Ženy, muži, trans. Bude mít sport tři kategorie? Výhra Semenyaové může spustit revoluci

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) uznal, že Semenyaová je ve sportu kvůli své sexuální identifikaci obětí diskriminace. Zamíchá to hodně se sportovními pořádky?
Řekněme si nejdříve, o co v jejím případě jde. Semenyaová je takzvaně intersex. Má přirozený odlišný pohlavní vývoj, který způsobuje mimo jiné vyšší hladinu testosteronu v její krvi. Světová atletika přijala pro ženy s odlišným pohlavním vývojem zvláštní pravidla. Chcete-li závodit se ženami, musíte mít dlouhodobě hranici testosteronu pod pět nanomolů na litr krve. To Semenyaová nesplňuje, pro případný start mezi ženami tak musí podstupovat hormonální léčbu. Dvojnásobná olympijská šampionka ale argumentuje, že taková pravidla představují zakázanou diskriminaci a zásah do jejího práva na soukromí: „Na základě něčeho, co je pro mě přirozené, mě vylučujete ze sportu.“

ČTĚTE TAKÉ: Vězení místo červené karty. Kdy se u soudu řeší fauly?

Už dříve se odvolala ke sportovnímu arbitrážnímu soudu, pak k tomu švýcarskému. Ani jednou neuspěla. Až teď jí ESLP dal za pravdu.
A lze to chápat jako její vítězství. Byť verdikt neznamená, že může ihned znovu závodit. Světová atletika se už totiž nechala slyšet, že pravidla zůstávají v platnosti. Pravda totiž je, že ESLP nerozhodoval primárně o nich. Rozhodoval o procesních nástrojích, které měla k dispozici při své obraně proti atletickým pravidlům. Caster tedy bezprostředně získá „jen“ 60 tisíc eur odškodného.

Když pravidla zůstávají, není to z pohledu Semenyaové málo?
Nemyslím si. Soud se ostatně nepřímo vyjádřil i k samotným pravidlům. Semenyaová pro obranu proti nim neměla podle ESLP dostatečné procesní a institucionální záruky. Ani před Rozhodčím soudem pro sport, ani před Švýcarským federálním tribunálem se totiž nemohla efektivně dovolávat zákazu diskriminace. Oba soudy se jejím argumentem zabývaly nedostatečně a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Zároveň nekladly dostatečný důraz na základní dilema, kterému Caster čelí: podrobit se lékařskému zákroku, nebo opustit sport? Tím pádem nedostatečně posoudily i samotná pravidla.

Bereme-li poslední verdikt jako její vítězství, co může znamenat pro budoucnost sportu?
Já si z něho odnáším několik důležitých závěrů. I sportovní organizace musí dodržovat Evropskou úmluvu o lidských právech. A nejde jen o procesní záruky. Platí to pro všechna sportovní pravidla.

ESLP sice potvrzuje nezávislost Rozhodčího soudu pro sport, ale zároveň mu připomíná, že musí respektovat lidská práva sportovců. Stejně tak švýcarský soud na ně musí klást důraz při přezkumu rozhodnutí sportovní arbitráže. Sportovní organizace musejí celkově při svém rozhodování klást daleko větší důraz na lidská práva sportovců.

Co je důležité: Semenyaovou to zřejmě neskončí, o svá práva se v poslední době čím dál hlasitěji hlásí i transgender sportovci.
To je pravda.

Třeba plavecká federace zakazuje mezi ženami start závodnicím, které prošly mužskou pubertou. Basketbalová šampionka Brittney Grinerová ale namítá, že takový zákaz je zločinem, proti kterému bude bojovat. Dočkáme se tedy velké soudní kauzy i v této věci?
Ano, je to možné. Sportovní veřejnost hodně řeší například americkou plavkyni Liu Thomasovou, novozélandskou vzpěračku Laurel Hubbardovou nebo americkou bojovnici MMA Fallon Foxovou. S transgender sportovci je to do jisté míry podobné jako se Semenyaovou. Také je to otázka jejich pohlavního vývoje a identity. Rozdíl je v tom, že tyto sportovkyně se rozhodly podstoupit změnu pohlaví. Proto některé sportovní organizace tvrdí, že na ně mohou být o něco přísnější. Rozhodnutím změnit pohlaví se ovšem svých práv nevzdáváte.

Ale co s tím? Jednotlivé sporty reagují různě. Třeba transcyklistka Austin Killipsová nedávno vyhrála etapu amerického ženského závodu Tour of the Gila, transbasketbalistce Lexi Rodgersové však v Austrálii start v tamní dívčí lize zakázali. Který z těchto přístupů podle vás převáží?
Myslím, že aby sport byl udržitelný, je potřeba nějaká pravidla nastavit. Nemůžeme říct, že intersex nebo transgender sportovkyně s vysokou hladinou testosteronu mohou bez dalšího závodit se ženami. To by sport zničilo. Je potřeba najít a nastavit kompromis mezi jejich právy a právy ostatních žen, které nemají odlišný pohlavní vývoj nebo neprošly změnou pohlaví.

Je ale něco takového možné?
Myslím, že je. Použití kritéria hranice testosteronu má podle mě smysl. Existují vědecké studie o tom, že právě testosteron je v této věci hlavní biologické kritérium. Nejsem vědec, abych vám řekl, že hranice pěti nanomolů na litr krve je správná. Třeba se s ní ještě bude hýbat. Na základě nějakých měřitelných dat by to však nastavené být mělo.

Jenže společnost jde jiným směrem, na práva menšin se berou čím dál větší ohledy. Aby tedy vědecké argumenty nepřebil momentální společenský požadavek.
Možná to zní drsně, ale nějaká hranice být prostě musí. Jinak by to k ostatním nebylo fér. Mrzí mě to, ale sportovkyně bude mít v případě překročení zmíněné hranice testosteronu prostě smůlu. Nikdo jí nebere právo na její pohlavní sebeidentifikaci. Myslím si, že v těchto věcech jsem obecně velmi liberální. Jenže my se bavíme o podmínkách účasti ve sportu. A tady prostě musíme najít kompromis.

Pokud bychom jen upřednostňovali individuální práva, sport by jako takový nemohl fungovat. Vůbec nepopírám, že práva jednotlivců jsou ohromně důležitá. Vždycky je však musíte vyvažovat vůči celku. Musíme to nastavit tak, aby sportovkyně měly možnost se zúčastnit soutěží za splnění rozumných, předvídatelných, transparentních a přiměřených podmínek. Nesmíme ale dávat individuálním právům přehnaný význam, pak bychom sport zničili.

Abychom se brzy nedivili. Vnímání toho, co je, a co není diskriminace, se v posledních letech dynamicky mění.
To máte pravdu. Ale kam to necháme zajít? Dopřejeme výhodu šachistovi, který se bude cítit diskriminován, jelikož se jeho soupeř narodil s vyšším IQ? Zápasníkovi, který má od přírody menší svaly než protivník? Jsem velkým odpůrcem diskriminace na základě čehokoliv, i tohle ale musí mít nějaké hranice. Nechci, abychom si pravidla fungování sportu představovali jak Hurvínek válku.

Souhlasím s vámi, že naši společnost začala ovlivňovat někdy až přehnaná hyperkorektnost. Hranice toho, co je a není vhodné, se asi ještě budou posouvat. Doufám ale, že se to zastaví v nějakém rozumném bodě. Že garantujeme transgender i intersex lidem jejich právo být plnoprávnými členy společnosti. Že zrovnoprávníme homosexuální páry s heterosexuálními. Jen to nesmí dojít do extrému, že bychom vytvářeli speciální sportovní kategorie pro lidi, kteří mají dlouhé ruce nebo příliš vysoké IQ.

A nemíříme ve sportu dříve nebo později k zavedení třetí kategorie? Vedle mužské a ženské i té pro transgender a nebinární sportovce?
To podle mě není v ničím zájmu. V zásadě souhlasím s tím, jak jsou pravidla nastavena dnes. Jen je potřeba sledovat aktuální vývoj a neustále hledat kompromis mezi individuálním právem intersex či transgender sportovců a zájmem ostatní sportovkyň.

Nebude tuhle hranici nakonec hledat civilní soud na základě něčí žaloby?
Jistě, to se může stát. Nebylo by to poprvé, kdy by se sport musel přizpůsobit tomu, že z právního hlediska nežije ve vzduchoprázdnu. Vzpomínáte na slavnou kauzu Bosman z devadesátých let?

Jistě, její výsledek úplně změnil pravidla přestupů ve fotbale.
Znamenala obrovskou revoluci. To díky výsledku téhle soudní tahanice mohou dnes fotbalisté po skončení smlouvy přestoupit v zásadě zadarmo do jiného klubu. Třaskavá může být brzy i kauza německé rychlobruslařky Claudie Pechsteinové.

Ta byla už před lety Mezinárodní bruslařskou unií i Rozhodčím soudem pro sport uznána vinnou z krevního dopingu. Německý Ústavní soud ale nedávno vyhověl její ústavní stížnosti a zrušil předchozí rozhodnutí německých soudů. Konstatoval, že bylo porušeno základní právo Pechsteinové, když neměla veřejné slyšení před Rozhodčím soudem pro sport. Budou to tedy znovu řešit německé soudy. A může to být fakt velké. Ano, může to být druhý Bosman. Vedle Pechsteinové pak vím ještě o dvou dalších nerozhodnutých kauzách, které mají obrovský potenciál se sportovním světem pořádně zamávat.

O co jde?
Hlavně o fotbalovou Superligu, o níž má brzy rozhodnout Soudní dvůr EU v Lucemburku. Současný evropský fotbalový systém funguje pod hlavičkou organizací FIFA a UEFA, nejvyšší soutěží je Liga mistrů. V dubnu 2021 se však dvanáct elitních evropských klubů rozhodlo založit konkurenční soutěž Superligu. Chtěly založit ligu nezávislou na UEFA, zároveň nemínily opustit její struktury a soutěže. UEFA a FIFA se to nelíbilo. Vzkázaly: Pokud chcete vytvořit novou mezinárodní fotbalovou soutěž, musíte mít naše povolení. Když ho mít nebudete, vyloučíme veškeré zúčastněné kluby z našich soutěží. Nebudete hrát ani Ligu mistrů, ani své domácí soutěže. Ba co víc: Hráče, kteří v Superlize nastoupí, vyloučíme ze všech soutěží UEFA včetně těch reprezentačních. Nebudete hrát za nároďák Anglie, Španělska…

To se hráčům nelíbilo.
Pochopitelně. Pro mnohé z nich je možnost reprezentovat svou vlast vůbec nejvíc. Společnost, která Superligu hodlala rozjet, má sídlo v Madridu. Obrátila se tedy na madridský obchodní soud, který podal předběžné otázky Soudnímu dvoru. A tam se to teď projednává. Že se jedná o důležitý případ, o tom svědčí fakt, že jej řeší velký senát, který se věnuje pouze nejzásadnějším případům. Ústního jednání se zúčastnilo 21 členských států.

To je výjimečné?
Žádná jiná soutěžní kauza podle mě takovou pozornost nezažila. Soudci navíc povolali na pomoc takzvaného generálního advokáta, jehož úkolem je v nejzásadnějších případech nezávisle doporučit Soudnímu dvoru, jak má rozhodnout. Generální advokát v prosinci loňského roku vydal stanovisko, ve kterém se většinově přiklonil na stranu FIFA a UEFA. Řekl: „Pokud chcete založit novou fotbalovou soutěž, klidně ji hrajte, nikdo vám nemůže bránit. Pak ale nemůžete očekávat, že budete zároveň moci hrát v soutěžích UEFA. Je tedy legální vyloučit kluby. Ale bylo by nepřiměřené vyloučit i hráče, kteří by už nemohli hrát za národní týmy.“

S tím souhlasím. Jakkoliv jde jen o doporučující stanovisko, Soudní dvůr může rozhodnout jinak. Celý sportovní svět teď každopádně čeká, až přijde verdikt. Má to potenciál být něčím ještě větším, než byl Bosman.

Jak to podle vás dopadne?
Myslím si, že Soudní dvůr do toho tolik nehrábne. Nebude mít ambici zničit celý evropský fotbalový systém. Z hlediska soutěžního práva je podle mě v pořádku, že UEFA řídí evropský fotbal. Snaží se chránit evropský sportovní model, otevřené soutěže a finanční solidaritu. Musí však dodržovat určitá pravidla. Mít transparentní procesy pro povolení případných nových soutěží. A nesmí hrozit nepřiměřenými sankcemi.

Šermovat před kluby možným vyloučením je na hranici přiměřenosti. Hrozit ale vyloučením i hráčům, to už je přes čáru. Uvědomila si to ostatně i UEFA. Ví, že musí trochu vyjít vstříc soutěžnímu právu. Na druhé straně – pokud by do toho Soudní dvůr hrábl, současný evropský fotbal se sesype jako domeček z karet. Bude se muset od píky řešit nastavení organizace jednotlivých soutěží, monopol UEFA, její distribuce peněz a tak dále. Potenciál téhle kauzy je obrovský.

Před chvílí jste říkal, že sportem může otřást ještě jedna kauza. Jaká?
Ta se týká italského chodce Alexe Schwazera, který vyhrál na olympiádě v Pekingu 2008 závod na 50 kilometrů. To už mu nikdo nevezme. Před olympiádou v Londýně 2012 mu ale našli erythropoetin (EPO), a tak měl tři a půl roku zakázanou činnost. Trest si odpykal, po něm chtěl na olympiádu do Ria. Jenže 1. ledna 2016, což je pro testování neobvyklý den, proběhla mimosoutěžní dopingová kontrola. A odhalila u něj přítomnost syntetického testosteronu.

Opakovaný doping rovná se obrovský průšvih.
Zrovna u něj je to ovšem zamotanější. Když odevzdáte vzorek moči, výsledek máte v řádu dnů, maximálně týdnů. Schwazerovi jej ale sdělili až těsně před olympiádou v Riu. O půl roku později! Pozastavili mu činnost, rychle se snažil odvolat se. Rozhodčí soud pro sport ale řekl NE. Podle něj Schwazer neprokázal, že by došlo k manipulaci se vzorky. Neumožnili mu tedy start na olympiádě v Riu, za opakovaný doping dostal osmiletý zákaz činnosti. Přišel proto i o olympiádu v Tokiu, trest mu teď vyprší až chvíli před hrami v Paříži. Vychází to bohužel tak, že už pravděpodobně nestihne kvalifikační soutěže.

Takže má znovu smůlu.
Normálně by nebylo o čem diskutovat.

Tentokrát ano?
Schwazer měl štěstí v neštěstí. Úmyslný doping je v Itálii na rozdíl od Česka trestným činem. Takže ho začala vyšetřovat italská prokuratura. A italský soud rozhodl, že Schwazer není trestně odpovědný za doping, jelikož došlo k manipulaci se vzorky. Soudce do rozsudku dokonce napsal, že Světová antidopingová agentura a Světová atletická federace se dopustily něčeho, co by v Itálii naplnilo skutkovou podstatu podvodu. S tímhle se Schwazer odvolal proti rozhodnutí Rozhodčího soudu pro sport. Chtěl přinejmenším zkrácení zákazu činnosti, aby se stihl zúčastnit olympiády v Paříži.

A jak to dopadlo?
Švýcarský soud to odmítl z procesních důvodů. Proto Schwazer udělal, k čemu před ním přikročila i Semenyaová. Podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. V současné chvíli tedy ve Štrasburku leží jeho stížnost. Má to obrovský potenciál, po aktuálním rozsudku v případě Semenyaové podle mě ještě větší. V přímém přenosu sledujeme obrovský střet civilní a trestní justice s tou sportovní. Pokud dá soud Schwazerovi za pravdu, sport se otřese v základech.