Legendy českých hřbitovů: Slavní nebožtíci, tajné chodby, mumie a místo, kde se bojí i umrlec

Může být i hřbitov krásný?
Nejen může – velmi často je. A to z několika důvodů. Mnohé hřbitovy se rozkládají kolem hodnotných kostelů; leckde najdeme i zajímavou márnici či dokonce kostnici. Často jsou situovány na vyvýšených lokalitách nebo na rozhraní intravilánu a malebné přírody. Nedílnou součástí je vegetace, někde „jen“ hezky střižený trávník, jinde i vzrostlé stromy. Dokonce i v případě, že je hřbitov zanedbaný, z něj vyzařuje zvláštní kouzlo, ba někde až hororová atmosféra. V neposlední řadě je zde funerální architektura, honosné hrobky či originální náhrobky.

ČTĚTE TAKÉ: Češka z Jemenu: Jak se žije v zemi Hútiů, padajících bomb, statisíců mrtvých a hladomoru?

Které české hřbitovy mají podle vás největší kouzlo?
Podělím se s vámi o osobní výběr, aniž bych si nárokoval jeho absolutní platnost; každý poutník si může sestavit svůj. Třeba z pražských hřbitovů mám nejraději tři na levém břehu Vltavy. Předně Malostranský u Plzeňské ulice – má jedinečnou atmosféru a „hostí“ celou řadu slavných nebožtíků, jeho středobodem je nádherný Prachnerův náhrobek Leopolda Thun-Hohensteina. Dále bych zmínil rozsáhlý hřbitov Na Malvazinkách.

Tam je pohřben Ondřej Sekora, autor Ferdy Mravence.
I mnoho dalších, například spisovatel Jakub Arbes, herec Ferenc Futurista, fotbalista František Veselý… Po Malvazinkách bych do tria svých nejoblíbenějších pražských hřbitovů zahrnul ten, který se rozprostírá kolem dejvického kostela sv. Matěje. Okouzlil mě natolik, že jsem o něm do sbírky Exupérymenty napsal báseň Vyhlídka. Neříkám, že nechodím rád a často na slavné hřbitovy na protějším – pravém – vltavském břehu, především na Vyšehrad a Olšany. Ale subjektivně se mi více líbí ony tři jmenované.

Co mimopražské hřbitovy?
Ve středních Čechách doporučuji navštívit úchvatný Chvojen s kostelem sv. Filipa a Jakuba, případně Pičín s nádhernou hřbitovní branou. Líbilo se mi u Vltavy v nenápadném Bukolu. Stejně jako v Libčicích nad Vltavou, kde mají katolický i evangelický hřbitov. Oba okrášlila socha od Františka Bílka. Stále ještě ve Středočeském kraji, ale cestou na západ, leží Mšec. A na jeho severním okraji působivý hřbitůvek s pomníkem bludných duší a alejí veršů básníka Jaroslava Herdy.

Alejí veršů?
Tak se říká osmi pamětním deskám s vytesanými verši, zarovnaným do dvou řad. Herda je coby Nerudův současník nezaslouženě zapomenutý, zemřel na tuberkulózu v pouhých 22 letech a údajně byl pohřben na spodním – tehdy novém – mšeckém hřbitově. Jenže jeho hrob se tam nenašel, a tak se nad ním voda zavřela úplně. Věru smutné… O to větší radost mám z toho, že je připomínán alespoň takto. Po jeho Mšeci mohu zmínit i západněji položené Plasy, za návštěvu stojí hřbitov s hrobkou Metternichů. Hrobka Zedwitzů zajímavě propojuje hřbitov a okolní svět v taktéž západočeské Libé. A rožmitálskému kostelu Povýšení svatého Kříže na dohled snad v klidu odpočívá i nešťastný Jan Jakub Ryba.

Autor České mše vánoční si sám vzal život, proto nemohl být pohřben na běžném hřbitově. Kde končila těla sebevrahů, jakým byl i on? Za hřbitovní zdí, jak se traduje?
Dříve to skutečně platilo, potvrzuje to například plánek hřbitova v šumavském Mouřenci. Postupem času se ovšem i takovéto sekce ocitly uvnitř. V případě šlechtických hrobek nacházíme sebevrahy pohřbené sice na hřbitově, ale mimo samotnou hrobku. Tak je tomu třeba v případě hrobky rodiny Bergerů alias kaple sv. Maxmiliána ve Svatém Janu pod Skalou.

Vraťme se ale od sebevrahů k dalším pozoruhodným hřbitovům.
V mých rodných jižních Čechách mi v paměti utkvěl hřbitov milevský – díky sousedství premonstrátského kláštera a obřímu kostelu sv. Jiljí přímo na něm. Dále bývalý městský hřbitov v okresním městě Písku či stejný u kostela u sv. Marka v Soběslavi. Zde nezůstalo téměř nic pohřebního, přesto jsem doslova hmatatelně cítil, že jsem na hřbitově. A nakonec hřbitůvek v Sedlci, unikátně umístěný na bývalém vodním tvrzišti. Vydáme-li se z metropole naopak na sever, nemohu opomenout Litoměřice. Na městském hřbitově spočinul Karel Hynek Mácha.

Dočasně.
Ano, jeho ostatky byly v roce 1938 přeneseny na pražský Slavín. Natrvalo je zde pohřbena celá řada osobností z řad duchovenstva, v čele se Štěpánem kardinálem Trochtou, ale třeba také nezapomenutelný komik Felix Holzmann. V Libereckém kraji mohu uvést Letařovice u Českého Dubu a kostnici s oltářem z lidských lebek a kostí.

Kostnic je po republice víc, asi nejznámější stojí u Kutné Hory. Proč se naši předci pouštěli do něčeho tak morbidního, jako jsou umělecká díla z lidských kostí?
Myslím, že to jako morbidní nevnímali – většinou to bylo vyvoláno, cynicky řečeno, velkou „zásobou materiálu“, vyvolanou přečetnými nebožtíky po epidemiích, bitvách či rušení hřbitovů...

Mimochodem – jen kousek od již zmíněné letařovické kostnice, v Českém Dubu, stojí další pěkný hřbitov. Velký půvab má i ten mariánský u gigantického kostela Narození Panny Marie v Turnově.

Za zmínku rozhodně stojí také lesní hřbitůvky poblíž zámku Malá Skála a v Kristiánově v Jizerských horách. Ve stejném kraji bych k návštěvě doporučil jednak bývalý městský hřbitov v Liberci s hrobkou Liebigů, jednak rozhlehlý hřbitov jablonecký. V dětství jsem bydlel poblíž a ke zchátralým hrobkám, nesoucím bez výjimky německé nápisy, jsme se s kamarády často vypravovali.

Hřbitovy spjaté s rodinami odsunutých Němců by vydaly na samostatný rozhovor. Pamatuji, jak na mě dolehla atmosféra mezi torzy hrobů na šumavských Knížecích Pláních. Hřbitov za totality poničený a zpustlý, obnovený až po roce 1992.
Nepřekvapí, že nejvíce německých hrobů a také opuštěných hřbitovů najdeme v pohraničí. Obecně řečeno hraje roli souběh dvou faktorů: vyhnání Němců a zřízení pohraničního pásma. Správně zmiňujete Šumavu, jde o jeden z typických – a velmi smutných – rysů tohoto krásného koutu naší vlasti.

Mě osobně zaujal hřbitov ve vesničce s malebným jménem Pivoň, což je součást obce Mnichov na Domažlicku. Legenda praví, že zde roku 1040 založil přemyslovský kníže Břetislav I. kapli na paměť vítězství nad císařem Jindřichem III., prý na pařezu, na němž druhý jmenovaný seděl. Bitva se nejspíš odehrála spíše u Brůdku a o císaři sedícím během bitvy na pařezu mám vážné pochybnosti; pravdou ovšem je, že zde býval augustiniánský klášter, místo tedy významné je…

Tedy spíše bývalo, protože klášter nepřežil a přilehlý hřbitov je v nepěkném stavu. Pokud tedy nepovažujeme za pěknou téměř hororovou atmosféru, kterou tu můžeme zažít v mlžném oparu, z nějž vystupuje alej vedoucí ke hřbitovu, stráženému dvojicí barokních soch. Mimochodem, jiný Mnichov – ten ležící v kraji Karlovarském – je zase pozoruhodný mimo jiné díky kryptě kostela sv. Petra a Pavla, v níž leží mumie zdejších nebožtíků.

Vedle hřbitovů německých jsme ještě nezmínili ty vojenské.
V Praze mě napadají dva, o kterých ale musíte vědět, jinak si jich nevšimnete. Jednak ten U Kamenné bašty při ulicích Myslbekova a Keplerova, jednak obří hřbitov ve Štěrboholích, kam byli pohřbeni padlí z tamější krvavé bitvy v roce 1757. Úplně jinou atmosféru než „normální“ hřbitovy má i ten v Josefově severně od Rasošek; vyniká spoustou hodnotných hrobů a epitafů. Tím jsme doputovali do mých milovaných východních Čech, které bych nerad opomněl i při povídání o hřbitovech „klasických“. Zrovna v tomto koutu republiky jsou totiž některé vyloženě nádherné.

Kde třeba?
Například v Týništi nad Orlicí. Nikdy nezapomenu ani na hřbitůvek rodu Parishů, ukrytý v zámeckém parku v Žamberku, stejně jako na ten u osamělého kostela sv. Petra a Pavla v Byšičkách, kde jako bychom viděli umrlce a jeho oběť z Erbenovy balady Svatební košile. V našem výčtu samozřejmě nemohu opomenout ani hřbitovy moravské, byť zrovna je nemám tolik zmapované; slibuji, že se s nimi příště polepším – prozatím mi na mysli vytanou především dva ústřední, v Olomouci-Neředíně a v Brně-Štýřicích.

Co hřbitovy židovské?
Tím nejkrásnějším je v mých očích hřbitov v Podbřezí v okrese Rychnov nad Kněžnou. Jeho atmosféru dotváří hučící splav na Zlatém potoce alias Dědině. Celá řada zajímavých legend se pak pochopitelně pojí se slavným židovským hřbitovem na pražském Josefově.

Legendu o rabbi Löwovi slyšel asi každý, napadne vás ale i nějaký méně známý příběh?
Mně se nejvíc líbí ten o Židovi, který přijal křesťanskou víru, a dokonce se stal kaplanem u Svatého Víta. Když se přiblížila jeho poslední hodinka, přál si vrátit se „mezi své“, a tak byl pohřben na Starém židovském hřbitově. Jenže klid mu to nepřineslo.

Jakmile v noci odbije jedenáctá, musí si prý pospíšit k Vltavě. Tam už čeká kostlivec s loďkou, který ho převeze na druhý břeh, kde nebohého „kaplana ve výslužbě“ čeká další úprk. Tentokrát náročnější, neboť musí zdolat malostranské stoupání. Nakonec usedne k varhanám v katedrále a hraje až do jedné. Kostlivý „taxikář“ po celou dobu nepromluví, většinou jen poslouchá hudbu, zřídkakdy pomůže jako měchošlap (dodal bych, že tím se vysvětluje, že hra většinou není slyšet). Pak oba čeká zpáteční cesta, po níž se nebožtík opět uloží do hrobu. Co přes den dělá kostlivec, o tom pověst mlčí.

Vůbec největší český hřbitov je v Praze na Olšanech, navždy zde odpočívá zhruba dva miliony lidí, to je víc než aktuální počet obyvatel metropole. Jsou i za zdejšími hroby zajímavé příběhy?
Možná vás překvapí, že nejraději mám část, která v běžném nazírání ke hřbitovu ani nepatří. Jde o tzv. I. Olšanský hřbitov, ležící vně současné hřbitovní zdi mezi ulicemi Olšanská a Jičínská. Byli zde pohřbeni mnozí vlastenci (například bratři Thámové či Antonín Jaroslav Puchmajer) a za jejich náhrobky vděčíme tak špičkovým umělcům, jako byli Václav Prachner nebo Josef Bergler. Také jsem zaslechl, že ze zdejšího kostela svatého Rocha vede tajná chodba do „hlavního“ hřbitova. Ověřit jsem to nemohl, neboť jsem byl jakousi „paní správcovou“ vyhozen ze svatyně hned poté, co jsem vstoupil s fotoaparátem na krku.

Právě tady, ještě před hřbitovní zdí, je prý od roku 1680 v neoznačených šachtách pohřbeno až 30 tisíc obětí morové epidemie. To je jako počet obyvatel Příbrami! Tyhle duše dodnes odpočívají někde pod námi, když jedeme tramvají na hlavní nádraží?
Ano, protože roku 1860 byl zrušen I. Olšanský hřbitov, založený právě roku 1680 v souvislosti s epidemií, stejně jako II. Olšanský hřbitov, který od roku 1786 sloužil pro Staré a Nové Město pražské a byl zřízen v souvislosti s josefinskými reformami, které zakázaly pohřbívat ve městech.

Dá se třeba právě v souvislosti s Olšanskými hřbitovy najít i něco, co lze v tomhle smutném prostředí alespoň vzdáleně nazvat příběhem se šťastným koncem?
A víte, že ano? Na hrobě Marie Štěpánkové můžeme i nadále obdivovat nádhernou secesní plastiku Jana Kotěry. A to navzdory faktu, že si ji před nějakými deseti lety odborně navrtal zloděj, aby ji mohl posléze snadno ukrást. Naštěstí se na to přišlo, stejně jako na důvod krádeže: nespočíval ve snaze ukrást a případně prodat artefakt obrovské ceny, ale jen v touze získat kov, a ten zpeněžit ve výkupně. Podruhé by už plastika nemusela mít takové štěstí, a tak dnes na hrobě vidíme jen repliku; originál je v lapidáriu Vinohradského hřbitova.

České hroby jsou různé, dokonce i hravé – jako ten Voskovce a Wericha taktéž na Olšanech. Jaký hrob vás osobně zaskočil svou originalitou?
Kdysi mě překvapil hrob, který si pořídil herec Luděk Kopřiva na Vyšehradě. Jeho žena Olinka v něm už byla pohřbena, ale herec stále žil – a přesto už nechal vytesat i své jméno a datum narození, stačilo doplnit jen úmrtí. Svérázné, i když trochu morbidní. Dnes už tam „farář Otík“ dávno leží.

V Paříži mě překvapilo, jak malý a zapadlý hrob má bývalý francouzský premiér Daladier, který se Hitlerovi podepsal na Mnichovskou dohodu. Za života tak důležitý, po smrti odsunutý do ústraní... Napadá vás podobně paradoxní příklad i z českých hřbitovů?
Leckdy nás může překvapit, že uznávané osobnosti v soukromém životě vyznávaly skromnost, ba nenápadnost, což ovlivnilo i místo jejich posledního odpočinku. Až do důsledků je to dotaženo třeba v případě slavného ilustrátora Zdeňka Buriana, jehož popel byl rozptýlen na dalším krásném hřbitově – zbraslavském.

Někdy se slavní už zaživa sami bránili posmrtné pompě. Herec Eduard Kohout prý nechtěl být pohřben ve Slavíně – nebylo mu to nic platné, je tam. Totéž platilo pro Jana Nerudu (ten mimochodem navrhoval zřídit panteon českých osobností nikoli na Vyšehradě, ale na Levém Hradci). V Nerudově případě zasáhla jeho bytná, takže nakonec dostal samostatný hrob kousek od Slavína. Zajímavé jsou v této souvislosti i hroby československých prezidentů.

Jak je to s nimi?
Nejsou nijak extrémně honosné – a je to podle mě dobře, nejsem příznivcem mauzoleí a jiných prvoplánově oslavných staveb, které se zanedlouho mohou změnit v nechtěnou „kouli na noze“. V kontrastu k olbřímímu kultu osobnosti, který už za svého života spoluvytvářel i sám Tomáš Garrigue Masaryk (nebo mu přinejmenším nijak nebránil), je jeho hrob na lánském hřbitově prostý. Okázalejší je hrobka manželů Benešových, hezky umístěná na vrchol schodiště pod skalkou u Benešovy vily v Sezimově Ústí. Na Vinohradském hřbitově našli místo posledního odpočinku hned dva prezidenti – v prostém hrobě Emil Hácha a v rodové hrobce, symbolicky v kapli svatého Václava, Václav Havel. Ani komunističtí prezidenti neleží v kdovíjak pompézních hrobech.

PREZIDENTSKÉ HROBY:

Ne?
Přesvědčte se sami. Klement Gottwald spočinul spolu s manželkou na Olšanech (pravda, původně byl mumifikován a vystaven v Národním památníku na Vítkově), jeho následovník Antonín Zápotocký v nenápadném hrobě na strašnickém hřbitově (i jeho urna byla do listopadu 1989 na Vítkově). Nijak výjimečný není ani hrob Antonína Novotného na pražských Malvazinkách. A za Gustávem Husákem se můžeme vypravit do jeho rodné Dúbravky, městské části Bratislavy.

Zůstává místo posledního odpočinku nějaké výrazné české osobnosti záhadou?
Ano, jde třeba o oběti německé či komunistické zvůle. Za všechny bych jmenoval Josefa Čapka a Miladu Horákovou. Samozřejmě, čím dále proti proudu času jdeme, tím větší množství „ztracených“ nebožtíků nacházíme. „Zasloužili“ se o to například husité zničením jedné z královských metropolí, Zbraslavského kláštera. První český panovník, u kterého alespoň pravděpodobně známe místo pohřbení, je Spytihněv I., pak už to víme o všech – s výjimkou Boleslavů I. a III., Poláka Vladivoje a neblaze proslulého „zimního krále“ Fridricha Falckého.

Na kterém hřbitově vám realita trhá srdce, protože jsme se k místu posledního odpočinku předků zachovali hanebně?
Nejprve bych rád Čechy, Moravany a Slezany pochválil za to, jak o hřbitovy pečují. Je to hezký rys naší národní povahy. Výjimky se samozřejmě najdou. Líto je mi hrobky rodiny Schmidtovy na českodubském hřbitově. Tato podnikatelská dynastie pro toto jinak skvěle udržované městečko udělala spoustu, a tak by si zasloužila, aby její hrobku renovovalo. O hřbitově a márnici u kostela Nanebevzetí Panny Marie ve středočeských Klecanech jsem v knize Utajené hrady a zámky III. napsal, že by se tam bál i Erbenův umrlec.

Horší příklad pro mě představuje bytový komplex Triangle mezi pražskými ulicemi Střešovická a Patočkova. Lukrativního pozemku se děti prezidenta Masaryka vzdaly pod podmínkou, že nezastavěný a pietní charakter místa, kde se odpradávna pohřbívalo, zůstane zachován.

Asi nezůstal, že?
Jistě vás nepřekvapí, že úředníci a developer na takové „hlouposti“ nebrali ohled. Aby to ale nevypadalo, že si stěžuji jen na naši dobu: Jako neuvěřitelné barbarství se mi jeví způsob, jakým bylo naloženo s náhrobky ze hřbitova kolem odsvěcené a posléze zbourané kaple Božího Těla na křižovatce dnešních ulic Ječná a Resslova. Naši předkové je použili mimo jiné na zpevnění komunikací či vltavského nábřeží…

Vypovídá něco o národu, jak se stará o své hroby a hřbitovy?
Jednoznačně. Pevně doufám, že náš vztah k historii a předkům zůstane zachován a že se neprosadí nějaký „osvícený“ názor, například že by bylo lepší mít místo hřbitova nákupní středisko. Jsem optimista – i proto, že máme spoustu příběhů o tom, jak si nebožtíci nenechali líbit, když je chtěl někdo přemístit.

Už zcela vážně dodávám, že navštěvovat hřbitovy je hezké a obohacující. Cítím se na nich dobře – dokonce i v případě, že se jedná o ty, jež jsou spojovány s negativní energií (jde např. o bohnický „hřbitov bláznů“ či ten ve středočeských Noutonicích). Nepovažujte to prosím za morbiditu či nedej bože úchylku. Prostě „jen“ ctím předky, procházím se pod širým nebem, vidím mnoho pěkného a leccos se dozvím.

MOHLO VÁM UNIKNOUT: Izraelci v Rafahu osvobodili dva rukojmí