Proč nás drtí drahá elektřina? Jsme třetí největší „energožrouti“ v Evropské unii

„Proč na ČR doléhají ceny energií víc než v zahraničí? Ne proto, že bychom měli ‚nejdražší‘ energie v EU. (Nemáme.) Prostě proto, že jí potřebujeme nejvíce v EU. (Kromě Bulharska.),“ napsal na Twitter hlavní ekonom investiční skupiny Natland Petr Bartoň. A ukázal tak, v čem je mimo jiné zakopaný pes, když je řeč o různorodosti dopadů energetické krize na jednotlivé země Evropské unie, respektive Západu obecně.

Bartoň náš problém dokumentuje daty Eurostatu, který sleduje energetickou náročnost jednotlivých ekonomik dlouhodobě. Měří jí spotřebu energie na jednotku hrubého domácího produktu, v tomto případě na tisíc eur HDP. Jednotkou energetické spotřeby jsou kilogramy ropného ekvivalentu, kdy se spotřeba různých energetických zdrojů přepočítává na společného jmenovatele, tedy ropu.

Spořivější jsou i Slováci

Česká republika ze srovnání s jinými zeměmi Evropské unie vychází skutečně nelichotivě. Její spotřeba energií na tisíc eur HDP je totiž třetí nejvyšší z celé sedmadvacítky. Dělá 219,56 kilogramu ropného ekvivalentu. Hůře je na tom jen zmíněné Bulharsko (361,71) a Malta (249,54). Průměr Evropské unie přitom činí 110,12 kilogramu ropného ekvivalentu.

Energetická náročnost české ekonomiky je tedy dvojnásobná v porovnání s unijním průměrem. Energetická nenasytnost Česka však vynikne ještě více, když provedeme srovnání se západním křídlem EU. Tak například spotřebujeme skoro 2,5krát více energie než Německo, Itálie nebo Rakousko. 3,3krát více než Lucembursko, téměř 4krát více než Dánsko a 5,6krát více než Irsko. Spotřebujeme dokonce o 14 procent energie více než Slováci.

„Faktorů, proč to tak je, je pochopitelně více. Vysokou energetickou náročnost jsme si tu vybudovali během socialistické éry centrálně plánované ekonomiky. Tehdy se kladl důraz na těžký průmysl, co největší produkci oceli, uhlí, honily se tunokilometry v dopravě, ale málokdo hleděl na efektivnost,“ uvedla pro CNN Prima NEWS Veronika Hedija, ekonomka z jihlavské Vysoké škol polytechnické.

Průmyslové dědictví

Podle ní jsme se z tohoto dědictví stále nebyli schopni vymanit, protože průmysl u nás zakořenil velmi silně. „Struktura naší ekonomiky se sice od listopadu 1989 změnila, ale stále je ve srovnání s vyspělými západními zeměmi příliš průmyslová, zatímco na Západě výrazně dominuje sektor služeb,“ upozornila Hedija. A jako příklad uvedla právě Lucembursko, Dánsko nebo Irsko.

Přestože tržní prostředí nutí firmy ke stále efektivnějšímu chování, neexistoval doposud silný impuls k tomu, aby se energetické úspory hledaly tak intenzivně, aby se spotřeba elektřiny či plynu radikálně snížila. „Až doposud jsme tak trochu hřešili na relativně laciné energie a necítili jsme takový tlak k šetření. To se nyní výrazně mění a ukazuje se, že nejúčinnějším motorem změn je cena a z ní vyplývající nákladový šok,“ dodala ekonomka.

Západ má náskok 50 let

Hedija také připomněla, že Západ má oproti postsocialistickým zemím zdánlivě paradoxně výhodu v podobě zkušenosti hned se dvěma energetickými krizemi, jimž čelil v polovině a na konci 70. let minulého století. „Tehdy šlo o raketový růst ceny ropy. Průměrná cena jednoho barelu činila v roce 1973 činila 2,5 dolaru. Ještě na začátku října se barel prodával za méně než 3,5 dolaru, ale už v polovině února 1974 se jeho cena vyšplhala na 15,5 dolaru. Během čtyř měsíců tak ropa zdražila asi 4,5násobně,“ uvedla.

Podobnou zkušenost zažíváme nyní my, ovšem se zemním plynem a elektřinou. Zatímco Západ byl před 50 let zranitelný právě skrze zdražení ropy, dnes jsme zranitelní kvůli významné roli drahého plynu. A je pochopitelné, že současnou krizi mnohem více odskáčou ekonomiky, které jsou energeticky náročnější. Patří mezi ně bohužel i Česko. Snižovat spotřebu energií na jednotku HDP je tak zřejmě nejlepší cesta, jak se z krize dostat. Stejně jako to před 50 lety dokázal Západ, když začal snižovat svou relativní závislost na ropě.