Proč dosud nikdo neprodal Budvar? Ne všechny privatizace českých firem byly úspěšné

Český stát dodnes disponuje majetkovými podíly v několika desítkách společností. V některých je menšinovým, v jiných většinovým a v dalších dokonce jediným vlastníkem. K takovým patří i Budějovický Budvar, národní podnik. Pivovar, jehož potenciální privatizace v nepravidelných cyklech ovládne veřejnou diskusi, aby nakonec vše zůstalo při starém.

Napadlo vás, jak se mohlo stát, že přes veškerý privatizační étos v první polovině 90. let minulého století zůstal Budějovický Budvar ve státních rukou? Možná vás překvapí, že o neprivatizaci Budvaru se zasadil zapřisáhlý zastánce trhu Václav Klaus. Podle něj by převod do soukromých rukou byl pro budějovický pivovar „nepozitivem“.

Klaus: Budvar jsem zachránil o milimetr

„Debata, jestli jedna konkrétní firma má být zprivatizována, jestli to pro ni bude pozitivem, nebo nepozitivem, to je úplně jiná otázka. Já říkám: privatizace ano, ale zdá se, že bylo velmi rozumné, že jsme Budvar uchránili,“ řekl Klaus v únoru 2013 novinářům. On sám prý na počátku 90. let hodně přispěl k tomu, že Budvar „neschlamstl Anheuser-Busch“. „Myslím, že to bylo milimetr od toho, a skoro mám pocit, že ten můj zásah v roli federálního ministra financí byl naprosto zásadní,“ řekl Klaus.

Spor v koalici: Pekarová chce prodat Budvar, Nekula je proti. Schytal to od Kalouska

Domácí

Vládní koalice řeší další vnitřní pnutí. Předmětem sporu je výrok předsedkyně Poslanecké sněmovny a šéfky TOP 09 Markéty Pekarové Adamové, která v rozhovoru pro deník Právo uvedla, že by měl stát prodat budějovický pivovar Budvar. Ministr zemědělství Zdeněk Nekula (KDU-ČSL) ale ztrátu Budvaru přirovnal ke ztrátě ropných polí pro Saúdskou Arábii. Za toto přirovnání nyní schytává kritiku, ke které se připojil i bývalý šéf TOP 09 Miroslav Kalousek. Nekulova slova označil za „bezkonkurenčně největší blbost letošního roku“.

Na každý pád naprostá většina státem vlastněného majetku změnila v průběhu 90. let minulého století svého majitele, ale ani příchod nového milénia neznamenal konec privatizace v Čechách. Ba naopak, největším privatizátorem se stát stal trochu paradoxně v dobách, kdy u nás vládly sociálnědemokratické kabinety. Za jejich premiéry Zemanem, Grossem či Špidlou šly privatizace největších tuzemských bank, telekomunikací nebo plynárenství.

Lev ve světě financí

Ale nepředbíhejme. Pomineme-li veleúspěšný prodej mladoboleslavské automobilky Škoda Auto německému koncernu Volkswagen, kolem převodu státních podniků pod konkrétní vlastníky bylo téměř vždy velmi rušno a výjimkou nebyla ani pachuť, která po akvizicích zůstala. Jednou z prvních privatizačních blamáží se stal prodej státního podílu v Investiční bance (IB), později Investiční a poštovní bance (IPB).

Peněžní ústav vznikl ještě před listopadovou revolucí a po roce 1990 sehrál významnou úlohu během velké privatizace. IB v roce 1992 pracovala na několika privatizačních projektech včetně privatizace Plzeňských pivovarů, Poldi Kladno nebo Škody Auto. Už tehdy kolem banky kroužila japonská banka Nomura. IB se časem mění na IPB, protože v Poštovní bance získávala stále větší podíl. IPB se stala jedním z nejvlivnějších tuzemských peněžních ústavů, což vedlo k nárůstu zájmu o její ovládnutí.

Část IPB byla nabídnuta v kuponové privatizaci, majoritu si ale ponechával stát. Jenže už v roce 1993 se nezúčastnil navyšování základního jmění, čímž většinu v bance ztratil. V letech 1997 a 1998 vláda rozhodla o prodeji svého podílu v bance (36,29 %) japonské Nomuře, která za akcie zaplatila tři miliardy korun. Nomura tak už držela téměř 47 procent akcií. Finanční situace IPB se však zhoršovala, část jejího majetku byla Nomurou vyvedena přes její dceřinou společnost na Kajmanské ostrovy a na IPB byla Českou národní bankou uvalena v roce 2000 nucená správa. Banku, jejíž hodnota byla tehdy odhadnuta na minus 68 miliard korun, převzala za symbolickou korunu ČSOB. Po IPB zůstaly státní záruky v rozmezí 90 až 100 miliard korun.

Nerovný boj o českou korunu. Jak spekulanti před 25 lety přemohli Českou národní banku

Historie

Na začátku května 1997 se v Německu ještě platilo markami, které si Češi mohli díky fixnímu kursu koupit přibližně za 18 korun. Během několika týdnů se však odehrála největší měnová krize, které české země v novodobých dějinách čelily. Jejím výsledkem bylo uvolnění směnného kurzu a změna režimu měnové politiky České národní banky.

Bakalovo uhelné impérium

Symbolem toho, jak stát neumí hospodařit se svým majetkem, se stala kauza privatizace OKD (Ostravsko-karvinské doly). Těžařské společnosti, která svou největší slávu zažívala v éře reálného socialismu. Část akcií OKD šla do kuponové privatizace, část stát bezplatně převedl na obce a města zasažená těžbou černého uhlí a část vložil do Restitučního investičního fondu. Také v tomto případě si stát ponechal většinový podíl.

O ten ale přišel během dalších let a v roce 1998 mu zůstalo jen 46 procent akcií. Tehdy se jako největší majitel představila společnost Prosper Trading ostravského podnikatele Stanislava Prose. V roce 2004 stát svých 46 procent prodal společnosti Karbon Invest za čtyři miliardy korun. Společnost OKD však vzápětí skončila v rukou miliardáře Zdeňka Bakaly, který založil skupinu NWR a OKD do ní začlenil (ta se dokonce částečně obchodovala i na burze v Praze, Varšavě a Londýně), a zdálo se, že před OKD se rýsuje zářná budoucnost.

Příchod finanční a ekonomické krize však veškeré naděje pohřbil. Ekonomická situace OKD se zhoršovala, jenže to její vlastník zřejmě nijak nereflektoval. Vedení OKD podalo na NWR i Zdeňka Bakalu žalobu s tím, že se nechovali jako řádní hospodáři a namísto vytváření rezerv na horší časy měli z OKD vyvést až 64 miliard korun. Prezident České republiky Miloš Zeman dokonce Bakalu obvinil, že z OKD vytuneloval 100 miliard. Bakala však veškerá obvinění odmítal. Stát nakonec OKD převzal zpět do svých rukou a postupně těžbu černého uhlí utlumuje.

4 fotografií

Nekrolog za Důl Darkov: Fáral jsem tu 35 let a syn sedm roků, loučí se havíř

Reportáž

Eduard a Daniel Smužovi se s černým uhlím na Dole Darkov rozloučili společně. Otec a syn z dolu vyfárali v úterý před druhou hodinou odpoledne, ve stejný den šachtu opustil i symbolický poslední vozík naplněný uhlím. Těžbě v revíru zvoní hrana po více než dvou stoletích. „Je to škoda. Kdyby se to nezadupčilo, tak to mohlo jet dál,“ lituje Daniel Smuž.

Ocelové srdce republiky na kolenou

Do 90. let minulého století sahá také příběh neúspěšné privatizace železáren ve středočeském Kladně. Krátce po listopadu 1989 se huť Poldi Kladno dostala do existenčních problémů. Česká vláda proto v srpnu 1993 schválila její privatizaci. Veřejnou soutěž vyhrál architekt Vladimír Stehlík, který za ocelárny nabídl 1,75 miliardy korun a následujícího roku byla podepsána smlouva.

Stehlík však domluvenou cenu neuhradil, a navíc se mu firmu nepodařilo z potíží dostat. V červenci 1995 proto Poldi opět zastavila výrobu. V listopadu 1996 putoval Vladimír Stehlík do vazby, Fond národního majetku na něj totiž podal žalobu. Stehlík se měl dopustit neoprávněného převodu majetku Poldi ocel do společnosti Poldi Steel, kterou založil.

Stehlík veškerá obvinění odmítal, byl však odsouzen. Státního zástupce Stehlíka, jeho syna Marka a ekonomického ředitele hutí Pejpu obviňoval mimo jiné z toho, že ocelárna neodváděla za své zaměstnance zdravotní pojištění a daně ze mzdy, že poskytovala bezúročné půjčky Stehlíkově firmě Bohemia Art a že trojice způsobila ocelárnám Poldi škodu přes 180 milionů korun.

Na Vladimíra Stehlíka se vztahovala amnestie vyhlášená v roce 2013 tehdejším prezidentem Václavem Klausem. Sám Stehlík za svým koncem vidí spiknutí politických špiček. Z krachu hutí viní tehdejší vládu a zejména někdejšího ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého. Na jméno nemůže přijít ani Miloši Zemanovi, který Stehlíka a privatizaci Poldi Kladno často dával za příklad tunelování.

Zázrak jménem Škoda Auto

Éra české ekonomické transformace ale není protkána jen zpackanými privatizacemi. Hned na jejím začátku se podařilo něco, co by mohlo sloužit jako model pro všechny další země, které někdy budou převádět majetek z rukou státu privátnímu vlastníku.

Řeč je o prodeji mladoboleslavské škodovky německému koncernu Volkswagen. Český stát si s Němci „plácl“ v březnu 1991. Ve hře však byly ještě jiné automobilky. Mezi vážné zájemce patřil Renault, ale také BMW, Volvo, Nissan, Toyota nebo Honda. O škodovce prý přemýšlela také automobilka Opel, ale ta měla v hledáčku spíše automobilové závody v Bratislavě.

Nespoléhejme jen na elektromobilitu. Budeme závislí na úzkém okruhu zemí, varuje šéf BMW

Auto

Není možné přestat vyrábět vozidla se spalovacími motory a kompletně se přeorientovat na elektromobily. Automobilový průmysl by se tak stal příliš závislý na velmi malém počtu konkrétních zemí, protože disponují potřebnými zdroji. S takovým varováním přišel výkonný ředitel německé automobilky BMW Oliver Zipse.

Volkswagen za vstup do Škody zaplatil 620 milionů marek a jeho podíl v automobilce se postupně zvyšoval z původních 31 na konečných 100 procent, jež získal v roce 2000. Jen za první čtvrtstoletí vlastnictví značky Volkswagen do Škody Auto investoval přes 300 miliard korun.

Přitom možná nechybělo málo a vše mohlo dopadnout jinak. „Tuhle privatizaci jsem vlastně jako Klausův náměstek na ministerstvu financí podepisoval já. Škodovka se totiž prodávala podle starého štrougalovského socialistického zákona o joint ventures – podnicích se zahraniční majetkovou účastí, či tak nějak se to jmenovalo. Odhaduji, že tahle akce byla rozjetá ještě před převratem. Bylo to totiž někdy v únoru 1990, kdy se do mé kanceláře dostavili dva pánové, náměstci ředitele tehdejšího AZNP (Automobilové závody, národní podnik, pozn. red.) s tím, že si chtějí nechat schválit podnik se zahraniční majetkovou účastí,“ řekl před šesti lety v rozhovoru pro časopis TÝDEN Dušan Tříska, který je považován za jednoho z duchovních otců kuponové privatizace.

Podle něj se tehdejší vedení mladoboleslavské automobilky asi obávalo, že by podnik mohl být právě do „kuponovky“ zahrnut.