Nad epicentrem nejhoršího výbuchu v dějinách uhelného hornictví v českých zemích stojí kaplička. V předvečer 130. výročí důlního výbuchu v Karviné, který 14. června 1894 zastihl noční směnu a zabil 235 horníků, tu nehoří žádná svíce. Někdo jen u kaple zanechal papír se vzkazem: „Svatá tehdy jinde bděla.“ Žádná svatá ovšem za důlní katastrofu nemohla, podle vyšetřovatelů ale nebylo možno určit ani konkrétního lidského viníka. V roce 2020 tragickou událost emotivně připomněla také spisovatelka Karin Lednická v románu Šikmý kostel.
Těžba černého uhlí je u konce, píše se její závěrečná kapitola. Poslední činná šachta v republice, Důl ČSM na Karvinsku, zastaví dobývání černého zlata v polovině roku 2026. A je to vlastně i optimistická zpráva, protože se v podzemí konečně přestane umírat. Vždyť právě na Dole ČSM se velká hornická tragédie odehrála docela nedávno, 20. prosince 2018 tam výbuch metanu zabil 13 horníků. A tahle hrůza ještě nemohla přebolet, hlavně vdovy a polosirotky po obětech.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Karviná vyhlásila válku prostituci. Kněžky lásky chce natáčet, klienti obtěžují školačky
Bardoň, Fabera či Gabzdyl aneb U hrobu obětí
Největší tragédie ve více než 200 let dlouhé hornické tradici v Ostravsko-karvinském revíru už asi prapotomky obětí bolí méně. Stalo se to dávno, výbuch důlních plynů na dolech Františka, Jan, Karel a Hlubina v Karviné si ale 14. června 1894 vyžádal neuvěřitelných 235 obětí.
Stojím teď u jejich společného hrobu na starém karvinském hřbitově a čtu si jména mrtvých. Památník ovšem neuvádí data narození, takže nemohu určit, která patří dětem. V době neštěstí v podzemí pracovali i čtrnáctiletí a zřejmě i mladší chlapci. „Hoši“ podle dobového tisku dostávali za šichtu 37 krejcarů, zatímco dospělý havíř třikrát více.
Franz Bardoň, Josef Fabera, Johann Foltyn, Carl Gabzdyl, Josef Kadula, Johann Kaszparek, Josef Kohut, Johann Maslonka... Namátkou vybírám několik jmen. Oběti hornického neštěstí z dolů, jejichž majitelem byl hraběcí rod Larisch-Mönnichů, leží pod vrstvou zeminy přímo pod pomníkem a v nejbližším okolí. Některá těla ale byla pohřbena až několik let po tragédii. Záchranáři z dlouho nedostupných štol vytahovali mumifikované mrtvoly či jen kostry ještě v roce 1902 a mnohá těla zůstávají v dole i dnes, tedy zřejmě na věčnost. Bezprostředně po výbuchu totiž musela být část důlních chodeb neprodyšně zazděna i s havíři. Podobně se postupovalo i po neštěstí v nedalekém Dole ČSM v prosinci 2018, takže část obětí byla vyproštěna až v květnu 2019.
Hrob a pomník pro 235 obětí důlní tragédie z 14. června 1894 v Karviné. Vlastně tu neodpočívají všichni ze zemřelých horníků, 54 jich dodnes zůstává v temnotách šachty. Zdroj: Ivan Motýl
Hrob a pomník pro 235 obětí důlní tragédie z 14. června 1894 v Karviné. Vlastně tu neodpočívají všichni ze zemřelých horníků, 54 jich dodnes zůstává v temnotách šachty. Zdroj: Ivan Motýl
Prvním výbuchem zmařeno 120 životů
V dolech jde permanentně o život. Opouštím starý karvinský hřbitov a mířím k epicentru neštěstí. K místu, kde stával uhelný Důl Františka, na kterém se 14. června 1895 pozdě večer ozval první výbuch. Metan vzápětí zabíjel i v sousedních a chodbami vzájemně propojených šachtách Jan, Karel a Hlubina. Svědky té hrůzy už oslovit nemohu, ale stačí si přečíst dobové noviny, aby si člověk uvědomil rozsah katastrofy. I moře slz, neboť pohromu doprovázel bolestný nářek pozůstalých.
Nahlédl jsem do Národních listů, o karvinském neštěstí psaly na titulních stranách deníky po celém Rakousku-Uhersku, jednala o něm vláda i parlament ve Vídni. První zprávy z Karviné došly do redakcí během 15. června, proto se do novin dostaly až o den později. „Dochází nás strašlivá zpráva z míst, kteráž zdají se býti odsouzena k tomu, aby nevyšla z neblahého rozrušení. Na 200 lidí v plné síle životní, mužů práce, otců, manželů, namnoze živitelů rodin, zahynulo takřka jednou ranou v hlubinách dolů ostravských,“ začínalo zpravodajství Národních listů z Karviné.
A nezůstalo u jediné exploze důlních plynů: „Doposud je zjištěno, že první výbuch udal se o 10. hodině večerní na Františčině šachtě. Hned tímto výbuchem zmařeno bylo 120 lidských životů. Zachraňovací akce počala ihned, sotva však zachraňovací mužstvo vjelo do šachet, následovaly další výbuchy, a to nejen v šachtě Františčině, nýbrž i v Janově, kde zahynulo 80 lidí.“
Některé oběti byly bez hlavy
Noviny ze 17. června 1894 už přinášejí autentická a často drastická svědectví, která by dnes mohla být považována až za bulvární zpravodajství. Národní listy byly nicméně nejčtenějším českým seriózním deníkem a žurnalisté se pouze snažili podat co nejvěrnější svědectví z místa tragédie.
Jak už bylo zmíněno, kromě havířů umírali i jejich druhové, kteří se přihlásili do záchranářských týmů. „Ze zachraňovacího mužstva, které hrdinsky si počínalo, vytaženo 18 mrtvých ze šachty. 22 mužů zachraňovací výpravy vytaženo v bezvědomí; četní z nich jsou těžce raněni. Částečně byli popáleni a částečně plyny omráčeni. Na mrtvoly byl pohled strašný. Některé byly bez hlavy, jiným utrženy jednotlivé údy,“ vyprávěl pro Národní listy jeden z lékařů, který v Karviné ošetřoval raněné.
Reportáž z místa činu v mnohém připomínala drásavé sociální balady básníka Petra Bezruče, který zrovna v té době dával dohromady sbírku Slezské písně. „Hrozné scény odehrávají se v okamžiku tomto na šachtě Janově, kde leží 4 mrtvoly v přízemní světnici na slámě v pracovním obleku, přikryté houni. Na okně zavěšeny jsou čtyři hořící havířské kahance. Příbuzní a známí zhynuvších horníků přicházejí sem s pláčem a lomíce rukama,“ popisovaly atmosféru Národní listy.
Jenže život šel dál: „Zvenčí ozývá se pískot parostrojů, které táhnou dlouhé vlaky s uhlím. V oddělení dolů, které nebyly katastrofou postiženy, pracuje se pravidelně. Pohřeb nešťastníků dosud vytažených bude zejtra odpoledne. Počítá se, že přes 1000 osob přišlo při včerejší katastrofě o živitele.“
Zázračně zachovaná kaple ve zmizelé Karviné
Postupuji po bývalém těžebním poli Dolu Františka. V roce 1894 se horníci této šachty prokopali za uhlím až do hloubky 330 metrů, což byl při tehdejších technologiích neustálý zápas na hraně života a smrti. Havíři se například v případě úniku či výbuchu důlních plynů nemohli chránit sebezáchranným přístrojem ani ochrannou maskou.
Nad místem prvního výbuchu z 14. června 1894 byla záhy po nehodě postavena kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, která se zachovala dodnes, což je vlastně zázrak. A proč zázrak? Protože po dolech, které tehdy postihl děsivý výbuch, už není v Karviné ani památka. Vlastně zde schází celé město jménem Karviná. Historické sídlo, které od padesátých let minulého století postupně bořili komunisté, aby nepřekáželo těžbě černého uhlí. Spíše šlo o rabování přírodního bohatství.
Lipovou alej, kterou přicházím ke kapličce, dnes obklopují jen pole, louky, háje a křoviny. Stávalo tu regulérní město s kostely, zámkem, radnicí a mnoha školami, zrovna imaginárně míjím Masarykovu školu na rohu Husovy ulice, majestátní budovu z roku 1923. Ve skutečnosti jdu pouze kolem informační cedule, která na někdejší existenci školy upozorňuje. Reálně stojím na louce, kterou lemuje potrubí, jinak tu není ani stopa po civilizaci.
Zmizelá Karviná. Zde stálo město, které za komunistů padlo kvůli těžbě uhlí. Kaple u Dolu Františka, kde 14. června 1894 vybuchl metan a exploze se rozšířily i do sousedních dolů. Zahynulo 235 havířů. Zdroj: Ivan Motýl
Zmizelá Karviná. Zde stálo město, které za komunistů padlo kvůli těžbě uhlí. Kaple u Dolu Františka, kde 14. června 1894 vybuchl metan a exploze se rozšířily i do sousedních dolů. Zahynulo 235 havířů. Zdroj: Ivan Motýl
Lednická: Tragédie byla impulsem k románu
Karviná zmizela, ale vzpomínky na oběti důlních neštěstí zůstávají. O vzdáleném příbuzném, který nepřežil masakr z června 1894 mi kdysi vyprávěl Józef Chmiel, báňský záchranář a kronikář hornické historie Karviné. Dramatický popis důlního neštěstí lze také najít hned na počátku trilogie Šikmý kostel karvinské rodačky a spisovatelky Karin Lednické.
„Rodinnou vazbu k tomuto důlnímu neštěstí sice nemám, ale inspirací pro jeho literární zpracování mi bylo setkání s pamětnicí, do jejíž rodiny tato katastrofa významně zasáhla. Její vyprávění bylo velmi drásavé, silně mě zasáhlo a poskytlo mi první impuls k napsání knihy,“ vyprávěla mi spisovatelka Lednická bezprostředně po vydání prvního dílu trilogie. Ale až tady u kaple nad místem neštěstí vlastně chápu, o jak silnou inspiraci šlo. I když od exploze uplynulo 130 let, potomci obětí sem stále přicházejí s květinami a svícemi.
Záchranář o hromadách zuhelnatělých těl
V předvečer výročí tragédie tu sice žádná svíčka neplápolá, ale v kapli leží papír s rukopisnou básní. Trochu neumělou, zato upřímnou: „Dnes tu všichni stojíme, za mrtvé se modlíme. / Svatá tehdy jinde bděla, stovky v dole zanechala.“ Tedy stovky obětí, přesně 235. Na povrch byla těla vynášena po celé měsíce, respektive roky. Záleželo, jak byly znova zpřístupňovány důlní chodby, které byly kvůli metanu neprodyšně zazděny.
Důlní záchranář Alojz Bonček později tenhle proces barvitě popisoval: „Když jsme se dostali k hlavní chodbě, vedoucí k devatenácté sloji, ležely tam celé hromady zuhelnatělých a roztrhaných lidských těl zavalených kameny. O tom, jak strašná muka museli ti nebožáci vytrpět, svědčí jejich zohavená a spálená těla. Ještě hůře na tom byli ti, které jsme našli ve dvacetičlenné skupině, jedny v leže, druhé sedící. Měli košile přehozené přes hlavu, někteří se drželi za krk. Bylo zřejmé, že je nezabil výbuch, ale že zemřeli udušením.“
Karvinský Titanik dosud neopustilo 54 havířů
Až hrůzné následky karvinského výbuchu přivedly hornické odborníky k novým poznatkům. Byly zkonstruovány i první kyslíkové přístroje, které umožňovaly ohroženým únik z nedýchatelného prostředí, vždyť do té doby se záchranáři v podzemí chránili jen hadry namočenými v octě. V červnu 1894 ale příroda předčila člověka, podobně jako při zkáze Titaniku v roce 1912.
Když v roce 1934 přemítal o tragédii v Karviné z roku 1894 významný důlní inženýr Alois Říman, připomněl právě Titanik:
„Nutno se obdivovati moudrosti soudu v Londýně, který po vyšetření záhuby Titaniku vynesl rozsudek, že při jeho zkáze nepůsobilo nic, co by se příčilo zákonu nebo praxi. O karvinské katastrofě dlužno říci totéž.“
Říman v roce 1934 také připomněl, kolik obětí navždy zůstává uvězněno v důlním podzemí: „Bohužel, nemohlo býti vyneseno 54 havířů, kteří byli v nepřístupných závalech a jejichž vynášení bylo spojeno s nebezpečím života, takže na bývalém pracovním místě mají ještě dnes svůj hrob.“
To platí i v roce 2024. Symbolicky se proto dotýkám hlušiny, čili kamenů vytěžených z útrob šachty, které leží všude kolem kapličky. Hlušina se paradoxně dostala na denní světlo, zatímco 54 horníků zůstává ve věčné tmě důlních štol. Kdesi hluboko pode mnou, v nehostinném pekle karvinských šachet...
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Vrah v Karviné brutálně zardousil a okradl stařenku. Peníze měl utratit zavrženíhodným způsobem
