Petr Pithart společně s Petrem Blažkem, Františkem Stárkem a Milošem Rejchrtem v Knihovně Václava Havla. Zdroj: CNN Prima NEWS
Podepsání Charty 77 mělo pro řadu lidí nedozírné následky. I přesto, že tzv. chartisté s represemi, které ze strany státu později nastaly, nepočítali, svého činu nelitují. „Dostal jsem tehdy okamžitou výpověď,“ řekl historik a politik Petr Pithart. Spolu s ním na vznik občanské iniciativy na nedávné besedě pořádané Knihovnou Václava Havla a Muzea paměti XX. století. zavzpomínali někdejší vydavatel časopisu Vokno František „Čuňas“ Stárek a evangelický duchovní a jeden z mluvčích Miloš Rejchrt.
Pitharta kvůli podepsání Charty vyhodili z práce. Tehdy pracoval v Investorském ústavu Akademie věd jako podnikový právník. I přesto, že zrušil své členství v KSČ, stal se šéfem odborů. „Líbilo se mi, že je to chytře napsané. Mysleli jsme si, že se nám nemůže nic stát. To byl velký omyl. Přišel jsem na řadu (s výslechem) asi 6. ledna,“ popsal Pithart na besedě pořádané Knihovnou Václava Havla a Muzea paměti XX. století.
„Dostal jsem okamžitou výpověď. Ředitel řekl, že do půl hodiny budou moje věci venku. Mé věci se nevešly do krabic, takže se pak sypaly ze schodů. Dodnes ale nejsem právně propuštěn, nedošlo totiž k potřebné schůzi. Byla to solidarita mlčky, ale bylo to úžasné. Dojímá mě, že lidé našli svůj způsob vzdoru. Byla to sympatie chytrá, po česky,“ řekl Pithart.
K Rejchrtovi se text Charty 77 dostal během vánočních svátků. „Podepsal jsem to s radostí, protože to bylo skvělé a odpovídalo tomu, co jsme chtěli dělat. Jenže jsme neměli fantazii, abychom to dali dohromady sami. V podepisování jsem byl docela zběhlý, protože jsem podepisoval i různé jiné petice, které byly předtím, jen nebyly tak početně zastoupené,“ vzpomínal Rejchrt.
Žádné represe ze strany státu nečekal. „Ani u předchozích akcí žádné nebyly, pak jsem byl docela překvapený. Ne, že bych to býval nepodepsal, ale nečekal jsem, že bude taková mela. Měl jsem štěstí, že mě už nezastihla existenčně, protože od roku 1972 jsem byl v kotelně,“ pokračoval Rejchrt, který pracoval jako topič v Národním muzeu.
Hezké vzpomínky i ztráta kamarádů
Státní bezpečnost za ním přišla do práce až koncem ledna. Bylo pět hodin ráno. „Volal mi vrátný, že je tu Bezpečnost, ale nepustil je. To se mi líbilo. Stepovali tam pak asi do půl deváté, než přišel ředitel. To, že tady byli lidé, kteří se nám snažili alespoň trochu pomoci, mě ohromně potěšilo. Takových lidí bylo více. Nebyli všude, ale potkal jsem jich hodně,“ dodal Rejchrt.
Stárek chtěl podepsat Chartu hned v prosinci 1976. Ostatní mu to ale zakázali. V té době už totiž byl trestaný. Podepsal ji proto později, ale ještě téhož roku. „Jiří Němec (jeden ze signatářů Charty 77 – pozn. red.) dobře věděl, že začne mediální masáž. Hned by začali řvát, že to podepisují kriminálníci. Byl pro nás takovou autoritou, že jsme to akceptovali,“ vysvětlil Stárek.
Pithart má přes všechny problémy období Charty 77 hezké vzpomínky. „Začátek byl pěkný. Spoustu lidí ale buzerovali strašně, šikanovali, ale ne za podpis Charty. To nešlo,“ míní Pithart, který vzpomněl i na akci Asanace, u které byla snaha nepohodlné lidi donutit k odchodu k Československa. „Lidi týrali tak, až to mnozí vzdávali. To pak po euforii přišla represe. Ztráceli jsme jednoho kamaráda za druhým,“ pokračoval Pithart.
A jak Pithart hodnotí aktuální situaci? „Za 32 let jsme tu zažili leccos. Vychylovalo se to doleva, doprava, někdy to vypadalo dost beznadějně. A přesto jsme některé priority tak, jak je podporovala Charta, drželi,“ dodal Pithart.
