Pravda o příběhu Hanče a Vrbaty. Poslední závod synů hor skončil tragédií, měl utajeného hrdinu

Na ten závod už Bohumil Hanč původně vůbec nechtěl. V hlavě měl spíše zednické zkoušky, trápila ho chatrnější kondice. Na dvou dřevěných prkénkách se nadřel až až, byl respektovaným šampionem, získal i prestižní titul Mistr lyžař. S manželkou Slavěnou navíc čekali dítě. A protože o jedno před tím již přišli, slíbil jí, že 24. března 1913 na padesátikilometrovou trať po krkonošských hřebenech nevyrazí.

ČTĚTE TAKÉ: Legendy českých hřbitovů: Slavní nebožtíci, tajné chodby a místo, kde se bojí i umrlec

Kamarádi ho však přemluvili: „Za nás, Čechy, ještě jednou!“

Kývnul jim – dobře, tak tedy naposledy.

Z chalupy nad Jilemnicí utekl potají, aby žena nehartusila.

A víckrát už ji pak nikdy nespatřil.

Osudného dne jej pod Zlatým návrším zaskočila prudká změna počasí, uprostřed zuřící sněžné bouře to 26letého sportovce stálo život. Spolu s ním zemřel i věrný druh Václav Vrbata, který se svého kamaráda pokusil v běsnícím nečase zachránit.

Jejich příběh byl v průběhu dalších let různě překrucován, klíčové postavy se při vyprávění vynechávaly.

Trvalo století, než nastal čas to napravit.

Ztracen v rozlitém mléce

Původně to tenkrát vypadalo na moc hezký den. Ranní slunce konejšivě hladilo vrcholky krkonošských hor, krystalky bílých vloček se třpytily jako náhrdelník Emy Destinnové.

U Labské boudy si k nohám připínala „ski“ šestice mladých mužů.

Nejen Hanč, který v Krkonoších znal snad každý rampouch. Také třeba zdatný Němec z Polubného Oswald Bartel, jehož čeští vlastenci tak moc nechtěli nechat vyhrát. Nebo Emerich Rath, další zástupce Goetheho národa, úžasný atlet, fotbalista, hokejista, plavec či kanoista, maratonský účastník olympiády 1912, o kterém ještě bude řeč.

Bylo kolem sedmé, když jinoši s připíchnutými startovními čísly, jen v košilích a bez čepice či rukavic, vyrazili pod azurovou oblohou na trať. Kroužili od Martinovy boudy, Violíku a Jínonoše k Vosecké boudě, Sokolníku, Harrachovým kamenům, přes Zlaté návrší to stočili zpět k Labské boudě.

Před 60 lety zemřel Emerich Rath. Borec, který toho ve sportu stihl jako málokdo. Byl mistrem Německa v boxu, běžel dvakrát maraton na OH a také se v hokeji zúčastnil pro Čechy vítězného mistrovství Evropy, i když o tom dnes už téměř nikdo neví!

Více zde: https://t.co/MC4fPhJiAq pic.twitter.com/Js222WJsGr

— Hokejové pikošky (@pikoskyzhokeje) December 21, 2022

Zkraje bez větších problémů.

Jenže jak je v horách občas zvykem, idylka se brzy začala kazit.

Krajinu přikryla mlžná duchna, ochladilo se, rozpršelo. Déšť se najednou změnil ve sněhovou bouři, zvedl se vichr, do závodníků se zhruba po třech hodinách pustila ostrá fujavice.

Postupně všichni vzdali.

Všichni, až na vedoucího Hanče.

Netušil, že v řádícím živlu zůstal sám. Traťový komisař Vladimír Záboj Vaina se mu to na jednom ze stanovišť snažil máváním naznačit, Mistr lyžař však zoufalá gesta nepochopil.

Zase zmizel v rozlitém bílém mléce. Hnal se mrazivou mlhou dál.

A protože pak uplynuly hodiny, aniž by se ukázal, rozhodčí Fischer se jej spolu s Rathem a dalším závodníkem Jarolímkem vypravili hledat.

Záhadný dobrodinec

Byl to Rath, kdo Hanče našel.

Jeho velký soupeř, zároveň i přítel.

Několikanásobný mistr zemí Koruny české klečel v plískanici vysíleně v závěji, v ústech svíral píšťalku na přivolání pomoci. Byl ještě při vědomí, ale nebylo mu rozumět. Neměl už sílu vůbec na nic.

Rath si nebohého kamaráda naložil na záda, táhnul jej v té strašné morně dobrého půl kilometru směrem k Labské boudě. Jakmile mu došly síly, Hanče opřel o signalizační tyč a vrátil se pro lyže, na nichž fofroval za ostatními. Na Labské boudě stačil jen hlesnout, kde hledaného lyžaře nechal. Pak se zničený zhroutil.

Záchranná výprava na Hanče narazila přesně tam, kde Rath avizoval. Ležel tváří ve sněhu, nehýbal se. Naložili ho na saně a dopravili do Labské boudy, bylo však už pozdě. Podchlazený a vyčerpaný hrdina zemřel na selhání srdce.

Někdy v té době si smutná společnost všimla zvláštní věci: přestože Hanč do závodu startoval nalehko, teď měl na sobě kabát, čepici a rukavice. Někdo se mu tedy ve vánici pokusil pomoci.

Kdo?

A kde je tomu záhadnému dobrodinci konec?

Prokřehlá skupina se ještě jednou vydala do větrné sloty. Tam venku musel být ještě někdo, komu šlo o život. A skutečně – mezi Harrachovými kameny a Zlatým návrším bezvládně ležel Vrbata, bývalý náčelník Sokola z Jilemnice, kterého předtím Hanč zval, aby se na závod přijel podívat. Ani on nepřežil.

Až zpětně si ostatní poskládali, co se stalo: Vrbata musel Hanče potkat na Zlatém návrší, vyčerpanému a prostydlému kamarádovi předal své oblečení, aby nezmrznul. Sám se na lyžích vydal dolů k Mísečkám, po chvíli se ale kvůli obavám o svého kumpána z vojny vrátil zpět na hřeben. Lyže zapíchnuté do sněhu sice objevil, jejich majitele však již ne. Vzápětí si hory vzaly i Vrbatův život.

Pro české vlastence to byl černý den. Přečerný.

A nejen pro ně.

„Osud mi nepřál, abych zachránil život přítele, lyžaře tak milého,“ zapsal Němec Rath do pamětní knihy na Labské boudě.

Hančova pohřbu se zúčastnilo sedm tisíc lidí. Měsíc po jeho skonu se paní Slavěně narodil syn. Dostal jméno Bohumil. Po tátovi.

Machr, který se nehodil

Na smutný osud dvou kamarádů se nezapomnělo. V místech jejich nalezení dnes stojí mohyla a pomník, byly po nich pojmenovány boudy i návrší. Tragédie přispěla ke vzniku záchranných složek, jednotné organizace Horské služby v Krkonoších.

Příběh o odvaze, smělosti i krutém konci se však desítky let vyprávěl v upravené formě.

Bez hrdiny, který se nehodil.

Bez Ratha.

„Spousta lidí vůbec neví, že do příběhu Hanče a Vrbaty taky patří. Tenhle pražský Němec přitom představoval obrovskou osobnost, opravdovou sportovní hvězdu počátku 20. století. Bez přehánění ho znala celá Evropa,“ říká režisér Tomáš Hodan, který se předloni pokusil všechno oživit ve filmu Poslední závod. „Rath přitom nad Labskou boudou prokázal neskutečné hrdinství. Bez přehánění nasadil vlastní život, aby zachránil českého přítele.“

K tomu, že se na to pozapomnělo, přispěl i film Synové hor z roku 1956. Zatímco o stejnojmenné knižní předloze Františka Kožíka to neplatilo, před kamerou byly Rathovy zásluhy vymazány.

„Rathova figura se tam sice mihne, skoro se o ní ale nemluví. Hodně věcí v souvislosti s Rathem se buď úplně vynechává, nebo se přinejmenším vykládá špatně,“ popisuje Hodan. „Po válce se bohužel nehodilo, aby hrdinný Němec zachraňoval Čecha, tak se z toho vyprávění zkrátka vyškrtnul.“

Rath při premiéře Synů hor marně plakal, že takhle to nebylo. Oficiálně byl při natáčení veden jako poradce, dokonce dostal malou roličku hajného. O výsledné podobě filmu měl však dozajista jinou představu.

I jeho konec byl smutný.

Spadlo toho na něj nějak moc. Muž, který za války skrýval židovského přítele, se musel smířit s brzkou smrtí milované manželky. V roce 1960 ho pořadatelé pozvali na olympiádu do Říma, chtěl tam furiantsky dojet na kole. Od státních orgánů však nedostal povolení k vycestování. Někdy poté se rozhádal s rodinou, skončil jako bezdomovec.

On, který si kdysi třásl pravicí s Pierrem de Coubertinem, který se účastnil soutěže mužské krásy, který byl jako tramp zvyklý na rozpustilý smích kamarádů, dožíval osaměle v domově důchodců ve Stárkově.

Roku 1962 zemřel ve věku 79 let na infarkt, je pohřben v Broumově.