Jiří Sovák by oslavil stovku. Přetáhl mě holí, vzpomíná Václav Upír Krejčí

Jak jste se s Jiřím Sovákem seznámili?
Ve filmu Divoké pivo někdy v roce 1993. Přijel jsem na první natáčecí den a když jsem ho tam uviděl, zajásal jsem. Ani jsem nemusel vyhledávat jeho společnost, vždycky se to tak nějak přihodilo, že jsem seděl tam, kam přišel on, nebo jsem usedl tam, kde zrovna byl. Snažil jsem se být taková tichá myška, abych nepřekážel. Když skončil natáčecí den, čekali jsme v kostymérně na odvoz. U stolu jsem seděl já, strýček Jedlička, Jára Kohout, Jiří Lábus, Olda Kaiser a Luděk Sobota. Přisedl si i Sovák. Povídalo se, vyprávělo, padaly fóry, ale Sovák nic moc neříkal. Bylo na něm vidět, že mu moc nesedí Jedlička.

Proč?
Hodně mluvil, skoro nikoho nepustil ke slovu. Byl dost hlučný, vydával své zvířecí zvuky, prudil se sexem a ještě se chlubil, že ve svém věku stále hraje tenis, což se mu nakonec krátce nato stalo osudným (zemřel na infarkt na tenisovém kurtu –⁠ pozn. red). Sovák ho uzemňoval. „Jedličko, prosím tě, tobě se to kecá, když jsi mladší,“ spustil na něj. „Pane Sovák, já jsem starší než vy o pět let,“ nedal se Jedlička. „No jo, jsi zachovalej. Ale to proto, že celý život děláš ho... Jenom prdíš... I ten mercedes, co máš, sis vyprděl,“ vmetl mu do očí Sovča. Musím říct, že jsem se u toho skvěle bavil. K tomu, než jsme spolu začali dělat, vedla ale dlouhá cesta.

Povídejte...
Když Sovákovi vyšla jeho druhá kniha, řekl jsem si, že využiji té příležitosti, a když spolu točíme, tak si ji od něj nechám vlastnoručně podepsat. A na oplátku mu za to dám svoji knihu nazvanou Bestseler. Zašel jsem za ním a povídám: „Pane Sovák, koupil jsem si vaši knihu, mohl byste mi ji podepsat?“ Sovák si ji vzal dost neochotně a podepsal se. Já nesměle přidal: „Mohl byste mi tam napsat ještě věnování Upírovi?“ „Jenom podpis,“ pronesl rezolutně. Pak jsem mu řekl, že by pro mě bylo ctí, kdybych mu mohl věnovat svoji knihu. Divně se na mě podíval, tak jsem ho ujistil, že nechci, aby ji četl, ale jenom si ji vzal, abych se tím mohl chlubit, že má mé dílo doma. „Strč si ji do pr....,“ odpověděl. Dodnes nevím, jestli si dělal legraci, nebo to myslel vážně. U takových geniálních humoristů člověk nikdy neví.

Co bylo pak?
Herečtí kolegové, kteří tam s námi hráli, mě začali hecovat, ať mu tu svoji knihu strčím do tašky, co s sebou nosíval na plac. Ujišťovali mě, že není tak zlý člověk, jak vypadá, že si ji pak doma určitě přečte. A mně se ten nápad zalíbil. Šel jsem tedy k jeho tašce a povídám mu: „Pane Sovák, tohle je vaše taška? Já vám tu svou knihu do ní dám.“ „Nic mi tam nedávej, nic nechci. Strč si ji do pr...,“ vedl si svou. „Promiňte, mně to nedá, já vám ji tam stejně dám,“ reagoval jsem a strčil mu ji tam. Pan Sovák mě pak vší silou přetáhl svojí holí přes záda. Bolestí mně vyhrkly slzy. Spadl jsem na zem a nemohl se zvednout. Kolegové zbaběle utíkali pryč. Do prázdné místnosti pak přišel taxikář, který přijel pro pana Sováka. Vzal mu jeho tašku a odjeli. Měl jsem pocit, že mám zlomená všechna žebra. Sbíral jsem se ještě hodně dlouho. Když jsem přijel domů, zabořil hlavu do polštáře a probrečel celou noc. Ještě druhý den ráno to bolelo jako čert a já si říkal, kde ten nerudný dědek bere takovou zlou sílu.

Kdy se to mezi vámi zlomilo?
Třetí den poté zazvonil telefon. Zvedl jsem ho a tam Sovák. „Venoušku, jsi to ty?“ Nevěřil jsem svým uším a v šoku se ptal, proč volá. „Ale, moje Andulka (manželka –⁠ pozn. red.) mi strašně vynadala. Ona našla tu tvou knihu a líbí se jí. Tak jsem musel s pravdou ven. Ještě tě to bolí?“ spustil. „Bolí, pane Sovák. Ale víc u srdíčka, než ty záda,“ odpověděl jsem. „No viděl jsem tě při natáčení a nejsi špatnej herec! A i Andulka říkala, že bychom spolu mohli dát něco dohromady. Přijeď za mnou na chalupu. Hodí se ti to ve čtvrtek?“ dodal ještě. Rád jsem přijel a tam jsme se dohodli, že spolu budeme jezdit po besedách a já budu jeho nahrávačem, sparingpartnerem.

Že prý je stáří podzim života? Hov...! To je jaro smrti!

To musela být velká výzva...
Byl jsem nadšený, ale zároveň se bál. Takového profíka mít vedle sebe na jevišti, to je nejen obrovská zodpovědnost, ale také tréma a strach. Jezdili jsme spolu po kšeftech, na každé setkání jsem se těšil, ale někdy býval i dost nepříjemný a nedalo se to vydržet. Ale když to vyšlo, bylo to úžasné. Rád jsem poslouchal a hltal jeho rady, názory a glosy, které neměly chybu. Říká se, že někdo má životní moudrost, on měl životní nadmoudrost, podtrženou humorem.

Jak samotné cesty probíhaly?
Na akce jsme jezdívali výhradně mým autem a byly to nezapomenutelné jízdy. Vyzvedával jsem ho vždycky na chalupě. Andulka už mě vyhlížela. Teprve když jsem zaparkoval, zavolala na něj a on přišel. Do vozu mu pak ještě podávala tašku, kde měl pití a svačinu. Sovák mi říkával: „To tvoje auto, to je dělaný přímo pro mě. Je tak velké, že si tady můžu natáhnout nohy, a ještě se uprdnout a nikomu to nevadí.“ Když jsme přijeli na štaci, Sovča seděl ve voze a já šel zjišťovat co a jak. Praktikovali jsme to tak, aby nemusel nikam zbytečně chodit. Častokrát se stalo, že jsem přišel do sálu, podíval se na jeviště, kam vedlo několik schodů a jediný přístup byl pouze přes sál, tedy obecenstvo. To byl vždycky malér. Ale on si i s tím dokázal bravurně poradit. Přišel na pódium a pronesl: „Že prý je stáří podzim života? Hov...! To je jaro smrti!“ A lidé už se smáli. Nabídl mi i tykání, ale já mu tykat nedokázal.

Na to, že vás přetáhl holí, už řeč nikdy nepřišla?
Ale ano. Několikrát po cestě z kšeftu domů. Ptával se, jestli mi to ještě bolí. Ale já mlčel. On nechtěl odpověď. Říkal to jen proto, abych si uvědomil, že ho to trápí. Na druhou stranu, nikdy se mi za to neomluvil.

Jaký býval na cestách? Morous, nebo bavič?
Nejvíce mě mrzí, že tehdy nebyla technika tak vyspělá, abych mohl během těch jízd zaznamenávat, co se dělo, co říkával... To by byl materiál. Jednou na konci srpna jsme jeli na další kšeft, tak jsem pro něj přijel na chalupu, kde už na mě čekala Andulka. Těžce se nasoukal do auta. Než jsme odjeli, dal jí ještě pár úkolů. Kdyby napadl sníh, tak ho odhrab, ať tady Venoušek nemusí brouzdat v závějích. Když jsme vyjeli, chtěl jsem mu vyprávět. „Mlč, nic neříkej, dokud ti neřeknu. Je mi blbě,“ odsekl mi. Tak jsem mlčel a čekal. Asi až po hodině začal povídat, a to tak, jako kdybychom si povídali celou cestu. „Tak už můžeš. Bylo mi dost blbě, ale snažil jsem se, aby to na mně Andulka nepoznala. Pro mě, Venoušku, označení komediant je vyznamenání. Dobrý komediant má možnost udělat víc než král,“ řekl mi tehdy. Také jsme vzpomínali na natáčení zmíněného filmu Divoké pivo. Zmiňoval: „Vidíš, uprděnej Jedlička. Kecal, kecal – a už tu není. Škoda, že mu to nemůžu říct, že jsem ho přežil.“

Jezdili jste vždy na otočku domů, nebo jste po besedě i někde nocovali?
Když jsme jezdili dál, třeba na Moravu, tak jsme tam spali. Po cestě mi říkal: „Já už nemám zapotřebí hrát a pořád cestovat, ale chci, aby tu po mně Andulka nemusela živořit, aby měla z čeho žít a měla na mě hezké vzpomínky. To víš, já už jsem na tom druhém břehu.“ Jednou v zimě jsme jeli do Zlína. Všude na silnicích sníh, ledovka... Najednou Sovča pronesl: „Venoušku, zastav, potřebuju se vychc...“ Odpověděl jsem, že za tři kilometry je parkoviště, kde může potřebu v klidu vykonat, ale zastavovat na dálnici je velmi riskantní, zvlášť, když je všude náledí, okraje vozovek namrzlé a hrozí, že do nás někdo může zezadu vrazit. „Prosím tě, proč by do tebe vráželi? Všichni tě mají rádi. Zastav. To bude hned. Já už to z auta umím.“ Nešlo to jinak, nenechal se odbýt, a tak jsem mu na krajnici zastavil. Sovák otevřel dveře a krkolomně vykroucený počal močení. Ta komická situace neměla konce. Vítr byl tak silný, že to všechno nalétalo dovnitř do auta. Když se vrátil zpátky do vozu, udiveně to komentoval. „To jsem netušil, že za takovou chvíli sem tolik nasněží.“ Pod vousy jsem se smál a nikdy mu neřekl, že to nebyl sníh.

Při besedách, jak jste zmínil, jste mu nahrával na fóry. Když se vám ale někdy třeba něco nepovedlo, zlobil se na vás pak hodně?
Jednou jsem neměl svůj den a snad dvakrát nebo třikrát mu nenahodil a on nemohl smečovat. Byl jsem z toho špatnej. Bál jsem se, že na mě bude nepříjemný, a tak jsem odjezd domů všemožně oddaloval. On už seděl v autě a volal na mě: „Pojď už. Já vím, proč to zdržuješ.“ Tak jsem nasedl, nastartoval, vzal si pás a vyrazil. Nenechal mě vůbec se omluvit. Debatu utnul slovy, že se omlouvají jen amatéři. Že já jsem profesionál a váží si mě.

Zažili jste během svých pořadů i nějaké fiasko?
Když jsme vystupovali na jedné firemní akci. Lidé byli na večírku, a ne na představení a místo poslouchání programu si chodili pro jídlo a pití. Když jsme přišli na řadu, tak u toho jedli. Já dal první narážku, Sovča řekl vtip a nic... Dal jsem další narážku, Sovča pointoval, po čemž obvykle přicházel smích, jenže zase nic. Když se to stalo potřetí, Sovák se rozkročil, mezi nohy dal svoji hůl, rukama se o ni opřel a do mikrofonu řekl: „Venoušku, budeš to muset dohrát, ti lidé stojí za hov... Já jdu do prd....“ Odešel do auta a já se tam trápil sám, abychom to dostali zaplaceno.

Smrti se nebojím, akorát mi ty kur... neřekly, že je to napořád

Jak neúspěch nesl?
Cestou domů mi říkal, že podnikové večírky, když lidé u umění žerou, by se neměly brát. Snažil jsem se mu vysvětlit, že se to předem nikdy neví.

Tradovalo se, že měl velmi rád alkohol. Opili jste se spolu někdy?
Jednou jsme si to dokonce slíbili. Bylo to na zájezdovce, kde jsme nocovali. Když jsem pro něj přijel a nemohoucně se nasoukal do vozu, pronesl: „Stáří je smutné, ale je to jediná možnost, jak se dožít vysokého věku. A Stellinka Zázvorková ještě k tomu říká, že stáří je krásná věc, ale ne pro staré lidi.“ Toužil jsem se s ním alespoň jednou v životě opít. Po představení jsme zašli do hotelového baru, já do sebe začal házet panáky a čekal, kdy se chytne a řekne barmanovi, ať mu přinese také. Místo toho mi ovšem řekl: „Co to do sebe tak házíš, blbečku?“ A to mě dožralo. Odpověděl jsem mu, že to od něj sedí, když s Menšíkem chlastali jak duhy. Nenechal mě ani domluvit. „Já se tím netajím. My jsme vypili dva rybníky chlastu, ale nám to nikdy nechutnalo. My jsme jenom chtěli být opilí! Kdyby nám řekli jezte banány, budete po nich ožralí, raději budeme žrát banány. Nám šlo o výsledek.“ Na to nešlo vůbec nic říct. On byl prostě geniální glosátor. Jedna z jeho posledních glos byla tato: „Smrti se nebojím, akorát mi ty kur... neřekly, že je to napořád.“ To měl mimochodem napsáno i na svém parte.

Václav Upír Krejčí (65)

Bavič, mim, herec, zpěvák, scenárista, režisér, spisovatel. Společně s Michalem Nesvadbou a Světlanou Nálepkovou založil pantomimický soubor Mimtrio, které působilo jedenáct let a bylo úspěšné nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí. Společně s hudebníkem Ivo Pešákem během kariéry vytvořil netradiční pěvecké duo Dýza Boys. Účinkuje v souboru Františka Ringo Čecha a vystupuje pro děti.