Divoce běhá u autové čáry, na krku má konstantně naběhlou žílu, neustále pokřikuje na rozhodčího, při gólových oslavách se člověk skoro bojí o jeho zdraví. Tak přesně takovým fotbalovým trenérem není Carlo Ancelotti. Vážnou tvář italského elegána velmi dobře zná bývalý reprezentant Marek Jankulovski, který pod ním strávil čtyři roky v AC Milán. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS specifického trenéra přibližuje.
Ancelottiho dělí jediné vítězství od svého čtvrtého triumfu v Lize mistrů. Kdo by to byl řekl třeba začátkem března. Real Madrid čelil Paris Saint-Germain s Lionelem Messim, Neymarem a Kylianem Mbappém a dlouho se zdálo, že favorizovaný mančaft zpod Eiffelovy věže také postoupí. Ale show Karima Benzemy v závěru odvety poslala dál „bílý balet“. Vyřazení viselo ve vzduchu i ve čtvrtfinále proti obhájcům trofeje – fotbalistům Chelsea. Nicméně výtečná koncovka opět patřila Ancelottiho mužům.
Ze zcela jiného vesmíru pak byly poslední minuty semifinálové vendety s Manchesterem City. Dva góly v nastavení a pak penaltový zásah Benzemy v prodloužení zajistily Realu letos vskutku nečekané finále.
Kdyby se v sobotu večer (finále Ligy mistrů začíná ve 21:00) italskému kouči – respektive jeho svěřencům – podařilo přechytračit Liverpool, vytvořil by trenérský bard rekord Ligy mistrů. Momentálně se s třemi zisky „ušatého poháru“ dělí o prvenství se Zinedinem Zidanem a Bobem Paisleym.
Poslední jmenovaný slavil úspěchy s týmem, který nyní stojí Ancelottimu v cestě. Na jeho práci u Reds teď navazuje vždy bouřlivý a emotivní Němec Jürgen Klopp. Jaký to kontrast s „Donem Carlem“. Ten dává své pocity najevo nejčastěji nadzvednutým levým obočím. Přesně tak si ho pamatuje i Marek Jankulovski.
Byl Ancelotti ze všech trenérů, které jste potkal v kariéře, tím nejodlišnějším?
To se nedá říct, protože každý trenér je jiný. Každý kouč vám dá něco, co si pak nesete dál. Někdy je to příjemné, jindy ne. V určitém ohledu jsou specifičtí všichni trenéři. U Carla specifičnost spočívala v tom, že měl obrovskou autoritu. A v tom byl dost podobný Karlu Brücknerovi, akorát zrovna tyto dva trenéry mohu z mých zkušeností porovnávat těžko. S Carlem jsem byl několik let v dennodenním kontaktu, s panem Brücknerem to byly reprezentační srazy jednou za čas. Carlo má opravdu výjimečný respekt u všech hráčských hvězd a nemusím mluvit o jeho trenérských kvalitách. To, kolik má trofejí, hovoří za vše.
Když pomineme ten výjimečný respekt, vypíchnete něco zajímavého z jeho vztahu s hráči?
Především klid a nadhled. Taková ta pohoda. Tím, že už tehdy byl zkušený trenér zvyklý pracovat s nejlepšími hráči, nepřenášel na okolí stres. I když se podíváte dneska na lavičku Realu Madrid, vidíte, že to nijak neprožívá a působí nesmírně seriózně, vážně. Není jako někteří trenéři, že by u autové čáry pobíhal sem a tam. A zároveň se pak mimo kamery rozhodně neštítí srandy.
Marek Jankulovski slaví gól před zraky Carla Ancelottiho. Zdroj: Getty Images
Real Madrid v této sezoně předváděl v Lize mistrů dechberoucí obraty. A když to přeženu, Carlo Ancelotti pro něj typicky jen nadzvednul jedno obočí…
To je přesně on! Lidé se v tomto věku těžko mění a on byl vždy takový. Co jsem tak slyšel, tak i když hrál, emoce najevo nedával. A přenesl si to do trenérského křesla. Vypadá to, že mu je jedno, že otáčíte zápas s Chelsea nebo Manchesterem City. Mnoho trenérů by v takových chvílích na hřišti vyvádělo ztřeštěné věci. Jemu je v uvozovkách jedno, jestli jeho tým nakonec vyhrál neskutečný zápas, nebo prohrál. Zůstává vážný a – jak jste říkal – zvedne obočí, pokud to dopadlo dobře, tak se lehce zaraduje. Tím to končí. Nikdy ho neuvidíme dovádět jako Josého Mourinha, Diega Simeoneho nebo Luciana Spallettiho. Ti dělají show.
Carlo Ancelotti (62 let)
Nejen veleúspěšný trenér. Odchovanec Parmy v tomto klubu také odstartoval seniorskou kariéru, následně působil v Římě a coby hráč končil po letech v AC Milán. Převážně defenzivní záložník celkem pravidelně dostával pozvánky i do italské reprezentace a má ve sbírce bronz z mistrovství světa i Evropy.
Trenérská kapitola byla a je značně pestřejší. Započal ji coby asistent u národního týmu, pak už měl hlavní slovo on. Vedl mančafty ze všech pěti nejlepších evropských soutěží. Co je ještě zajímavější, jako první kouč v historii v těchto top ligách získal mistrovský titul. Kolekci uzavřel před pár týdny s Realem Madrid.
Po tomto úspěchu se nechal slyšet, že „bílý balet“ je jeho poslední štací a pak si dopřeje důchod. Smlouvu má ale ještě na dva roky.
A koho tedy kromě Realu trénoval? V Ancelottiho curriculum vitae naleznete Reggianu, Parmu, Juventus Turín, AC Milán, Chelsea, Paris Saint-Germain, Bayern Mnichov, Neapol i Everton.
Dokážete říct, jak konkrétně posunul vaši kariéru?
Tím, že mi dal vůbec šanci. Přicházel jsem do Milána, když AC bylo opravdu top tým. Teď se hráči v klubu dost točí, ale tehdy to byla skutečně persona vedle persony. A když mi v této obrovské konkurenci hvězd věřil, bylo to pro mě ohromně důležité. Až na poslední dva roky – kdy už tam Carlo ani nebyl a mě trápila zranění – jsem hrál skoro pořád. Měl jsem jeho důvěru. V sezoně, když jsme vyhráli Ligu mistrů, jsem odehrál snad 60 zápasů. Cítil jsem jeho podporu. Věděl jsem, že musím být kdykoliv připraven, protože ve velkém klubu na vaše místo číhají další hráči.
Dokázal to stmelit
Dost často se mluví o tom, že u Carla Ancelottiho platí heslo „v jednoduchosti je síla“. Že nevymýšlí dokonalé taktiky a strategie. Potvrdil byste to?
Víte co, to se těžko porovnává. V Miláně jsem začínal před 17 lety, dneska jsou technologie, které promlouvají do přípravy, na zcela jiné úrovni. Ale asi bych to potvrdil. Věděl, že má k dispozici kvalitní kádr a nastavil pohodu. Zvlášť v AC Milán se říkalo, že klub je jedna velká rodina. A na této bázi to šlapalo. Bylo jedno, jestli šlo o mladé talenty nebo hvězdy typu Davida Beckhama a Ronaldinha. Vždy to dokázal stmelit. A proto vyhrával i s Bayernem Mnichov, Paris Saint-Germain, Chelsea a teď podruhé s Realem. Málokdy pod ním dochází k nějakému rozbroji. Maximálně se mu to stalo před pár lety v Neapoli, kde je v uvozovkách kontroverzní majitel (Aurelio De Laurentiis, poznámka redakce). Chtěl si prosazovat své, proto Carlo odešel.
A nezaznamenal jste kauzu z jeho angažmá v Bayernu, kdy si některé hvězdy v čele s Arjenem Robenem měly stěžovat na to, že netrénují příliš a potají si přidávaly?
Něco podobného z Milána opravdu nepamatuju. Myslím si, že je pak rozdíl, když jde Ital trénovat do Německa, kde jsou třeba zvyklí na úplně jiné tréninkové podmínky. Víme, že v Německu je důležitá hlavně fyzická zdatnost. V Itálii nebo Španělsku především technika. Hráči v daných zemích – a například i konkrétních klubech – mohou být zvyklí na něco jiného. A pak může nastat drobný problém.
MS ve fotbale 2022
Ale řekl byste, že tréninky s Ancelottim nebyly žádné extrémní galeje? Sám Ancelotti ostatně jednou řekl: „Příliš vody kytky zabíjí.“
Tréninky byly krátké a intenzivní. Už jsem někde říkal, že – a nechci, aby to blbě vyznělo – takto nenáročnou přípravu jsem jinde nezažil. Není to tak, že by se netrénovalo, nicméně dbá se tam víc na kvalitu a míč, fyzička není tolik upřednostňována. Ale myslím si, že v největších evropských klubech to není výrazně jiné. Řeknu vám, že galeje jsem zažil v Udinese s trenérem Spallettim. Ten toho chce hodně. Nebo v Neapoli se Zdeňkem Zemanem. Úplný extrém.
Vážná tvář. Ale oslavy si umí užít
Letos je to 15 let, co jste s AC vyhráli Ligy mistrů a vrátili Liverpoolu porážku z nezapomenutelného istanbulského finále v roce 2005. Jaké tehdy byly oslavy?
Samozřejmě obrovské. Já tedy přišel až dva měsíce po tom finále, které nakonec AC prohrálo na penalty, ačkoliv v poločase vedlo 3:0. Když jsem dorazil, viděl jsem velký smutek. Finále v roce 2007 bylo obrovskou satisfakcí. Zvláště pro hráče jako Gennaro Gattuso, který si to dva roky nosil v sobě. A vlastně pro všechny. Takže jsme ten druhý pokus nemohli promarnit. Ohromně jsme si věřili, že to zvládneme. Nebylo to nijak zvlášť atraktivní finále, ale srdcem jsme to urvali. Všem tehdy spadl kámen ze srdce.
A umí Carlo slavit stylově?
Samozřejmě. Je spoustu trenérů, kteří jsou během zápasů vážní, ale po úspěchu velkolepě slaví. A pak jsou na hřišti dovádějící kouči, kteří se po titulu nebo zisku trofeje neponoří do euforie. Takže pokud Real Madrid v sobotu porazí Liverpool, pravděpodobně zase Carla uvidíme s doutníkem, k tomu by určitě dělal nějaké srandičky. Emoce si schovává pro sebe nebo pro oslavy se svěřenci.
Ten nahoře to letos Carlovi vrací i s úroky
Tím, že nedávno s Realem vybojoval titul v La Lize, zkompletoval sbírku. Žádný trenér před ním nevyhrál všech pět top evropských soutěží. Dělá to z něj třeba vůbec nejlepšího kouče historie?
Jedna věc je trénovat ve velkých klubech, druhá udělat úspěch. Je to jediný trenér, kterému se povedlo posbírat titul v pěti nejlepších evropských soutěžích, takže na tom něco bude. K tomu už teď má tři triumfy v Lize mistrů. Můj bývalý spoluhráč Clarence Seedorf zase vyhrál Ligu mistrů se třemi různými týmy. Takoví lidé jsou výjimeční. A výjimečné osoby musíme řadit mezi nejlepší.
Strhla vás cesta Realu Madrid do finále s Liverpoolem? Každý dvojzápas „bílého baletu“ v play-off byl nesmírně zajímavý.
Jistě. Vždy byli vlastně na pokraji vyřazení. A když jsem se díval na první zápas semifinále s Manchesterem City, napřed jsem si myslel, že Real dostane 0:5. Nakonec z toho byl divoký výsledek 3:4. V domácí odvetě prohráváte 0:1, Citizens mají ještě v 90. minutě gólovku. Nedají ji. A vy v nastavení nejenom, že vyrovnáte, ale dokonce dáte na 2:1 a v prodloužení rozhodnete. To bylo sci-fi. V tom je fotbal krásný. Myslím si, že ten nahoře viděl zmiňované finále v roce 2005, kdy AC ztratilo třígólové vedení. A letos to Carlovi vrací i s úroky. Teď chybí jen třešnička.
Asi nemá cenu ptát se, komu budete ve finále fandit.
Realu věřím. Mají kvalitu a hlavně útočníka Karima Benzemu, který je letos v nadpozemské formě. Nevím, jak přesně vystihnout ty věci, které nyní předvádí. Je to jen jeden zápas, na druhé straně fantastický Liverpool. Možná to bude o jednom gólu, ale doufám, že to Real zvládne. Přeju to hlavně Carlovi, ale i celému klubu. Není tajemstvím, že se mi líbí italské a španělské týmy. K Anglii mám trochu daleko. (úsměv)
