Střed Brna zasáhlo jednoho listopadového dne roku 1944 masivní americké bombardování.. Zdroj: ČTK
Lidé nejdřív na americká letadla nadšeně mávali, z nebes ale zničehonic začaly pršet bomby. Je to 76 let, co při spojeneckém náletu na Brno zahynulo 578 lidí. Toho 20. listopadu 1944 se umíralo i v Hodoníně nebo ve Zlíně, obyvatelé protektorátu se cítili zrazeni – zhouba najednou nehrozila jen od německých okupantů, ale i od vojáků, které národ považoval za osvoboditele. Jak v rozhovoru pro CNN Prima NEWS připomíná historik Michal Plavec, bombardování českých měst pak dopadlo tragicky ještě několikrát.
Od bombardování Brna uplynulo přesně 76 let. Co se tenkrát stalo?
Předně: Brno jako takové vůbec nebylo spojeneckým cílem. Svaz americké 15. letecké armády, který tvořilo přibližně 470 bombardérů typu B-24 a Boeing B-17, měl podniknout nálet na rafinérie k výrobě syntetického benzínu v Horním Slezsku. Kvůli oblačnosti a přízemní mlze však větší část letadel útočila na náhradní cíle. Vyskytovaly se jak na území Horního Slezska, tak přímo na Moravě; kromě Brna byly bombardovány například i Přerov, Hodonín, Kroměříž nebo Břeclav a Zlín. Jen v Hodoníně si nálety vyžádaly kolem 180 obětí. Konkrétně na Brno zaútočilo podle amerických hlášení ve třech vlnách až 149 letadel, útok trval něco přes čtvrt hodiny. Problém s náhradními cíli byl ten, že podobné plány B neměli Američané tak propracované. Většina bomb proto dopadla na centrum města a okolní čtvrti.
Jak to v Brně po útoku vypadalo?
K zemi spadlo 2500 pum, o střechu nad hlavou přišlo zhruba šest tisíc občanů. Na ulicích ležela mrtvá těla, všude kolem byly vysoké vrstvy prachu a sutin, z ruin plápolaly plameny, kolem pobíhali zmatení lidé, zasahovali členové oddílů protiletecké ochrany. Docházelo k rabování. Pokud byl rabující zloděj dopaden, čekala ho okamžitá smrt. Jedinci, kteří tragický nálet přežili, byli často až do smrti psychicky poznamenaní. Ještě po desítkách let se báli zvuku letadla, dlouho se marně snažili své traumatické zážitky vytěsnit.
Hořící brněnský dům po bombardování z listopadu 1944. Zdroj: ČTK
Některé oběti zemřely obzvlášť děsivou smrtí. Třeba 40 brněnských dětí schovaných v krytu pod školou zahubila horká pára uniklá z poničeného potrubí.
Bohužel, k takovým strašným případům během bombardování sem tam docházelo, smrt nebyla zdaleka tak daleko, jak si lidé při náletech možná zkraje mysleli. Když si Adolf Hitler nechal v létě 1944 vypracovat od německého státního tajemníka K. H. Franka zprávu o tom, jak je protektorát na bombardování připraven, tak se zjistilo, že třeba v Praze máme kryty s kapacitou pro pouhých 13,5 procenta obyvatel. V pravidelných svodkách německé bezpečnostní služby se navíc objevovalo, že obyvatelé protektorátu spojenecké nálety podceňují. I ve vzpomínkách pamětníků stojí, že lidé každé houkání sirén využívali k tomu, aby nadšeně utíkali z práce. V jejich povědomí zkrátka zůstávalo, že Američané a Britové území protektorátu nebudou bombardovat, když jsme svým způsobem jejich spojenci.
Při náletu na Brno v listopadu 1944 zemřelo 578 lidí. Patřil k těm větším?
Na poměry protektorátu ano. Můžeme to srovnat s podobným náletem na Prahu 14. února 1945, při němž útočilo necelých 60 bombardérů – tam přišlo o život 701 lidí. Na rozdíl od cíleného náletu z 25. března 1945, který mířil především na pražské ČKD a letiště, si tehdy Američané Prahu popletli s Drážďany. Spotřebovali víc paliva, než čekali, jistý podplukovník si uvědomil, že palivo nebude stačit na hladký návrat zpět, a proto se rozhodl bombardovat první město, které viděl vizuálně. Bomby pak spadly na Smíchov, k Palackému mostu, Karlovu náměstí, na Vinohrady a Vršovice. Odnesly to desítky domů, zničeny byly i historické památky typu gotického kláštera v Emauzích. Třiadvacet obětí v jednom z domů na Vinohradské třídě bylo nalezeno až v 70. letech – záchranáři si pod budovou s vyhlášeným uzenářstvím a lahůdkářstvím Maceška zkrátka nevšimli, že pod sutí je ještě jeden zasypaný sklep. Obecně Pražané ani v únoru 1945 příliš do krytů nepospíchali. Měli za sebou tolik planých poplachů, že nebezpečí z nebes ignorovali. I odbojové organizace pak posílaly do Británie překvapené radiogramy, v nichž stála otázka, proč nás spojenci bombardují.
Byl k tomu obhajitelný důvod?
Pomiňme teď případy, kdy si letci cíl popletli. Důležité je, že se v protektorátu a na území sudetské župy nacházelo velké množství průmyslových podniků, které ve velkém vyráběly ve prospěch vítězství Třetí říše. Pro nás bylo možná hodně těžké si to vysvětlit, jelikož území protektorátu se nacházelo až do posledních měsíců války v týlu. S tímhle předpokladem ostatně pracovali i Němci: Jakmile v roce 1943 zjistili, že nemohou bránit své průmyslové podniky v samotné Říši, tak je přesunuli právě do protektorátu. Tedy tam, kde to podle nich bylo relativně bezpečné. S tím souvisí jeden zajímavý poznatek. Cílený spojenecký nálet na Brno z 25. srpna 1943 byl kromě letiště zaměřený na továrny Flugmotorenwerke Ostmark v Líšni a Klöckner-Flugmotorenbau v Kuřimi, kde se vyráběly komponenty pro letadlové motory. Spojenci si od toho slibovali, že pokud tyto fabriky zničí, tak Němci nebudou mít dostatek letadel k obraně svého území. Jenže nacistická výzbrojní komise si tohle nebezpečí uvědomila již na jaře 1944, takže nakázala rozmělňovat výrobu. Nejen že jí přesouvala do několika různých továren, také ji ukrývala do jeskyní a podzemních staveb. Z líšeňské pobočky se z toho 25. srpna 1944 zachoval výkaz. A z něj je patrné, že k výraznému poklesu výroby došlo po náletu jen u několika komponentů letadlových motorů. Část výroby už prostě neprobíhala v Líšni a Kuřimi, ale v jeskyních Moravského krasu. Ač byli tedy spojenečtí zpravodajští důstojníci po náletu velmi spokojeni, protože fabrika byla ze 75 procent zničena, tak výrobu vlastně příliš nezasáhli.
Zase: Stálo to všechno tedy za to?
Tuhle otázku ke spojeneckému bombardování slýchám dodnes. Pokud si na ni ale chceme svědomitě odpovědět, pak si především musíme uvědomit, že opravdovými viníky zmíněných tragédií nebyli spojenečtí nebo sovětští piloti, nýbrž ten, kdo druhou světovou válku rozpoutal: nacistické Německo.
Hromada suti po bombardování Brna. Zdroj: ČTK
Neobrátily přesto podobné tragické události veřejné mínění proti spojencům?
Odpověď najdeme v hlášeních německé bezpečnostní služby. Bezprostředně po útocích se vyskytovaly dva názorové póly. První byl skutečně vyděšený a ublížený: „Vždyť jsme s nimi! Proč nás proboha bombardují?“ Na druhé straně se ale už tenkrát objevovali lidé, kteří vinili Němce, protože to oni přece konflikt rozpoutali. Oba pohledy se do veřejného mínění promítají doteď. A to ať se budeme bavit o náletech Britů a Američanů, nebo strojů Rudé armády.
Nálety Rudé armády jsme ještě nezmínili. Když už jsme mluvili o Brnu, Rusové ho bombardovali též.
Nejednou, patřilo to k tzv. brněnské ofenzivě Rudé armády. První nálet začal 8. dubna 1945, následovaly útoky dvanáctého, šestnáctého, devatenáctého a třiadvacátého. Došlo i na noční nálety. Většina z nich cílila podobně jako některé americké na letiště ve Slatině, na nádraží a důležité dopravní křižovatky. Bohužel i při těchto náletech docházelo k obětem na civilním obyvatelstvu. A to ke značným. Dodnes se nepovedlo dát dohromady jména všech mrtvých, jen v případě náletu z 12. dubna 1945 se však hovoří o 275 obětech a přibližně třech stovkách zraněných.
Pražské Emauzy po bombardování spojeneckým letectvem. Zdroj: ČTK
O náletech Rudé armády se za minulého režimu moc nemluvilo. Kdy ještě skončily tragicky?
Nejvíc se mlčelo o náletech Rudé armády z 9. května 1945, tedy z prvního dne míru. Až do roku 1989 se připisovaly Luftwaffe. Tehdy došlo k mnoha tragickým událostem, hlavně v severních a středních Čechách. Důvodem k útokům nebylo bombardování žádných průmyslových cílů, Rusům šlo o to, aby se po vyhlášení německé kapitulace zamezil ústup nepřátelských vojsk. Němci se zkrátka snažili dostat do amerického zajetí a Sověti jim to chtěli zatrhnout. Proto se častými cíli stávala města na Labi; nacházely se tam mosty, přes něž se Němci toužili dostat do západních Čech. Bomby dopadaly i na důležité dopravní křižovatky typu Mladé Boleslavi. I tam se na blížící letadla mávalo, nakonec na město padlo asi 30 tun pum, zemřelo přibližně pět stovek lidí, z toho 150 místních obyvatel. Dosud se předpokládalo, že skutečným cílem tohoto náletu byla plzeňská Škodovka, to ale není pravda, šlo o cílené bombardování ustupujících kolon německých vojsk. K tragédiím docházelo i na Českomoravské vrchovině, tam nálety nejhůře postihly Ždírec nad Doubravou. Zle to dopadlo i v sousedním Krucemburku, na nějž bomby padaly vlastně omylem.
Nálety Rudé armády z 9. května 1945 nebyly jediné, s nimiž si pohrála pozdější propaganda. Třeba o americkém útoku na Plzeň z 25. dubna 1945 se za komunistů říkalo, že měl posloužit výhradně poškození poválečného československého průmyslu.
Tohle se neříkalo jen za komunistů, tvrdí se to dodnes. Ano, byl to cílený nálet na plzeňskou Škodovku. Jeho účelem však bylo, že se spojenečtí zpravodajští důstojníci do posledních hodin války velmi obávali německých tanků Hetzer, které byly konstruovány na základě československého předválečného typu LT vz. 38. A plzeňská Škodovka byla tou dobou jejich největším výrobcem, hotové tanky vypravovala na frontu ještě v květnu 1945. Nálet z 25. dubna 1945 je nicméně zajímavý z více důvodů. Samotní američtí letci se například divili tomu, že byl předem ohlášen na rozhlasové stanici BBC, což umožnilo velmi silnému protileteckému dělostřelectvu kolem Plzně, aby se náležitě připravilo. Tomu pak odpovídaly i vysoké americké ztráty.
Vy jste se prý po desetiletích s americkými letci, kteří kdysi na česká města shazovali bomby, měl možnost potkat. Jak na to s odstupem reagovali? Káli se?
Někteří ano. Většinou mi ale vysvětlovali: „Bohužel, pane, byla válka. A pokud bych neuposlechnul rozkaz, stálo by to život mě.“
Historik Michal Plavec. Zdroj: Patrik Sláma
Michal Plavec (47)
Historik, který se mimo jiné věnuje spojeneckému bombardování protektorátu.
Kurátor sbírky letectví Národního technického muzea v Praze.
Autor knih Praha v plamenech, …a země se chvěla, Bomby na květnou neděli, Bomby pod Řípem, Smrtonosná oblaka.
