„Pseudoagility“ překážky nemají na veřejných psích hřištích co dělat, varuje trenér
Výběr redakce
Na první pohled vypadají jako ráj pro psy, ve skutečnosti ale mohou napáchat víc škody než užitku. Zakladatel Akademie moderního tréninku Psíchologie Tomáš Nushart upozorňuje, že řada veřejných psích hřišť v Česku je špatně navržena a pro zvířata může být nebezpečná.
Pseudoagility místo bezpečné zábavy
„Jako trenéři se takovým hřištím většinou vyhýbáme,“ říká Nushart. „Na spoustě z nich jsou dřevěné nebo kovové prvky, které na veřejné plochy vůbec nepatří. Povrchy kloužou a pes si může snadno poranit klouby.“ Podle odborníka je problém i v tom, že mnohé překážky napodobují prvky z agility sportu – například tzv. „áčko“. „Do roka života by na něj pes vůbec neměl lézt. Je to nebezpečné pro klouby a kosti. Ve správném tréninku se tyto překážky staví postupně, rozkládají se a zvedají jen pozvolna. Na veřejném hřišti ale stojí metr a půl vysoké áčko napevno – a majitel pak pošle svého bišonka, aby na něj vyskočil. To je nesmysl a riziko zranění je obrovské,“ dodává. Navíc upozorňuje, že agility překážky mívají neklouzavý povrch.
Hřiště má být hlavně bezpečný výběh
Jak by tedy mělo vypadat správné psí hřiště? „Jeho hlavní smysl je jednoduchý – být oploceným prostorem, kde pes může běhat na volno,“ vysvětluje Nushart. Podle něj není nutné, aby hřiště připomínalo překážkovou dráhu. „Pokud už se mají přidávat prvky, pak nízké a stabilní. Například malé stoly nebo podložky, na kterých se pes učí klidu a odložení v přítomnosti jiných psů. To je smysluplnější než skákání po vratkých dřevěných konstrukcích,“ říká trenér.
Psí hřiště ve Slaném, které vzniklo pod dohledem Tomáše Nusharta. U každého stanoviště jsou i popisky a rady, co na něm s pejskem dělat Zdroj: Zdroj: MěÚ Slaný/ Veronika Nováková
„Když jsem navrhoval hřiště já, kladl jsem důraz především na stabilitu, bezpečnost a smysluplnost překážek. Základem jsou nízké konstrukce, maximálně do několika desítek centimetrů, které psa učí soustředění a klidu, nikoliv fyzickému výkonu,“ popisuje. Namísto vysokých ramp či houpaček doporučuje jednoduché dřevěné plošiny, nízké schůdky nebo tzv. odkládací stoly, na kterých se pes učí zůstat v klidu, i když se kolem něj pohybují jiní psi. „Takové překážky rozvíjejí sebekontrolu, rovnováhu a psychickou stabilitu. To je pro běžné majitele mnohem přínosnější než nutit psa běhat po kluzkých prknech,“ dodává trenér.
Nushart je zakladatelem akademie moderního tréninku Psíchologie a propaguje moderní, etický trénink, založený na pozitivní motivaci. Největším tréninkovým pomocníkem jsou tak odměny. Psa odměňujte za takové chování, které se vám líbí. Zkusit na psím hřišti můžete například trénovat povel „Mezi“. Ten se vám hodí například na cestování hromadnou dopravou, v přeplněných prostorech a upevňuje vzájemné soustředění.
Čtěte také
Ne každý pes patří na hřiště
Zejména majitelé reaktivních psů by měli návštěvy veřejných hřišť zvažovat. „Záleží na konkrétním psovi,“ připouští Nushart. „Obecně platí, že se mám se psem pohybovat tak daleko od jiných psů, aby byl v klidu. Kontakt s ostatními je vhodný, ale musí být řízený – ideálně s klidným, zkušeným psem, kterého znám. Náhodná setkání v parcích jsou riziková, protože nikdo neví, jak druhý pes zareaguje.“
Podle Tomáše Nusharta by se obce i architekti měli více zaměřit na funkčnost a bezpečnost psích hřišť, nikoli na jejich vizuální atraktivitu. „Méně je často více. Psí hřiště má být místem, kde se pes vyběhá, ne místem, kde si ublíží,“ uzavírá odborník.
Čtěte také