešil z hlediska pravidel o ochraně hospodářské soutěže a pravidel volného pohybu osob nebo služeb. Pravomoc MOV není bezbřehá, musí respektovat právní principy a pravidla.
Ruští hokejisté nesměli startovat pod hlavičkou své vlasti už na zimní olympiádě 2018. Tehdy kvůli dopingové kauze. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Na zimní olympiádě v Pchjongčchangu Rusové taky nesměli závodit pod svou vlajkou, tehdy kvůli dopingu. Nedalo se i tohle chápat svým způsobem jako diskriminace?
Do určité míry ano. A taky jako aplikace kolektivní viny. Vždy si musíme položit otázku, do jaké míry je možné diskriminaci ospravedlnit. Obecně mám za to, že kolektivní vina nemá v našem právním prostředí co dělat. Hrůzy 20. století nám ukázaly, kam to může vést. MOV a Světová antidopingová agentura se plošné zákazy za doping ne náhodou snaží změkčit. Stanovují podmínky, za kterých se jednotliví sportovci mohou soutěží přece jen zúčastnit. Právně je to ostatně jediný udržitelný přístup: nedopujete, nejste napojený na státem kontrolovaný systém? Jako jedinci vám tedy umožníme start. Stejně by se to dalo aplikovat i ve vztahu k válce. Nepodporujete ji? Tak vám jako neutrálnímu sportovci umožníme start. Jen ne za vaši zemi. Bohužel – určitá intenzita diskriminace a kolektivní viny tam je. Důležité je najít tu správnou hranici.
