Doktor přes písničky. Lipský léčí hudbou, co všechno s ní vnuk slavného herce dokáže?

Dokáže hudba s člověkem dělat zázraky?
Podle mého ano. Existují třeba studie, které tvrdí, že poslouchání Mozarta může krátkodobě zvýšit inteligenci a paměťové schopnosti. Říká se tomu Mozartův efekt.

ČTĚTE TAKÉ: Svět pana Vajíčka. V totalitní reklamě se princezny budily kvůli losování, hrál v ní i Werich

Opravdu to funguje?
Těžko říct, jiné studie to zpochybňují. Hudba každopádně dokáže mnohé. Například rakouský profesor Wolfgang Mastnak dělal v Číně pokus s pacientkami, které měly rakovinu prsu. Část z nich začala zpívat ve sboru. A prý se zjistilo, že pak měly lepší výsledky rakovinových markerů. Zajímavé, ne?

Hodně.
Nebo taková Tomatisova studie. To se vezme gregoriánský chorál, při pouštění klientovi se některé frekvence buď vyhodí, nebo upraví. A když člověk hudbu nejen slyší, ale taky jí aktivně naslouchá, pak pokud mu v ní něco chybí, mozek má tendenci doplňovat. Což přináší pozoruhodný dopad: v mozku vznikají nové synapse. A lidem se díky tomu zlepšuje sluch i řeč.

I to je zajímavé. Co dalšího hudba umí?
Je toho spousta! S její pomocí třeba na těle rozhýbeme i to, s čím má jinak klasická rehabilitace problémy. Jsou totiž stavy, kdy se klientovi do rehabilitace nechce. Díky rehabilitační muzikoterapii se do toho pustí, aniž by si to uvědomil: hraje na hudební nástroj, tím cvičí prsty, díky tomu pak dokáže vzít do ruky lžíci. Nebo hraje na rumba koule a ani si nevšimne, že rozhýbal dosud nehybné zápěstí. Hudba umí divy i v kardiologii, neonatologii.

Jaké divy?
Už zmíněný profesor Mastnak mi popisoval stav, kdy má člověk po srdeční příhodě strach při jakémkoli zapíchání na hrudi. Sice jde jen o rýmu, potvrdí mu to dva doktoři po sobě, on jim ale nevěří. Pořád u něj narůstá strach a tenze. Což může vést k tomu, že si něco přivodí jen na základě své psychiky. V této chvíli nastupují muzikoterapeuti, kteří učí relaxovat pomocí hudby. Člověk se díky muzice může uvolnit. Uvědomí si, že ve svém těle není bezmocný.

A ta neonatologie?
Existují rozsáhlé výzkumy, které se týkají předčasně narozených dětí, umístěných v inkubátorech. Jejich rozvoji údajně velmi prospívá, pokud se jim pouští tlukot srdce matky, případně její zpěv. Se zpěvem se pracuje i během klokánkování. S mým oborem, tedy muzikoterapií, se jinak samozřejmě pracuje i v oboru psychoterapie, psychiatrie. Na hudební úrovni ze sebe člověk může tzv. externalizací dostat ven to, co ho trápí.

Co si pod tím mám představit?
Všelicos. Někomu pomůže, že se při hudbě vybouří. Jinému, že si s její pomocí něco vybaví. Dám příklad. Když jsou lidé s mentálním postižením v ústavní péči, může u nich přes veškerou snahu narůstat napětí. Nemají prostor si jej legitimně vybít. Díky muzikoterapii to vymlátí do bubnů. U někoho jiného hledáme nevědomý materiál, abychom našli trauma způsobující jeho duševní onemocnění. Na hudební úrovni si člověk může ověřit, že určité stavy, které má v sobě zafixované, se dají překonat. Někdy se dá přes změnu na úrovni hudby docílit i změny v chování. Díky hudbě se člověk zbaví fóbie, úzkosti, strachu, někdy i selektivního mutismu.

Čeho?
To vídáme u dětí, které mluví jen na základě své selekce. Mimo ni, třeba ve škole, zůstávají němé. Dá se s tím bojovat právě tím, že u nás začnou nevědomě komunikovat pomocí hraní na hudební nástroje. Zahraji si s dítětem nějakou písničku, tím navážeme nonverbální dialog. Je fajn, když postupně začne být při podobném dialogu dominantní. Někdy to dokonce zajde tak daleko, že dítě nakonec začne komunikovat i tam, kde to před tím kvůli selektivnímu mutismu nešlo. K tomu ale vede dlouhá cesta s využitím kognitivně behaviorální muzikoterapie.

Existuje nějaká konkrétní hudba, která spolehlivě vytáhne každého úzkostného jedince z nejhoršího?
Kdepak, liší se to člověk od člověka. Zase dám příklad. Obecně se většinou s lidmi snažím aktivně hrát, reprodukované hudbě se vyhýbám. Z mého pohledu je to totiž muzika v konzervě – nahraná se všemi emocemi, myšlenkami a energiemi, biorytmem dané doby. Pokud ji pustíte ven, nikdy podle mě tak úplně nevíte, co s člověkem udělá. Jenže jednou jsem si ověřil, že to neplatí absolutně.

Co se stalo?
Do terapie mi přišel chlapeček s poruchou autistického spektra. Jeho rodiče mi tvrdili, že dítě má rádo hudbu, tak jsem si sedl ke klavíru a začal jsem hrát. Dítě si ale okamžitě lehlo a začalo mlátit hlavou o zem, bylo celé rudé, nastal u něj tzv. meltdown.

Meltdown?
Autistická krize. Hned jsem přestal. Zkusil jsem i buben, xylofon – pořád to samé. S rodiči jsme se na sebe dívali, nebylo to nic příjemného. Ještě jednou jsem se přeptával: „Fakt má rád hudbu?“ Říkali: „No jo, pustíme mu televizi a na sborový zpěv se dokáže v klidu dívat i hodiny.“ Oukej, takže jsem sáhnul po mobilu a našel jsem nějakou vokální hudbu. Chlapeček si z té vrtule hned sednul a začal poslouchat. Na nástroj jsem živě hrát nemohl, reprodukovaná hudba ho ale uklidňovala. Byl totiž hypersenzitivní na sluchové vjemy. Živá hudba pro něj byla tak intenzivní, že při jejím poslechu potřeboval tzv. restartovat. Vlastně nejen při ní. Když šli s rodiči po ulici a zatroubilo projíždějící auto, stalo se to samé.

Dalo se s tím něco dělat?
Dalo. U kluka jsem pomalu zvyšoval frustrační toleranci na zvuky. A mělo to úspěch. Dítě se naučilo, že nás obklopují zvuky. Že se mohou ozvat kdykoliv, s různou intenzitou. Že není třeba se kvůli tomu „restartovat“.

U léků platí, že ty nevhodné mohou pacientovi ublížit. Je to tedy stejné i u hudby při muzikoterapii?
Určitě. Dokonce existují tzv. kontraindikace. To znamená, že jsou situace, kdy je záhodno muzikoterapii nepoužívat. Ví se třeba o muzikogenní epilepsii, kdy hudba a určité zvuky vyvolávají epizáchvaty. Já tvrdím, že o kontraindikacích se někdy mluví i ve chvílích, kdy to není na místě. Třeba se věčně opakuje, že epileptici nesmí hrát na bicí.

Není to tak?
Ne. Pokud bubny vyloženě nevyvolávají epileptický záchvat, není důvod se jim vyhýbat. Své studenty učím, že je důležité poznat klienta v různých hudebních situacích. Pak si ověříte, že něco mu nesedí, něco ano. Stane se třeba, že jedinec má v sobě trauma z dětství spojené s hudebkou. Jakmile trauma najdeme a pojmenujeme, třeba zase začne hrát.

Muzikoterapie prý pomáhá i při ztrátě paměti. Jak to funguje?
Jde o to, že v mozku je centrum pro hudbu jinde než to pro mluvené slovo, pro paměť. Hudba se nám dostává do původních struktur mozku tím, že obchází neokortex, víc působí v pravé hemisféře. Trénink známých písniček tak může v mozku způsobit určitou synapsi, která propojí, co je potřeba. Jde i o hudební historii. Máte třeba určité životní fáze a události spojené s konkrétní muzikou?

Určitě.
S klienty pracujeme i tímto způsobem. Když slyší konkrétní hudbu, i díky emocím si vybavují věci dávno zasunuté. Nejen příběhy, ale třeba i vůni. Pomocí hudby se můžeme dostat hodně do hloubky. S hudební historií člověka vůbec pracujeme docela často. Zjišťujeme, jaká hudba pro něj byla kdy určující. Vyhodnotíme si, zda je z terapeutického hlediska vhodné ji použít, nebo se jí naopak vyhnout, abychom se nedostali někam, kam nechceme.

Takže kdybych k vám přišel jako klient, musel bych na papír vypsat písničky, které pro mě byly v životě důležité?
S klientem to zjišťuji vyplňováním tzv. osy života. Chci, aby na ní v závislosti na věku vyznačil různé pozitivní i negativní zkušenosti, pojmenoval je. A aby se zamyslel nad tím, jestli si s určitou fází spojuje i hudbu. Nejen svou oblíbenou, třeba i takovou, která zrovna hrála v rádiu. Podle toho pak mám přehled kudy jít i nejít. I proto ostatně po klientovi chci, aby do osy napsal i písničky, které by rád měl na pohřbu. Taky pak vím, co při terapii nepoužívat...

Přestože to jsou písničky, které má rád?
Spojuje si je s vlastním pohřbem. Pokud nám tedy vyloženě nejde o téma smrti, raději se jim vyhneme.

Osa končí pohřbem. Čím začíná? Narozením?
Budete se divit, ale už dobou početí. Člověk totiž začíná slyšet už intrauterálně. V knize psychologa Marka Fraňka jsem se dočetl, že když se k vám dostane hudba, kterou jste slyšel u matky v břiše, bezpečně ji poznáte. Můžu to potvrdit, přesně tohle mi vyprávěl Martin Mišík, starší syn Vladimíra Mišíka, který to takhle měl s kapelou Police. Jinak s hudbou v době porodní se taky dost pracuje, hlavně v Německu či Anglii. Různí experti tvrdí, že je důležité, jakou hudbou se dítě vítá na světě, co se mu zpívá během těhotenství.

Pracujete jako muzikoterapeut i s tichem?
Rozhodně, práce s tichem je v muzikoterapii hodně důležitá. Máme různé druhy ticha. Třeba nátlakové – to při psychoterapii vytváříte prostor, aby klient něco řekl, i když nechce mluvit nebo zahrát. Někdy takhle spolu sedíme až hodinu… Ale je i jiné ticho. Vlídné, ozdravné. Jistě, i škodlivé.

Škodlivé?
Pokud byste byl příliš dlouho ve vzduchotěsné místnosti s absolutním tichem, zešílíte. Určitou dávku zvuků a ruchů v životě prostě potřebujete. Nemůžu pochopitelně pominout ani pravý opak: já jsem vyrůstal na metalu, rád chodím na hodně hlasité koncerty, přesto uznávám, že nelze podceňovat ani neblahý dopad hluku. Někdy v 80. letech se dělal pokus, kdy se lidem na pracovišti zvýšila decibelová zátěž. A zjistilo se, že se mezi zaměstnanci o pět procent zvýšila nemocnost.

Asi není náhoda, co mi v rozhovoru říkal dirigent Petr Altrichter. Že jeho nejoblíbenější hudbou je ticho.
Docela ho chápu. Když jsem dřív hrál v kapelách, sem tam jsem měl obrovskou potřebu ticha. Zároveň to ale znám i z druhé strany. Když jsem pracoval s batolaty v dětském centru, kde v jednom kuse hrály písničky pro malé, musel jsem si cestou domů v autě pouštět pořádný nářez, případně sám hrát tvrdou muziku, abych to nějak vyvážil. Taky to pro mě bylo ozdravné... Proto asi hraju gothic rock s kapelou Projekt XIII a metal se skupinou Krmelec. (Smích) Pokud už jsme ale naťukli dětské písničky, s nimi je to v muzikoterapii také zajímavé.

V jakém smyslu?
U dětí s poruchou autistického spektra se to má tak, že mají rády jistoty. A jistoty, to jsou třeba i dětské písničky, které mají jasný začátek a konec. S jejich pomocí tak můžeme u těchto dětí pracovat s trénováním frustrační tolerance. Písničku různě prodlužujeme, pak se v ní vracíme – ony se díky tomu učí: „Aha, tak tohle je sice nejisté, ale stejně to unesu.“ Vybavuji si případ šestnáctileté dívky s poruchou autistického spektra, jejíž meltdown se projevoval tak, že se v první fázi začala kousat do ruky, ve druhé vykopla nohy nad hlavu a spadla, což bývalo až o život. Maminka nevěděla, co s ní. Já tvrdím, že podobnému člověku je v muzikoterapii důležité podat ruku dřív, než nám spadne do propasti. Tak jsem to zkusil i u ní.

Jak?
Hudbou jsem reagoval na to, co se s ní dělo. Hrál jsem jí na kytaru flamenco, jakmile se začala hryzat, tak jsem to trochu zjemnil, posouval hudební styl mírně jinam. A dívka hudbu následovala, nechala se vést. Vůbec nejvíc ji uklidňovala dětská písnička Jede, jede poštovský panáček, kterou jsem hrál trochu samborumbově. Bylo to fajn, ale pro maminku, která nehrála na žádný hudební nástroj, se to zdálo nepoužitelné. Tím spíš, že ve zpívané podobě na dívku Poštovský panáček nefungoval. Proto jsem tu samborumbovou verzi nahrál na cédéčko a dal ho její mamince.

Mělo to úspěch?
Prý ano. Ze stejného důvodu jsem koneckonců napsal knížku Mámo, táto v komoře je krockodýl, což je vlastně zpěvník, jehož součástí jsou i dvě hudební cédéčka. Během terapie jsem totiž zjistil, že když rodiče doma hrají dětem s postižením písničky, interpretují je hodně jemně. Přitom děti někdy potřebují úplně jinou verzi. Ověřil jsem si, že daleko větší úspěch má, pokud při hraní Skákal pes přes oves do kytary pořádně rubu. Děti na metalovou nebo punkovou verzi nezřídka reagují daleko líp než na nějaké opatrné mantry.

Zmíněnou knihu jste psal ještě se svým dědečkem, slavným hercem Lubomírem Lipským. Co vůbec říkal na vaši zálibu v muzikoterapii?
Myslím, že z toho měl radost. Obzvlášť ve chvíli, kdy jsem byl najednou zván na přednášky po celém světě. Jakmile viděl, že je to skutečně řemeslo. Pamatuju si, že byl rád i tehdy, když jsme jako mladí založili kapelu. Vždycky ale říkal: nejdřív řemeslo, potom kumšt. Vzal jsem si to k srdci, zaměřil se na studium, dostal se tím pádem k psychologii. A postupem doby jsem s překvapením zjistil, že se tenhle obor dá s hudbou propojit. Moje začátky byly vlastně vůbec docela vtipné.

Vtipné?
Pracoval jsem v dětském centru, měl jsem na starost šestiměsíčního chlapečka se zdravotním postižením. Soustavně jsem mu něco hrál, kolem chodily sestřičky a říkaly: „Jé, to je tak hezký. Máme tady i další děti, jsou hodný, nepláčou, ještě ani nelezou, můžeme je taky přinést?“ Neměl jsem to srdce je odmítnout, tak mi je tam vyskládaly. Takže jsem před dětmi brnkal na kytaru, ony si cucaly palec, poslouchaly. No, a do týdne všechny lezly! Díky této náhodě jsem vymyslel muzikoterapeutický program pro skupinovou terapii batolat, kterou jsem nazval Podpůrná vývojová muzikoterapie. Načež jsem zjistil, že něco takového dělám jako jediný na světě. Najednou jsem měl všude otevřené dveře, na kongresu v Japonsku jsem přednášel pro 3 000 lidí.

Klika...
Tak už to v mém životě občas chodí. Podruhé mi dveře do světa otevřela má disertace, kdy jsem si naplno uvědomil, že v hudbě se opravdu něco odráží, odehrává. Že když má člověk psychické trauma a přestane mluvit, tak zároveň i nehraje. Symptom se tam objeví. Pokud má někdo problém s agresivitou, i jím hraná hudba je agresivní. Nebo kdybyste slyšel, jak hrají děti s fóbiemi, co s jejich výkonem udělá úzkost a strach! Kolikrát na klavír předvedou věc, s níž má co dělat i terapeut. Snažil jsem se tomu přijít na kloub. Popsat, kde se to v hudbě bere. Další náhodou jsem udělal výzkum u 200 respondentů.

Náhodou?
Svým studentům jsem pouštěl hudbu od klientů s poruchou autistického spektra, s agresivními sklony, s mentálním postižením. Měli mi popsat, jaká ta hudba podle nich je. Načež jsem zjistil, že mi ve skutečnosti popisují symptomatiku. Přišlo mi to fascinující, dělal jsem to ale jen pro zajímavost, bez nějakých dalších ambicí. Jenže když mi z univerzity napsali, že mě vyhodí, pokud konečně nedodělám svou disertační práci věnovanou původně úplně jinému tématu, dost se mi to najednou jako náhrada hodilo. A zase to dopadlo tak, že jsem s tím potom jezdil po světě, přednášel v Jižní Koreji, v Japonsku. Fakt jenom proto, že už mi z univerzity hrozili vyhozením…

Teď vás zvou do Kanady kvůli dalšímu výzkumu.
A zase jde víceméně o náhodu. O věc, která vyplynula z lockdownu kvůli covidu. Když se během pandemie všechno zavřelo, nikdo nesměl ani k nám do Centra sociálních služeb Tloskov, kde pomáháme lidem se zdravotními problémy, zejména s mentálním postižením. Naši klienti se najednou mohli tak akorát dívat na televizi, z níž se na ně sypalo, kolik lidí kvůli koronaviru zemřelo, kolik se nakazilo. Každý měl strach, natož naši klienti s mentálním postižením. Hodně to s jejich psychikou mávalo.

Jak se to projevovalo?
Sice jsou dospělí, někteří ale mají myšlení malých dětí. Jeden tedy zničehonic začal vylévat vodu z okna, aby tím umyl vzduch. Jiný si znovu a znovu myl ruce až do krve, aby se zbavil viru. Další byl agresivní. Takhle to dál nešlo. Vymysleli jsme, že v době hlavních zpráv uspořádáme u nás na Tloskově koncert, který budeme přenášet přes Facebook a klientům jej pustíme v televizi na jejich pokojích. Prvním pozvaným byl Štěpán Kojan z kapely Keks, což jsou moc fajn kluci, kteří byli schopní vyprodat i sportovní halu. Štěpán přijel, zahrál na kytaru, my to streamovali, na všech televizích to jelo naplno. A výsledek byl fantastický.

Co to znamená?
Druhý den byl mezi klienty úplný klid. Zmizel strach, vrátila se radost. Tak jsme v on-line koncertech pokračovali. Postupně mizely hospitalizace kvůli psychickým problémům spojeným se strachem, klesala medikace. Víte, my tam máme třeba paní, která zažila válku v Bosně. Kvůli rouškám a všemu covidovému strachu se jí vrátily nejhorší vzpomínky, přecházela zničehonic do silné slovní agrese. Po koncertech a písničkách, které jí muzikanti osobně věnovali, postupně vzpomínky na válku zmizely a s nimi i agresivita.

Jací další hudebníci se pak u vás ukázali?
Nakonec jsme pořádali minimálně dva koncerty týdně. Nejen že jsme klientům vysílali přes své vlastní rádio, taky jsme si půjčili střižnu na devět kamer. Dokázali jsme streamovat kapelu do televizí, ale i klienty ke kapele. Mělo to ještě jednu přidanou hodnotu: koncerty musel někdo obsluhovat, takže k nám jezdili technici a zvukaři od Chinaski, Divokého Billa, Škworu, kteří kvůli pandemii přišli o práci, živili se porůznu jako kurýři, kamioňáci apod. Byli i tací, kterým jsme těmi streamy vyloženě zachránili firmu. Vůbec docházelo ke krásným situacím. Jako když přijel Roman Dragoun. Venku ho potkal klient, který na Dragouna ukázal prstem a pronesl: „Tebe si večer pustím v televizi.“

To vás muselo hřát.
Hřálo, jasně. Měl jsem obrovskou radost, kdo všechno k nám přijel – Vypsaná fixa, Vltava, ale i Ben Cristovao, který jinak streamy vůbec nedělal. „Tohle má smysl,“ vysvětloval mi. Což se dá potvrdit jedním příběhem za všechny: Měli jsme klienta, který se pravděpodobně tak bál covidu, že přestal vycházet ven. Zároveň však miloval metal. A my jednou pozvali gothic metalovou kapelu Dying Passion. Povídám mu: „Přijeli kvůli tobě, musíš je uvést.“ Zdráhal se, ale jak jsme mu dali respirátor, vydal se do studia. Za chvíli se už ptal: „Nemohl bych tady na ten koncert zůstat?“

Vydržel až do konce. A jakmile si uvědomil, že se vlastně nic nestalo, začal znovu normálně žít. Chodit ven. Podobné příběhy jsme s odstupem sepsali, přidali k nim informace o snižování medikace a vymizení hospitalizací. A jelikož ani tohle nikdo na světě dosud nedělal, taky jsme s tím měli za hranicemi ohromný úspěch. I tohle tedy přitom vzniklo v podstatě náhodou.

Nezůstalo však jen u koncertů, s klienty jste natočili i film.
V něm se nám to všechno hezky propojuje. Jmenuje se Tloskov Fiction, jde o sci-fi. Já moc chtěl natočit gangsterku typu Pulp Fiction. Tím spíš, když se jeden náš klient hodně podobá Johnu Travoltovi, druhý Samuelu L. Jacksonovi. Jenže když vám první řekne, že chce být lékař, a druhý, že princezna, klasickou gangsterku prostě nenatočíte. Díky kreativitě režiséra Jakuba Vlachynského a produkční Jiřině Šimkové jsme z toho ovšem nakonec vytvořili kouzelné sci-fi, kde dojde jak na princeznu a lékaře, tak i na ty gangstery.

Měla tvorba tohoto filmu něco společného s muzikoterapií?
Trochu ano, protože se k filmu dělala i hudba. Ve skutečnosti se to ale nedá omezit ani na muzikoterapii, ani na dramaterapii. Bylo to daleko komplexnější. Nešlo jen o herce, při natáčení se klienti uplatnili i jako asistenti zvuku, asistenti režie, asistenti osvětlovače, klapky, dabléři, architekti. Profesionální herci Jaroslav Dušek s Ivanem Fraňkem měli za úkol si pohlídat začátek a konec scény, aby nám to trochu navazovalo. Co se ale odehrávalo mezi tím, to bylo vždy ve hvězdách. Čirá improvizace. Největší půjčovna v zemi nám dala k dispozici moderní kamerovou techniku, z původní myšlenky natočit to skromně na foťák jsme měli asi pětačtyřicetičlenný štáb. A vznikl krásný profesionální film, který bude mít pro veřejnost premiéru 18. září v Lucerně. Kouzelná věc!

Pořád na ni klienti vzpomínají?
Pořád. Některým to bez přehánění změnilo život. Rázem zvládali věci, které před tím byly nad jejich síly. Protože když zvládnou natočit film, co by nezmákli i něco jiného?