Válka na Ukrajině (23.5.2022 13:00)
Válka jim stejně jako milionům dalších změnila život. Jenže na rozdíl od některých dalších spoluobčanů nestihli utéct do bezpečí. Agentura AP zveřejnila svědectví z ukrajinských nemocnic, kde leží pacienti s těmi nejtěžšími zraněními. Prostřednictvím svědectví tak přiblížila život těch, kteří sice boje přežili, kromě rodiny ale ztratili také možnost postavit se na vlastní nohy.
Olena přišla o syna i nohu
Začínající 14letý hudebník Ivan zemřel při výbuchu, během kterého přišla jeho matka Olena Viterová o nohu. Explozi nepřežil ani další malý hoch. Manžel Olany Volodymyr je oba pohřbil pod keřem růží na své zahradě v obci nedaleko Kyjeva. Uprostřed bojů bylo totiž nemožné dostat se na hřbitov. „Jak budu bez Ivana žít? Zůstane navždy v mém srdci, stejně jako ten úlomek, který ho zasáhl,“ řekla Olena s brekem novinářům agentury AP.
Na obec Rusové zaútočili 14. března. Olena byla jednou z přibližně dvaceti raněných. „Proč mě Bůh nechal naživu?“ přemítá. Když se dozvěděla, že je syn Ivan mrtvý, prosila souseda, aby vzal pušku a zastřelil ji. Nešťastný manžel ji ale přesvědčil, aby to nedělala. Žena se kromě ztráty dítěte vypořádává i s fyzickou bolestí. Levou nohu jí lékaři amputovali pod kolenem.
„Každý den si zvykám na nový druh bolesti. Přemýšlím, co mě ještě v budoucnu čeká,“ obává se. Moc ráda tančila a sportovala. „Zatím si nedokážu představit, jak budu znovu chodit,“ říká s odhodláním se alespoň částečně vrátit k pohybu a na parket. „Nevím, co bych chtěla dělat. Měla bych hledat. Musím se naučit žít. Jak? To ještě nevím,“ dodává.
Raketa trefila matku s dcerou
Jedenáctiletá Jana Stepanenková se 8. dubna vydala do města Kramatorsk, aby nastoupila do evakuačního vlaku. Doprovázela ji matka Nataša a dvojče Jarik. Chlapec zůstal na nádraží, aby hlídal zavazadla, zatímco dívka s matkou šly ven koupit čaj.
Válka na Ukrajině
Z ničeho nic je zasáhla raketa. Nataša padla, nemohla se postavit. Ohlédla se a uviděla svou holčičku, které v místě nohou jen visely legíny. Všude byla krev. „Mami, já umírám,“ vzpomíná na osudnou chvíli Jana. Přišla o obě nohy, o jednu těsně nad kotníkem, o druhou výš na holeni. Nataša nemá levou dolní končetinu od kolena níže.
Jarikovi se nic nestalo, se zbytkem rodiny se ale shledal až v kyjevské nemocnici. Otec obou dětí zemřel před několika lety na rakovinu a jejich nevlastní otec bojuje na frontě proti ruským okupantům. Malý chlapec se tedy nyní stará o matku a sestru, běhá po nemocničních chodbách, jezdí s vozíky a nosí jim jídlo.
Nataša se více něž o sebe bojí o svou dceru. „Jako matka jí nemůžu pomoct, nemůžu ji zvednout. Mohu jen podporovat slovy ze své postele,“ říká se slzami na tváři. Jana pak touží být znovu na nohou. Stýská se jí po domově a kamarádech a těší se, až dostane protézu. „Opravdu chci znovu běhat,“ dodává sebejistě.
Sašu si kolega spletl se špionem
Alexander Gorochivskyj, známý jako Saša, v době návštěvy novinářů agentura AP trpí. Svíjí se, když si tře pahýl levého stehna, kde mu byla 4. dubna, téměř dva týdny po zranění, amputována noha. Saša byl postřelen do lýtka. Příslušník vlastní teritoriální obrany si ho spletl se špionem, protože poté, co vyšel z protiatomového krytu fotografoval vybombardované budovy poblíž svého domu v Černihivské oblasti.
Se střelným zraněním byl asi hodinu a půl na výslechu na policejní stanici, až poté se dostal do první nemocnice. Nakonec o několik dní později skončil v nemocnici v hlavním městě Kyjevě, kde lékaři rozhodli, že mu nohu musí vzít. Jinak by zemřel. Osmatřicetiletý muž, vášnivý hráč stolního tenisu, se o zákroku dozvěděl až po probuzení a návratu z operačního sálu.
„Jak si to všechno mohli dovolit udělat bez mého souhlasu?“ rozčiloval se. Jeho cesta byla bolestivá jak po fyzické, tak po psychické stránce. Obává se, zda bude moci znovu sportovat nebo cestovat. A tíží ho i nespravedlnost celé situace. „Snažím se pochopit, jak se to mohlo stát. Pochopil bych, kdyby se mi to stalo během boje. Ale být zraněn takovým způsobem je velmi těžké,“ líčí své první pocity.
Přesto mluvil s psychologem a od počátečních temných dnů prý ušel dlouhou cestu. „Nemá smysl se k tomuto okamžiku vracet, protože už nemůžete nic změnit,“ uvědomuje si.
Nasťu odhodil výbuch krytu
V jednom ze sklepů ve městě Černihiv se dlouhé dny ukrývala Nasťa Kuziková, její rodiče, bratr a dalších 120 lidí. Byli bez elektřiny a tekoucí vody. Unavená tmou se 21letá dívka rozhodla odejít do nedalekého domu svého bratra. Když se vracela zpět, uslyšela hluk. Rozběhla se. Byla jen pár kroků od vchodu, když ji výbuch odhodil na zem.
Postupně ztrácela vědomí. Pokaždé, když otevřela oči, byl u ní její bratr a říkal, že všechno bude v pořádku. Ale oba věděli, že nic už nebude jako dřív. Lékaři se usilovně snažili zachránit její nohu, ale nebylo to možné. Nasťa přišla pod kolenem o pravou dolní končetinu. Druhou nohu měla těžce zraněnou.
Nyní, když postupně prochází bolestivou terapií, jí dochází realita. „Přijímám to,“ říká. „Nikdy jsem si nemyslela, že se mi něco podobného stane. Ale když už se stalo, co mám dělat?“ ptá se s prázdným pohledem. Usilovně se snaží být optimistická. Vždy chtěla žít v Německu, dokonce děti na Ukrajině němčinu doučovala. Po dalším pokroku v léčbě ji čeká transport do specializovaného rehabilitačního zařízení právě v německém Lipsku. Jenže takto si svůj sen splnit nechtěla, i když je odhodlaná, že z cesty vytěží maximum.
Antonovi zbyla jen pravá ruka
Anton Gladun je 22letý vojenský lékař, který byl tři týdny nasazený na frontové linii. Domnívá se, že to byla kazetová bomba, která zasáhla jeho jednotku při ústupu 27. března. Anton přišel o obě nohy a levou ruku, pravou měl zraněnou. Několik dní po incidentu byl v kómatu. Když se probral z bezvědomí, řekl: „Usmíval jsem se, jako by bylo v podstatě všechno v pořádku. Myslel jsem na to, že nejdůležitější je, že jsem naživu.“
Pronásledovaly ho však noční můry a děsivé halucinace. Navštívil ho psycholog a s jeho pomocí problémy rychle ustoupily. Noční můry nemá, ale ve skutečnosti se mu už nezdá vůbec nic. Anton se prý nemůže dočkat, až dostane protézu a začne chodit. Počítá s tím, že jeho vojenská kariéra pravděpodobně skončila, ale chce studovat informační technologie.
„Kdybych byl smutný a brečel kvůli tomu, co se stalo, bylo všechno jen horší,“ uvědomuje si.
