POLEMIKA: Někteří prodejci zdražují víc, než je nutné. Mastí si na inflaci kapsy?

ANO, myslí si hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda

Čerpací stanice či supermarkety s potravinami. To jsou dvě místa, kde si dnes Češi mohou být takřka stoprocentně jisti, že si na nich prodejce „mastí kapsu“. Nezbývá než nakupovat ještě obezřetněji než kdykoli v minulosti a dobře zvažovat, kde a za kolik nakoupit.

Čerpadláři zneužívají inflačního prostředí v tom smyslu, že si nechávají v kapse část peněz, které jim tam nechal stát snížením spotřební daně o 1,50 koruny na litr. Například v prvních dvou dnech po snížení spotřební daně, 1. a 2. června, pumpaři zlevnili benzín rozsahu odpovídajícím přenosu pouze 53 % snížení daně do cen na totemech. Vzhledem k růstu cen ropy a velkoobchodních cen paliv tak lze předpokládat, že pumpaři přenesli nižší daň do cen jen ze zhruba šedesáti procent.

To odpovídá zkušenosti z Německa. Když tam roku 2020 přechodně snížili DPH z pohonných hmot, do cen na totemech se to přeneslo ze 40 až 80 %, průměrně z 61 % (příslušná studie zde).

Jestliže českou vládu snížení spotřební daně a návazně i nižší inkaso DPH, která se počítá ze základu poníženého právě o nižší spotřební daň, vyjde za čtyři měsíce, po něž má být v platnosti, na čtyři miliardy korun, je třeba počítat s tím, že kvůli zhruba jen 60% přenosu nižší daně do cen na totemech vláda „přihrává“ čerpadlářům 1,5 miliardy korun. Tím se ani ona pochopitelně chlubit nebude. Takže je možné, že proto raději bude tvrdit i to, že nadměrné marže nyní v rámci svého šetření u pump nezaznamenává. Všechno to ona – stejně jako čerpadláři – svede na růst cen ropy a velkoobchodně prodávaných paliv, případně na relativně slabou korunu vůči dolaru.

Co hůř, „kapsu si mastí“ nejen pumpy, ale i řetězce. S výjimkou jablek a vepřové kýty bez kosti za poslední rok zdražily všechny druhy základních potravin, které ČSÚ podrobně sleduje. To by nebylo nic překvapivého. V případě některých potravin ale dochází k tomu, že cena, za kterou je prodávají obchody, zejména řetězce, vzrostla dramaticky více než cena výrobní. Jedná se hlavně o kuře, máslo, vejce a mouku.

Například loni v dubnu prodávali chovatelé jatečná kuřata průměrně za 22,42 koruny za kilogram, letos v dubnu to již bylo za 23,92. To odpovídá navýšení o zhruba 6,7 %. Jenže na pultech obchodů zdražil kilogram kuřete kuchaného za stejnou dobu průměrně z 56,76 koruny na 68,34 koruny, tedy hned o 20,4 %.

Takový nepoměr je zarážející. Samozřejmě, zpracování kuřete žádá pracovní sílu a energie, které citelně zdražily. Jenže s rostoucími náklady se potýkají také sami chovatelé. Také oni čelí rostoucím cenám energií, lidské práce, ale také třeba krmiv.

Podobná situace nastává u másla. Výrobci másla jej mezi loňským a letošním dubnem zdražili o 31 %, v obchodech však za stejnou dobu zdražilo o 37,7 %. Vejce podražila u jejich dodavatelů z řad farmářů o 16,2 %, v obchodech ale hned o 23,4 %. Na rozdíl od kuřat přitom v případě másla a vajec těžko vymýšlet, jakým významným zvláštním nákladům nad rámec těch, které registruje producent, čelí jejich prodejce. Vejce ani máslo netřeba „kuchat“ jako kuře.

A hladkou mouku dodávají její výrobci o 35,6 % dráže než loni v dubnu, ale v obchodech se letos v dubnu prodávala hned o 63,2 % dráže, plyne z dat ČSÚ.

U zmíněných potravin je navýšení cen v obchodech tak markantně vyšší, než jaké je navýšení příslušných cen výrobních, že je namístě podezření, že prodejci, zejména řetězce, zneužívají napjaté atmosféry ve společnosti, obav z drahoty, a s odkazem na rapidní inflaci zdražují více, než by museli. Tak, že si zjevně navyšují své marže.

NE, myslí si redaktor CNN Prima NEWS Petr Musil

Tvrdit, že prodejci zneužívají inflace k tomu, aby si „mastili kapsy“, považuji za příliš zjednodušující. Nijak nerozporuji, že se u některých druhů zboží mohly spotřebitelské ceny zvýšit více, než o kolik vzrostly například ceny nákupní, případně ceny vstupů.

Cena se totiž neutváří na základě výrobních nákladů, daní nebo nějaké jednoduché kalkulace, kdy si k nákupní ceně přirazím X procent rovnajících se nějakému „přiměřenému zisku“. Cena je vždy výsledkem střetu nabídky a poptávky na trhu, kdy každá ze stran sleduje svůj zájem. Zájmem poptávajícího je koupit konkrétní věc co nejlevněji, zájmem nabízejícího je pak prodat co nejdráž.

Tak to zkrátka bylo, je a bude a je to tak správně. Jedině cena dokáže „vyřešit“ protichůdnost zájmů kupujících a prodávajících a dostat je za daných okolností do souladu. Jakmile začneme na cenotvorbu pohlížet jakousi morální optikou, nutně se dostaneme do bodu, kdy změna aktuálního stavu bude vůči jedné či druhé straně nespravedlivá, ale spíše ke stranám oběma.

Představme si, kdyby například vláda zavedla cenové stropy na benzín, jak po ní opakovaně žádá lídr hnutí ANO Andrej Babiš. Vláda samozřejmě cenu benzínu na 35 korunách zastropovat může, jenže při tržní ceně kolem 47 korun by tím nutně způsobila, že na část řidičů se benzín vůbec nedostane nebo jej budou na černém trhu kupovat mnohem dráž než dnes na trhu oficiálním.

Ale zpět k onomu zneužívání inflace. Číslo, které nám každý měsíc sdělují statistici, představuje pouze průměrný pohyb cenové hladiny v ekonomice. Jednotlivé položky se od tohoto průměru zcela logicky odchylují, což je ostatně z detailního pohledu na data vidět. Mouka zdražuje o 60 %, máslo o 40, maso třeba jen o 15 a tak dále.

Čím je onen průměr vyšší, tím větší rozdíly v tempech zdražování mezi jednotlivými druhy zboží panují. Když je průměr naopak nízký, řekněme dvouprocentní, snižují se také výše popsané rozdíly. Jinak řečeno, čím je míra inflace vyšší, tím větší chaos se do cen vkrádá a ztrácíme přehled o tom, co v poměru k jiným druhům zboží zdražilo, zlevnilo nebo zůstalo beze změny hodnoty.

A přesně s takovým chaosem pracují i obchodníci, čerpadláři, vlastně kdokoli, kdo něco vyrábí či kupuje a prodává dál. Do toho navíc musí odhadnout, jak se ceny budou vyvíjet za měsíc, dva, tři, protože cenotvorba se nedělá každý den, ale právě jen jednou za čas. Tento čas se pochopitelně bude zkracovat, pokud inflace bude i nadále stoupat. Ochutnávku jsme zažili na začátku března u čerpacích stanic, kdy se ceny na totemech měnily i několikrát za den.

V neposlední řadě je třeba upozornit, že poukazování na to, že se snížení spotřební daně u benzínu a nafty nepropsalo v plné výši do koncových cen, je opět přinejmenším zjednodušující až plytké. Ekonomové vždy apelují, že změna daní se do ceny projeví jen částečně. Jak moc, záleží na cenové elasticitě poptávky a nabídky u daného druhu zboží. Jedná-li se o zboží každodenní potřeby, které navíc nelze jednoduše nahradit, nejsou kupující tolik citliví na změnu ceny. Prodávající tedy nemají důvod tolik zlevnit, když klesá daňové zatížení spotřeby. Naopak při růstu daní jsou ochotni zdražovat ve větším rozměru.