Bylo mi 38 let, když mi doktor řekl: „Paní Nykodýmová, nemám pro vás dobré zprávy. Ze vzorku tkáně bylo zjištěno, že máte velice agresivní typ karcinomu, který lékařka v laboratoři ještě neviděla.“ Příběh Věry, o nějž se podělila s redakcí CNN Prima NEWS, vypráví o jejím boji s rakovinou prsu, jejž svedla před čtrnácti lety. Krutou nemoc porazila – a ta ji značně změnila. U příležitosti kampaně Růžový říjen popsala, co prožívala, když přišla o prso. Kdy myslela, že už svůj boj vzdá. A dala všem, kteří se nikdy nezastaví, radu.
„Připravte se na to, že budete muset podstoupit radikální léčbu: mastektomii – vezmeme vám prso –, poté proběhne chemoterapie, ozařování... Nic si z toho ale nedělejte, pak vám na plastice udělají rekonstrukci a prsa budou zase jako dřív.“ Tato slova před čtrnácti lety tehdy 38letou Věru Nykodýmovou šokovala. Její tvrdý a dlouhý boj doslova o život přitom odstartovala pouhá bulka v prsu.
Pořád jsem měla pocit, že když z práce odejdu na kontrolu, že o něco přijdu nebo firma zkrachuje. Na druhou stranu tam byl asi i strach, že by mohlo jít o něco vážnějšího.
Na kontroly na gynekologii chodila Nykodýmová pravidelně. „Už dříve jsem měla v prsu nějaké bulky, ale jednalo se vždy o cysty. Přesto si to chtěla lékařka kontrolovat. A proto jsem byla klidná, že se nic neděje. Nemusím sama nic dalšího kontrolovat ani dělat,“ vzpomínala v rozhovoru pro CNN Prima NEWS. Když si v dubnu před lety náhodně prohmatávala prsa, našla v tom levém bulku. „Bylo to něco, co se mi úplně nezdálo, trochu to i bolelo,“ podotkla.
ČTĚTE TAKÉ: Holýma rukama bojoval proti teroristům z Hamásu. Hrdina s rakovinou přežil i výbuch granátu
Přesto ji pustila z hlavy. „Byla jsem hodně pracovně vytížená. Pořád jsem měla pocit, že když z práce odejdu na kontrolu, že o něco přijdu nebo firma zkrachuje. Na druhou stranu tam byl asi i strach, že by mohlo jít o něco vážnějšího, a tím pádem by se mi mohl nějak změnit život,“ přiznala. Dříve pracovala jako zdravotní sestra, a tudíž měla určité povědomí o tom, co by ji mohlo čekat.
Bulka však začala rychle růst. Na konci května šla ke gynekoložce, která ji poslala na ultrazvuk a následnou kontrolu na onkochirurgii. „Absolvovala jsem vyšetření, kde mi lékař řekl, že by to mohla být cysta, ale že uvidí, až podle výsledku vyšetření,“ sdělila a pokračovala: „Lékař, který prováděl vyšetření ultrazvukem, byl celou dobu úplně ticho. Vidíte jeho obličej, jak se zaměřil na monitor, jako by se mu tam něco nezdálo. A okamžitě mě poslal na mamograf.“
Po porovnání obou výsledků bylo lékařům jasné, že by v prsu mohla Nykodýmová mít něco, co vypadá jako zhoubný útvar. K potvrzení ho však potřebovali vyjmout. „Šla jsem na extirpaci. Druhý den na kontrole si doktor sedl, smutně se na mě podíval a řekl: ‚Paní Nykodýmová, nemám pro vás dobré zprávy. Ze vzorku bylo zjištěno, že máte velice agresivní typ karcinomu, který lékařka v laboratoři ještě neviděla‘,“ vzpomínala.
Ve svých 38 letech si vyslechla, že přijde o prso, čeká ji náročná chemoterapie a ozařování. „V té chvíli to byl strašný šok. Ani jsem nevěděla, na co se zeptat. Během čtrnácti dní mi vzali prs. A tím to vše začalo,“ sdělila.
Tělo řeklo: Jdeš za svůj limit
K tomu, aby v životě prošla touto tvrdou lekcí, neměla genetické předpoklady. „Maminka se před lety léčila s rakovinou, ale netýkala se prsou. Nikdy jsme v rodině tuto nemoc neměli a nebylo ani žádné genetické zatížení,“ zdůraznila. Domnívá se však, že zná důvod toho, proč ji postihla.
Říjen je znám i jako měsíc prevence rakoviny prsu. Jak „Růžový říjen“ vnímají celebrity, se dozvíte v přiložené reportáži:
„Myslím, že to u mě bylo dané velkým fyzickým i psychickým nasazením v práci, celkovým vyčerpáním a únavou. Mám pocit, že už to organismus nezvládal a řekl si, že už nemůže. „Už jdeš za svůj limit a já už si s tím neporadím jinak než tak, že někde něco špatně sepnu,“ sdělila. Po cestě od lékaře, poté, co si vyslechla diagnózu, si sedla na lavičku v zahradě v nemocnici a rozplakala se.
„Byl to ten zoufalý pláč, kdy ze sebe potřebujete dostat vše. Pořád jsem se ptala, co jsem udělala špatně. Proč zrovna já, za co mě život trestá. Byla to chvíle, kdy zoufalství, že je to skutečně definitivní, musí člověk vyplakat a vyvztekat se. Padne na vás strašný smutek. Mísí se ve vás mnoho pocitů, s nimiž člověk neví, jak se vypořádat. Ale možná je to dobře. Nakopne vás to k tomu, rozhodnout se, že to zvládnete,“ uvedla Nykodýmová.
Myslím, že je to asi ta nejtěžší chvíle: smířit se s diagnózou a rozhodnout se bojovat. Pak už vám nezbývá nic jiného. Vy musíte být tím nejsilnějším a nejstatečnějším, kdo ponese všechnu tíhu.
V té době neměla partnera ani děti. „Měla jsem jen rodiče, ale říci jim to nebylo o nic jednodušší než říci to partnerovi. Říkala jsem, že tou nejstatečnější musím být já. Musím jim to říct tak, abych je nevyděsila. Musela jsem si to v sobě přebrat a trochu jako herečka rodině podat zprávu jemněji, po kouskách, s pozitivním výhledem, že vše bude dobré. Ne, že by to mělo velký efekt,“ konstatovala.
Ve chvíli, kdy byla diagnóza definitivní, přestala doufat v to, že se lékaři spletli. „Ve chvíli, kdy vám vypálí pravdu do očí, musíte se s tím nějak popasovat. Buď budete bojovat, nebo to vzdáte. Myslím, že je to asi ta nejtěžší chvíle: smířit se s diagnózou a rozhodnout se bojovat. Pak už vám nezbývá nic jiného. Vy musíte být tím nejsilnějším a nejstatečnějším, kdo ponese všechnu tíhu,“ dodala.
Dvě chemoterapie, dva účinky
Poté, co Nykodýmové vzali prso, následovala chemoterapie v osmi cyklech. „Nejdříve čtyři série jednoho typu po třech hodinách, poté čtyři typy druhého po čtyřech hodinách. Každé čtyři týdny. Mimoto jsem měla kontroly, odběry krve a injekce, které tlumily ženské hormony. Byla jsem v nemocnici skoro pořád,“ vzpomínala.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Tvrdě bojovala s opakovanou rakovinou. 17letá maminka zemřela i s kamarádkami při nehodě
Každý typ chemoterapie na ni měl jiný účinek. „Po tom prvním mi bylo vždy fyzicky strašně špatně. Druhý typ mě ovlivňoval více psychicky. Měla jsem takzvanou brblavku, na vše jsem nadávala a nakonec jsem byla protivná i sama sobě. Po týdnu se to ale vždy uklidnilo a zase bylo líp. Poté následovala radioterapie,“ pokračovala. Celkem podstoupila 25 dávek ozařování.
„Nese s sebou určité riziko. Musí být hodně silné, aby měla radioterapie význam. Takže jsem byla na hrudníku hodně spálená, i když jsem se stále mazala. Následně byla léčba ukončena a já chodila jen na kontroly,“ sdělila. Celý proces léčby, který zahrnoval extirpaci, mastektomii, chemoterapii, ozařování, hormonální terapii, užívání léku tamoxifen a následnou rekonstrukci prsu, trval takřka 11 let. To nejtěžší však Nykodýmová prožívala téměř rok.
Nikdy bych nevěřila, že když jsem se musela nechat ostříhat a hlavu mi ojeli strojkem, že mě to bude tak strašně psychicky bolet.
Rakovina je sama o sobě velmi zákeřná nemoc. Když se však spojí rakovina prsu, žena a následky po léčbě, má to silný dopad na psychiku. „Na slovo rekonstrukce jsem se upnula nejvíce. Ztráta prsa mě strašně ranila, hodně jsem to oplakala. Zvlášť ze začátku si člověk nedokáže představit, jak by to mohlo vypadat. Udělají operaci, máte krytí, drén. Když jsem pak začala chodit na převazy a viděla jsem tu velkou jizvu přes půl hrudníku, tak se mi z toho pohledu chtělo brečet,“ přiznala.
Pojišťovna uhradila speciální epitézu, kterou nosila v podprsence. „Když jsem si ji vzala, tak na mně nebylo nic poznat. Ale když si ji doma sundáte, zůstane vám půlka hrudníku v podprsence. Nejsem namyšlená nebo že by mi tak záleželo na vzhledu, ale najednou přijdete o kus svého ženství,“ svěřila se. Následně přišla i ztráta vlasů po chemoterapii.
„Nikdy bych nevěřila, že když jsem se musela nechat ostříhat a hlavu mi ojeli strojkem, že mě to bude tak strašně psychicky bolet. Přišla jsem o vlasy, o prso a najednou jsem měla pocit, jako bych nebyla žena. Víte, že nemáte vlasy a prso. Bylo to pro mě opravdu hodně těžké a obojí jsem oplakala,“ sdělila.
„Trest smrti“, proč bojovat a vyrovnání
Od doby, kdy se Nykodýmová o nemoci dozvěděla, prožila tři nejtěžší momenty. „První, když mi oznámili diagnózu a léčbu. To je prostě šok, jako když vám někdo oznámí trest smrti. Bylo to velmi náročné,“ uvedla. Druhým byly stavy po chemoterapii. „Asi po třetí chemoterapii, kdy začala působit nejsilněji, toho na mě bylo opravdu hodně. Říkala jsem si, že už to nedám, že nemám sílu bojovat, a vzdám to. Proč musím trpět? Kvůli čemu? Tenkrát jsem byla opravdu na kolenou,“ pokračovala.
Poslední moment přišel po uzdravení, v době, kdy čekala na rekonstrukci prsu. „Člověk se musel vypořádat s tím, že je žena, nemá prso a čekáte, než vám onkolog rekonstrukci povolí. Také záleží na stavu těla, zda je něco takového možné. Takže jste zdravá, bez prsa, dorůstají vám vlasy – a teď se musíte zapojit do společnosti. Když bych chtěla chodit s nějakým mužem, jak se s tím vyrovnám? Dokážu být upřímná? Vyrovnat se s onemocněním a následky,“ doplnila.
ČTĚTE TAKÉ: Boj s nejtěžším soupeřem. Rakovině se postavila nejen Slováčková, ale i Kuklová či Anna K.
Vyslechla si prognózu na přežití. „Když se dozvíte, že se nemoc může vrátit a prognóza, že přežijete pět let, je kolem 80 procent, tak vám to moc optimismu nedodá,“ konstatovala. Celá její cesta byla nejtěžší po psychické stránce. „Po fyzické stránce člověk vydrží strašně moc, ale psychika hraje významnou roli v tom, zda to tělo zvládne, nebo ne. Když hlava řekne, že už nemůže, nedáte to. Ať jste silný, jak chcete, psychika jde v sinusoidě a člověk to musí ustát,“ zdůraznila.
Najednou začne člověk vnímat život mnohem silněji, s větší pokorou, láskou a tím, že opravdu nezachraňujeme svět.
Dnes, 14 letech od diagnózy, Nykodýmová s jistotou ví, že ji nemoc změnila. „Každá žena, která si tím prošla, se změní. Když jsem se uzdravila, celkově jsem se uklidnila. Chemoterapie přepálila nervózní a negativní spoje v těle – a já jsem si začala užívat života. V práci, když někdo něco urgentně na poslední chvíli chtěl? Když nejde o život, nejde o nic. Měla jsem přístup, že udělám maximum, ale už nebudu zachraňovat svět,“ uvedla.
Stejně tak se začala rozmazlovat. „Pravidelně jsem začala chodit ke kadeřnici, na nehty, masáže, koncerty, někam s přáteli. Čas, který jsem dříve věnovala jen práci, jsem začala věnovat sobě. Užívat si život, abych někde dobila baterky a byla schopna fungovat jako předtím. Člověk se nechce vrátit k úprku, co byl předtím,“ pokračovala.
„Uvědomíte si, že jsou daleko důležitější věci. Že kolem sebe máte lidi, které máte rádi. Život je tak křehký a nikdy nevíte, když odejdou ráno z domu, jestli je večer uvidíte. Najednou začne člověk vnímat život mnohem silněji, s větší pokorou, láskou a tím, že opravdu nezachraňujeme svět,“ doplnila.
Na svou nemoc teď pohlíží jako na obrovskou školu života, kterou si musela projít, aby si uvědomila, co je důležité. „Nikdy bych nevěřila, že člověk dokáže být tak silný, jak v té dané chvíli byl. Vzpomínám na to ne s vděčností, ale s tím, že mi život uštědřil velký pohlavek, který jsem v té době potřebovala, abych si uvědomila, co je v životě opravdu důležité, aby mě to posunulo jinam, dál,“ uzavřela.
Loono je pacientská organizace, ve které působí tým mladých lékařů, studentů medicíny a dalších profesionálů. Skrze workshopy, školení a webináře usiluje o edukaci společnosti o důležitosti prevence onkologických a kardiovaskulárních onemocnění, reprodukčním a duševním zdraví.
O svém boji s rakovinou napsala knihu Až na (kostní) dřeň. Později se stala jednou z žen, jejichž pohled do očí zachytil na velkoformátových fotografiích Tváří v tvář fotograf Vladimír Kožíšek, aby povyprávěl jejich příběhy: dvanáct žen, které si prošly stejnou diagnózou. Jednalo se o putovní výstavu. Posledním projektem, v němž se Nykodýmová angažuje, je nezisková organizace Loono, jejíž je ambasadorkou.
„V rámci Růžového října organizace rozjela kampaň, kdy několik ambasadorů vypráví svůj příběh o této nemoci. Jsem nadšená. Za projektem stojí mladí lidé, kteří mohou oslovit své vrstevníky a upozornit je na to, jak potřebné je samovyšetření. Nemoci jako rakovina se netýkají pouze starých lidí, ale i mladých, kteří v každodenním shonu žijí více než předchozí generace. I oni jsou však zranitelní a musí o sebe pečovat,“ dodala s tím, že moci vyprávět svůj příběh a možná zachránit i jediný život, za to stojí: „Lidé však musí poslouchat a naslouchat.“
