reklama

Příliš hlučná samota. K panelákům patří šeď, sex od sousedů, ale i příroda a spousta mýtů

Od začátku výstavby obřího pražského sídliště Jižní Město uplynulo 50 let, dnes v podobném prostředí bydlí po celé republice kolem 2,5 milionu Čechů. Sociolog Ondřej Špaček v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, jak se v panelácích žilo za Husáka, proč se ani po revoluci neproměnily v nebezpečné ghetto, co mají společného s pevností i co na ně říkal americký boxer Mike Tyson.

reklama

Bývalý prezident Václav Havel nazval sídliště králíkárnou, kde se nedá žít, jen přespávat. Vidíte to stejně?
Ne. Jakkoli rozumím perspektivě, která ho k tomu vedla, jednalo se o pohled zdálky, nikoli zblízka. Nebyl v tom však sám. Sídliště se už od dob svého vzniku označují za esteticky problematická, odlidštěná. Byla v tomto duchu zobrazena i ve filmech Panelstory nebo Vesničko má středisková. Rád si do nich rýpne kdekdo, poněkud kuriózním způsobem z nich byl při své návštěvě Česka zděšen dokonce i americký boxer Mike Tyson.

Ondřej Špaček (38)

Sociolog. Věnuje se problematice sociálních nerovností, sociologii spotřeby, vkusu a kulturnímu kapitálu.
Působí na Fakultě humanitních studií UK.
Spolupracuje na projektu Přírodovědecké fakulty UK a Sociologického ústavu AV ČR - Historie a budoucnost sídlišť: kvalita obytného prostředí a rezidenční spokojenost.

Opravdu?
Zmiňuji to v jedné své studii. V rozhovoru s novináři uvedl: „Po telefonu jsem říkal sestře, že jsou tady ty sovětské domy, ano, paneláky. Vypadají jako vězení, jsou tak depresivní! A nejhorší je, že se jich jen tak nezbavíte, budou tady snad i za sto let. Připomíná mi to KGB a říkám si: Wow, kolik lidí trpělo.“

Tysonova slova zní legračně. Umím si ale představit, že někdo po nastěhování do paneláku opravdu trpěl.
Utrpení je silné slovo. Když jsem dělal výzkum mezi obyvateli sídlišť, nic takového v jejich vyprávění nepřevažovalo. Ano, zdejší střední třída vzpomíná v souvislosti se 70. a 80. lety na pocity šedivosti, na víkendové útěky na chatu. Taky ale platí, že byť se čekalo něco jiného, mezi jejími příslušníky nedošlo ani po roce 1989 k žádnému masivnímu odlivu ze sídlišť jinam. Děti sice z hnízda postupně odešly, jejich rodiče však zůstali. Přestože na to měli dostatek peněz, někam do domku za město se jich po revoluci přesunulo méně, než by se zdálo.

Máte pro to vysvětlení?
Jednou věcí je specifický středoevropský vztah k bydlení. Svůj byt chápeme skutečně jako svůj domov. V Anglii či Americe se lidé stěhují co chvíli, podle aktuálních potřeb, bez sentimentu. Zde ne. V případě sídlišť ovšem hrálo roli ještě něco dalšího. Zdejší obyvatelé ve svých panelácích zakořenili. Jejich domov se od časů rozbahněných a nehostinných stavebních planin nezřídka proměnil ve čtvrť plnou zeleně. Bydlení na sídlišti chápou jako velmi praktické, s minimálními starostmi a péčí, s dobrou dopravní obslužností, dostupnou infrastrukturou. Není to pro ně ideál, ale dobrá alternativa.

České paneláky

První zástavby vznikaly v 50. a 60. letech minulého století. Od 50. let bylo až do roku 1991 postaveno 80 tisíc paneláků s 1,2 milionu bytů, už před revolucí v nich bydlelo přes 3 miliony obyvatel. V období mezi lety 1971–1990 měla tato forma výstavby 84% podíl na nových bytech v bytových domech.

Takže byť si mnoho lidí myslí opak, bydlení na sídlišti není žádné utrpení?
Předně: Česká panelová sídliště nelze chápat jako jednolitou masu. V Česku je to necelá třetina bytového fondu, jsou nesmírně rozmanitá. Na jedné straně máte chátrající mostecký Chanov, na druhé vychvalovanou brněnskou Lesnou. I v rámci Prahy existují obrovské rozdíly. Jde o to, zda je sídliště na metru, jak je velké, jakou má historii. Odstrašujícím příkladem je třeba sídliště v Písnici, které obrovsky utrpělo privatizací. Kdosi cizí přišel, byty skoupil a najednou to tam dostalo úplně odlišnou dynamiku, probíhá vystěhovávání původních obyvatel, jelikož developer má jiné záměry. Vedle toho máte Jihozápadní Město, do značné míry vlastně experimentální sídliště z 80. let, v němž se poslední dobou také hodně mění struktura obyvatel – výrazně přibývá lidí z ruskojazyčného prostředí.

Jedno české sídliště jste zatím nezmínil, to největší – pražské Jižní Město, které se začalo stavět přesně před 50 lety. Čím je jedinečné?
Když se řekne panelové sídliště, asi si nejspíš vybavíte právě Jižák. Jde o kulturní symbol, dneska v něm žije skoro 80 tisíc lidí. Můžeme ho chápat jako produkt zlaté éry české výstavby. Dostal se i do filmů, literatury, hudby. V tomto smyslu je nepochybně výjimečné.

Jak se v něm žije?
Byť je právě ono nejvíce spojováno se všemi negativy sídlištního bydlení, ve skutečnosti se tam podle samotných obyvatel nežije vůbec zle. Metrem jste v pražském centru za chvilku, máte nadosah všechno potřebné; i les je za rohem. Obecně si sídliště spojujeme s šedým myšlením normalizované společnosti, ale zapomínáme na to, že představa podobného typu bydlení byla plodem intelektuální avantgardy 20. a 30. let. Zhmotňuje progresivní vize zdravého bydlení. Myslím, že pokud by se legendární architekt Le Corbusier podíval na mnohá česká sídliště, byl by spokojen. Viděl by před sebou účelné bydlení v zeleni.

Le Corbusier tvrdil: „Ulice je přežitek. Nahraďme ji konceptem města–parku, výškovými budovami stojícími volně uprostřed zeleně.“
A přesně tím dnes mnohá česká sídliště jsou! Postavit hezký barák je podle Le Corbusiera sice fajn, pokud si ale něco takového může dovolit pouze pár procent z nás, neřeší se tím společenský problém s bydlením. Mám za to, že v posledních deseti letech si to uvědomuje čím dál více Čechů, bydlení na sídlištích se u nás kulturně rehabilituje, už se na něj nenahlíží tak negativně. Ostatně – onu zmínku o králíkárně Havlovi hodně lidí nedokáže odpustit.

Třeba jeho nástupce Václav Klaus, který v jednom takovém paneláku na pražském Proseku 25 let bydlel. Pochvaloval si, že mu v 3+1 na rozdíl od předchozího bydlení ve vinohradském činžáku stále tekla teplá voda.
Což vůbec není ojedinělý pohled. Když se před desítkami let paneláky stavěly, stěhovali se do nich často lidé z vnitřního města. Panelák pro ně sice nebyl vytoužená volba, chyběl zde určitý duch městskosti, zároveň se ale jednalo o reálný technologický skok. Dočkali se bydlení, které bylo z hlediska technické kvality často o třídu nebo dvě výš. Vždyť nezřídka přicházeli z činžovních domů, kde se pořád ještě topilo uhlím a záchod byl na pavlači.

Jenže i panelák má své minusy. V létě je v něm například nesnesitelné vedro. A pak – od sousedů slyšíte nejen každé spláchnutí WC, ale kolikrát i ještě intimnější chvilky.
Bydlel jste někdy v činžáku?

Slavná česká sídliště

Jižní Město, Praha
Stavět se začalo roku 1971. Kvůli velkému počtu žáků ve školách se pak učilo na směny.

Severní Město, Praha
Počítají se do něj Prosek, Bohnice, Ďáblice, Čimice, Kobylisy, Letňany. Postaveno v 70.–80. letech.

Lesná, Brno
Ze všech českých sídlišť má nejvíc zeleně. Vzniklo v 60. a 70. letech.

Máj, České Budějovice
Vystavěno v 80. a 90. letech, žije zde zhruba pětina obyvatel Českých Budějovic.

Severní terasa, Ústí nad Labem
Výstavba probíhala od roku 1969, původní velkorysé plány se nepodařilo naplnit.

Poruba, Ostrava
Zkraje 50. let se sem mělo ze staré Ostravy přestěhovat celé město.

Ne.
Tam slyšíte taky všechno. Jasně, všichni známe písničku Po schodoch od Richarda Müllera. Jenže ve skutečnosti je trochu nespravedlivá – v paneláku od sousedů neuslyšíte víc než v několikapatrové novostavbě současného developera. Je zajímavé, že se to v souvislosti s paneláky tak často zmiňuje. Snad je to tím, že v Česku zakořenil zvyk udělat si ze svého domova pokud možno individualizovanou pevnost. Místo za zdí, kam nikdo zvenku neuvidí, kam nic nepronikne. K tomu jsme dospěli po sametové revoluci – mít své „moje“ bez společenské zodpovědnosti. U rodinného domku to jde, všechny ostatní druhy bydlení v sobě ovšem určitou formu kolektivity mají.

Co tedy opravdu trápí a trápilo obyvatele paneláků?
Dnes? Ve veřejných debatách se často mluví o nedostatku parkovacích míst. V 70. letech se ani v největších fantaziích nepočítalo s tím, že aut bude tolik. Podívejte se na dobové fotky – na široké ulici stojí zaparkované dva vozy. Tohle kdybyste na sídlišti viděli dneska, budete si myslet, že byl vyhlášen výjimečný stav. Ani před těmi 40 lety to však pro lidi na sídlišti nebyla úplná idylka.

S čím se potýkali?
K samotné stavbě se někdy nepoužíval zrovna nejlepší materiál, špatně bývaly občas budovány i inženýrské sítě. Bezprostředně po nastěhování jste se ke vchodu museli brodit přes haldy bláta, louže a naskládaný materiál, okolí paneláků vypadalo dost nepřívětivě – lidé proto někdy chodili do práce v holínkách, boty do zaměstnání si nosili v tašce. Důvod toho neutěšeného prostředí byl jasný. Po konci pražského jara se režim stal konzumním socialismem, jehož primární legitimizací bylo zajištění potřeb typu televize, auto, byt. Nastal obrovský tlak na to, aby bytů bylo hodně a byly co nejrychleji. Proto se lidem předávaly ještě v momentě, než byla sídliště vůbec dostavěná. A jelikož alternativou často bylo bydlet v malém bytě s prarodiči, jednalo se o nabídku, která se neodmítala.

Asi není náhoda, že uznávaný fotograf Jaromír Čejka dokumentoval vznik Jižního Města příkře: „Celé to ještě nedostavěné, rozkopané, hranaté a řemeslně po všech stránkách zprasené prostředí bez občanské vybavenosti pro mě bylo vizitkou a obrazem tehdejšího obludného pokryteckého režimu.“
Je pravda, že problémů se tehdy za pochodu řešilo víc. Třeba přecpané školy a školky – dimenzovaly se na normální stav populace, jenže na sídlištích žilo dětí až dvakrát víc. Zkraje to totiž fungovalo tak, že se do paneláků stěhovaly především mladé rodiny, které byly při přidělování bytu preferované. Takže sídliště se plnila lidmi, kteří byli generačně spřízněni, měli děti v podobném věku. Dnes jsou sídliště demograficky daleko různorodější, vedle sebe bydlí zástupci různých generací. Původní obyvatelé stárnou, umírají, místo nich přicházejí potomci nebo lidé úplně odjinud. Přesto sídliště ani teď nejsou tak odcizeným, anonymním místem, jak se jim často vyčítá.

Ne?
Hypotéza o anonymitě, odcizení, chladném dopadu moderní architektury a nelidském rozměru sídlištního bydlení se objevovala odjakživa. Už z klasických výzkumů ze 70. a 80. let nicméně vycházelo, že se sídlištní lidé se svými sousedy znali paradoxně daleko víc než leckteří obyvatelé vnitřního města. Právě díky tomu, kolik toho měli společného – nejen zásluhou už zmíněných dětí, ale i proto, že řešili stejné problémy spojené s postupným dostavováním sídlišť. A tolikrát kritizovanou sídlištní anonymitu nelze ze sociologického pohledu potvrdit ani dnes. Jistě – ze svého paneláku nebudete znát úplně všechny. Ale člověk z rodinného domu taky často nezná všechny sousedy z ulice. V paneláku znáte své patro, lidi nad sebou a pod sebou, dohromady zhruba devět deset domácností. Což je vlastně dost. Pokud byste bydlel v činžáku, nebudete na tom líp.

Takže sídlištní anonymita je mýtus?
Jeden z mnoha. V 90. letech se například vyprávění o sídlištích neslo ve znamení obav, že se promění v ghetta, jak jsme to znali ze záběrů ze západoevropských velkoměst. Báli jsme se, že se v nich budou koncentrovat sociální problémy. Ze sociologického hlediska se to nepotvrdilo. Nezohlednilo se totiž, že přestože zdejší panelová sídliště možná vypadají jako tamní, vznikala v úplně jiném kontextu, jejich sociální skladba se zakládala a vyvíjela odlišně. A taky že dnes mají zcela odlišnou vlastnickou strukturu. To je velmi důležité – česká sídliště nezřídka představují obrovská místa zástavby, v nichž velké množství lidí bydlí ve svém. Neuvažují o svém bytě jako o investici, ale jako o domově. I to přispělo k faktu, že se v drtivé většině neproměnila v nebezpečné prostředí plné kriminality.

Vidíte – a já přitom už několikrát slyšel, že proměnila.
Jednou věcí jsou domněnky, druhou tvrdá data. A v nich to žádnou oporu nemá.

Ani co se týká drog? O devadesátkách na sídlištích se v této souvislosti vyprávějí úplné legendy.
Jistě – vzhledem k uvedeným demografickým faktorům na sídlištích právě v 90. letech dorostla početná generace puberťáků. A kde jinde by drogy měly být, když ne v místě, které je plné mladých? Devadesátky byly navíc specifické tím, že do českého veřejného prostoru vtrhlo leccos, co bylo do té doby tabu – nejen drogy, ale i graffiti, rap, spousta dalších subkulturních projevů, jež se pak najednou spojovaly se sídlištní reputací. Přesto jsem přesvědčen, že pokud byste se pobavil s policisty, určitě by vám nepotvrdili, že sídliště jsou, co se týče kriminality, obecně výrazně problematičtější než jiné části města. Naopak – z povídání s obyvateli vím, že sídliště označují za bezpečné místo, kde mohou děti s klidem poslat do školy, protože na cestě není ani jediná křižovatka.

Osobně si tím pořád nejsem jistý. Mně sídliště vždycky přišla jako paneláková džungle, kde se prosadí jen ti nejsilnější.
Já si to opravdu nemyslím. Kolikrát je to spíš otázka toho, co si do sídlišť sami promítáme. Na základě své představivosti v nich vidíme západní ghetta, do nichž se bojí i uniformované pořádkové složky. Přitom je za tím jen a jen naše imaginace. Panelákům bývá pro jejich viditelnou odlišnost obecně připisováno mnoho věcí, které žádné sociologické výzkumy nepotvrdily. Řada výtek k panelákům je vystavěna na základě srovnání s imaginární představou ideálního Bullerbynu, jakési hodné vesnice, přátelské Malé Strany od Jana Nerudy, kde se mají všichni rádi. Jenže nic takového ve skutečnosti neexistuje.

Třeba moje babička měla pokaždé, když se u nás ve čtvrti něco semlelo, okamžitě jasno: „Za to určitě můžou panelákové děti.“ Měla za to, že jsou zkrátka divočejší.
Nezlobte se, to byl předsudek. Prostorová vymezení bývají tradičně silná, známe to už z Rychlých šípů.

Trochu babiččin soud chápu. Jedním ze symbolů každého sídliště jsou přece skupinky věčně poflakujících se mladých partiček.
Jenže ony budou nepochybně i jinde, mezi paneláky si jich jen všimnete spíš, než když je budete míjet někde v rušném centru. Samozřejmě nelze popřít, že panelová sídliště mají odlišnou denní dynamiku. Není to centrum, přes den jsou obvykle vylidněná. Ale taky se to mění, zajímavým způsobem do toho zasahují okolní developmenty. Třeba v Praze na Chodově a Opatově vznikla obrovská nákupní a administrativní centra, zásluhou kanceláří je tu najednou spousta lidí i přes den. Celý ten prostor už zdaleka není pouhou noclehárnou. A zmíněné partičky vlastně už taky nechodí zevlovat na zastávku, nýbrž do mallu.

Když dneska vstoupíte na české sídliště, jako první vás často nepraští do očí samotné domy, ale spíš fakt, že procházíte parkem.

Mění se ještě něco. Dříve byla sídliště depresivně šedivá, dnes se často vyznačují pestrými barvami.
Architekti by se s vámi možná hádali, zda je ta současná podoba skutečně estetičtější. To bývají kolikrát hodně vášnivé debaty. Ano, dochází k revitalizaci, modernizují se interiéry, zateplují fasády, dřevěná okna se mění za plastová. Hodnotu bydlení na sídlištích však podle mého změnila spíš jiná věc – vzrostlá zeleň. Během stavby bylo okolní prostředí baráků zplundrované. Za deset dvacet let se však z nízkého porostu staly košaté, krásné stromy. A to charakter místa velmi promění. Když dneska vstoupíte na české sídliště, jako první vás často nepraští do očí samotné domy, ale spíš fakt, že procházíte parkem. A jak už bylo řečeno v souvislosti s Jižním Městem – i sídliště samotná se navíc v Československu často stavěla v blízkosti výjimečné přírody. Spatřujme v tom dědictví dřívější doby, která nefungovala tržně; v podobných lokalitách by se na Západě bydlení podobného typu nikdy nepostavilo. I proto si obyvatelé navykli svá sídliště a jejich okolí bránit. Líbí se jim tam. Jsou tam doma.

Takže Češi na sídliště nezanevřou ani v budoucnosti?
Krize bydlení je permanentní, takže nezanevřou. A nebude na tom vůbec nic špatného – za ty peníze je to přece skvělé. U nás je situace úplně odlišná než například v bývalé NDR. Tam po sjednocení Německa v důsledku houfného odchodu lidí z východu na západ zůstala řada paneláků poloprázdná, a proto se někde přistupovalo i k takovým krokům, že se domy snižovaly, bourala se celá patra. V Česku je taková představa nemyslitelná. Můžeme hypoteticky přemýšlet a plánovat, zda by estetický dojem některých přerostlých paneláků nezlepšilo jejich snížení o několik pater. Co bychom ale udělali s lidmi, kteří v těch patrech bydlí? Kdepak, jsem si jist, že nás bydlení v panelácích přežije. Nikdy zřejmě nebude považováno za něco prestižního. Sídliště se přesto i za mnoho dalších let budou považovat za úplně normální městské čtvrti.

Tagy:

Hlavní zprávy

Zavřete školy. Je v nich covidové tsunami, zachráníte prarodiče, tvrdí zástupce učitelů

Děti by měly od 10. prosince přejít na distanční výuku a být až do Vánoc v karanténě, řekl pro CNN Prima NEWS prezident Pedagogické komory Radek Sárközi. Školy totiž podle něj a dat, která má, prezentují aktuálně největší riziko šíření a covid se v nich šíří jako tsunami. Pokud se to nestane, čeká nás podle Sárköziho až trojnásobný počet zemřelých.

Asteroid větší než Eiffelovka se blíží k Zemi. NASA ho považuje za znepokojivý

Obrovský asteroid 4660 Nereus, který je větší než Eiffelova věž, se blíží k planetě Zemi. NASA jej považuje za znepokojivý, protože má více než 150 metrů a nachází se ve vzdálenosti 3,9 milionu kilometrů od oběžné dráhy Země. Kolem ní by měl proletět 11. prosince ve vzdálenosti asi 2,4 milionu mil. Podle vědců by ale nebezpečný pro planetu Zemi být neměl.

Sníh komplikuje dopravu v Česku. Dálnice blokují uvízlé kamiony, řidiče trápí zmrzlá vozovka

Aktualizováno

Husté sněžení a silný vítr komplikují už od rána dopravu na českých dálnicích a silnicích. Například D8 u Ústí nad Labem byla kolem 6:30 uzavřená na 82. kilometru v obou směrech, tedy na Drážďany i na Prahu. Sněžení ovlivňuje i dopravu kolem Prahy. Příměstské autobusy mají zpoždění, některé zastávky se ruší. Na Mělnicku mají autobusy zpoždění desítky minut. Varování meteorologů řidičům před ledovkou platí i nadále.

Fenomenální Schick. Při debaklu Fürthu nasázel čtyři góly, tři z toho během sedmi minut

Nejlepší zápas profesionální kariéry má za sebou fotbalový útočník Patrik Schick. Minimálně po gólové stránce. Ve 14. kole německé bundesligy byl hlavním zdrojem destrukce posledního Fürthu. Bayeru Leverkusen pomohl český reprezentant k výhře 7:1 asistencí a hlavně čtyřmi góly, z nichž tři vstřelil v rozmezí 69. a 76. minuty. Díky své kanonádě se v tabulce střelců soutěže dostal na průběžné druhé místo před norský postrach Erlinga Haalanda.

Laffita o vztahu s otcem: Byl to macho. Říkal, že jestli budu gay, zabije mě jako psa

Kubánec Osmany Laffita se živí jako úspěšný módní návrhář a více než 25 let žije ve šťastném vztahu s partnerem Guyem. V mládí to však neměl vůbec lehké. Svou orientaci musel dlouho skrývat. V době, kdy žil ještě na Kubě, to bylo trestné. Dlouho se s tím nemohli smířit ani jeho otec. „Táta mi kolikrát říkal, že jestli budu gayem, zabije mě jako psa,“ řekl Laffita v pořadu Povídej na CNN Prima NEWS.

reklama

Domácí zpravodajství

Židé odsuzují antivaxery za nošení hvězd: Neočkovaní se oproti válce mají skvěle

Odpůrci očkování a protiepidemických opatření přicházeli v posledních měsících na demonstrace kromě transparentů i s různými doplňky na kabátech a bundách. Kromě odznáčků, kterými dávali najevo svůj negativní názor na vakcinaci či opatření, si někteří z nich na oblečení připevnili žlutou hvězdu připomínající tu, kterou nosili Židé za 2. světové války na územích okupovaných nacisty. Židovská obec v Praze však takové jednání odsuzuje. Stejně tak i jakékoliv srovnávání problémů neočkovaných se strastmi Židů za války.

reklama