Memphis Depay (na fotografii) přestoupil do Barcelony v období, které rozhodně nelze označit na nejlepší. Zdroj: Profimedia.cz
Kdo by se nechtěl třeba v roce 2015 podívat na Barcelonu? Messi, Neymar, Suárez, úřadující šampioni Ligy mistrů i La Ligy. Báječné časy, kdy prakticky každý zápas byl zážitkem plným zábavy, jsou nyní pryč. Malé kluby už nenarážejí na hrůzu nahánějící kolos. Sám jsem se o tom přesvědčil na vlastní oči při zápase s podprůměrnou Granadou. Kdybych neseděl na monstrózním Camp Nou, nic mi neříká, že pozoruju slavnou Barcu.
Dlouhé roky milovaný hrdina Messi donucen okolnostmi odletěl s brekem do Paříže, Barcelona dluží 34 miliard, šéf lavičky – který už jí zřejmě dlouho šéfovat nebude – Ronald Koeman navíc bojuje s početnou marodkou. Asi jsem si nemohl vybrat horší chvíli na to, abych poprvé v životě zavítal na zápas klubu, o kterém slyšel snad každý klučina, který kdy kopl do balonu.
MS ve fotbale 2022
Původně jsem se chtěl v týdnu vydat na barcelonský tým ležící v obrovském stínu té slavné Barcy – Espanyol. Nějak jsem o víkendu ignoroval to, co se děje ve španělské lize, a uniklo mi, že Barcelona ještě nemá po předchozí lekci od Bayernu Mnichov v Champions League v poměru 0:3 svůj ligový mač 5. kola s Granadou za sebou. A tak – když jsem při čekání v Praze na letišti koukal, co se ten den ve sportovním světě děje – jsem se nakonec uchýlil ke změně plánu.
Ale budou ještě lístky, když současná covidová pravidla ve Španělsku umožňují na stadionech jen 40 procent diváků? To v případě největšího fotbalového stánku v Evropě Camp Nou znamená zhruba 39 000 fanoušků. Vstupenky budou, zjišťuju při návštěvě oficiálního webu Barcelony. Dokonce jsem si mohl vybrat ze všech možných sektorů, tak volím ten v dolní části v rohu hřiště.
Messi stále všudypřítomný
Vzhledem k tomu, jak je stadion koncipován, mě celkem děsí předpověď počasí, která možná trochu přispívá k tomu, že lístků bylo ještě dost. Spolu s tím, že je Messi fuč, klub se trápí a na programu je zápas s ne zrovna dvakrát atraktivním soupeřem. Krytá je jen hlavní tribuna, v suchu při dešti zůstanou ještě šťastlivci v horních řadách dolního prstence Camp Nou. Ale když zhruba dvě hodiny před utkáním vycházím z metra, slejvák ustává. Vypadá to, že by ani během zápasu pršet nemuselo.
Nejen Messi a Ronaldo. Podívejte se na největší skvosty bláznivého přestupového období
Toto léto bylo na přestupovém trhu pořádné horko. Fotbaloví fanoušci si mohli užívat show, ze které vyčnívají zejména transfery hvězd Cristiana Ronalda a Lionela Messiho. Tito fenoméni tak trochu zastínili mnoho jiných monstrózních odchodů a příchodů. CNN Prima NEWS vám přináší to nejlepší z teď už uzavřeného přestupového okna.
Procházím fanouškovskou zónou i s gigantickým několikapatrovým fanshopem a mnoha obchody s občerstvením. Je mi jasné, že i kdybych si chtěl lístek koupit až na místě, nebude problém. Asi od osmi různých lidí – překupníků – jsem slyšel anglicky podanou nabídku „tickets“. U stánku s pivem pak narazím na dvojici Francouzů, shodou okolností fanoušky Paris Saint-Germain. Pobavíme se o tom, jak se Messi zatím v dresu PSG spíše hledá, jak o den dříve odmítl podat ruku trenérovi Mauriciu Pochettinovi, když hvězdu vystřídal před koncem zápasu. Popřejeme si, ať za pár desítek minut vidíme co nejvíc gólů, a rozloučíme se.
Na vstupence mám napsaný přesný čas, kdy můžu projít branou stadionu, konkrétně jde o patnáctiminutový blok, v mém případě půl až čtvrt hodiny před začátkem zápasu. Dobu pandemie vám dává připomenout u každého vstupu také člen pořadatelské služby, kterému nastavíte dlaně a on na ně stříkne dezinfekci. Zatímco na českých stadionech si nyní roušku musíte nasadit prakticky jen při průchodu turniketem a pak je i přes upozornění nikdo nenosí a zároveň nikdo nekontroluje, v Barceloně je poněkud striktnější prostředí. Jakmile si kdokoliv roušku na chvíli sejmul z nosu a úst, brzy dorazil bystrý muž v oranžové vestě a poprosil o dodržování pravidel.
Camp Nou je stále nádherným prostředím. Jen už nenabízí tolik zábavy jako dříve. Zdroj: CNN Prima NEWS
Camp Nou je stále nádherným prostředím. Jen už nenabízí tolik zábavy jako dříve. Zdroj: CNN Prima NEWS
Když se koukám kolem sebe, každý zhruba desátý člověk na sobě má barcelonský dres. A zhruba v 80 procentech se jmenovkou šestinásobného vítěze Zlatého míče Lionela Messiho. Je na první pohled jasné, že velká část publika Camp Nou se jako já řadí mezi turisty. Právě Messi byl zhruba nějakých 15 let hlavním lákadlem, proč na katalánský klub často chodily 90tisícové návštěvy s velkým podílem zahraničních fanoušků. Před ním zase táhl Ronaldinho, ještě dříve třeba Rivaldo.
Minimum velkých person
Stále se lidé z celé Evropy na Camp Nou sjíždějí. Svědčí o tom můj „pokec“ s Francouzi, pán pózující s českou vlajkou a nápisem Liberec, češtinu slyším i dvě řady nade mnou. Jde ale spíše o dozvuky předchozí éry, momentálně totiž z fotbalového pohledu není na Barceloně kromě stadionu moc věcí „sexy“.
Puyol, Xavi, Victor Valdés, Pedro, Iniesta, Luis Suárez, Neymar. Tito muži dělali v méně či více vzdálené minulosti Barcelonu výjimečnou. Samozřejmě za intenzivní asistence zmiňovaného Messiho. Když koukám na základní sestavu Katalánců pro duel s Granadou, u několika hráčů jsem si nedokázal spojit jméno s tváří. To se netýkalo třeba brankáře Marca-Andrého ter Stegena, dlouholetého defenzivního pilíře Sergia Busquetse, Frankieho de Jonga, Brazilce Coutinha nebo známé tváře nizozemské reprezentace a letní posily Memphise Depaye. Ale Balde, García nebo Demir? Všechno mladíci, které zřejmě to nejlepší čeká, ale nepatří mezi persony, o kterých intenzivně píšou světová média. Gerrard Piqué – jeden z pozůstatků úspěšných časů – zůstal jen na lavičce.
Ten šupák Neymar mi vůbec nepřihrává. Nasupenou reakci Mbappého zachytily kamery
Souhra mezi Mbappém a Neymarem poslední dobou pořádně skřípe. „Ten šupák mi vůbec nepřihrává,“ stěžoval si zlostně francouzský útočník v sobotu na lavičce PSG po svém střídání v utkání proti Montpellier. Jeho reakci zachytily kamery francouzské televize Canal+.
Při nástupu fotbalistů na hřiště zní hymna „Cant del Barca“, pohledem zkoumám celý stadion a říkám si, že snad ani covidová kapacita nebude naplněná (později je jasné, že přišlo 27 000 lidí, pozn. red.). Zároveň mě nepřestává fascinovat, jak vysoko jsou nejhornější řady Camp Nou, a říkám si, co ti tam v „mracích“ mohou vidět. Pravděpodobně ale stihli zaregistrovat, že hned ve druhé minutě poslal Domingos Duarte Granadu do vedení.
Nastalo dobývání – i značně turistické publikum bylo postupem času nervózní. Každý verdikt rozhodčího nenahrávající Barceloně zvedal diváky ze sedaček, zdržování gólmana hostů Maximiana vždy provázela z tribun sprcha španělských nadávek. I když červenomodří měli více šancí, vše tak nějak korespondovalo s tím, že současné období věhlasného klubu lze nazvat obdobím marastu. Jako by klubové heslo „més que un club“ (více než klub, pozn. red.) viditelné i na prořídlé tribuně bylo čím dál tím méně aktuální.
Barcelona je zatím stále lákadlem, ale jak dlouho?
Jak jsem už napsal, i přes krizi a minimum fotbalových celebrit v kádru Barcelona stále může těžit ze slávy, kterou si mnoho dekád budovala. Dokládá to partička cizinců z různých zemí, kteří z nějakého důvodu přišli na zápas o půl hodiny později a usadili se pode mnou. Bez ironie a s nadšením mezi sebou prohodili anglicky „dream comes true“ (sen se stává skutečností, pozn. red.). Energicky Barcelonu povzbuzovali, mobil měli neustále v ruce. Počet fotografií, které pořídili, lze jen těžko odhadnout, do toho se sem tam přes video propojili se svými známými a ukazovali jim, na jakém posvátném místě zrovna jsou. Zároveň ani oni nešetřili rozhodčího nahodilými španělskými vulgaritami.
Pokud by se nešťastné období mělo natáhnout, je otázkou, jak dlouho budou lidé ze zahraničí brát Barcelonu jako místo, kde prostě musíte na fotbal.
Messiho slzy a hleny za milion. Anonym nabízel kapesník, do něhož prý hvězda plakala
Sedl si před novináře a chystal se pohovořit o svém konci v Barceloně. Fotbalistu Lionela Messiho dohnaly vzpomínky na dlouhých 21 let, které v katalánské metropoli strávil, a draly se mu do očí slzy. Manželka Antonela proto přispěchala s kapesníkem. Jeden argentinský fanoušek o pár dní později tvrdil, že použitý kus papíru se stopami slavného fotbalisty vlastní a zkoušel ho prodat za neuvěřitelný milion dolarů.
Aspoň bod pro domácí zachránil v 90. minutě uruguayský stoper Ronald Araújo. Camp Nou pohltila krátkodobá euforie, šance na výhru stále žila, ale další gól už Barcelonští do brány Granady nedotlačily.
Další nezdar v „pomessiovských časech“ znovu v médiích rozvířil diskuse o tom, že Ronald Koeman není tím pravým trenérem. Vše ještě zintenzivnělo o tři dny později, když v Cádizu Barcelona uhrála jen další remízu – tentokrát 0:0.
Frustraci trochu zmírnil další ligový mač proti Levante, které stále „Koemanovci“ porazili 3:0. Nezdravý stav klubu ale zase zřejmě dříve či později obnaží další utkání – zejména ta v Lize mistrů. Z toho, co nyní sálá z Barcelony, je patrné, že na přestavbu a vzpamatování se z finančních i personálních facek je potřeba hodně času.
Zatímco ještě nedávno byste z hlediska atraktivity evropských klubů museli Barcelonu zařadit v žebříčku na jednu z medailových příček, momentálně se Katalánci propadají a už nejsou tím obávaným kolosem. Barca vás nyní nejvíce oslní velikostí stadionu, z fotbalového pohledu nenabízí nic výjimečného, co až do letoška dlouhé roky zaručovala. Camp Nou zůstává nádherný, jen už nenabízí tolik zábavy. Sláva klubu tak nějak mizí před očima.
