Letoun nové generace, který umí unikat radarům, dálkově ovládaný obrněnec či „bojový chodec“ Igorek. Ruská armáda se každý rok chlubí svými novými zbraněmi demonstrujícími to nejlepší z tamějšího zbrojního průmyslu. Mnohé z nich se ale spíše objevují na vojenských výstavách než na samotném bojišti. Nemalá část zbraní, které si vychvaluje i ruský prezident Vladimir Putin, navíc trpí technickými neduhy. S jejich stoprocentním nasazením na Ukrajině proto Kreml otálí – kdyby o své technologické chlouby přišel rukou obránců, utrpěla by tím reputace ruských zbrojařů i propaganda.
T-14 Armata
Nejmodernější ruský tank T-14 Armata se vůbec poprvé ukázal veřejnosti v roce 2015 v rámci vojenské přehlídky na moskevském Rudém náměstí. O obrněném kolosu rád mluvil i prezident Vladimir Putin jako o symbolu silného ruského zbrojního průmyslu. I to je důvod, proč tank Armata od té doby nevynechal žádnou vojenskou prezentaci. Je proto paradoxní, že se ruská armáda nemá k jeho ostrému nasazení do bojů na Ukrajině.
Svou výbavou by se T-14 přitom neztratil. Hlavní zbraní je kanón ráže 125 mm s hladkým vývrtem, kulomet ráže 7,62 milimetru a protiletadlový kulomet 12,7 milimetru. Velkou výhodou, která přispívá k ochraně trojčlenné osádky, je nižší profil tanku a bezosádková věž. Velitel, řidič a střelec jsou v odděleném a obrněném trupu tanku.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Západní stroje, které mohou přinést obrat. Podívejte se, co zamíří na Ukrajinu
Přinejmenším papírově je tedy T-14 Armata obstojnou konkurencí západním tankům, proč se ale doposud neobjevil tank na Ukrajině? Důvodů je celá řada, jedním z největších je váznoucí výroba a logistika. Do výzbroje ruské armády se měl dostat už v roce 2018, kvůli dodatečným úpravám se zařazení Armaty do arzenálu ale zpozdilo. Navíc ještě neprošel všemi testovacími fázemi, tudíž se nadále dá považovat za experimentální zbraň. Více jsme o tanku psali v tomto článku.
Uran-9
Není žádným tajemstvím, že Rusko dlouhodobě zaostává za západním zbrojním průmyslem na poli autonomních a robotických systémů. Nejen kvůli tomu Putin nešetřil ódami na dálkově ovládané bojové vozidlo Uran-9, které se představilo veřejnosti v roce 2016. Celý stroj měl ovládat jediný operátor z bezpečné vzdálenosti pomocí joystickového ovladače, podobně jako tomu je u operátorů průzkumných či útočných dronů.
Přinejmenším papírově se mělo jednat o účinného bojového robota. Desetitunový pásový vůz s pancířem byl vyzbrojen 30mm kanónem, 7,62mm spřaženým kulometem a modulem s řízenými protitankovými střelami Ataka či protiletadlovými raketami krátkého doletu Igla. Součástí vybavení Uranu-9 jsou také moderní senzory, díky kterým může operátor zaznamenávat nepřátelské cíle ve dne i v noci na kilometry daleko. Jako velkou výhodu prezentovali ruští inženýři z koncernu Kalašnikov širokou škálu možných úprav.
Od té doby se ovšem o futuristickém bojovém stroji mluvilo minimálně. Uran-9 byl údajně nasazen v Sýrii po boku ruských jednotek, svými výsledky na bitevním poli ale příliš nezazářil. Vozidlu vypadávalo bezdrátové spojení s operátory, hlavní kanón mnohdy střílel se zpožděním či vůbec.
Navíc se ukázalo, že obrněný stroj nemá dostatek senzorů pro monitorování bojiště, voják s ovladačem tak neměl dobrý přehled o tom, co se děje v jeho bezprostřední blízkosti. V městských bitvách by se Uran-9 proto stal velice jednoduchým terčem.
Na Ukrajině se robotický vůz ještě neobjevil a není příliš jasné, zda se někdy vůbec objeví. Stejně jako tank Armata, ani Uran-9 neprošel všemi testovacími fázemi – naposledy se zúčastnil velkého rusko-běloruského cvičení v roce 2021. Rovněž není jasné, kolik robotických vozidel Rusko dodnes vyrobilo.
Igorek
Chtěli zbraň jako z Hvězdných válek, dočkali se posměchu. Tak by se dala popsat historie bojového robota s názvem Igorek. Dvounohý kolos se zlatým nátěrem se objevil na moskevské vojenské výstavě v roce 2018 jako koncept firmy Kalašnikov, jakým směrem se může ubírat ruský zbrojní průmysl. I proto nebyl osazený žádnou zbraní nebo odpalovacím systémem. Z dostupných fotografií ale Igorek spíše připomíná nepovedenou hračku než obávanou futuristickou zbraň.
Největší překážkou pro obecné nasazení „bojových chodců“ je jejich nepraktičnost na bojišti. Jednak by byli kvůli své výšce jednoduchým terčem, jednak rychlost chůze by nejspíše nebyla dostatečná na to, aby se nenechali „umanévrovat“ tradičními bojovými vozidly pěchoty či tanky.
@navalny pic.twitter.com/T3J87PwTuV
— Хозяин собаки (@WineAndSpb) August 21, 2018
Dále by se dvounozí robotičtí bojovníci nejspíše nedokázali poprat s různorodým povrchem na bitevním poli – minimálně do bahnitého terénu na Ukrajině se přece jen hodí spíše pásové stroje. Igorek se tak stal spíše vděčným zdrojem internetových vtipů a posměšků.
Ch-47M2 Kinžal
Střely Kinžal jsou součástí řady nových a extrémně rychlých hypersonických zbraní, které Putin představil v roce 2018. Podle něj „mohou zasáhnout téměř jakékoliv místo a světě a vyhnout se protiraketovému štítu Spojených států“. Vojenští experti se shodují, že proti hypersonickým střelám obecně v současné době neexistuje žádná stoprocentně účinná obrana.
Pohybují se totiž nejméně pětkrát rychleji než zvuk a mohou proniknout až do vesmíru. Ke svému pohonu využívají jednoduchých reaktivních motorů a mohou rovněž nést jak konvenční, tak jaderné hlavice. Díky své velmi vysoké rychlosti a schopnosti manévrování jsou hypersonické rakety současnými systémy protiraketové obrany prakticky neodhalitelné.
Rusko několik střel Kinžal vypálilo i během války na Ukrajině. Koncem loňského srpna uvedl ministr obrany Sergej Šojgu, že Rusko použilo zbraň celkem třikrát. Také prohlásil, že se střely při zasahování důležitých cílů ve všech případech osvědčily. Podle expertů ale měly rakety Kinžal spíše propagandistickou úlohu a v praxi s nimi Rusové spíše šetří – nemají jich v arzenálu tolik, kolik by si sami přáli.
Suchoj Su-57
Prototyp „neviditelné“ ruské jednomístné stíhačky Suchoj Su-57 se poprvé vznesl do vzduchu v lednu roku 2010, tedy před více než 13 lety. Od té doby Rusko nepřešlo kvůli vysoké pořizovací ceně na sériovou výrobu těchto víceúčelových letounů páté generace, kterých by mělo mít ve svém arzenálu ne více než 15 kusů.
Kreml o Su-57 mluvil jako o vyzyvateli amerických stíhaček F-22 Raptor. Disponuje výkonným radarem i rušícím „stealth“ systémem, který letoun chrání před nepřátelskými senzory. Dokáže také nosit širokou škálu řízených raket, ať už proti vzdušným, námořním či pozemním cílům. Pro přímou palbu pilotovi poslouží 30mm kanón. Ruští strůjci se rovněž chlubili „supermanévrovatelností“ a rychlostí letounu.
Stíhačku v bojových podmínkách ruská armáda vyzkoušela poprvé v roce 2018 v Sýrii, úspěšnost nasazení nijak nekomentovala. V současnosti se ale spekuluje, že piloti již podnikli několik leteckých výpadů proti Ukrajině právě z kokpitu Su-57. Podle britských tajných služeb jsou jejich mise v současném konfliktu omezované na přelety nad ruským územím a k odpalování raket vzduch-země nebo vzduch-vzduch proti cílům na Ukrajině.
„Rusko se pravděpodobně snaží zabránit tomu, aby byla poškozena jeho pověst a aby byly vyzrazeny citlivé technologie, což by se stalo v případě ztráty některého ze Su-57 nad Ukrajinou,“ uvádí se ve zprávě vojenské rozvědky. Jde podle ní o typický přístup Ruska, které se ve válce na Ukrajině snaží minimalizovat rizika při nasazení letectva.
Poslední dostupné satelitní snímky letounů Su-57 pocházejí z 25. prosince a jsou z Achtubinsku v Astrachanské oblasti. Vzhledem k tomu, že se tam nachází jediná základna pro tyto stíhačky, lze usuzovat, že se letouny zachycené na snímku podílely na operacích proti Ukrajině.
