Ševců je pořád méně a v baťovském Zlíně loni dokonce zrušili učňovské obuvnické obory. Nebyl o ně zájem. A aby toho nebylo dost, stát nyní znechutil práci i posledním aktivním obuvníkům, když na jejich služby uvalil daň ve výši 21 procent. „Rána pod pás pro celé řemeslo,“ nechápe rozhodnutí kabinetu 57letý Martin Gnebus, který už tři desetiletí provozuje opravnu obuvi. Zrovna mění podpatky u dámských střevíců a u práce přemítá: „Zalepit černou díru v ekonomice státu s pomocí zdanění obuvníků, to je přece nesmysl. Vždyť jsme skoro na vymření.“
„Skoro všechno dělám rukama, nic nesmím ošidit anebo pokazit, je to poctivé řemeslo,“ rozhlíží se ostravský obuvník Martin Genus po své dílně. Na policích vidím kůže různých barev, lepidla, ředidla, barvy, vosky, podrážky, podešve, podšívky, zipy, uzávěry, roztahováky obuvi, kladiva, kleště, nůžky i další ševcovské nástroje. Málokdo v České republice už botám dokáže vdechnout nový život a v třistatisícové Ostravě opravuje obuv posledních pět nebo šest ševců, ve většině okresních měst úplně vymřeli. A navíc Česká republika pohřbila také ševcovský dorost.
Dopadne jako Rumcajs?
Snad každý si z dětských let vybavuje, proč se pohádkový obuvník Rumcajs vydal na zločinnou dráhu. Devět let poctivě vykonával ševcovské řemeslo, pak ale nedopatřením urazil nohu jičínského starosty, za což přišel o živnost i bydlení. A musel pláchnout do lesů a proměnit se v loupežníka.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Ostrá debata. Nezodpovědnost, pustil se Fiala do odborů. Vzneseme požadavky, řekl Středula
Obuvník Martin Gnebus soukromě ševcuje od roku 1993, přesně třicet let. Nová vládní daňová rozhodnutí nese nelibě, neuteče před nimi do lesů jako večerníčkový Rumcajs? „V tomhle oboru je podnikání pořád těžší, a teď stát obuvníkům vyloženě hází klacky pod nohy, když zvyšuje DPH z deseti na jednadvacet procent,“ rozčiluje se majitel opravny obuvi v Milíčově ulici. Zodpovědný švec, který ke každé hotové zakázce připojuje paragon. Zatím živnost zavírat nechce, navýšení daně pro opravy obuvi a kožených výrobků mu ale dělá vrásky na čele.
Martin Gnebus vypíchne, co mu vadí nejvíce: „Už tři desítky let slyším, jak bude podnikání jednodušší. Slibovali, že bude méně byrokracie, ale je to pořád horší. Teď se navíc všechno zdražuje, od obuvnických potřeb po elektřinu a topení, když ale kvůli vyššímu dépéháčku zdražím já, nepřijdu o zákazníky?“ Jedna paní u pultu se zrovna podivuje, že za nové podpatky čili patníky musí zaplatit 300 korun. Když to bude 500 korun, možná k částce raději přidá tisícovku a pořídí si nové střevíce střední třídy. „Je to tragédie, co s námi stát dělá,“ kritizuje švec.
Obuvník Martin Gnebus podniká už 30 let. Zvýšení DPH na opravy obuvi a kožených výrobků ho naštvalo. Zdroj: Ivan Motýl
Vyhynulý druh obuvník
V zemi, která zrodila neslavnější globální obuvnickou rodinu Baťů, už dokonce zanikly i učňovské obuvnické obory. Ve Zlíně vydržely nejdéle, loni ale budoucí ševce nepřijímali ani tam. Navíc se na obor nikdo nepřihlásil, řemeslo ztratilo budoucnost. Design bot se sice studuje na Univerzitě Tomáše Bati, ale kdo bude opravovat vyšmajdanou či jinak poškozenou obuv?
Pořídit si nové boty, to přitom bývala po celá století zásadní investice a majiteli musely vydržet desítky let, někdy celý dospělý život. „Náš obor zahraňoval rodinné rozpočty, když jsme boty stále znova opravovali. A částečně to platí dodnes,“ vypráví Martin Gnebus o podstatě obuvnictví.
Boty výrazně zlevnily až v meziválečné éře díky moravskému továrníkovi Baťovi, a to v globálním rozsahu. Gnebus se považuje za baťovce, protože se ve Zlíně vyučil za obuvníka. Tomáše Baťu staršího ani jeho syna Tomáše Jana už tam ale samozřejmě nezažil. Československo továrnu znárodnilo v roce 1945, a ta posléze působila jen v cizině.
Zadluženou republiku nespasí
„Když jsem se učil za obuvníka, tak se Zlín ještě jmenoval Gottwaldov. Ve škole jsem zažil poslední elitní učitele odchované Baťou. Mnozí se dokonce považovali za jeho přátele, učili mě třeba mistři, kteří pracovali pro Baťovu egyptskou filiálku v Alexandrii,“ vzpomíná na odborníky, které potkal na počátku osmdesátých let. Filiálka Société Anonyme Egyptienne de Chaussures Bata v egyptské Alexandrii vyráběla boty od roku 1938, ale například již v roce 1928 Baťa do této arabské země vyvezl 215 tisíc párů bot přímo ze Zlína.
Baťovy závody ovšem racionalizovaly, kde mohly. Vyráběly levnou gumovou obuv a uštědřily pořádnou ránu ševcům, kteří pracovali s dražší kůži. „Drobný živnostník je vždycky bit. Prodlužujeme život obuvi, ale stát to ignoruje. Přitom se všude volá po ekologii a kritizuje se třeba krátká životnost ledniček a praček, které nikdo neopravuje. No a teď dostávají ránu i opraváři bot,“ kroutí hlavou ostravský obuvník. „Probůh, co si chce stát vzít na těch posledních obuvnících? Ta hrstka ševců přece nemůže spasit ekonomiku,“ upozorňuje na paradox, který ve vládě zřejmě nedomysleli.
Půlstoletí starý německý stroj
V dílně obdivně sleduji, jak si Martin Gnebus dokáže zkušeně poradit s opravou bot i kožených brašen, batohů a dalších výrobků. „Tady to zkrátíme a prošijeme,“ vysvětluje postup oprav zákaznici, která přinesla poškozenou koženou tašku. Pomáhá mu i speciální stroj s lisem a bruskou. „Je to stroj firmy Hardo z přelomu šedesátých a sedmdesátých let,“ pyšně ukazuje bytelnou ocelovou mašinu. Jmenovaná fabrika je vyrábí již od roku 1935.
Továrna Hardo obuvníka Josefa Hausdorfa vznikla v blízkosti českých hranic, v tehdejším německém městečku Gnadenfrei, což je dnešní Piława Górna, asi 40 kilometrů od Broumova. Německé podnikatele odtud v roce 1945 vyhnali Poláci a od té doby Hardo působí ve Vestfálsku. „Vysoká kvalita, nezničitelný stroj,“ věří obuvník a poklepe přátelsky na mašinu.
Obuvník Martin Gnebus podniká už 30 let. Zvýšení DPH na opravy obuvi a kožených výrobků ho naštvalo. Zdroj: Ivan Motýl
Ševče, pusť se svého kopyta
„Ve středu jdu do divadla, opravíte mi to?“ prosí ševce zákaznice, která přinesla boty s poškozenými miniaturními patníky na extrémně vysokých podpatcích. Obuvník Gnebus si povzdechne, je pondělí. „Tak dobře, přijďte si pro ty boty ve středu po třetí hodině,“ slibuje. Kdyby ženu odmítl, musela by do obchodního centra pro nové střevíce. „Teď zachráním jedny boty, ale svět je stejně zaplaven odpadem z levné asijské obuvi,“ posteskne si řemeslník.
„Náš obor určitě není tou černou dírou, která drtí ekonomiku. Tu musí stát hledat jinde, podle mě jsou to třeba různé nesmyslné dotace, které příjemci zneužívají,“ myslí si. Fialova vláda krácení dotací přislíbila. Loňská bilance Nejvyššího kontrolního úřadu kritizuje například třímilionovou dotaci na podporu sociálního projektu, která skončila jako „malá domů“. Příjemkyně za státní příspěvek zakoupila nemovitost od manžela.
„Nehorázné,“ podotkne ke zneužívání dotací švec, který se zatím drží svého kopyta, jak říká jedno slavné rčení. Český stát ale nyní obuvníkům spíše vzkazuje: „Ševče, pusť se svého kopyta.“
